My věkem již za zenitem, to jistě vnímáme všichni. A když se k tomu ještě objeví výplod údajně "významných mladých herců" Mádla a Issové zdá se, že zcela nový generační problém je skutečně všude kolem nás. Prý pomalu chodíme, Otravujeme ťukáním svých holí, ty francouzké - zvané "francky" všade překáží, v MHD (socce) často padají. Z autobusů vystupujeme pomalu...

Starší lidé mě obklopovali již od mého dětství. Byli to především prarodiče, s nimiž jsem trávila spoustu času a přijímala jejich lásku a péči. Obě moje babičky byly velmi aktivní, pracovité a starostlivé. Dědeček, kterého jako jediného z prarodičů ještě mám, zase dostal do vínku mimořádné kutilské nadání. S prarodiči jsme hodně cestovali a poznávali krásy našeho domova...

Normálně to bývá naopak a dědové zpravidla učí svá vnoučata. I u nás to tak bylo. Co si pamatujeme (vlastně co si pamatuji, abych mluvil jen za sebe), měl jsem jen jednoho dědu. Toho druhého jsem nestihl, vlastně on se mě nedočkal. Můj děda byl povoláním učitel, takový ten ze "staré školy", z čehož vyplývá, že k učení měl vlohy...

Čím jsem starší, tím víc si uvědomují o co jsme přišli, když jsme opustili Vietnam, náš domov. Přišli jsme o hodiny strávené se zbytkem rodiny. Všechny důležité rodinné akce jsme za těch třináct let propásli. Vánoce, Nový rok, narozeniny, nebo jen návštěvy u prarodičů. Několikrát jsem se přistihl, jak sedím na lavičce a tiše závidím všem ostatním dětem, jak si krásně procházejí se svým...

Stáří a stárnutí se stalo globálním problémem: žije čím dále méně mladých lidí a dospělých a čím dál více starších pracovníků, důchodců a velmi starých lidí. Je tomu tak i v Ostravě a v Havířově. Děti a mladí lidé přebírají štafetu od početnějších generací než jsou sami. Na příklad na přelomu tisíciletí bylo v Ostravě při Sčítání 2001 na 100 seniorů starších 65 let 129 dětí do 14 let...

Stalo se to před více než čtyřiceti lety. Žila jsem tehdy v Karlových Varech a čekala své první dítě. A protože jsme bydleli v Tuhnicích, tehdy v okrajové části lázeňského města, dosti často jsem využívala služeb městské hromadné dopravy. Byla jsem velmi mladá, ale bříško, které jsem už měla pěkně zakulacené, mně nutilo vyhledávat místo k sedění...

I když mi pojmenování "babička" lichotí, zvlášť, když má být vyplněno nějaké přání a vnoučata do něho vkládají tu největší něhu, přece jenom "staříček a stařenka" mi bylo milejší. Možná, že právě pro vlastnosti těch, které jsem tak mohla nazývat. I když staříček právě dobrým vztahem k nám neoplývali a my, kromě naší sestry Jindry, jsme se jich ukrutně báli...

Nad výzvou, přispět k otázkám mezigeneračních vztahů jsem si připomněl malý příběh, spíše doporučení, které se jich týká možná nepřímo, ale snad přijde vhod v krušných chvílích, které soužití generací nutně doprovázejí. Určitě to znáte, v rodině z ničeho nic vznikne menší bouře, konflikt. Na obou stranách se vybavují a pilně přihazují další argumenty, atmosféra houstne. Jak z toho...

Budí mě nejdokonalejší, a žádným technickým zázrakem nepřekonaný budík. Slepice kdákají, mouchy a včely bzučí, příroda hlasitě dýchá, od sousedního pekaře voní chleba. Tento budík má takovou schopnost, že mě budí pozvolna, až když ho moje mysl sama nenásilně přijme. Tělo a příroda jsou synchronní...

"Vemu tašek okolokola, jo?" A přitom na souhlas kývá hlavou a s nadšeným pohledem na nás si nasouká maminčinu kabelku na rameno. Pak rozkmitá nohy tak, že ta její chůze z kuchyně do obýváku a okolo koupelny zpět vypadá skoro jako neřízený pád...

Tento příběh který vám budu vyprávět se odehrál už téměř před sto lety na horách v jednom zapadlém koutě Valašska. A protože ani po tak dlouhé době neztratil na své dramatičnosti a autentickém půvabu, rozhodl jsem se podělit se o něj i s vámi. Je ráno a ještě za šera...

Povídka vztahující se ke Štědrému dni. Byla inspirována poslechem sonát Domenica Scarlattiho. Sonáty italského hudebního skladatele Dominica Scarlattiho, rodáka si mě získaly už v dětství. Je v nich cosi vznešeného a zároveň tajemného, jako by se v nich...

Tak nám to už zase začalo. Rok se pomalu nachýlil k závěru, venku se konečně dá plýtvat vodou na horské svahy a v televizi se zase rozhořel boj o atraktivní filmy pro pobavení čumilů. Každý, kdo se nechystá předvádět svou fyzickou zdatnost usedne ve dny sváteční...

Malý Ondrášek se pomalu šoural tmavou síní před domovní dvéře, aby se ještě před večeří podíval, kde se potlouká to tolik očekávané zlaté prasátko. Celý den si utahoval pásek a tak si myslel, že má přece právo jej vidět, když ten přikázaný půst tak poctivě dodržoval. Sluníčko už zapadalo, ale krajina kolem ještě nebyla v úplné tmě. Nebe bylo krásně jasné...

Je to už mnoho let, stalo se v době, kdy ještě naši rodiče chovali domácí zvířectvo, králíky, slepičky, jako významný doplněk ekonomiky domácnosti a konec konců i jako zajímavý koníček. Způsobil to vlastně dědův chov slepiček, kterým náš děda podstrojoval, aby nejen nesly, ale...