Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Lumr,
ztra Horymr.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Období raka

Vím, e v ivot kadého lovka nastane období Raka, období, v nm se vrací po vrcholcích svých dn.

Ulice se v pozdním odpoledni náhle ponoila do nezvyklého ticha, pipomíná staré kamenné msto, ve kterém pestal pulsovat ivot. Jdu nazdabh, hodinu, dv, nevím. U Belvederu zaínají rozsvcovat pouliní lampy. Loudám se kolem Jízdárny k hradnímu nádvoí. Slyším vodotrysk, ustaviný kolobh vody v kamení. Za mnou picházejí dva turisté a ena v cihlov ervených šatech. Kráím s nimi k Zámeckým schodm, kde m zaskoí milióny svtel, dech teplého odpoívajícího zvíete. Kadé okno má své tajemství, své milence, svou touhu, svou radost, své nejbliší, jen tuláci jako já šlapou ulicí sami. U první telefonní budky sejmu sluchátko z vidlice. Cinknutí vhozené mince a zavrení íselníku m probouzí do skutenosti.
 
Zavšuji.
Volám zbyten brzo.
 
Na Ptikostelním námstí kvetou lípy. Jejich vn m provází do temných prchod, vystupuje se mnou po strmých schodech ke Zlaté studni. Terasa je obsazena, hosté se tísní na malém prostoru pímo pod Hradem, a tísní se rádi, nebo kdo vymyslel Zlatou studni, ml smysl pro krásu.
 
Jdu k baru, piji koak a ádám vrchního o místo. Vrchní se dovolává mé trplivosti a za chvíli pak s profesionální úklonou eká, a se posadím ke dvojici u stolku v rohu. Mrknu po sklenicích a typuji: gruziák. Objednávám si láhev erveného a teprve te zaínám vnímat jednotvárný, nezetelný šum, e terasy. ádná akustika, jen bezedná tmavomodrá klenba znamenaná elektrickými árovkami. Psobivé prostedí pro mj dialog s Kristýnou.
 
Minuty ubíhají, a já nemohu podniknout nic, ne je protloukat u vzpomínek.
Sedí naproti mne, pohrává si se sklenicí. Svtlo lamp jí po vlasech maluje kovovou barvou a celou ji promuje v bytost záhadnou a nnou.
 
Kristýno, zbyten árlíš na moje myšlenky. A projdeš obdobím Raka - a se za nkolik let ve vzpomínkách vrátíš -, pomáráš všechny své nynjší výmysly. Proto se t nikdy nezeptám, jako se ptáváš ty mne: "Na co te myslíš?"
 
Pozoruji t pod horskými masívy Tater, na pokraji ticha si navíjíš na prsty zlatou nit paprsk, zastiuješ si oi sluneními brýlemi. Po špikách odcházím k pístavišti lodk a pomalými zábry vesel se chci nenápadn vyprostit z tvých sítí. Všechny eny vstupující do vody však mají tvou podobu a jejich opálené pae se vynoují jak zlaté ploutve cizokrajných ryb. Opájím se volností a do vteiny, kdy t poznávám, kdy všechno strne, a já klopýtám pes vyvrácené stromy, utíkám vzhru strání k tvým udiveným oím a nechápu, pro se nyní nezeptáš: "Na co te myslíš?" Ale ty bys stejn nevila, e mám o tebe strach, nevila bys...
"Hele, kamaráde, meš nás chvíli poslouchat?" perušil mj vnitní monolog chlapík u stolu.
"Ale jo," souhlasil jsem.
"Máme trable," zaal a kývl smrem k partnerce.
 
Trable. Jako Kristýna. Ostí samoty se jí plouilo po zápstích, kdy city odplouvaly na stepinách domova, kdy se hroutil svt jejích jistot a ona tomu nemohla zabránit. Marn kiela: "Nesmíte se dát rozvést! To je vám jedno, e trpím?" Teplá voda a studen bílé kachlíky, stny vytapetované iletkami. A všude ticho, všude. Ne, Kristýno, to nesmíš! Polo si slunce do oí, abys nevidla rozkvétat bolehlav. Nkdo t bude mít rád, na všechno zapomeneš. Hledej vodu Léthé. A ivou vodu hledej. Lásku.
"Ona je osm let vdaná a já se pozítí ením," svoval se mj protjšek. "Celý veer mi to vyítá. No chápeš to?"
 
Podíval jsem se na ni. Hledla mi do oí. ádná mimoádná krasavice.
"My jsme se ale celou tu dobu mli rádi," bránila se. "Osm let na m ekal, te to najednou zabalil a chce se enit."
"Osm let je dlouhá doba," plácl jsem.
 
Dlouhá jak deštivý den na Petín. A já v nm se zimomivou nadji, e zahlédnu mezi stromy Kristýnin kvtovaný deštník. To jsem ješt nevdl, e Kristýna pro nás bude chtít zastavit slunení hodiny.
"Všeho mám po krk," dodala unaven a sklopila oi. "Jediný, co bych chtla, je bejt kovbojem."
"Pro práv kovbojem?"
"Byla bych volná, slunce bych mla místo budíku a kon za vrnýho pítele. Nepotebovala bych ádný šminky, ádnou petváku, neslyšela bych ádný kecy o svatb."
 
Kecy o lásce. Kristýno, u pes týden se odhodlávám napsat ti pár slov, takových slov, která neunese telefonní linka. Tvrdošíjn taky na tebe ekám, leím v posteli a celé hodiny márám souadnice po okraji papíru - a nic. Asi ani dopis ta slova neunese.
"Se svou figurou meš dlat manekýnu," utšoval ji její spoleník, "a budeš mít za hodinu víc penz ne já za celý den."
"Kašlu na prachy, já chci bejt jedin kovbojem."
 
Tak jsme si pipili na kovboje, na volnost, na širé plán, zkrátka na všechno, co by lovk mohl mít, kdyby nedával pednost pohodlí a šminkám.
Remorkéry jak šicí stroje štepují stíbrný pruh Vltavy. Pode mnou ubíhá voda, klidný, mocný proud. Chtl bych se jím nechat unášet do kraje erstv poseených luk. Lehnout si do trávy, nemyslet na nic, podepít v dlani stín stapaté pampelišky, snít o rozvíjení slunenic. A tam si pak postavit velikou kehkou konstrukci z tch nejprzranjších krystal, chodit okolo té stavby a bát se jí dotknout, aby se nezítila.
 
Je píjemné sedt veer u skleniky vína, pod sebou horce oddychující msto. Mén píjemné je být pi tom, kdy lidé mají trable, o n se chtjí za kadou cenu s nkým rozdlit. Jen rozdlit, nic víc: kdybych jim radil cokoliv, ani by to neposlouchali.
Ped jedenáctou všichni platili a odcházeli. Naposled my ti. ena stáhla s opradla bílou lehoukou bundu s nápisem coca-cola. "Tahle noc je hotový Maroko. A spánek nás nepítel. I as je na opané stran. Všechno se proti nám spiklo."
"Jedeme dál," rozhodl její partner. Poloil mi ruku na rameno. !Jdeš s námi. Jasný!"
"Jasný!"
 
Nejbliší vinárna byla zavená. Následující obsazená. Stejn tak další. A další. A tahle také. Nikde pro nás nebylo místo.
Vzdali jsem to. Ped Karlovým mostem m moji spoleníci opustili. Tváili se usmíen. Ráno je ješt daleko.
U bych mohl zavolat. Jen co dojdu k nejbliší budce. Na most jsem se zastavil. pel jsem se o kamenné zábradlí a oi mi zabloudily na Kampu. Bylo tam pusto.
 
Kdysi dávno tam prodávali v devných stáncích kameninové dbánky a já u nich stál a myslel na tebe, jak se vleeš rozladná zbytenou hádkou dom pes celou Prahu. Msto s šedivou kukakou uprosted ciferníku odbíjelo vteiny smutku. My dva, navdy rozdvojeni pro ten den, se asto vracíme k mlýnskému kolu na ertovce, a ty zstáváš ochuzena o kameninovou ri, kterou jsem tenkrát pro tebe vymyslel a nestail ti ji pro ten malicherný spor dát.
 
Jdu dál a potkávám skupinky opozdilc. Za Mosteckou ví m zastaví útloboká dívka v dlouhých veerních šatech: "Prosím vás, nemáte ohe?"
Drela v ruce cigaretu a pes nahá ramena mla pehozen svtlý hákovaný šál.
 
Vyndal jsem zápalky a pipálil jí. Podkovala. Nabízel jsem jí celou krabiku, ale odmítla. Ani nevím, na u sebe nosím zápalky, kdy nekouím. Zastril jsem je zpátky do kapsy a šlapal pes Staré Msto do naší ikovské ulice.
 
Do naší ulice, do našeho domu uprosted úzkých skoápek, ve kterých studená schodišt hrají své blues na vodovodní kohoutky. Ten holohlavý pán, co mu ješt tu a tam smeknou "pane domácí", se neme u ze zvyku dopoítat šesták na pivo, zatímco jeho ena s popelavou hlavou de do schod dva vrchovaté kbelíky uhlí. Domovní dvrník s pesností kyvadla šárá z popelnic na dvorku zálohované láhve. Staré sleny z pízemí se chystají na dvoreek, na svou kadodenní siestu. V pt hodin nkdo otvírá dvee. To se babika Sušinka šourá do kostela s jehlovou ví, kterou slunce veer co veer ukládá ped náš dm.
Konen telefonní automat. Trochu roztesen hledám drobné. Chci vytoit íslo, ale aparát je hluchý.
 
Rozmrzele opouštím budku.
Kristýno, ty neslyšíš mé osamlé kroky v prázdných ulicích.
Musím dom. Ve stopách hrachových kuliek spchám k našim dveím. V pízemí nový koárek. Rychle vzhru po prošlapaném schodišti. V byt nevidím nic ne telefon. Vytáím íslo a nejradj bych hned kiel, spojte m s Kristýnou, protoe jí musím íci, aby byla statená, e se o ni bojím a e ji mám rád. Strašn a na celý ivot.
"Nemocnice."
"Dejte mi druhé patro."
"Prosím."
"Dobrý veer. Nezlobte se, e volám tak pozd. Tady Dostál. Prosím vás, paní Kristýna Dostálová..."
"Je v poádku, pane. Máte syna. Gratuluji."
 
Opouštím nemocnici.
 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 25.10.2023  10:49
 Datum
Jmno
Tma
 25.10.  10:49 Vesuviana
 25.10.  09:55 Vladimr K
 25.10.  08:28 Von
 25.10.  08:03 Pemek
 25.10.  07:20 Evussa