Zasmìjme se
02.07 - Krátce po amnestii se jeden delikvent opìt dostal do vìzení. Øeditel tohoto zaøízení se ho ptá: Copak, copak, pane Novák, u¾ jste tu zase? Myslel jsem, ¾e vás ten první trest polep¹í!
Kdy¾ já, pane øediteli, se chci stát je¹tì lep¹ím!
Dáma z dobroèinného spolku nav¹tíví ve vìzení odsouzeného zlodìje: Teï máte èas, abyste pøemý¹lel o svých èinech, upøímnì jich litoval a jistì pøijdete na to, co dìlat, abyste se podobné chyby u¾ nikdy nedopustil.
To mi mù¾ete vìøit, paní, podruhé si vezmu aspoò gumové rukavice.
Do vìznice pøivedli nového odsouzeného. Mám jedno pøání. Mohl bych dostat celu èíslo 15?
Proè, prosím vás?« tá¾e se nechápavì dozorce.
Víte, já velmi ctím rodinnou tradici a nechci ji poru¹it. V té cele sedìl mùj dìdeèek a pozdìji i táta.
Dneska není umìní dostat se do pokladny, vypráví ve vìzení známý kasaø.
Umìní je v té kase nìco najít.
Øeditel vìznice se ptá vìznì, který si odsedìl nìkolik rokù a chystá se na návrat do civilního ¾ivota: Máte nìjaké plány do budoucna?
Ano, pane øediteli. Jednu po¹tu a dvì banky.
Velmi lituji, omlouvá se øeditel vìznice, omylem jste si odsedìl o dva mìsíce víc, ne¾ jste podle rozsudku mìl...
To nic, velkoryse kývne vìzeò, který je právì propou¹tìn na svobodu.
Pøí¹tì si je odpoèítáte.
Ptá se vìzeò vìznì: Kdy ti konèí trest?
Copak já vím?
A jak to, ¾e to neví¹?
Proto¾e jsem to dostal do¾ivotnì.
Pavel