Podzimní taky mlčí

Trojanová Jana

Kroky mé samy jdou cestou kterou znají,
petřínská zákoutí jarem rozkvétají,
kroky mé samy jdou až k lavičce naší,
tam je mnohem snažší chvíli snít.

R: Kéž lavičko, kéž bys promluvila
vždyť ty vlastně dávno patříš k nám,
ruka má tě kdysi poranila,
když jsme ryli srdce a v něm monogram.
Tys nás tenkrát spolu seznámila,
polibky jsi kryla jasmínem,
o štěstí jsem v obětí tu snila,
Petřín zdál se rájem a ráj Petřínem.

Tys tady slyšela všechny moje stesky,
snad jsi i viděla slzu v očích stát,
více však vzpomínám jak byl svět hned hezký,
když řekl: mám tě rád.

R: Kéž lavičko, kéž bys promluvila
vždyť ty vlastně dávno patříš k nám,
ač nám léta hlavu postříbřila,
stále k tobě ráda chodívám.

24.11.2013  08:06

24.11.2013  08:10