Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Valdemar,
ztra Vilm.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

„A co vy to vlastn dláte?“

tení na dovolenou

“A co vy to vlastn dláte?“ Taková základní otázka, jakou si íkají cizí lidé v letadle. Zaznívá na akcích Sdruení rodi a uitel, na rzných veírcích a taky ve všech situacích, do jakých se dostanete, kdy se jen tak klábosí. Je to zdvoile nenápadná výzva, abyste uvedli své sociální postavení. Byrokratická varianta této otázky je ponkud strohá: vyplte okénko nadepsané „povolání“. Na beráku to tak chtjí – a taky policista, kdy vám dává pokutu, a pasové oddlení a banka. ekni, za co jsi placen, a my budeme vdt, kdo jsi a jak s tebou máme zacházet.

Kdy se lidí zeptám, co dlají, obvykle dostanu malou kartiku, 9×5 centimetr, z tuhého papíru, která jejich totonost podává zhuštn. Jméno, název firmy, funkce, adresa, spousta ísel – telefon, telex, kabelogram a fax. Firemní vizitka. Kdy dneska takovou vizitku nemáte, nikdo vás neme brát moc ván. I kdy si nkdy myslím, e pravda je pesn opaná.

Tak napíklad vizitka mého spolucestujícího tvrdila, e je místopedsedou pro systémovou analýzu u firmy Unico. „A co teda doopravdy dláte?“ A on ukázal na svou funkci, jako bych to pehlédl. Zeptal jsem se znovu. „Já myslím, kdybych za váma celý den chodil, co bych vás vidl dlat?“ Mluvil dlouho. A já stejn poád nevím, co dlá. A nejsem si ani jistý, e to ví on.

Kdy pišla ada na m, tak já vizitku neml. Nejspíš bych se na takový kousek papíru nevešel. Co já dlám, je trochu sloité a vysvtlit to trvá tak dlouho, e tu otázku obvykle obejdu a prost eknu nco jednoduchého, co je pravda, ale ne celá. I s touhle taktikou se nkdy dostanu do úzkých.  

Jednou za letu do San Franciska, asn ráno, jsem své sousedce ekl, e jsem domovník, a domníval jsem se, e to nebude rozmazávat a nechá m íst kníku. (Kdy tak pemýšlím, jak jsem dosud trávil ivot a jak moc to souvisí s uklízením, údrbou a vynášením odpadk – nejsem za to placený, ale strávím tím hodn asu.) No to je jedno; ji to hrozn zajímalo. Ukázalo se, e v njakých místních novinách píše do rubriky pro hospodyky, a velice ochotn mi po zbytek letu dávala tipy na dokonalý úklid. Já toho te vím o odstraování skvrn a flek z koberc mnohem víc, ne jsem kdy doufal.
Taky se ukázalo, e chodí do kostela, kde jsem ml v nedli mluvit. Já to netušil, dokud jsem se nepostavil na kazatelnu a nevidl ji sedt ve tetí ad. A dál se ješt ukázalo, e ona celou dobu vdla, kdo jsem, ale její pístup byl natolik tvrí, e si myslela, e kdy chci po letadlech být za domovníka, asi pro to mám njaký dvod.

Jindy m strili do první tídy pi letu do Thajska a já se ocitl vedle velmi vznešen vypadajícího sikha. Spousta drahých šperk, kvalitní oblek, zlaté zuby. (Nejspíš píslušník vysoké kasty, majitel obchodu na bazaru, ekl jsem si.) Kdy mn poloil tu klasickou otázku „co dláte“, bez pemýšlení jsem odpovdl, e jsem neurochirurg. „To je bájené,“ ekl potšen. „Já taky!“
A skuten byl. Opravdový. Chvíli trvalo, ne jsem mu to vysvtlil, a pak jsme si moc pkn povídali a do Bangkoku, ale asi deset vtein jsem ml velké nutkání být taky hluchonmý.

Pouil jsem se, a tak kdy jsem píšt nastoupil do letadla a sedl si vedle nkoho, kdo vypadal sympaticky, vylíil jsem ty svoje píhody a navrhl, abychom si zahráli takovou hru – jen tak na ukrácení dlouhé chvíle – a kadý si vymyslel svoje zamstnání a a do Chicaga to vydrel pedstírat. Ten pán s tím souhlasil.

A tak prohlásil, e je špión, a já se rozhodl, e budu jeptiška. Bájen jsme se bavili – bylo to jedno z nejlepších popovídání mého ivota. ekl, e u se neme dokat, a se ho ena zeptá: „Tak co, drahý, jaký byl let?“ „Ale byla tam jedna jeptiška v tvídovém saku…“

Zato manelé stedního vku, kteí sedli za námi, byli úpln mrtví. Poslouchali potichu, co si povídá jeptiška se špiónem, a nevili vlastním uším. Ti mli co odpovdt, a se jich nkdo zeptá: „Jaký byl let? “Kdy šel ten pán kolem m v letištní hale, tak ekl: „Hezký den, sestro.“

I vyplování dotazník vedlo k podobným situacím. V bance jsem na formulá dchodového pipojištní do okénka „zamstnání“ napsal „princ“. Zrovna ten den ráno mi ena ekla: „Fulghume, ty jseš nkdy takovej princ.“ Ano, nkdy jsem. A protoe jsem se cítil jako princ, tak jsem to do toho okénka napsal. Úedník to nebral. A tak jsme si hned tam na míst pátelsky popovídali o té otázce identity: Je moje zamstnání to, za co dostávám peníze, nebo je to nco vtšího, širšího a bohatšího – spíš otázka, co jsem a jak o sob smýšlím?

Vydlávat na ivobytí a mít njaký svj ivot, to není toté. ivobytí a ivot, který za nco stojí, taky není toté. Funkce v zamstnání ani zdaleka neodpovídá na otázku: „Co dláte?“
Marcela Duchampa, jeho vtšina lidí povauje za neodmyslitelnou souást výtvarného umní období do roku 1940, implikace té klasické otázky rozilovaly taky. Odpovídal: „Já jsem „respirateur“ (ten, kdo dýchá). Vysvtloval, e se zabývá dýcháním víc ne jakoukoliv jinou inností, a taky, e je v tom velmi úspšný. Potom u se lidé obvykle neodváili zeptat, co dlá ješt jiného.

Já vím, já vím. Pece nememe všude rozdávat dvousetstránkové autobiografie, kdykoliv nkdo potebuje jen základní informaci. Ale pedstavte si, e místo abychom na tu otázku odpovídali tím, co dláme pro peníze, íkali bychom to, co dláme a co nás tší nebo ím jsme uitení lidskému snaení. (Jestli jste náhodou placeni za to, co vás baví, bute rádi, ale hodn lidem se to nepodaí.)

Trochu tu otázku posuneme a zkuste na ni odpovdt podle toho, jak trávíte normální tyiadvacetihodinový den. Já bych mohl íct, e jsem sleepeur a napeur – nkdo, kdo spí a bájen mu to jde. Kdyby byla na olympijských hrách nkdy disciplína “spaní“, pokusím se o zlatou. Osm hodin ze tyiadvaceti prospím ve své posteli. a ješt si kadé odpoledne na pl hodinky zdímnu. To je víc jak jedna tetina mého ivota. Jestli se doiju ptasedmdesáti, tak víc jak tvrtstoletí prospím. ádná jiná innost mi nezabírá tolik asu. Kdy spím, nepsobím nikomu jinému potíe ani bolest a je to ekologicky šetrná innost. Kdyby mi nkdo platil za to, jak kvalitn to provádím, byl bych opravdu velmi bohatý. Svt by byl lepší, kdyby víc lidí víc spalo, nebo aspo trávilo víc asu v posteli. Nkteré lidi moc rád nemám, kdy jsou vzhru, ale kdy spí a slintají do polštáe, vbec mi nevadí.

Kdybyste mi otázku „co dláte“ poloili dnes, ekl bych, e jsem zpvák. Nejene za zpívání nedostávám zaplaceno, ale v nkterých pípadech by mi kamarádi spíš mohli dávat peníze, abych nezpíval. Ale já to pesto dlám hrozn rád.

Ve sprše, pak kdy jedu autem do práce, pi práci, cestou na obd a pidám se ke všemu, co poznám v rádiu. Zpívám. Pesn to dlám. Bh mou touhu jaksi nedal dohromady s nutným vybavením. Mj hlas byste mohli zdvoile oznait jako „nejistý“. Já hudbu slyším ve své hlav, ale nejsem schopný to, co slyším, reprodukovat, i kdy mn to zní pkn. Celý ivot jsem se pokoušel dostat sólistu v njakém muzikálu, ale vdycky mi ekli, e se nejlépe uplatním ve sborech. A pak m vyndali i ze sboru, protoe takových jako já mli moc. Bavilo m být tátou svých dtí, kdy byly malé a nemly hudební sluch a nekriticky zpívaly se mnou. Vbec nevadilo, e jsme nkdy neznali všechna slova ani e melodie nebyla úpln v poádku – všechno jsme si domýšleli. My zpváci se nenecháváme omezovat formálními detaily. Zpváci jsou ti, co zpívají. Teka.

Nkdy, kdy mi nkdo poloí otázku „co dláte“, m napadne, e bych mohl íct, e pracuju pro vládu. Mám vládní místo, které je nepostradatelné pro národní bezpenost. Jsem obanem. Tak jako v pípad soudc Nejvyššího soudu, mám to i já do konce ivota a blaho mé zem závisí na mn. Je zejm správné se domnívat, e bych ml být zodpovdný za výsledky ve svém úadu stejn, jako oekávám zodpovdnost u tch, kteí o volenou funkci usilují. Byl bych rád, kdybych mohl íct, e za svými iny stojím a jsem na n hrdý.

“Co dlám“ je doslova „jak trávím as“. Kdy tohleto na podzim roku 1988 píšu, e jsem doposud ve svém ivot 35 tisíc hodin jedl, 30 tisíc hodin jsem strávil v njakém dopravní, prostedku ve snaze dostat se z místa na místo, 2508 hodin jsem si istil zuby, 870 tisíc hodin jsem se zabýval rznými drobnostmi – vyploval jsem formuláe, nco jsem spravoval, platil jsem úty, oblékal jsem se a svlékal, etl jsem noviny, sedl jsem na schzích rzných komisí, byl jsem nemocný a podobné vci. A 217 tisíc hodin v práci. Kdy je to sítání a odeítání u konce, tak u toho moc nezbývá. To píjemné se musí nkam vtsnat, nebo to probíhá souasn se všemi ostatními našimi innostmi.

Tak proto já asto íkám, e m nezajímá smysl ivota – s tak velkým pojmem si nevím rady. Co m zajímá, je smysl drobností v ivot – den po dni, hodinu po hodin, kdy dlám všechno to, co dlám. Nezáleí na tom, co dlám, ale co si o sob pi tom myslím.

Já vlastn te firemní vizitku mám. Konen jsem vymyslel, co na ni dát. Jediné slovo. „Fulghum“. To je moje zamstnání. A kdy ji nkomu dám, obvykle to vyvolá zajímavý rozhovor. To, co dlám, znamená být Fulghumem, jak nejvíc to jde. Co znamená být synem, otcem, manelem, kamarádem, zpvákem, taneníkem, jedlíkem, tím, kdo dýchá, spáem, domovníkem, umývaem nádobí, koupajícím se, plavcem, bcem, chodcem, umlcem, spisovatelem, malíem, uitelem, kazatelem, obanem, básníkem, právním poradcem, sousedem, snílkem, cestovatelem, poutníkem, tím, kdo se smje a vyslovuje pání, a tak dál a dál a dál.

Já i vy jsme nekonené, bohaté, velké, rozporné, ivoucí, dýchající zázraky – svobodné lidské bytosti, dti Boí a vného vesmíru. A to dláme.

Z knihy Roberta Fulghuma „U hoela, kdy jsem do ní lehal“ vydané nakladatelstvím ARGO.

 
Robert Fulghum 
 
Kolá © Marie Zieglerová/MaraZie


Komente
Posledn koment: 01.07.2023  18:24
 Datum
Jmno
Tma
 01.07.  18:24 Jaroslav
 01.07.  14:17 Pemek
 01.07.  12:25 Von
 01.07.  11:03 Pemek
 01.07.  10:59 Pemek
 01.07.  09:55 Ivana Hloukov
 01.07.  09:28 Von
 01.07.  09:23 Vclav Pokorn
 01.07.  09:12 Vclav Pokorn
 01.07.  08:46 Jaroslav