Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Valdemar,
ztra Vilm.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ta lepenková krabice

tení na dovolenou. 

Ta lepenková krabice je nadepsaná „Poklady“. Zatímco píšu, vidím tu krabici na horním regále v mé pracovn, kde ji pechovávám. Tší m, e na ni vidím, kdykoliv vzhlédnu. Krabice obsahuje takové ty drobné osobní poklady, které peily etné záchvaty „všechno uklidit a vyházet“, je m obas popadnou. Krabice procházela probírkou, kdy jsem se sthoval z domu do domu a tahal krámy z komory do komory. Kdyby se do té krabice podíval zlodj, nic by si nevzal – za nic z toho by nedostal ani ptník. Ale jestli v dom zane nkdy hoet – a budu utíkat, ta škatule jde se mnou.
Jedním z poklad v krabici je papírový pytlík. Jako na svainu. I kdy vršek je zalepený izolepou, procvaknutý sešívakou, a ješt zajištný nkolika spínátky na papíry, na jedné stran je díra s roztepenými okraji a tou je vidt obsah.

Tenhle konkrétní svainový sáek opatruju u moná trnáct let. Ale on vlastn patí mé dcei Molly. Brzy potom, co zaala chodit do školy, podílela se s nadšením na ranním balení obd pro sebe, její bratry a m. V kadém sáku byly sendvie, jablka, peníze na mléko a nkdy vzkaz nebo malá pozornost. Kdy jsem se jednou ráno chystal k odchodu, Molly mi dala sáky dva. Jeden s obdem jako obyejn. A pak ten zalepený, procvaknutý se spínátky. „K emu dva pytlíky?“ „V tom druhém je nco jiného.“ „Co je tam?“ „Prost nco – vem si to s sebou.“ Nechtl jsem to protahovat, a tak jsem stril oba sáky do kufíku, dal Molly pusu a odkvail.

Kdy jsem v poledne v rychlosti poádal opravdový obd, otevel jsem Mollyin sáek a vysypal obsah. Dv stuky do vlas, ti kamínky, dinosaur z umlé hmoty, špaek tuky, mušlika, dv sušenky ve tvaru zvíátek, kulika, vypotebovaná rtnka, panenka, dva okoládové bonbóny a tináct penny.

Usmál jsem se. Roztomilé. Vstal jsem, abych se pustil do všech tch dleitých záleitostí, které m odpoledne ekaly, a smetl jsem všechno se stolu do koše na odpadky – zbytky od obda, Mollyiny vci a všechno. Nebylo mezi nimi nic, co bych mohl potebovat.

Veer se vedle m Molly postavila, kdy jsem etl noviny. „Kde je mj pytlík?!“ „Jaký pytlík?“  „Pece ten, co jsem ti dala dnes ráno.“ „Nechal jsem ho v kancelái. Pro se ptáš?“ „Já do nj zapomnla dát tenhle vzkaz.“ Drí v ruce papírek. „A navíc ho chci zpátky.“ „Pro?“ „V tom pytlíku jsou, táto, moje vci – vci, které mám moc ráda. Já myslela, e si s nima budeš chtít trochu pohrát, ale te je chci zpátky. Neztratil jsi, tati, ten pytlík, e ne?“ V oích se objevily slziky. „Kdepak, já to jen zapomnl pinést,“ zalhal jsem. „Tak to pines zítra, jo?“ „To víš, e jo. Neboj.“ Kdy m s úlevou chytla kolem krku, rozbalil jsem papírek, který se nedostal do pytlíku: „Mám t ráda, táto.“
Ach jo.
A ješt jednou ach jo.
Dlouho jsem se díval do tváe své dcery.
Mla pravdu – vci v pytlíku nebyly jen tak ledajaké. Molly mi dala své poklady. Vše, co jí v sedmi letech bylo drahé. Láska v papírovém sáku. A já ji minul. Kdyby jenom minul – já ji zahodil do smetí, protoe „tam nebylo nic, co bych mohl potebovat.“ Paneboe.
Nebylo to ani poprvé ani naposled, kdy jsem ml pocit, e moje tátovské oprávnní ztrácí platnost.

Cesta zpátky do kanceláe byla dlouhá. Ale nic jiného se nedalo dlat. A tak jsem jel. Putování kajícníka. Ped zraky vrátného jsem popadl koš a vysypal obsah na stl. Zrovna jsem se v tom pehraboval, kdy ke mn na své obchzce dorazil. „Ztratil jste nco?“ „Jo, hlavu.“ „Nejspíš to tam je. Jak to vypadalo? Já vám pomu hledat.“ Nejdív jsem mu nechtl nic íkat, ale vtšího blázna u jsem ze sebe stejn udlat nemohl, a tak jsem mu to povdl. Nedal se do smíchu, jen se usmál. „Já mám taky dti.“ A tak se dva spíznní blázni hrabali ve smetí a našli perly; a on se na m usmál a já se usmál na nj. V tomhle lovk není nikdy sám. Nikdy.

Kdy jsem z dinosaura opláchl hoici a všechno jsem postíkal osvovaem dechu, abych pehlušil pach cibule, opatrn jsem vyhladil zmuchlanou kouli z hndého papíru do celkem funkního sáku, poklady nastrkal dovnit a celé jsem to nesmle pinesl dom jako poranné kot. Veer jsem to vrátil Molly – ádné otázky, ádné vysvtlování. Pytlík moc pkn nevypadal, ale uvnit bylo všechno, a to bylo podstatné. Po veei jsem ji poprosil, aby mi o vcech v sáku nco povdla, a tak zaala jedno po druhém vyndavat a rovnala to do ady na jídelním stole.

Bylo to dlouhé vyprávní. Ke všemu se vztahoval njaký píbh, vzpomínka, nebo to souviselo s njakým snem a vymyšlenými kamarády. Nkteré ty vci pinesly víly. A okoládové bonbóny byly ode m a ona si je schovala, a je bude potebovat. Nezmohl jsem se na nic jiného ne „aha“, které jsem bhem vyprávní nkolikrát moude pronesl. A to aha bylo vlastn velice výstiné.

Byl jsem pekvapený, kdy mi Molly dala pytlík za nkolik dní znovu. Ten stejný ušmudlaný pytlík. Uvnit stejné vci. Cítil jsem, e je mi odpuštno. Dvra se vrátila. Spolu s láskou. A u jsem neml tak nepíjemný pocit, e se nazývám otcem. Po nkolik msíc jsem pytlík obas dostal s sebou. Nikdy mi nebylo jasné, pro jsem ho práv ten který den dostal nebo nedostal. Zaal jsem o nm pemýšlet jako o „tátovské prémii“ a moc jsem se veer snail, abych si ho druhý den ráno zaslouil.

asem Molly obrátila pozornost k jiným vcem… našla si jiné poklady… ztratila o hru zájem… vyrostla. Nco takového. A já? Mn zstal v opatrování sáek. Jednoho rána mi ho dala a nikdy u si o nj neekla. A tak ho ješt poád mám.

Obas myslím na všechny okamiky tohoto krásného ivota, kdy jsem se minul s láskou, která mi byla nabízena. Jeden kamarád tomu íká „stát po kolena v ece a umírat ízní.“
A tak je ten ošuntlý pytlík v krabici. Zstal tam z as, kdy mi dít eklo: „Tady je to nejlepší, co mám. Vem si to – je to tvoje. To, co tu mám, tob dávám.“
Poprvé mi to nedošlo. Ale te je ten sáek mj.
 
Z knihy Roberta Fulghuma „U hoela, kdy jsem si do ní lehal“ vydané nakladatelstvím ARGO.

 
Robert Fulghum
Kolá © Marie Zieglerová


Komente
Posledn koment: 03.09.2023  13:47
 Datum
Jmno
Tma
 03.09.  13:47 Vesuviana
 03.09.  10:51 Von
 03.09.  07:39 Pemek