Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Petr a Pavel,
ztra rka.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mladých holek se vám zachtlo, parchanti jedni!!!
 
Rychle, píliš rychle odrosteme dtským stevíkm. A najednou se musíme rozhodnout, co se svým ivotem poít. Mla jsem velký sen. Jít studovat Stední hotelovou školu zamenou na pohostinství, cestovní ruch a cizí jazyky a zúroit tak ji nabyté jazykové znalosti. Tehdy existovaly v republice jednom dv školy. V Mariánských Lázních a v Luhaovicích. Poet zájemc o studium byl obrovský a vysoce pevyšoval monosti obou škol. Výbr byl opravdu písný a nekompromisní. Uívaly se všemoné prostedky, jak potomka na exkluzivní školu dostat. My jsme nedisponovali ádným. Pesto, e šance na pijetí ke studiu byla mizivá, chtla jsem to za kadou cenu alespo zkusit. Podmínkou pijetí bylo, mezi jiným, vyuení v oboru kucha anebo íšník. Poítala jsem s moností, e se na školu nedostanu. Protoe jíst se bude vdycky, vsadila jsem na jistotu a nastoupila do uebního oboru kucha/kuchaka.

Teorie mi šla jedna radost, ze všech pedmt byly jedniky. Horší to bylo s praxí. Z té jsem mla dvojku, a to ješt z milosti. Byla jsem záným píkladem pana profesora, který umí podrobn a odborn vysvtlit, jak rozebrat, opravit i dokonce sloit teba celé auto. Sám však nezatlue ani hebík, ani by nezboil ze anebo si urazil palec. Ani mn se vaení moc nelíbilo, ale bez nj to nešlo.
 
Ve tetím roníku nás z uovského stediska rozdlili na jednotlivé provozovny. Pracovala jsem ve velkém hotelu v Pardubicích, kde se vaily i pesnídávkové polévky. Vaily se kadý den ve tech dávkách po 100 litrech. Jíška do nich se dlala vdy v nedli odpoledne. Byl jí velký hrnec a stail na celý týden. Na m pišla ada s polévkami zaátkem týdne. Na co jsem myslela, pán Bh ví. Prost jsem pouila všechnu jíšku, která v ohromném hrnci byla. Co to udlalo, to si mete domyslet… Nebyla to polévka, ale hustá, napálená a molkovitá kaše.
 
Šéfkucha mi právem vynadal, já zalezla do lednice a tam si pobreela. Abych u nic nezkazila a nenadlala ješt vtší škodu, pidlili m k vaení knedlík. U léta je tam vaila jedna stará paní kuchaka a šéfkucha si myslel, e tam budu pkn uklizená. Ani paní kuchaka ze m nemla moc velkou radost a neustále m hlídala. A po njaké dob jí to nedalo a starostliv se m zeptala:
„Dít, dít, co jen z tebe bude? Vdy ty jsi takové stevo! Ale jinak jsi hodná holka.“
„Já nikdy vait nebudu, já pjdu studovat!“ odpovdla jsem rozhodn a mrskla knedlíkem o vál.
„No, to budeš muset, protoe jinak se neuivíš,“ prohlásila paní kuchaka a u se o mé budoucnosti nemluvilo.
 
Z uební doby jsem si odnesla i jednu hezkou vzpomínku. Tehdy se poádaly soute mezi jednotlivými podniky. V rámci kraje byla urena restaurace nebo hotel, kam jednotlivé podniky vyslaly své drustvo u. Kadé drustvo mlo na vaení jeden den. Po týdnu bylo vyhlášeno to nejlepší. Zúastnila jsem se také, ale jenom jako náhradnice a pedagogický doprovod se urit vroucn modlil, aby se nikomu nic nestalo. Nic se nestalo, nemusela jsem nastoupit a ohrozit celkový výsledek. Naše drustvo sout vyhrálo, protoe moji spoluáci byli opravdu šikovní. Za odmnu jsme potom jeli na celý týden autobusem „Karavan“, ve kterém jsme i spali, do Nmecka. Projeli jsme ho celé – od Dráan a nahoru do Rostocku. Samozejm, e s námi jel dozor, vedoucí uovského stediska, paní Kandrnoková, a paní mistrová. Ob byly hodné, jenom starší a korpulentní paní Kadrnoková byla trochu odtaitá a mla velmi písn zakódovaná pravidla slušného chování, která svým svencm na potkání stále vštpovala. A práv v pístavu Rostock se zachovala úpln jinak, ne jsme ji po celé ti roky znali.
 
Pijeli jsme do Rostocku odpoledne. Chtli jsme si prohlédnout msto, pístav a taky se trochu pobavit nebo si jít nkam zatanit. Paní Kandrnoková v tom nic zlého nevidla, vdy byla taky kdysi mladá. Jene u to bylo dost dávno. Nicmén naposledy pehlédla jí svenou mláde, provedla nezbytnou pednášku o slušném chování v cizin a vyrazili jsme. Prohlídka msta a pístavu nám zabrala zbytek odpoledne a potom u se hledala njaká hospdka. Po chvíli jsme našli hezkou, stylovou rybí restauraci, kde se i tanilo. Ostatní hosté se zdáli být také slušní lidé a paní Kandrnoková byla spokojena. Dali jsme si njakou lacinou rybí specialitu a zaalo se tanit. O taneníky jsme nemly nouzi, šly jsme na draku. Galantní pánové nezapomínali ani na paní Kandrnokovou a ona se v kole toila jako amrda. as však utíkal a mlo by se pomalu jít dom.
 
„Ale, asu máme ješt dost, vdy ješt není ani devt hodin,“ zaal pemlouvat naší vedoucí   její taneník, mladý, hezký a galantní námoník, „já znám tady kousek, asi deset minut odsud, jednu moc pknou a slušnou restauraci, kde se taní do jedenácti. Tam by se vám urit líbilo. A kdy u jste z ech dojeli a sem, byla by škoda se tam nepodívat. Alespo byste poznali naši kulturu.“
 
Paní Kandrnoková byla na rozpacích. Proti kultue a poznání nikdy nebyla, ba práv naopak. A navíc by to mohlo být výchovné. Nkterým z nás se dom ješt nechtlo a zaali jsme naši vedoucí spolu s námoníkem pemlouvat, e ješt chvilku, kdy u jsme jednou v té cizin. Bylo rozhodnuto. Rozdlili jsme se na dv skupiny. Jedna skupina šla s paní mistrovou spát do Karavanu. Druhá skupina – paní Kandrnoková, asi deset dvat, já pochopiteln také mezi nimi, a dva kluci – se v ele s námoníkem vydala vstíc novému dobrodruství. Psobili jsme jako mucholapka, protoe velice brzy nás obklopili další námoníci. Náš vdce ve luté pláštnce se s nimi dorozumíval ním, co vbec nebyla nmina. Byla tma, zaalo pršet a my jsme byli v neznámém mst obklopeni kupou halekajících námoník. Naše šéfka najednou zneklidnla. U vdla, e to nebylo nejmoudejší rozhodnutí. Její taneník ji však neustále a ve vší slušnosti ujišoval, e tam hned budeme, jenom e musíme jet ješt malý kousek autobusem. Nastoupili jsme do njakého autobusu a jeli. Vbec to nebyl kousek. Jeli jsme a na konec celého msta. To u jsme se my holky zaaly pomalu bát. Na konené stanici jsme vystoupili a zase šli pšky.
 
„Tak kdy u tam budeme?“ ptala se drazn paní vedoucí Kandrnoková, která u viditeln ztrácela trplivost.
„Tady hned kousíek. Uvidíte, jak se vám tam bude líbit. To je opravdu velmi slušný a hezký podnik,“ sliboval vdce námoník.

 
 
Na naši skupinu se nabalovali další námoníci jako vosy na med. Ulice byla rozkopaná, byla špatn osvtlená a ke všemu se poádn rozpršelo. Nit na nás nebyla suchá. Šli jsme zase skoro pl hodiny a ten velmi slušný a hezký podnik poád nikde.
 
To u naše paní vedoucí neunesla, stáhla deštník, popadla ho bojovn obma rukama a zaala s ním námoníka mlátit a vát jak na lesy:
„Já ti dám deset minut pšky, já ti dám slušný podnik, ty neáde, ty kurevníku jeden! Já ti dám takovou lekci, e si ji budeš do smrti pamatovat. Já ti nandám, jen co se do tebe vejde, mladých holek se vám zachtlo! Policii na vás zavolám!“
 
Na dotvrzení svých slov zaala nešastníka tlouci hlava nehlava, ím dále více zuivji a vát jako pominutá: „Polizei, Polizei!“ Pitom musela vdt, e v tchto místech potká spíš zlodje, ne policajta.
 
Pedvedla nám, e kdy je poteba, nemusela by se za její slovník ani chování stydt ádná pavlaová drbna i trhovkyn. Námoník takovou reakci a promnu absolutn neekal. Zaklopýtnul a skonil pod ranami na zemi a sotva si stail krýt rukama obliej.
 
Kdy se mu podailo opt postavit na nohy, tak za neutuchajícího veskotu naší velitelky se rychle dal se svými kamarády na útk. A bylo po slušném podniku, zstali jsme sami. Paní Kandrnoková pehlédla vítzn vyklizené bojišt, prohlédla deštník, který to kupodivu všechno vydrel, spokojen ho pohladila rukou, klidn ho zase roztáhla a prohlásila: „Tak, a to bychom mli!“
 
Ale co te? Nemli jsme ani potuchy, kde vbec jsme. A tu se v dálce ped námi objevil dm osvtlený záivými neony, z nho vycházela hudba, zpv a veselý hlahol.
„Tak to bude asi ten slušný podnik. Pjdeme se tam podívat a zeptáme se, jak se dostaneme zpátky,“ rozhodli jsme se.
 
Otázka slušnosti podniku se brzy stala bezpedmtnou. Patil mezi ty, kterých je v kadém pístavu habadj a které jsou hojn navštvovány námoníky celého svta, kdy jejich lo pistane na pevnin. Vyslaly jsme radji nejdíve kluky, aby to tam šli okouknout. Ani dovnit nešli, stailo jim jenom nahlédnutí do oken. Po malé chvilce se kluci vrátili a ekli jenom: „Honem pry! To je hrza hrzoucí!“
 
Klopýtali jsme rozkopanou cestou po pamti zpt a nikdo nepronesl ani slovo. Šastn jsme našli zastávku autobusu, naštstí jsme si pamatovali jeho íslo. Štstí stálo pi nás a v malé chvilce autobus skuten pijel. Kdy jsme do nj nastoupili a dostali se zase mezi normální lidi, všichni jsme si oddechli. Nejvíce asi paní Kandrnoková. Dojeli jsme na známou stanici a dostali se ke svému Karavanu. Tam panovalo hluboké ticho a bylo slyšet jenom oddychování spá. Zalezli jsme co nejrychleji do svého pelíšku a ihned usnuli. Nebylo divu, vdy u byly skoro dv hodiny ráno.
 
Na druhý den byli ostatní pochopiteln zvdaví, kde jsme byli a kdy jsme se vrátili. Naše šéfová si toti staila velmi rychle zjistit, e se první skupina dostala do Karavanu v devt veer a pohotov na otázku odpovdla:
„My jsme pišli chvíli po vás, ped desátou. Nakonec jsme nikam nešli, byli jsme taky unaveni a u se nám nikam ani nechtlo.“
Nikdo pravdu neekl a tím byla záleitost skonena. Jenom jsme se po sob spiklenecky podívali a od té doby jsme mli naši šéfovou ješt radji.
Kdy jsem se vrátila dom, ekal tam na m dopis z Hotelové školy v Mariánských Lázních s termínem pijímacích zkoušek. Byla jsem ráda, ale zárove m trápily obavy, e se mj sen nesplní a já neprojdu písným sítem.
„Ale co,“ ekla jsem si, „hlavu mi tam neutrhnou, zkusím to!“

 
 
Dleitý den D byl tady a já se rozjela zkusit štstí. Mariánské Lázn, krásné lázeské msto, jsem ani nevnímala. Všechny moje myšlenky byly upnuty na školu. Kdy jsem druhý den ráno vidla narvané chodby a tídy adept, z nich se mly vybrat jenom dv tídy student, byla ve mn malá dušika. Absolvovala jsem písemné testy z pti pedmt a rozpait odjela dom, abych pokala na vyjádení školy. Asi za trnáct dn pišel dopis. Bála jsem se ho otevít. Obracela jsem ho nervózn v rukou a neustále si etla adresu odesílatele. Úkolu se nakonec zhostil tatínek. Chvíli bylo ticho. etl si dopis nejdíve jenom pro sebe a já jsem se ho bála zeptat. Potom sáhl do penenky, vytáhl stokorunu a ekl :
„Hanko, tady máš peníze, doje do msta pro láhev vína, oni t pijali.“
 
Radost doma byla ohromná. Ješt více se však museli radovat v uovském stedisku. U se m nadobro zbavili a nemuseli se bát, e jim nkdo pijde mj uovský list omlátit o hlavu a vymáhat náhradu škody.
 
Hana Štainerová

* * *
Fotokoláe © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 18.03.2017  09:40
 Datum
Jmno
Tma
 18.03.  09:40 Ferbl