Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Matou,
ztra Darina.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (11)
 
Starý Zákon – Rozdlení íše

Je jen pirozené, e prorocká zvst nezstala utajena, a tak Jarobeám prchal ped trestající Šalomounovou rukou do Egypta. Proroctví se však vyplnilo v okamiku vladaovy smrti. Je sice pravda, e jeruzalémský trn zddil Šalomounv syn Rechabeám (Roboám), avšak sever Izraele se od dosud jednotné íše odtrhl a nabídl vladaské ezlo nkdejšímu místodriteli Jarobeámovi. Jeruzalémský výbrí daní Adorám byl vzáptí mimo území judského státu ukamenován – a tak byl jeruzalémský vlada upozornn na meze své vlastní moci.

Ddic královského trnu ostatn vývoji událostí jen napomohl. Prohlášení Rechabeámova, e „mj malík je tlustší neli bedra mého otce“ (1 Kr 12,10) a varování, e „mj otec vás trestal bii, já vás však budu trestat dtkami“ (1 Kr 11,11), nebyla práv nejtaktnjším nástupnickým projevem. Od této chvíle se tedy zem neodvolateln rozpadá a namísto jediného centra vznikají dv královské rezidence. Jedna pro jiní, judský stát zstává v Jeruzalém, druhá pro izraelský stát vyrstá v Samaí. Od tohoto okamiku vypuí z jednoho starého kmene dv nové, a ne práv nejzdravjší vtve. Severní, izraelská, byla dokonce odsouzena k neodvolatelnému zániku, a my tedy nejprve pohovoíme o jejich krátkých cestách. Sled izraelských král (letopoty jsou vyaty z Biblického slovníku – A. Novotný, Praha 1956) vypadá následovn:
David 1019-970 (1013-973)
Šalomoun 970-931
Jarobeám I. 931-911 (932-911)
Nádab 911-910
Báza (Baeša) 910-887
Éla 887-886
Amri (Omrí) 
Achab 875-854
Ozochiáš (Achazjáš) 854-853
Jóram 853-842
Jóchaz 815-799
Jóaš 799-784
Jarobeám II. 784-744
Zachariáš (Zekarjáš) 744-743
Sallum (Šalúm) 743
Manahem (Menachém) 743-734
Pekachia (Pekachjáš) 734-733
Pekach 733-725
Ozee (Hóšea) 731-725
Samaí dobyto 722
 
Severoizraelskou íši zaloil tedy Jarobeám I. Akoliv jej prorok Achiáš varoval ped zradou Boha Izraele, novopeený vlada záhy podlehl modloslub. K duchovnímu pádu jej v podstat pivedlo pespílišné lpní na mocenských pozicích. Jarobeám se toti snail svým poddaným zabránit, aby odcházeli do jeruzalémského chrámu jen proto, aby tu pod vlivem staré duchovní tradice nepropadli judskému konkurentovi Rechabeámovi. Nechal tedy zbudovat v severním Izraeli dv vlastní – ovšeme pohanské – svatyn. A tak se vrátily do Izraele pohanské idoly známé u z doby Mojíšovy: sochy zlatých býk.

Bh tedy poslal k izraelskému dvoru svého posla, aby vladae varoval, a to hrozbou roztrení oltáe. Jarobeámovi, který se na píchozího oboil, „uschla ruka“ – a teprve po prosb k Bohu se jeho pae uzdravila. Prorok Achiáš však pidal ješt jednu výstrahu – e Bh vyhladí Jarobeámv dm, e Izraelští budou ze zem vykoenni a e je Bh „rozptýlí a za eku...“ (1 Kr 14,15). Jarobeám se nicmén nepolepšil; naopak zaloil na trn tradice, které vedly k neslavnému konci zem.

Bh tedy poslal k izraelskému dvoru svého posla, aby vladae varoval, a to hrozbou roztrení oltáe. Jarobeámovi, který se na píchozího oboil, „uschla ruka“ – a teprve po prosb k Bohu posla, aby vladae varoval, a to hrozbou roztrení oltáe. Jarobeámovi, který se na píchozího oboil, „uschla ruka“ – a teprve po prosb k Bohu se jeho pae uzdravila. Prorok Achiáš však pidal ješt jednu výstrahu – e Bh vyhladí Jarobeámv dm, e Izraelští budou ze zem vykoenni a e je Bh „rozptýlí a za eku...“ (1 Kr 14,15). Jarobeám se nicmén nepolepšil; naopak zaloil na trn tradice, které vedly k neslavnému konci zem.

Po Jarobeámovi se ujal vlády Nádab, který v pstování modlosluby pokraoval v otcov stylu. Po dvouleté vlád zahubil Jarobeámv dm samozvanec Báza (i Baeša), po nm nastoupil na pouhá dv léta syn Éla. Bázv dm vyvradil Zimrí – ten však nevydrel na trn déle ne sedm dní... pak se na výšinu moci vyšplhal velitel vojsk Omrí a pedchozí vlada nad sebou v zoufalství zapálil královský dm. V té dob ji dosáhl rozklad Izraele takového stupn, e se severní království rozpadlo na dva útvary ovládané dvma vladai. Omrí však svého soka rozdrtil. Jak víme, byl to práv tento mu, který „získal horu Šomerón za dva talenty stíbra“, jak praví Písmo, a „tu horu obestavl a msto, které vystavl, pojmenoval Šomerón“ (to je Samaí) (1 Kr 16,24).
Tak se tedy zrodila druhá královská rezidence kdysi jednotného Izraele; volný výklad dj by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o novém Baalov chrámu v Samaí...


Jeden z nejslavnjších prorok, Eliáš

Jestlie ji Omrí, jak teme v textech, byl v otázkách víry a etiky horší ne všichni ped ním, pak jeho syn Achab, pravý výlupek všech nectností, byl zase ješt daleko horší ne jeho vlastní otec. Práv tak nectná byla i jeho cho Jezábel, dcera fénického krále, a není tedy divu, e této manelské dvojici biblické djiny severního království vnují zcela mimoádnou pozornost. Nejde však jen o nectnost koruny – za Achabovy vlády toti vystupuje i prorok Elijáš (Eliáš), nejslavnjší ze starších idovských prorok; ne náhodou budou pod dojmem Elijášovy osobnosti ješt za tisíc let mnozí potomci Izraele pokládat Jeíše za znovuzrozeného Elijáše. Prorok navštívil hned na poátku své innosti vladae v Samaí a pohrozil, e za spáchané híchy v Izraeli nezaprší, ba ani rosa na zemi nespadne. Je pirozené, e král Achabova typu nemohl pejít prorokova slova bez povšimnutí – proto se Elijáš vydává z Boího píkazu do nedobrovolného exilu k potoku Kerít za východním behem Jordánu.

Krkavci mu sem pinášejí maso a chléb a prorok zde setrvává do doby, ne vyschnou vodní toky v kraji. Pak se vydává do fénické Sarepty (Sarefta); z Boího popudu tu vyhledává azyl u chudé vdovy. Opuštná ena a její syn mají pouze hrst mouky a maliko oleje – Elijáš je však upokojuje, e po celou dobu sucha z tchto zásob neubude. Jindy oivuje umírajícího syna vdovy ve chvíli, kdy ji nedýchá – „do dítte se navrátil ivot a oilo“. (1 Kr 17,22)

V té dob, na konci Elijášova azylu, dostává prorok píkaz vyhledat Achaba, nebo „chci dát zemi déš“. (1 Kr 18,1) Stalo se – a Elijáš navazuje prostednictvím Achabova správce Obadjáše kontakt s králem. Obadjáš byl pro tento úkol mimoádn dvryhodnou osobou – v dob, kdy izraelská koruna pronásledovala a mordovala proroky, ukryl tento Achabv správce (podle zprávy Písma) okolo jednoho sta tchto osvícených mu.

Pi setkání s Elijášem Achab svatému mui vytýkal, e trápí suchem izraelský lid. Nikoli já, ale vládce sám opuštním všech pikázání pivolává na Izraelce trest. Nakonec se oba mui dohodli na setkání na vrchu Karmel v pohoí zvedajícím se do výše šesti stovek metr. Do jednoho místa se mlo dostavit 400 prorok, kteí jedli u Jazábelina stolu, a té 450 prorok pohanského bostva Baala. Elijáš sám se ml ped oima lidu utkat práv s tmito 450 pohanskými modlái. Bh, který se pi pedloení obti ohlásí „skrze ohe“, je pravým Bohem.

Jako první pedloili svou ob – zabitého vola – proroci Baalovi. Avšak jakkoli se namáhali, od rána do poledne jejich hranice nevzplanula. Potom pišel na adu Elijáš – obtované zvíe i devo poléval vodou, aby si dobrovoln ztíil podmínky pro zapálení hranice. A pesto, kdy „spadl Hospodinv ohe“ (1 Kr 18,38), spálila se i ob i devo, ba i kamení a prs. Dav zvolal: „Jen Hospodin je Bh“ (1 Kr 18,39), falešní proroci byli usvdeni ze šarlatánství, sehnáni pihlíejícími zástupy dohromady a pobiti. Pak pišel déš... Jezábel však ztrátu prorok Elijášovi nezapomnla – a Elijášovi nezbývalo ne znovu opustit zemi. tyicet dní a tyicet nocí putoval k jihu, k Mojíšov hoe Choréb. Tam, kde kdysi Mojíš dostával Desatero, byl nyní udlen píkaz Elijášovi – ml pomazat ti mue: Chazaela za syrského krále, Jehú se ml stát králem izraelským a do tetice ml Elijáš pomazat i svého nástupce, proroka Elizea (Elíšu). Z této trojice vyhledal Elijáš nejprve budoucího nástupce Elizea, který práv oral na poli.

V té dob, jak píše Písmo, vytáhl proti Samaí aramejský král Benadad (Ben-hadad). Kdy obrovská pesila oblehla královskou rezidenci, byl Achab ochoten kapitulovat a vydat nepíteli drahé kovy, ba i své syny a eny. Jako lovk duchovn, a tedy i mravn slabý, nebyl pevný ani v otázkách správy a ochrany zem. Elijáš však Achabovi sdlil Boí slib, e Bh vydá obléhatele do jeho rukou – a izraelským vojm se skuten podailo opilé aramejské vojáky v poli rozdrtit.

Aramejci si potom namlouvali, e izraelský Bh je Bohem hor – a rozhodli se, e napíšt napadnou Izrael v rovin. Elijáš Achabovi pedem sdlil, e za rok budou jeho nepátelé na novém taení. Kdy se skuten chýlilo ke sráce, slíbil Elijáš jinak nemravnému Achabovi, e i tentokrát bude vítzství patit Izraeli. I nyní byl píslib vyplnn, avšak Achab nesplnil pokyn k zabití poraeného vládce. Za Ben-hadadv ivot ml tedy padnout ivot Achabv.

Samaský vládce se ostatn dopustil daleko vtšího pestupku proti Zákonu. Zatouil toti po vinici svého poddaného Nábota, a kdy se majitel pozemku zdráhal svou parcelu prodat, byl odstrann z cesty královské haminosti násilím. Pípadu se ujala Jezábel, která zinscenovala proti Nábotovi proces. Dvojice falešných svdk odpisáhla, e Nábot „zloeil“ Bohu, a viník byl tedy ukamenován. Kdy si šel Achab prohlédnout levn získanou vinici, postavil se mu do cesty Elijáš. Vytýkal králi, e zabil lovka kvli majetku. Trest bude pimený: protoe krev zabitého Nábota lízali psi, budou psi rovn lízat krev zabitého Achaba. A protoe hlavním reisérem špinavého procesu byla Jezábel, budou její maso trhat psi. Achabv dm pak bude vyplenn, jako se stalo ji dvma rodm, které se v rozštpeném Izraeli ujaly vlády. Ti léta poté se osud naplnil. Achab se smlouval s judským vladaem Jóšafatem na válce proti Aramejcm. Jóšafat se ped bojem podivil, e v Izraeli není prorok, na n by se mohl obrátit se svými dotazy – inu museli jít všichni u dávno Achabovi z cesty. Jeden prorok se však v kritické chvíli objevil. Byl to Míkajáš, který pislíbil judskému vladai štstí. Izraelský lid však Míkajáš vidl rozptýlený po horách jako ovce – ztratí toti svého pastýe. Achab se na Míkajáše pirozen rozhnval a dal jej vsadit do vzení. „Jestlie se vrátíš zpt v pokoji,“ odpovídá prorok, „nemluvil skrze mne Hospodin.“ (1 Kr 22.28)

Achab, který pece jen ztratil jistotu, se pokusil oklamat osud. Vymnil si toti válené odní s judským vladaem. Syané se skuten snaili zasáhnout v boji pedevším izraelského krále – avšak jeden z mu „náhodou“ vystelil z luku a smrteln ranný král Achab padl k zemi. Z bojišt odváeli umírajícího na povoze – stékající krev skuten lízali psi a Jezábel si od té chvíle ji nebyla jista vlastním koncem.

Pak se stal vládcem zem Achabv syn Achazjáš – ten však spadl skrze mí palácového okna. Elijášv soud byl struný: Achazjáš z loe, na které ulehl, ji nevstane. Vlada se snail mocí mermo umlet prorokova ústa, avšak marn; Elijášova slova se vyplnila a nastoupil další mocná – Jóram (Jehoram).


Nový prorok, Elíša

Tehdy se však u nachýlil Elijášv as – i vydal se s Elizeem (Elíšou) pes Bét-el a Jericho na druhý beh Jordánu. Tam se objevil ohnivý vz a Elijáš „u vichru“ vstoupil do nebe. Elíša si ponechal uitelv pláš a udeil jím na hladinu Jordánu, jako to udlal pedtím Elijáš. Voda se rozestoupila i jemu... pešel tedy jordánské brody a zaal své samostatné prorocké poslání. Úloha prorok, jak ji zaínáme pozorovat, nespoívala vbec v zázracích a v pouhých prorockých vizích. Prorocké vidní mlo smysl jen jako dkaz trestající ruky Pán a jako varování. Proroci byli tedy spíše špatným svdomím zem a uiteli váhajících, tápajících Izraelit ne vštci v nejuším smyslu toho slova.

O zázracích se ovšem nejastji hovoí pedevším v souvislosti a Elizeem, zvaným dnes v moderní transkripci Elíša. Sotva tento prorok pekroil Jordán, aby se vrátil do místa svého psobení, „uzdravil“ špatný pramen vody v Jerichu. V té dob vládl, jak ji víme, Jóram (i Jehoram); nastaly tíivé boje s moábským vladaem a ob hebrejská království se cht necht musela spojit. Sotvae byla válka vítzn skonena, rozešli se oba spojenci znovu ve zlém. Elíša ji na váleném poli, v poušti, dává lidem vodu. Vzáptí pomáhá chudé, zadluené rodin, která má doma jedinou bá oleje. Nechá toti pinést prázdné nádoby a rozmnoí olej takovou mrou, e se rodina me zbavit pronásledování vitel.

Jindy neplodné en slibuje syny – a slib se v pravý as vyplní. Oiví té mrtvé dít a z dvaceti chleb, jako pozdji Kristus, nasytí celý zástup. „Nebo toto praví Hospodin: Budou jíst a ješt zstane.“ (2 Kr 4,43) Námanovi (Naamán), malomocnému veliteli syrských vojsk, Elíša poradí, aby se sedmkrát omyl v Jordán, a vojevdce lepru skuten vyléí. Jindy zase sdlí vlastnímu vladai, kde jsou ukryty nepátelské vojenské síly. Informace Izraele byly prý tak pesné, e se Aramejci ohlíeli po zvdech ve vlastních adách. Kdy se Aramejci chtjí izraelského proroka zmocnit, pohrozí Elíša trestem. Podaí se mu skuten oslepit vyslané vojáky – a tito nepátelé prohlédnou teprve mezi hradbami Samaí. Prorok však zasáhl i do prbhu boj s aramejským králem Ben-hadadem. Kdy armáda oblehla Samaí a vyhladovlé msto se blíilo ke konci svých fyzických sil, zpsobil Elíša zázrak. Aramejci v panice opustili bojišt, nebo „panovník toti zpsobil, e Aramejci uslyšeli ve svém táboe zvuk voz, zvuk koní, zvuk velikého vojska“. (2 Kr 7,6)

Nakonec svatý mu zamíchal i syrskými pomry. Kdy onemocnl král Ben-hadad a aramejští vyslali do Samaí posla Chazaela, Elíša píchozímu sdlil, e král zeme a e se práv on, toti Chazael, stane píštím vladaem. A co víc – e spálí izraelské pevnosti, zmorduje mue staré i mladé, thotné eny, ba i nemluvata. Ji druhý den se trn uprázdnil a Chazael se ujal své svené úlohy. Konen Elíša zasáhl do mocenských pomr i ve své vlastní zemi: pomazal toti na píštího vladae Jehúa. Vydal mu zárove píkaz. „Vybiješ dm svého pána Achaba“ (2 Kr 9,7), aby byla pomstna krev všech prorok, které Achab a jeho lidé pipravili o ivot.

Situace byla v této chvíli pro palácový pevrat nejpíhodnjší. Jóram z Achabova domu se toti léil po zranní ve válce s Chazaelem v Jizreelu. erstv pomazaný Jehú, ale také judský král Achazjáš (Achazja) navštívili izraelského vladae ve stejnou dobu. Jóram si snad nebyl Jehúem docela jist a zeptal se tedy, zda pichází v poádku a pokoji. „Jakýpak poádek,“ namítl Jehú, „kdy trvá smilstvo tvé matky Jezábely a mnoství jejích ár.“ (2 Kr 9,22) Ale to ji zamíil nov pomazaný vlada lukem, a sotvae zabil jednoho krále, pustil se i do pronásledování judského Achazjáše. Judský král tak na státní návštvu doplatil ivotem.

Ped královským palácem pak Jehú zvolal: „Kdo jde se mnou? Kdo?“ (2 Kr 9,32) Vyklonili se snad dva ti lidé a král jim poruil vyhodit z okna Jezábel. Tak se splnila slova Elijášova – na zemi ji, jak pravilo proroctví, „orali“ psi.

Nezstalo jen pi této mst. Achab ml v Samaí sedmdesát syn a Jehú je vyzval, aby si jmenovali vládce, který by byl dostaten statený, aby bojoval za jejich dm. Takový se však v Samaí nenašel, a Jehú tedy nechal všech sedmdesát potenciálních následovník pobít. Sedmdesát hlav bylo Jehúovi pedloeno jako dkaz.

Pak se Jehú, tento bývalý dstojník královské armády, vypoádal s modlosluebníky; naoko pišel obtovat Baalovi, a kdy se svatyn naplnila, zniil nejenom modly, ale také všechny, kdo si zahrávali s pohanskými idoly. Pece však nebyl dsledný. Neupustil od zlatých býk, které do izraelských svatyní zavedl Jarobeám. Proto Bh pislíbil vládu jen tyem Jehúovým generacím, ale ji Jehú sám poznal v porákách od syrských vojsk trestající ruku Pán.
 

Finále Samaí
 
Ani synu Jóachazovi se nevedlo lépe. Naopak Izrael se dostal do podruí aramejské moci. Jóacház se zprvu modlil k Bohu a zem se opravdu vymanila z cizího tlaku. Pohanská obtišt však i po této lekci zstala nedotknutá. Jóachazv syn Jóaš kráel dál ve šlépjích pedchdc a piblioval tedy, jako ostatní korunované hlavy Izraele, den trestu pro celou zemi...

V té dob ji koní psobení proroka Elizea zvaného Elíša. Starý mu slibuje Jóašovi, který se s ním louí, trojí vítzství nad Aramejci – a píslib i prorocká vize se skuten vyplnila.

Další proroci však ji byli na obzoru: do izraelské historie vstoupily dv nové velké osobnosti, proroci Ámos a Ozeáš. Jejich první poiny jsou datovány dobou vlády Jarobeáma II., nástupce syna Jóašova. Ámos i Ozeáš se tedy vynoují v asech, které nejsou práv píznivé výuce zákona a zpytování svdomí. Jarobeám vyuil krátké poklidné doby a doasného oslabení syrské moci a získal zpt ztracená území. Dobyl dokonce i Damašku. V Izraeli se zaalo hromadit bohatství, v Samaí vyrstaly paláce – a nebylo tudí snadné spatit za leskem bohatství a moci váné trhliny. Lidé, kteí ili v nahromadném pepychu, nechtli vit, e by jejich nádherný vk mohl být jen zastávkou na cest pipravované zkázy.

Vystoupení proroka Ámose v severním Izraeli vyvolávalo navíc jen pobouení. Ámos toti pocházel z Judska. Tento prorok nehrozil jen Samaí, ale té judské zemi, Aramejcm, Filištínm, Amóncm, Moábu, Edómu, ba i Fénicii. V jednom ze svých vidní spatil Pána s olovnicí spuštnou mezi híšný lid; symbol nadcházejícího soudu. Symbolický je i ohe, trestající me, který pipomíná Ámos ve svých proroctvích. Narušuje tak falešnou jistotu samolibých zbohatlík, tících z krátkodobé konjunktury. „Zemou meem všichni híšníci mého lidu, kteí íkají: Nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého,“ (Am 9,10) tlumoí prorok.

Hlavní vinu spatuje Ámos pedevším v propadnutí Izraele cizím kultm, v náboenské vlanosti, ale zárove i v nedostatku citu pro spravedlnost a milosrdenství. Vytýká bohatým a mocným, e baí dostat hlavy nuzák do prachu zem...“ (Am 2,7)

Izrael ml v podstat dvojí volbu: bu se stát svdectvím Pán, ivotem podle Zákona, anebo zahynout, aby se smrt a vyhnanství staly svdectvím trestu, který ádnou zvli nemine. „Padla izraelská panna, u nevstane, leí bez povšimnutí... nezvedne ji nikdo,“ (Am 5,2) íká prorok. „Jarobeám zeme meem a Izrael bude zcela jist pesídlen ze své zem.“ (Am 7,11)

Je logické, e takovéto varování pokládala panující moc za hrubé porušování svých výsostných pozic. Rozhodla se tedy, e Ámos musí opustit Izrael. Delikátním úkolem byl poven veleknz Amasjáš. Ani tomu však Ámos nezstal nic dluen: „Tvoje ena,“ íká, „bude v mst provozovat smilství, tvoji synové a dcery padnou meem, tvá pda bude rozmena provazcem a ty zemeš v zemi neisté.“ (Am 7,17)

Nejinak promlouval Ámosv souasník Ozeáš, který proil nejen vládu Jarobeámovu, ale který byl i svdkem pozdjšího stídání vlada, dokladu to nadcházejícího konce.

O osobním ivot Ozeášov toho mnoho nevíme. Píše se jen, e se oenil s nevstkou, která mu porodila ti dti. Výraz „nevstka“ pedstavuje v daných souvislostech enu, která se odcizila duchovnímu spoleenství Izraele a která je spojena s pohanskými kulty plodnosti. Moná, e celé Ozeášovo manelství je vlastn jen symbolem tkostí, které má Bh s nevrným lidem. Ozeáš také, jak uvádí Písmo, enu nejprve vypudil z domu, po tvrdé zkoušce ji však povolal zpt a podrobil ji kázni. I tento obraz je symbolikou píštích osud Hebrejc. V proroctví se ostatn hovoí o budoucím vyhnání vyvoleného národa na pouš, které není jen trestem, ale také píleitostí k pokání a návratu. Ozeáš vytýká svým soukmenovcm pohanské kulty, práv tak jako Ámos. Navíc pipomíná ve svých výtkách i dvojnásobnou královradu Jehúovu a jeho hrozby nesou (stejn jako u souasníka Ámose) i stopy sociálního podtextu. „Není vrnost ani milosrdenství,“ (Oz 4,1) íká – a má na mysli zvrácené vztahy mezi lidmi, opomíjení pravdy, zanedbávání citu k bliním. Proto tedy skoní Izrael v asyrské porob a „jeho králem bude Ašúr,“ íká doslova.

Pedzvst soudu zaíná smrtí Jarobeámovou – nastupuje sice syn Zekarjáš (Zachariáš), ale dynastie se neudrí déle ne šest msíc. Splnilo se dávné proroctví, e Jehúovi potomci budou na trnu sedt pouze „do tvrtého kolena“. Spiklenec Šalúm (Sallum), který Zekarjáše zavradil, kraloval v Samaí ješt kratší dobu ne jeho ob – pouhý msíc. Došlo k další královrad a s ezlem Izraele zaíná vystupovat Menachém (Mamahem). Jak nastoupil, tak vládl. Na trnu se udrel deset let, avšak musel ji íši vykupovat stíbrem. Asyrská moc se stala nebezpeím a píliš reálným. Syn Pekachjáš, který zddil království i híchy moci a kulty zem, byl zabit po dvou letech. Vojenský velitel Pekach, který vztáhl ruku na izraelského vladae, spravoval zemi dvacet let. V této dob syrský král Tiglat-pileser III. udeil poprvé na Izrael a pevedl ást obyvatel do Asýrie. Hóšea, té Ozeáš (Ozee), poslední panovník zem, byl ji poplatný asyrské nadvlád. V zoufalé tísni se sice ješt pokusil o poslední sebevraednou záchranu: vyjednával s egyptským králem a pestal posílat asyrskému vladai pravidelný roní plat. Posel vyslaný ze Samaí byl však Asyany zadren a osud zem byl definitivn zpeetn. Asyrský král Šalmaneser izraelského vládce zajal a odvlekl do aláe. Pak vojska oblehla Samaí, které po tíletém obléhání padlo.

Izraelský lid stihl osud pedvídaný proroky – Asyané jej odvlekli do své zem a sever Izraele osídlili cizinci pivedení z Babylónu a z jiných míst. Noví osídlenci si vytvoili svéráznou sms z vlastních pohanských kult a z ddictví izraelské víry. Z tchto osadník pak vznikli takzvaní Samaritáni, s nimi se setkáváme na stránkách Nového zákona.
 
Pvodní obrázky nazarénské školy pipravila pro tisk Olga Janíková.
 
Píšt Judské království
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 12.08.2019  10:07
 Datum
Jmno
Tma
 12.08.  10:07 Von