Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Hana,
ztra Jchym.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Odpus mi, Ote, nebo jsem zhešil
 
Onoho Štdrého veera se as jen pomalu blíil k plnoci, kdy páter Mallone konen usnul, ale po pár minutách se zase probudil. Pocítil nevysvtlitelné nutkání vstát, dojít ke hlavnímu vchodu kostela a otevít ob kídla ozdob­ných dveí dokoán ­ a by vítr dovnit navál víící sníh, ne by došel ke zpo­vdnici, usadit se tam na své místo – a ekat.
 
Na co by ml ekat? Kdo ví? Kdo by mohl odpovdt? Ale nutkání bylo tak silné, e se mu nedalo protivit.
 
„Co se to se mnou dje?“ bruel si pod nos, zatímco se ob­lékal. „Nejspíš mi pesko­ilo! Kdo by se v takovou hodinu dnes vypravil do kostela, a u do­bro­voln nebo po­slušen cizí vle? Pro vlastn musím…“
 
A tak i onak, oblékl se, vyšel do mrazu, došel ke kostelu a rozevel ozdobná kíd­la dveí hlavního vchodu, a jak se ohlédl kolem, zarazil se pi pohledu na nádherné umlecké dílo, je se ukázalo jeho zraku. Ten pohled psobil mno­hem silnjším dojmem ne sebelepší obraz krajiny: bohat sn­hem ozdo­bené stechy, lucerny s epicemi snhu a s crky rampouch, hebkým peho­zem povleená auta sklánjící se k chodníku, jako by zde ekala na poeh­nání. Zatajil dech, opojen tou nebývalou krásou, pak vstoupil dovnit a zamí­il ke zpovdnici, snhové vloky se za ním nesly jako vleka.
 
„A te tu depíš jako balvan!“ pomyslel si v duchu. „Zbláz­nil ses, ddku? Ta­dy ne­máš vbec co pohledávat! Vra se do postele!“
 
Ale vtom se k jeho uším donesl jakýsi šum: njaký píchozí se na okamik zastavil ve dveích, pak se po kamenných dladicích rozlehly kroky, nee­ka­ný ná­vštvník nyní rozpa­it postával ped zpovdnicí, ale ješt ho ne­bylo vidt pes míku pepáky. Páter Mallone tiše ekal.

 
***


„Vyzpovídejte m, Ote,“ zašeptal ísi hlas. „Nebo jsem hešil!“
 
Páter Mallone ješt stále nemohl uvit, e v takovou hodi­nu se z njaké pí­iny stala neznámému zpov nutností, a tak jen ekl:
„Kdo ti ekl, e je kostel v noci otevený a e jsem ve zpo­vdnici, abych t vy­slechl?“
 
„Ote, modlil jsem se,“ zaznla tichá odpov. „Pán to tak zaídil, abyste se vzbu­dil a otevel kostelní dvee.“
 
Na to se nedali nic íci, a tak páter i ten druhý, s chrap­tivým hla­sem híš­níka, strnuli v dlouhém a ledovém mlení; rui­ky hodin se dále blíily k plnoci, a posléze píchozí se ze tmy pipomenul:
 
„Vyzpovídejte híšníka, Ote!“
 
Páter Mallone pímo bytostn cítil, jak se s kadou vteinou pomalu blíí vánoní plnoc, nicmén se sklonil k zamí­ovanému okénku a s námahou ekl místo ob­vyklého úvo­du zpovdníka:
 
„Nepochybn na tob spoívá tké bemeno híchu, kdy jsi kvli tomu vy­šel z domu za dnešní noci, aby se splnilo nemoné, které se ukázalo moným jen díky tomu, e Pán t vyslyšel a svého sluebníka vystrnadil z postele.“
 
„Moje híchy jsou ostudné, Ote, jak sám uslyšíte!“
 
„Tak mluv, synu!“ ekl páter, „A tady nezmrzneme…“
 

***

 „To bylo dávno,“ zašeptal smutný hlas za tenkou pe­pá­kou. „Stalo se to práv ped šedesáti lety…“
 
„Mluv hlasitji! Ped šedesáti lety?!“ Zpovdník zstal uaslý s otevenou pusou. „Tak dávno?“
 
„Šedesát let!“ Následovala muivá pauza.
 
„Pokrauj!“ ekl páter, ale hned si vyetl, e moná narušil prbh zpovdi.
 
„Je to práv šedesát let, kdy mi bylo dvanáct,“ ekl ten stá­le stejn smutný hlas. „Ve svátením týdnu jsem se s babi­kou vypravil na vánoní nákupy. Bydleli jsme v malém msteku na východním pobeí. Do obchod a zpátky se chodilo pšky… Tehdy ješt nebyla auta jako dneska, prav­da? Šli jsme co noha nohu mine, naloeni balíky s dárky, kdy mi babika nco vytkla – u si vbec nepamatuji, co to bylo, ale m to rozezlilo natolik, e jsem pidal do kroku a pak u jsem jen utíkal a utíkal. Zdálky jsem slyšel, jak na m volá, jak kií, kiela ze všech sil, abych se k ní vrátil, ale já jsem se nevrátil. Hlasit plakala, vdl jsem, e se trá­pí, a to m ješt popíchlo do vzdoru, vysmál jsem se jí a utíkal ješt rychleji. Dom jsem samozejm dorazil jako první, a kdy pak i ona, u sotva dechu popadala, vešla do dveí, roztásla se usedavým pláem, a se zdálo, e to ne­bude mít konce. Tehdy jsem se zastydl, a poti­chu se schoval venku…“
 
Neznámý se odmlel. as zvolna dál plynul k plnoci.
 
Zpovdník mu po chvíli pišel na pomoc:
 
„To je všechno?“
 
„Je toho dlouhá ada,“ smutn pronesl hlas za pepákou.
 
„Pokrauj!“ ekl páter s oima zavenýma.
 
„Stejn tak jsem se zachoval i k mamince, to bylo ped Novým rokem. Ním m rozzlobila. Utekl jsem a slyšel, jak za mnou volá. Ale jen jsem se ušklíbl a utíkal pry, dokud mi síly staily. Pro? Pro, mj Boe, pro?“
 
Páter nevdl, co by na to mohl íci.
 
„To je všechno?“ zeptal se po chvíli málem neslyšn, po­divn rozrušený cizím pi­znáním.
 

***

„Jednou v lét,“ pokraoval hlas, „m njací výrostci zbili. Kdy utekli, spatil jsem na kei párek motýl, jak si tam spolu bezstarostn poletovali. Z té jejich pohody ve mn vz­kypla zloba. Lapil jsem je do dlaní a rozmakal na kaši. Ote, jak se stydím!“
 
Do kostela nyní otevenými dvemi zaletl vítr: oba se oto­ili tím smrem a uvidli blostný stín, víící vlnami sn­hových vloek na kamenných dladi­cích kostela.
 

***

„Ješt jedna ostudná píhoda se stala, kdy mi bylo tináct,“ zase promluvil ná­vštvník, pemáhal ho stud, ale našel v sob sílu pokraovat. „A zase se to stalo ts­n ped váno­cemi.
Pišel jsem o psa, íkal jsem mu Bo – utekl a nevrá­til se celé ti dny a ti noci. Ml jsem ho radši ne sám sebe, ne svj ivot. Pes to byl neobyejn chytrý a odplácel se mi ne­konenou vrností. A najednou zmizel, a všechno to krásné zmizelo s ním. ekal jsem. Plakal jsem. A zase e­kal. Modlil jsem se. Ne­hlasn jsem kiel. Vdl jsem, e se u nikdy, nikdy nevrátí! Ale potom náhle, ve dv hodiny v noci, kdy se venku valily spousty mokrého snhu, na cestách to jen vachtalo snhovou bekou a ze stechy odkapávaly ram­pouchy, zaslechl jsem ve spánku njaký úpln jiný zvuk, vzbudil jsem se a pochopil, e se pes pokouší pod­hrabat pode dvemi! Vy­skoil jsem z postele jako blázen, div jsem si nezlomil vaz. Popadl jsem kliku dveí – a na prahu jsem uvidl mého nešastného Bo: byl celý promá­ený a zablá­ce­ný, tásl se zimou, ale záil radostí. Radostí jsem zakiel, vtáhl ho do domu, zabouchl dvee, padl na kolena, pitiskl ho k sob a u jsem se rozbre­el. A pak jsem konen utichl. A víte, co následovalo? Dovedete si ped­stavit ten hnus to­ho, co jsem udlal? Zmlátil jsem ho. Ano-ano, ztískal. Bil jsem ho pstmi, klouby sevených prst, dlanmi, a zase pstmi a k tomu jsem kiel: ,Já t odnauím odcházet si bez dovolení, já t odnauím utíkat si kam chceš, jí t nauím poslouchat, jak jsi mi jen mohl tohle ud­lat, jak jsi jen mohl?!´A mlátil jsem ho, dokud nezaal cenit zuby – a pak mi došlo, co jsem vyvá­dl. A on to bez hlesu snášel, drel, jako by rozuml mým slovm, e se ukázal nehodným mojí lásky a dvry; ale nehodným lásky a d­vry jsem se uká­zal já. Tak jsem ho odstril, breel jsem, a se slzy jen lily, pak jsem ho celý udýchaný zase popadl ko­lem krku, pitiskl k sob a kiel: ,Odpus mi to, Bo, prosím t, odpus mi to! Tohle jsem nechtl, Bo, odpus, odpus!´Ale copak mi mohl odpustit, Ote? Kdo byl Bo? Nmá tvá, zvíe, pes, mj mi­láek. Díval se na mne tak pekrásnýma ernýma oima, a se mi srdce sví­ralo, a od té noci je navky uzamené han­bou. Dodnes jsem si to nedokázal od­pustit. Od té noci m pronásle­duje vzpomínka na milované­ho psa a na vlastní podlost. V období vánoc, ne jenom v po­sledních dnech sta­rého roku, a jmenovit v pedveer vánoc, vdy se pede mnou zjeví pízrak mého psa. Vidím ho jako ivého, slyším, jak do nho duní a pleskají mé údery – dodnes m drtí pocit viny. Ach, mj Boe!“
 
Neznámý ztichl a jen se otásal potlaovanými vzlyky.
 

***

A za hodnou chvíli ze sebe páter vypravil:
 
„Tak proto jsi dnes tady?“
 
„Ano, Ote. Copak to není hrozné? Copak to snad není ha­nebné?“
 
Páter nebyl v silách odpovdt: dech se mu krátil a slzy mu stékaly po lících, ale on si je neotel.
 
„Odpustí mi To Pán, Ote?“ zeptal se píchozí.
 
„Ano.“
 
„A vy – Ote?“
 
„Ano. Ale dovol, abych ti také nco vyprávl, synu. Kdy mi bylo deset, pi­hodilo se mi to samé co tob. Zrovna tak jsem se nezachoval k rodim, zrov­na tak jsem se pozdji nezachoval ke svému psu, kterého jsem miloval nade vše na svt, ale utekl mi a m zachvátila nenávist, a kdy se vrátil, hladil jsem ho, a ztloukl, a zase zaal hladit. A do dnešní noci jsem o tom nevy­právl ivé duši. Po celé ty roky m pálila hanba a stud. Svému zpovdníkovi jsem se vyzpoví­dal ze všeho – ale tohle jsem za­mlel. A nyní jsem pro to na­šel slova…“
 
Oba se na chvíli odmleli.
 
„Co tím myslíte, Ote?“
 
„Pán, náš Pán, milý love, Pán Bh nám odpustí. Konen jsme našli od­vahu se otevít a íci všechno. Pokud jde o mne – nyní prosím zase já – tebe. Ale nakonec…“
 
Starý zpovdník nedomluvil, jen polykal slzy.
 

***

Neznámý pochopil a opatrn se zeptal:
 
„Ote, vy chcete, abych – já – vám dal odpuštní?“
 
Páter jen mlky pikývl. Snad neznámý zahlédl stín pokýv­nutí, protoe tiše dodal:
 
„U jste je dostal!“
 
Kdo ví, jak dlouho pak sedli ve tm, ale u vchodu se ob­jevil ješt jeden b­lostný pízrak, promíchal se s víícím sn­hem a zmizel.
 
„Ne pjdete dom,“ ekl páter Mallone, „prosím, vypijte si se mnou sklenku vína!“
 
Mohutné hodiny na vi zaaly odbíjet plnoc.
 
„U jsou vánoce, Ote!“ ekl hlas za pepákou.
 
„Všechno nejlepší!“
 

***

Starý páter se pomalu zvedl ze sedátka. ekal, e uslyší podobný pohyb za pe­pákou. Ale odtud nebylo slyšet zho­la nic. Zpovdník se zach­muil, ote­vel dvíka a nahlédl do oddílu pro kajícníka. Uvnit nebyl nikdo. Starý páter cítil, jak mu poklesla elist. Ledové vloky snhu mu padaly za lí­mec. Natáhl ješt ruku a prohmatal temnotu. Bylo tam zce­la prázdno…
 
Ohlédl se, pozorn se zahledl na vstupní dvee kostela, pak spšn vyšel na ulici a rozhlíel se. Sníh krouil jako pedtím, zvon vních hodin dozníval do noci. Za­váté ulice byly liduprázdné jako pedtím, nikde ádné stopy.
 
Pišel dom celý rozladný a zavel za sebou domovní dve­e, kdy jeho po­hled upoutalo vysoké zrcadlo v chodb.
 
V chladném odrazu spatil starého známého. Sebe sama.
 
Bez rozmýšlení zvedl ruku a poehnal píchozího zna­me­ním kíe. Píchozí v zrcadle uinil to samé. Starý páter si otel slzy a šel vyhledat láhev vína pro vzácného hosta.
 
Na ulici, spolu se spoustami snhových vloek ve vzduchu, tanily vánoce.
 
Ray Bradbury
 
Peklad: Jaroslav Volf
Úprava textu a korektura nebyla na pání pekladatele provedena.
Ilustrace © Anna Tomanová


Komente
Posledn koment: 24.12.2019  20:30
 Datum
Jmno
Tma
 24.12.  20:30 Vclav
 24.12.  17:59 Marta
 24.12.  17:13 Von
 24.12.  07:18 Ivan