Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Nina,
ztra Beta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 3
 
JAK JSEM NEZASTELIL MINISTERSKÉHO PEDSEDU
 

A. J. Šastný, 1901-1979
 
lovk je svou nejniternjší podstatou romantik.  Rád se nechá unášet bohatýrskými osudy silných individuí v londonovských románech, tch blonák s modrýma oima, co se vydávali za zlatem na Clodyke, ani mnohdy tuší, e takoví lidé existují i dnes mezi námi. Me se dokonce stát, e i u vašich dveí jednou zazvoní vysoký ramenatý mu s dkladn zbrázdným elem, ten opvovaný silák, a pedstaví se jménem, obvyklým v našich koninách.
 
Ten, který zazvonil u dveí našeho bytu, se pedstavil jako A.J.Šastný. Jist to jméno docela nehraje s Clondykem. A jeho naklonná hlava, pomáhající naslouchadlu zachytit zvukové signály našich zvdavých dotaz, také nezapadá do pedstav o rybáské hlídce, která v zálivu u San Franciska pod plnými plachtami prohání piráty. A nehraje tu ani vk, tch víc ne sedmdesát let, které si tko meme pedstavit u saní taených psy.
 
Ale byl tu jeden malý detail, který nám neunikl a který patí do zasnených dálav Aljašky – oi, které prošly cestou Londonových hrdin a které jsou ješt te plné nezkrocené volnosti a lehounkého úsmvu lovka, který byl nucen v ivot spoléhat na vlastní síly v nejtvrdších podmínkách svta, po nm kráíme. A také tu psobí pirozenost, s jakou plyne jeho vyprávní, spíše humorné ne vychloubavé, stejn jako jistota, jakou mívá jen lovk, který vyzkoušel všechna lidská emesla, aby si vydlal vlastníma rukama na vezdejší chléb a který dokázal s lehkým srdcem vydené peníze za jeden veer roztoit.
 
Poátky velkých ivotních román mohou být rzné, ale jist sotva který zaal na praském hrad a za tak neobvyklých okolností, jaké si pipravil A.J.Šastný. Bylo to pesn osmého ledna roku 1919, kdy prošel Matyášovou bránou s bubínkovým revolverem v kapse, s úmyslem zastelit ministerského pedsedu sotva zrozené republiky, doktora Kramáe.
 
Kdy se postavíš na tetím nádvoí k obelisku a podíváš se do druhého patra – vzpomíná Šastný na osudný den – uvidíš tam v chodb výklenek. Odtud se chodilo do Kramáovy kanceláe. Tenkrát, v prvních týdnech republiky, jsme byli všichni brati, samí demokraté a ani ministerský pedseda dost dobe nemohl odmítnout audienci, o ni jsem poádal prostednictvím sekretáe doktora Jelena. Byl jsem kluk usmrkanej, ml jsem sedmnáct let pry a musel jsem mu bejt divnej ... Zatím co jsem ekal, stídali se u doktora Kramáe páni generálové, editelé bank, vrchní radové a jiné postavy a tak m doktor Jelen poádal, abych to, co si chci vyídit s doktorem Kramáem, vyídil s ním.
 
Ty kluku blbá, pomyslel jsem si, tob by to asi nebylo recht, kdybych si ml vyizovat s tebou, co mám pipravený pro Kramáe ... Nemohl jsem se udret smíchy a pochopiteln jsem takovou nabídku odmítl. "Tak dobrá, pane Šastný, kdy bude vaše záleitost opravdu jen krátká", nabídl mi sekretá, " mete ji pednést panu ministerskému pedsedovi po cest na schodech, a pjde k vozu. On u je toti pan ministerský pedseda unavený". Mn je to jedno, ekl jsem si v duchu, mám ho stílet v pracovn nebo na schodech ...
 
A tak jsem ekal ped dvemi Kramáovy pracovny, v ní pobíhala fra lidí – byl tam njaký Kramáv píbuzný, takový geroj, jako vystiený z legionáského filmu, na hlav papachu a u boku velkou dýku, pak tam stál starý licousovaný lokaj v kaiserrocku, pár mu z Pluku Svobody, který tu vytvoili hned po skonení války. Zatím se za dvemi odbývala poslední audience, byl tam akademický malí Karel Langer. Konen se otevely dvee, objevili se oba dva, Kramá  i Langer a chvíli si dávali pednost, ne mi rovnou do rány vlezl ministerský pedseda.
 
Piznám se, e jsem se lekl! Byl o hlavu vtší ne já a u já jsem byl ára. Ne nadarmo se mu íkalo Karel Velikánovi, snad pro ctiádost a snad i pro ty metry. Všiml jsem si ješt jeho zlých oí, a z nich šel strach a pak jsem se uklonil. Pitom jsem sáhnul po pistoli a vystelil jsem. Ta poklona mi pak ped soudem pišla hezky draho. Pan státní alobce o ni opel své tvrzení, e jsem vrozená zloinecká nátura plná cynismu a já jsem mu pak marn íkal: "Pánové, já za to nemohu, e jsem slušn vychovaný lovk". Jo a ta pistole – to byl bubínkový revolver Bulldog, zakoupený v loveckých zbraních na Národní tíd a byly v nm dv olovné kuliky bez ocelového plášt. Kdy jsem zmákl spouš,       bouchlo to, jako kdy se stílí poledne.
 
Kramá se samozejm lekl, ale to se mu musí odpustit. Zapotácel se a Langer ho vtáhl zpátky do kanceláe a pibouchl dvee. Ješt v poslední chvíli jsem podruhé stiskl spouš, ale tato rána selhala. Ten geroj, doktor Jelen, lokaj i vojáci Pluku Svobody zmizeli za rohem. Mohl jsem docela dobe zaít utíkat, ale v programu bylo, e za svým inem budu stát a tedy jsem zstal. Za chvíli, všechna est, pibhl jeden z voják, chytil m za ruku a zaal kiet: "Dej mi ten revolver!"  "Ty vole,"povídám, "jak ti ho mám dát, kdy mi makáš ruku dol.?"
Pak pibhli fízlové, hradní strá a legionái. Jeden z nich mi byl obzvláš k smíchu. Nepetrit vykikoval: "Drte m, brati, nebo toho lumpa propíchnu!"
 
Já jsem s tím vlastn poítal u od zaátku, e m tam mou utlouct. Bylo to pece jen píliš brzy po osvobození. Ale nebyl bych asi ani první ani poslední. Pede mnou, pokud vím, byl svatý Štpán ...
 
No a pak m odvezli k policejnímu prezidentu Bienertovi. Zatímco já jsem se vezl Kramáovým autem, pan ministerský pedseda šel dom pšky. Nohy se mu tásly tak dkladn, e sedal na kadou zídku. Zachránil se zejm jen proto, e mezi ním a mou pistolí byla plná náprsní taška, která stelu odrazila. Bienert za mnou pišel rovnou od obda, ješt s ubrouskem v ruce.

"Mládeneku, mládeneku, pro jste to udlal?" Ale na to jsem byl u pipravený a tak jsem pohotov odpovdl: "To nebudu nikomu povídat, tím mén vám, jako policejnímu úedníkovi." A Bienert se rozesmál a myslím, e jsem si ho v tu chvíli koupil. Mn si on koupil taky, asi proto, e nebyl vyjevený jako všichni ostatní.
I kdy jsem se tenkrát snail zatlouct co se dalo, zaveli ješt Gregora, který dostal za spoluúast yti roky. Velký ctitel Kramáe Meliš, který kupoval pistoli a nevdl na co, probreel ve vyšetovací vazb celých šest nedl. O Jaroslavu Seifertovi se pak ani nedozvdli; ten v tom byl taky.
 
V base byla tenkrát obrovská tlaenice, sedli tam lidi za falšování kolk a fra zlodj. Seznámil jsem se tam hlavn s Františkem Rybou, geniálním kapsáem, kterého pivedli ve vydím koichu, v lakýrkách, psích dekách – úplný hrab Esterházy, dokud ovšem nepromluvil: "love", naíkal, „u jsi vidl, e by flekae lízli doma? Pedstav si, kadej má te plný kapsy penz a mn tady utíká ivnost!"
 
Ve vzení na Karláku dostala také stará Archimedova vta o pevném bodu, z nho by bylo moné pohnout pákou zemkoulí, svou novou tvá. "Dej mi hornudli", naíkali zlodji " a vodmáznu ti celej svt. Ocinknu si to, íkalo se, vsadím do nj, vybrabím ho, odstrím se ... jo, tenkrát jsem pochopil, co jsou to ty humanitní ideály.
 
Nejvíc mi bylo líto táty, národn-socialistického senátora, který se musel jít se šéfredaktorem Práva lidu Josefem Stivínem Kramáovi omluvit. Stivín dal toti onoho osudného rána, osmého ledna, do Práva lidu lánek "Oko za oko – zub za zub", adresovaný Kramáovým národním demokratm. Stivín se tedy omlouval, e to tak nemyslel a e to s mou klukovinou nemlo co dlat. Ale otce mi bylo opravdu líto, protoe on toho pacholka Kramáe nemohl cítit ješt víc ne já. Zápotocký si ve vzpomínce na mého otce jednou povzdechl: "Jo, kdyby byli všichni ti buroazní bonzové takoví jako Jarda Šastný ..."
 
Ale bylo to stejn všechno málo platný, protoe jsem dostal osm let tkého aláe. Bylo to maximum, které jsem mohl dostat. Poítalo se mi to jako nedokonaná úkladná vrada. Pro úkladnost – podle názoru soudu – svdilo to, e Kramá nebyl varován, e jsem mu napíklad neposlal psaní. Já vím, e je to blbý, ale takhle se proti mn u soudu skuten argumentovalo. Navíc jsem dostal dva disciplinární tresty za to, e jsem nkolikrát perušil v ei svého advokáta, kdy m hájil jako potrhlýho. Jednou jsem se dokonce ohradil ped porotou slovy "drte hubu doktore" a to mi také šlo jen k tíi.
 
Ml jsem tenkrát advokáta ex offo, protoe m v celé Praze nechtl nikdo hájit. A já sám jsem se hájil tak pitomými frázemi, e rudnu ješt te, kdy si na to vzpomenu. Blábolil jsem tam o právu usmrtit zlo a o úelu, který svtí prostedky. Zkrátka to byl trapas a já skonil na Pankráci. A vlastn jsem byl pes všechno hrdinství rád, e to tak dobe skonilo a e jsem Kramáe nezabil, i kdy šla rána pímo na srdení krajinu. Teprve potom, co jsem zmákl spouš revolveru, jsem si uvdomil, co to znamená stílet na lovka. A pochopil jsem, co ml na mysli Švejk, kdy kiel uprosted palby: "Nestílejte, jsou tady lidi ..."
 
Zatím co m pesthovali na Pankrác, chodila "jedenadvacítka", zvláštní odborový výbor, leštit kliky.  Kdy byli za mne prosit u Kramáe, byla doma jen paní Nadda. "No jo, pánové", povídala, "ale mete mi zaruit, e se panu doktorovi nic nestane, kdy dá s amnestií souhlas?"
Franta Chudý z eskomoravské se udiven podíval a po chvilce pemýšlení namítl: "No za to vám, milostivá paní, ruit nememe. Oni ho pustí a pan ministerský pedseda pjde, dejme tomu, po ulici a teba na nj spadne se stechy taška!"
 
Já jsem se zatím v base docela dobe zabydlel. Zvonil jsem poledne a dlal jsem knihovníka. Nejvíc se vlastn o mne straral ministr spravedlnosti doktor Alfred Meisner, který m poádal, abych sepsal omluvný dopis Kramáovi. Nemá to prý vliv na amnestii, ale jde o toho zatracenýho Kramáe: musíte mu dát vdt, e mu nechcete ublíit a naznait mu, e vaše propuštní záleí na nm, tvrdil. A já nakonec napsal dopis, který byl všeobecn povaován za neuctivý. Asi proto, e jsem se ministerskému pedsedovi piznal, e bych mu sám od sebe nikdy nenapsal, nebýt toho, e m k tomu donutili lidé kolem mne.
 
A pece jednoho dne – to u jsem sedl dvacet msíc – pišel pro mne tatínek. Byla sobota a byl tak krásný den, e n nj nikdy v ivot nezapomenu. Musel jsem tenkrát také na Hrad, podkovat Masarykovi za amnestii. Ten lovk toho tenkrát pro m, usmrkance, hrozn moc udlal. Jeho lidé volali po všech stedních školách, aby m nkde pijali. Ale bylo to zbytené a teba v Kolín, kde m tátv kamarád, pan starosta, pijal pes protest profesorského sboru, uspoádali tábor lidu: "Nepipustíme, aby ten vrah u nás studoval, vykikovali ..."
 
Ale my, atentátníci, jsme stejn ádní študiosové nebyli. Chodil jsem pvodn s Jaroslavem Seifertem a s Františkem Nmcem do jedné tídy na karlínské boud a vzpomínám si hlavn, jak národ, díky naší blbosti, mohl pijít o Jardu Seiferta.
Jaroslav Seifert chtl toti zapsobit stran prospchu na profesorský sbor a šel se bhem hodiny na záchod obsit. Podle dohody se o malou chvíli pozdji pihlásil na stranu také Nmec. "Vy tady zstanete, studente", ekl tenkrát rezolutn profesor, a se vrátí Seifert. Franta Nmec se zhroutil. "Prokristapána, on u visí", šeptal. "Já to nevydrím", svíjel se v lavici, "já to nevydrím".
 
"Tak utíkejte, love", ekl nakonec s pochopením pan profesor. To u ml Seifert jazyk venku a školník ho uízl v poslední chvíli. Ale nakonec to bylo houby platný, protoe nás vyházeli všechny a zstali jsme jako nedostudovaná paká.
A ten, u hezky sestárlý atentátník se usmál nad všemi tmi bláznivými lety svého mládí, v nich se stal jakýmsi praským Robinem Hoodem, od nho se holky pomalu netrhly.
 
Vlastn jsem byl hrdinou u podruhé, vzpomíná. Poprvé to bylo roku 1918, kdy nám v Praze zakázali Slovanský sjezd a kdy do nás u muzea vjela jízdní policie. Sebral jsem tenkrát – vidím to jako dnes – malou dlaební kostku, ten nejlepší projektil a hodil jsem ji po jedné kobyle. Trefil jsem se jí rovnou do huby ... pak se všechno splašilo a já tam stál na vyklizeném bojišti jako oslavovaný vítz.
 
Jo a kdy m potom pustili z basy, byl jsem jako utrený ze etzu. Vzal m tehdy na flám i Jaroslav Hašek a já se zídil k nepoznání. Vzpomínám jen, jak jsem si pozvracel krásné hedvábné fusekle.
Ješt te vidím docela pesn, jak jsme s Haškem vytáhli k Pinkasm, kde u rozbil svj stan hezky namazaný plukovník Medek. Jakmile nás zahlédl, okamit vstal a pustil se do Haška. "Dámy a pánové, milý Jaroušku," zaal. "Ty seš dneska v tý Masarykový republice docela bezpenej. Ale pedstav si, e by brati legionái vzali útokem ty tvoje hvzdy!"  S patinou epickou šíí pak vylíil plamennou scenerii boj, v nich by Hašek dostal eleza a ped legionáským tribunálem trest smrti pro velezradu.
"No vidíš", pokraoval, " a já bych asi vlezl k tob do basy, za poslední kopjku bych koupil víno, vypil bych s tebou flašku, no a ráno bych t dal zastelit. To víš, Jarouši, povinnost je povinnost".
 
Hašek ovšem pohotov navázal. "Dámy a pánové", pokraoval, "moji ínští kluci mají šikmý voi, ale stílej rovn. Pedstavte si, e by zajali tady plukovníka Medka a strili mi toho tídního nepítele do basy. Já bych taky sehnal chlast, vlezl bych si k nmu a povzpomínali bychom si na bohémská léta v Praze. A ráno", otoil se Hašek k Medkovi, " ráno bych t pustil, ty starej vole..."
 
Jo, zamyslel se A.J.Šastný, to tenkrát byly asy. Tehdy ili ješt brontosaui, dinosaui i Franta Sauer. Ale já tu nakonec zstat nemohl, protoe m nikde nechtli. Táta mi tenkrát sehnal místo u Waldese, který zahajoval výrobu patentních knoflík v Americe. To byl paneku podnikatel, tomu kdyby nkdo slíbil dvacet dolar, tak peskoil Hradana jen tak bez rozbhu. Tatínek si myslel, e se nauím aspo anglicky, kdy u m nevezmou do školy a myslel to se mnou vlastn dobe.
Bratr ministr Beneš, který ml tenkrát zahranií, opatil americké vizum, bratr policejní prezident musel vystavit falešné vysvdení o zachovalosti a starý pan Masaryk mi koupil lodní lístek druhé tídy a do Spojených stát. Tatínek mi ješt dal dvacet dolar na cestu – dva z toho dostal íšník, dva jsem dal stewardovi a taky jsem si zaskoil k barovému pultu a tak jsem pistál v Americe erný jako briketa.
 
Ješt štstí, e m u Waldes ekalo sjednané místo. Byl jsem nco jako pomocný dlník, skladník, nákupí a kontrola dohromady. To všechno za 16 dolar týdn. Pro zaátek to bylo docela slušné a já stejn nepestal poítat s tím, e ze mne bude co nejdív cowboy a tak jsem s panem Waldesem nadlouho nepoítal.
 
Zatím jsem se uil ve veerních kurzech anglicky. A pokoušel jsem se íst noviny a všude, na ulici, v restauracích a dokonce i na veejných záchodcích jsem zastavoval lidi a vyptával se jich na významy a výslovnost slov, která jsem neznal.
Nakonec jsem u Waldes, za trochu zvláštních okolností, povýšil. eský finišér Tíska, který barvil patentní knoflíky naerno, se pohádal s panem továrníkem a odešel, ani prozradil své recepty.
Já tu funkci bez nejmenších pedstav o chemii a o galanterní výrob pevzal. Bylo to sice nesmírné riziko, protoe bezpoet pokus se nemusel vydait, ale pidali mi tyi dolary a to u za trochu námahy stálo. Prošmejdil jsem celou továrnu, zkusil jsem kdeco, ale moje knoflíky byly bu slepené a pak se neotvíraly, anebo se otevíraly a pak byly rezavé jako liška.
 
U jsem pomalu nemohl dál, kdy jsem najednou uvidl za výlohou obchodu tiskaskou er. Co me být ernjší ne tiskaská er, myslím si. A tak jsem koupil pikslu za tvrt dolaru a byly na svt patenty, které se otevíraly samy, byly erné jako duše Karla Kramáe a leskly se ... no vy u víte jak. Ale hlavní bylo, e jsem si od této chvíle zaal poínat jako milioná. Dal jsem na hodinu výpov. "Ale Pepíku, co to dláte", naíkala paní šéfová. "Pro pár ptek si nebudu niit zdraví", ekl jsem tak rozhodn, e mi to okamit vyneslo další tyi dolary týdn. Tak jsem to pomalu vytáhl a na tyiašedesát dolar týdn; pochopil jsem americký zpsob ivota. A kdy jsem nakonec pece jen odešel, vzal jsem si tajemství tiskaské erni zase s sebou. S rezavými patenty si zase mordil nervy nkdo jiný.
 
Já sám jsem se odstril do Bostonu. Byl jsem kluk pitomá a myslel jsem si, e tahle kolébka revoluce bude nco jako Atheny Ameriky. No, ml jsem to v hlav zpeházené. Konen, bylo mi tenkrát jen dvacet. Ale v Bostonu práce nebyla. Nádobí jsem mýt nechtl a mávat polskou vlajkou, to u teprve ne. Polská vlajka byla tenkrát synonymem pro hadru na mytí, kterou obsluhovali ponejvíce polští pisthovalci. Dlal jsem tedy njaký as na továrním dvoe, byla to taková sprostá dina a to mi také nijak nevonlo. Byl jsem sice u trochu cvrnknutý marxismem, ale také jsem vil na úspšné miionáe.
 
Mým vzorem byl nejspíš mj kamarád Pepík Lanzman, krterý se v Americe stal agentem nad agenty. Vydlával v New Yorku tké prachy. Dokonce mu to i myslelo; udlal teba první skleniky na arabskou gumu pímo s roztíraem, geniální kanceláské lepidlo, které se stalo okamit massenartiklem. Tak podnikal Pepík, zatímco pan Waldes jako vl chtl v devatenáctém roce dlat v Americe amrdy. Proinzeroval v New Yorku miliony a dostal tu nejvýš studený nohy. Pepík Lanzman vypoítal, e by se moná dalo vydlat i na amrdách, ale to by pan Waldes musel pidat ješt deset milion a pak by se mu jich moná vrátilo sto. Ale na to u si on netroufl.
 
Pak jsem na as zakotvil v Pittsburku, kde bylo tolik cizinc, e bych ml chu
odsoudit celé msto pro neamerickou innost. Na as jsem se také zabýval myšlenkou otevení velké továrny na devné hraky. Po první svtové válce byl i v Americe nenasycený trh a z eských hraek by se tenkrát daly nadlat miliony. Ale nepohodl jsem se nakonec se svými spoleníky a tak jsem se milionáem nestal.
 
Zato jsem se zastavil u velkých tabulí, na nich stála nádherná postava amerického infanteristy. Dole bylo napsáno dost výrazn, aby si kolemjdoucí chodec povšiml, e pšák má vdycky peníze. Jinde byly fotografie vzdálených konin a pod nimi výzva ke vstupu do armády. Voják prý pozná svt ... Aspo to tam bylo napsáno. A to mi znlo docela sympaticky. Tu se ke mn piblíí serant, drmolí, slibuje, leje to do mne a kdy mu namítnu, e jsem imigrant, prohlásí, to nic, staí si vyzvednout jen první imigraní papír, tak zvaný píslib obanství. A tak jsem tenkrát podepsal.
 
Na ulici jsem sebral dva flákae, kteí mi za ptku odpísáhli mou totonost, úedník se mnou ztratil pár slov, aby si ovil mou anglitinu, zeptali se m na americkou hymnu a na jméno prezidenta a shledali pak mé vzdlání dostaten velkým, abych mohl hájit zájmy Spojených stát v amerických ozbrojených silách. Ale to jsem ješt musel podepsat papír, e se zíkám všech evropských potentát, kníat a prezident, e nejsem komunista, anarchista ani bigamista, co pro toho úedníka bylo jedno a toté.
 
Doktor, který znal z první svtové války z Paíe legionáské "Nastar!", neml tušení o existenci eskoslovenska a tak jsem s ním a po dlouhé diskusi uzavel kompromis na rakouské provincii Bohemii. Bral jsem to z té lepší stránky, myslel jsem na anglitinu, na vzdálené koniny, vybral jsem si toti Manilu na Filipinách a íkal jsem si, e aspo poznám americké kluky.
A jednou nás pak nalodili a vydali jsme se na cestu k Panamskému prlivu. Mli jsme na lodi velký bazén a kruhy, na n jsme nemohli dosáhnout z brlení a tak, kdy jsme celé dny za nimi vyskakovali do bazenu a kdy jsme soutili v peskocích nad vodou, sedel jsem se tak dkladn, jako u nikdy v ivot. S tím rozdílem, e to tady bylo zadarmo.
 
No a pak jsem se stal na dlouhé ti roky kulometíkem prvního batalionu 31. pluku. A také armádním peborníkem na jednu míli. Ale to znamenalo bhat ješt ped budíkem a potom ješt celé odpoledne v píšerném vedru tichomoské Manily. Jak jsem to bhal? Za tyi minuty, 26 vtein. Sedm sekund za svtovým rekordem a šetnáct vtein za hranicí, o ní se tvrdilo, e je koncem lidských moností.
Zase jsem se vrátil do Stát a ješt po letech mi psali z Filipin, e tu petrval mj vtip; kdy se setnina koukala po njaké enské, vdycky si nkdo vzpomnl na moje prpovídky a prohlásil: "Dejte si bacha, kluci, a z toho koukání nedostanete ošklivou nemoc!"
 
Moje sluba skonila vylodním v San Francisku. Prolézal jsem tu hospody, v nich ješt ped deseti lety sedával London a jeho postavy. Našel jsem i krmu z povídek Rybáské  hlídky. Byl jsem v Oaklandu, v Msíním údolí, nassával jsem plnými doušky atmosféru, jí jsem se mohl zachytit v pozdjších pekladech Londonova díla. Vlastn, nebýt ve Frisku, nikdy bych nepochopil, jaký byl London vlastn lovk. Bylo to deset let po jeho smrti a lidé ho nosili ješt v ivé pamti. Musel to být nevšední zjev, lovk Bohem nadaný. Na co se jen podíval, to zvládl. Nad ím se zamyslel, to pochopil. Byl veselý, vtipný a poád se svýma oima usmíval. To je jeho obraz, který jsem si odnesl ze San Franciska.
 
Nebyl to tedy ztracený as, který jsem tu strávil, i kdy jsem nemohl zavadit o práci. Hledal jsem flek i na lodích, ale to byly vdycky jen malé píleitosti na pár dní. Ale pak jsem potkal kamaráda Johnie Springera z manilské posádky. Byl u pobení artilerie, boxoval v pérové váze a vypadal jako panenka Marie v šestinedlí. Ten m pemlouval, abych se s ním vydal lodí na východ. A protoe jsem nikdy dlouho neváhal, sjeli jsme pro kufry a odpoledne u jsme sedli na lodi President Grant. Mimochodem – bylo to toté plavidlo, kterým cestovali naši legionái. Vzpomínalo se tu na n jako na condotiery. Johnie byl starý karbaník a já mu na lodi celou dobu nahrával. Kdy jsem mu pisazoval podle jeho pokyn, vydlali jsme nkolik set dolar za pár dní!
 
Ale o této plavb mluvím z jiného dvodu. Koupil jsem si toti na palub keslo, v nm jsem lehával nad knihou, kdy jsme zrovna nemastili karty s Johniem. Vedle m sedávala taková americká tetka s pletením. Trávili jsme vedle sebe mlky celé hodiny, a jednou se ta neznámá podívala na hbet mé rozetené knihy a povídá: "tete rád mého mue?"
"Vy jste paní Londonová?" zeptám se nedviv.
"Ano, první ena Bessie."
A tak jsme se seznámili. Dost moná, e to byla docela hodná enská a e jí London dokonce ublíil. V kadém pípad ho pomlouvala jako propuštná dveka. Byl to surovec, zvíe, bezohledný sobec, který dlal jen proto, aby mohl chlastat a cpát se, stovala si.
"A povšimla jste si nkdy", namítl jsem, " e to byl geniální spisovatel?", zeptal jsem se a ukázal na rozetené Volání divoiny.
"Ano, on tak nkdy i mluvil, ale jen málokdy", ekla podrádn.
"Jack neml nikdy štstí na enské", povzdechl jsem si tiše. Ale s paní Londonovou jsem si pak ješt dlouho psal, a do zaátku války.
 
Tak jsem se tedy znovu vracel na východ a znovu zaalo shánní penz. Dlal jsem i nádeníka na stavb. V Americe zaala stavební konjunktura a v kursech Ymcy ze m udlali v šesti nedlích zruného nádeníka. Byla to strašná dina, i kdy jsem byl na vrcholu svých sil. Bhal jsem míli o patnáct vtein h ne Nurmi, ale tohle se nedalo srovnat. Vozil jsem koleka s betonem, na n se daly naloit i dv tuny. A tak jsem vdycky pijel k míchace, naloil lopatou šedivý beton, pak jsem balancoval po prknech, zvrátil náklad do bednní a znovu fofrem k míchace. Pi tom m cestou nesml nikdo pedjet. Po tetím pedjetí jsem si toti mohl balit kufry.
 
Bylo to dsné. Do obda jsem uvaoval, e s tím seknu. Pak jsem se o pestávce sloil do stínu a spal jsem jako zabitý. A to jsem byl prosím v plných silách, il jsem jako svatý Antonín a na enskou jsem ani proutkem nesáhl. Bylo to vlastn jako kdy bíš míli.  Po první rund jsi hotový a íkáš si, nedlej ze sebe blbce. Kdy se ti ostatní volové honí, nech je být a polo to. Ale zatím máš u druhé kolo za sebou. Ve tetím si íkáš – no ta horší plka u je za mnou a tak bíš jako trouba dál. A tohle kolo je taky nejpomalejší. Ve tvrtém se najednou objeví rezerva a ty pidáváš a poslední stovku dokonce sprintuješ!
 
A tak jsem to nakonec vydrel i na stavb. Za trnáct dní jsem si zvykl a oni nakonec i dobe platili ... a já jsem se pece honil jen z chamtivosti a jen kvli prachm. Pesasy se platily dvojnásobn, to byl double-time a v nedli jsem dlal dokonce za tyi a pl dolaru za hodinu. A to u stálo za to.
Zkoušel jsem prost v Americe ledacos. A na toho cowboye jsem byl snad vším. Kdy jsem se pátelil s newyorským zazobancem Fredi Ascherem, který byl podnikatelem formátu Kolumba a Edisona dohromady, poznal jsem i druhou, lepší stránku zem; jestli chcete, tedy plutokratický pepych Ameriky. Patily do nj i bazény, v nich štkali lvouni, jako kdy kašle starý souchotiná, tu a tam njaké pokojské a v koupeln vana, která staila na ti tempa.
 
Ten Fredi Ascher m bral s sebou do nejlepších restaurací Stát. Zatímco mi ve slušné, prmrné restauraci stailo k nasycení pl dolaru, v Union Hall to stálo dvacet a dvacet pt dolar. To nebyla hospoda, to byl chrám, íšníci vám pomalu podávali sousta a do úst a personál se doslova vznášel. A i to vznášení se musí zaplatit. No a kdy vám v takové restauraci pinesou steak, mete se spolehnout, e bude jemný jako kalhotky Marie Terezie a e bude chutnat jako ... ale to u popisovat nebudu, prost proto, e nejsem básník.
Ten pan Ascher nesnášel jakokoukoli úední moc, byl to anarchista a snad práv proto ml rád m, starého atentátníka. Ml souasn i velmi blízko k marxismu. Kdy jsme spolu po veerech sedávali, íkával – já bych ti docela byl i komunistou, ale jsem zvyklý na pepych a asi bych radji prodával tkaniky do bot, jen abych zstal tím, ím jsem dnes.
 
No a na druhé stran jsem dlal i prodavae zmrzliny, kápnul jsem jednu hromádku snného krému, pak trochu minerální vody do sklenice, fofrem ke stolu a zase zpt a tak celé dny za dvaadvacet dolar týdn. K tomu ješt padesát dolar diškerecí. To co m fascinovalo, byla velkorysost šéfa, který kašlal na to, jestli si vezmu dolar nebo dva. No a jednou jsem sbalil ty tce vydlané peníze a vydal jsem se zpátky pes oceán. Mohl za to být doma docela velkostatek, ale já vl, vloil tenkrát svj kapitál do Jitenky, do listu paní a dívek. e ji nepamatujete? To byl týdeník, který vyšel dohromady asi desetkrát a já ho napsal od první do poslední stránky sám. Byl jsem autorem jednoho románu na pokraování, druhý román jsem pekládal, vymýšlel jsem si zprávy, inzeráty, a mi z toho šla hlava kolem. No a pesn za deset nedl vzalo to moje dítko za své a já byl zase švorc. Pak jsem byl rád, e mi Trn vzal tu a tam za ptikorunu njaký vtip.
 
Tahle ivnost mi ovšem mohla nejvýš jen pispt na chleba. Musel jsem zase hledat práci a skonil jsem nakonec za 1140 korun na praském magistrátu. A na primátora Zenkla, který m kdysi uil v Karlín a který se znal s tatínkem, senátorem své strany, m ouadové nemohli ani cítit. Nakonec mi za cestu do Sovtského Svazu ješt srazili pár stovek. Jo pane, zkus nevýt s vlky – ne se nadješ, udlají z tebe bezhlavou jeptišku.
 
Za tch pár flok si to tu dlejte sami, ekl jsem jim tenkrát. A celkem vzato jsem svému slibu dostál. Do práce jsem chodil na desátou a v poledne u jsem tam zase nebyl. Bratr primátor nade mnou drel ochrannou ruku a tak se páni radové museli spokojit jen se zlomyslnými poznámkami. U ani nevím, kdo si tenkrát na m vymyslel ten ert – íkával se, e pan Šastný a jednou pjde do práce, potká na schodišti sebe sama, jak se vrací dom. Bratr Zenkl se na m doopravdy rozkatil teprve v ptatyicátém.
 
No extrazvláštní existence to nebyla, ale já u zaal naštstí pekládat a tak, kdy u bylo opravdu zle, pišly najednou velké peníze a já mohl vytáhnout zase na poádný flám. Vy si ani nedovedete pedstavit, jak obrovský je to pocit, mít najednou plnou penenku a to dokonce ješt ve chvíli, kdy se všichni okolo vás domnívají, e mají tu est se zapísáhlým švorcákem. To bych si radostí nechal ušít i nové podvlékaky. Jeden as jsme chodívali k Byšickejm na Vinohrady.  A te si pedstavte, e vstoupím a kadej ví, e v nejlepším pípad budu pít na trám, ale já sednu, objednám své part po piv, pak ješt druhé, tetí, a jich bylo dohromady sedm nebo osm. To u bylo kadému pinejmenším podivné.
 
"Hergot, tady se nkdo toí", ekl najednou hospodský.
"Nkdo se ván dneska toí", poznamená kdosi u stolu. A já se podívám po panu Byšickým a poznamenám co moná nejledabyleji: "Pane hospodský, te pijdou na poad tuplovaný panáci. Budou to individuální panáci podle chuti." No a tak šli na adu individuální panáci poprvé, podruhé ... a do dvou v noci, kdy u pan Bydovský stahoval roletu. Pak jsme se pesthovali do Astorie na Ovocný trh, kde jsme to stihli francouzským koakem. A te bychom se mli jít teprve nkam rozšoupnout, povídám a sthujeme se do Hybernské, abychom nakonec skonili na snídani v Arcu. Ješt dnes vím, e byl k snídani koak, pllitr piva a bílá káva.
 
íšníci z nás mli samozejm legraci a souasn je brala hrza, e bychom jim ten jejich podnik mohli poádn zídit. Slíbil jsem jim tedy eventuální finanní hrazení a tak jsme tu ve zdraví setrvali a do devíti hodin.
 
Pak jsme se vydali na Hlavní nádraí. To u enské breely, e mají doma naloenou svíkovou. Navrhl jsem jim tedy, aby ji nechaly pro vrabce, vlezli jsme do droek a   vydali se zpátky k Byšickejm, kde nás s velkou slávou vítali a na ulici: sluka, pikolík, paní domovníková, sousedé, pán a paní hospodských i s dtmi a nejbliším píbuzenstvem. Tenkrát tam byl taky šlachteckej Fostr, který pracoval proti Orionce. Ten dokázal zabít bejka pstí. Ovšem, kdy sedl k jídlu, pak sndl na posezení 23 kilo but. To u dnes ani nikdo neví, jaký byli tenkrát krásný lidi!
 
Moje kariera v národn socialistické stran patí k nejveselejším píbhm mého ivota. U moje pítomnost tu vzbuzovala nejistotu voli. Mám dodnes schovaný pedvolební leták, v nm se psalo doslova:
                   
Nevolte národní socialisty!            Nevolte dr Beneše,
který jako ministr zahranií republiky eskoslovenské,        
jako adový voják strany sl. národních socialist
se dopustil toho, e je vrahem Šastným agitován
pro národní socialisty.
Šastným, který v roce 1919 stílel na dr.K.Kramáe,
aby ho usmrtil.
Tento historický fakt bude zapsán v djinách našeho státu
a bude smutným dokladem úpadku mravnosti.  
 
Já byl vlastn spíš kukakou v národn socialistickém hnízd. Kdy otec pinesl tebas koncem roku 1932 tajné usnesení pedstavenstva své strany o úsporných opateních aparátu, vytáhl jsem mu ho z aktovky a v novoroním ísle Rudého práva z roku 1933 byly doslova petištny existenní ortely pro adu okresních sekretariát a pro mnoho pracovník ústedí, kteí mli k prvnímu dubnu pijít o chleba, ani o tom mli nejmenší tušení. A tak jsem pispl svou neopatrností roku 1933 k definitivnímu vyhození z národn socialistické partaje.
 
***
 
lovk neví v ivotní osudy postav londonovského typu. Snad proto, e naše vlastní fyzické dispozice a odvaha k velkým dobrodrustvím ivota, jim se obdivujeme, k tomu nestaí.  A tak je to vlastn skoro svátek, kdy najednou nasloucháte vyprávní mue, který sám zapadá do román, je po návratu ze Stát celá léta pekládal. I kdy jeho souasných sedmdesát let a ucho s amplionkem úpln nezapadá do našich pedstav o Clondyku.   
 
Ale oni i hrdinové jednou zestárnou a pak u jen oi, které se usmívají, jsou svdectvím všech dobrodruství ivota.
A kdo vlastn me s uritostí íci, e A.J.Šastný zestárl? Píroda a její zákony na nm zanechaly své stopy. A pece, kdy ješt nedávno obcházel v uniform vrátného kterousi praskou továrnu, zstal v nm kus tch dávných mladých let. A kdy se na msto snesla noc a mu v uniform zstal ve vrátnici sám, vytáhl pero a svazky papír, aby pokraoval na vlastní sbírce povídek, aby pekládal Steinbeckovu Zimu úzkosti anebo aby upravoval staré peklady svého Jacka.
A v tom klidu noci se jeho tvá, sklonná nad pomalu ubíhajícím perem, zaala usmívat. Najednou, jakoby tu ani nebyl – dost moná, e se práv vydal na Clondyke.
 
Rozhovor vedl a zvnil: Slavomír Pejoch-Ravik
Foto:Bedich Kocek a internet
Textová korektura:Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 11.01.2018  16:30
 Datum
Jmno
Tma
 11.01.  16:30 ferbl
 11.01.  09:54 Von