Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Liliana,
ztra Dorota.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.
 
Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.
 

Pramének vody isté
 
Chodíme kolem sebe, míjíme se a nkdy se i setkáme. Tak jako Sylva Jarošová, tenkrát ješt Haldová, netušila, jak osudový bude pro ni vstup nové spoluaky Edy Jarošové do frenštátského gymnázia v roce 1949.
 
“My jsme se vracely ze studentské mše, byla legrace a na chodb stálo takové skromné dvátko, nenápadné, vpadly jsme spolen do tídy, a ono za chvilku pišlo za námi a pedstavilo se, e je nová aka,  e pichází z Prahy. Bylo nám to divné, pro z Prahy zrovna k nám, do Frenštátu. Dovdli jsme se, e studovala v Praze, na klášterním gymnáziu, kde i bydlela. V roce 1949, kdy toto gymnázium zaveli, její strýc Bordovský, dobrodinec, který ml ve Frenštátu  tídírnu, zaídil, e tady bude bydlet u jeho sestry, protoe její rodie u byli nejen bez statku, který jim zabavili, ale samozejm i bez práce. Tím pomohl nejen jim, ale také Edušce.
 
Eduška Ottová mezi nás zapadla sice neekan, ale jako kdyby byla mezi námi u odjakiva, co mohou potvrdit všichni spoluáci. Celý náš kolektiv byl velmi pátelský, ale my s Eduškou jsme se tak sblíily, e m po maturit pozvala k nim do ech.
 
Nemly jsme za sebou ádné spolené výlety, ale kdy jsme vyjely za Frenštát, na kopec Pindulu, a zahlédly jsme frenštátské ve, nepedstaviteln jsme se radovaly, byly jsme šastné, škola za námi a ped námi samozejm jenom nco pekrásného. Celý ivot. Byly jsme mladé, hloupé holky a vbec jsme netušily, co nás eká.
 
Pijely jsme k nim a vrátil se Edušin bratr. Ta jiskra byla mohutná z obou stran. Hned ten první veer jsme šli po veei na procházku do parku, další den jsme byli zase spolu a dopadlo to tak, e za šest týdn pijel k nám na dovolenou, poádal rodie o mou ruku, no a pak u pijel zaátkem íjna na svatbu. Po svatb jsme jeli do ech.
 
První dva msíce byly krásné, takové jako v kadém zaínajícím manelství. Ale manelovi zaaly první soudy – okresní, z tch manel vyšel dobe, protoe svdkové byli falešní. A za deset msíc pišla ta strašná noc. Já u jsem byla v jiném stavu.
 
Uprosted noci nkdo zabouchal, manel šel otevít dvee a do našeho domku vtrhli chlapi v gumácích s nastraenými samopaly, jeden míil rovnou na mne, a manela zatkli. Pišla manelova maminka s Eduškou, protoe slyšely njaký kravál a myslely, e u rodím, (mla jsem šest týdn do porodu). Zstaly u mne. Podívaly jsme se z okna a vidly jsme, e obstupují náš dm. Pozdji znovu zabouchali a musely jsme jim otevít. Maminka byla bílá jako kída, Eduška stála ped bílým kuchyským stolem (do dneška ji vidím) a usmívá se.
 
Jeden z tch mu šel kolem ní a ekl: pjdete s námi! Ona mu ekla, nemu, protoe švagrová je thotná a mohlo by dojít k pedasnému porodu, oni však sehnali njakou starou enskou, která byla se mnou do rána, a je ob odvezli."
 
O osudech Sylvy Jarošové mi vyprávla v Kanad její švagrová Eduška Ottová. Dlouho jsem pemýšlela, zda mám právo kísit rány, které u zhojil as. Pak jsem si uvdomila, e ptát se musím, e musím pipomenou hrznost totality a stále ji pipomínat, aby se nám pro zapomntlivost, nkdy nevrátila. Jak asi bylo en, které v kvtnu 1951 odvezli manela, pak vyšetování a soudy, v srpnu se jí narodil syn a na posledním soudu byl vyen ortel, v jeho uskutenní Sylva Jarošová nikdy nevila.
 
Jene pišel den 16. kvtna 1952
“Já jsem mla staenku v Kunicích u Ostravy, byla jsem tam jenom na návštv, ale malý chlapeek tam dostal tké spalniky. A práv kdy byl v tch nejtších horekách a bylo mu moc zle, pijelo auto. Bylo to k veeru. V aut sedli STB, kteí pedtím byli u mých rodi, kde jsem bydlela. A pišli s tou zprávou, e ráno je poprava a e se mu pijet rozlouit. Já jsem jim ekla, e nikam nejedu, e to není pravda. Ale maminka mne ujistila, e je to pravda a e tam mám jet. Tak jsme naloili nemocné dít a jeli do Ostravy.
 
Vznikl problém. Vlak u ádný nejel a aut bylo tenkrát skuten pomálu. Nakonec jsme sehnali taxikáe, který slíbil, e mne tam do tch pti hodin ráno zaveze. A jeli jsme. strašn jsme hnali s tím jeho autkem, pokud to šlo a bylo mnoho objídk. Tak já jsem vdycky vystoupila, sundala lampu, odsunula závory, on pejel a já jsem vše uvedla do pvodního stavu a jeli jsme dál. Skuten jsme k páté hodin do té Prahy dojeli, a kdy jsme byli na vysoanském kopci, stalo se nco s brzdou, idi poprosil njakého mladíka, aby nás na Pankrác dovedl boními cestami. Vyhovl nám a já do dneška nevím, kdo to byl, jeli jsme opatrn, aby idi nemusel pouívat brzdu, nevdli jsme, jestli dojedeme, nebo nedojedeme. No a pijeli jsme tam 17. kvtna. Bylo asi pt hodin a sedm minut kdy jsem se dostala dovnit Pankráce, ohlásila jsem, za jakým úelem jsem tam pijela a oni na mne: pijela jste pozd, paní. Volali velitele a ten ekl toté: pijela jste pozd, paní! Vypakovali mne z vznice, já jsem poodešla, abych se trochu vzpamatovala. Potom jsem ádala, aby mi vydali tlo k tichému pohbu a kdy si pro nho mu pijet. ekli mi, e to nepipadá v úvahu, e takový lovk propadá nejen duší, ale i tlem státu. Vyšla jsem ped vznici, v takové tiché ulice jsem se rozplakala. S kapesníkem na oích mne vidla hlídka a vykázala mne z té ulice.
Taxikáe jsem poslala pry a šla jsem k našemu advokátovi panu dr. Rádlovi, kterého jsem mla moc ráda, protoe pro manela moc udlal.
 
ekala jsem na nho (bylo asné ráno) na Karlov námstí. Bylo nádherné kvtnové ráno, slunce záilo a já jsem vidla všechno erné. Kvty erné, nebe erné, všude byla jenom erná barva. Tak jsem tam sedla a potom oteveli kostel sv. Ignáce. Šla jsem tam a snaila jsem se vzpamatovat z nejhoršího. A do dneška – kdy pijedu do Prahy, jdu se tam vdycky pomodlit.
 
Kdy si vzpomenu na to, jak jsme jely po té maturit – veselé, radostné, plné rozesmátého mládí a oekávání. Zatím co Eduška s maminkou byly ve vzení, já jsem byla doma, u rodi, mla jsem svj pístav u maminky a u táty, kde jsem se mohla kdykoliv vrátit a vdla jsem, e budu vítána, e mi v tom nejhorším pomou. Rodie mi také do dvou let vychovávali chlapce. Já jsem nechtla ít v velkém mst, protoe jsem byla lovk venkovský. Šla jsem ke staence do Kunic a po pl roce se mi podailo dostat do Frenštátu.
 
Soused, pan Poledník, mi pomohl sehnat místo v Moravskoslezských pletárnách, to byla moje záchrana, protoe ped tím jsem se hlásila na asi pt i šest míst, všude m odmítli, kadý se bál. Nedlali to ze zlomyslnosti, ale ze strachu se báli  m zamstnat. A v tch pletárnách m vzali. A tady bych chtla íct, e to byl závod na medaili. Vedení bylo bezpartijní a poád se tam scházeli slušní lidé a tolika pronásledovaným pomohli, e za to jim patí velký dík.
 
Takových závod a firem bylo velmi málo. On tam byl zamstnán jeden továrník a druhý továrník, potom tam byli emeslníci, frenštátští ezníci, holii, frenštátští ševci, i ti píštipkái. Potom u tam byli ti droboucí, ti malí, byl tam knz a byla jsem tam já, s takovým tkým kádrovým posudkem a všechny nás vzali. V sedmdesátém prvním jsem si poádala o nástup do školy a všude mne odmítli. Jedin Frýdecko-Místecký okres mne pijal. Byl to pan inspektor Uhlá – pocházel z Trojanovi. Byl to lovk, který se nebál. Nikdy jsem ho nevidla, neznala jsem ho, a pesto mne pijal.
 
V roce 1971 jsem zaala uit první a pátou tídu. Rok jsem byla v Hrádku ve Slezsku, potom se mi podailo dostat se do Ronova, tam jsem jezdila pt let, potom jsem uila ve Frenštát na Kopané, dokonce jsem uila jeden rok v Praze, protoe kopanskou školu zaveli, a vdycky se vyskytla njaká tída, na kterou ráda vzpomínám.
 
Chtla jsem mít rodinu, ti dti, té jsem chtla studovat a byla jsem pihlášená na vysokou školu, ale protoe manel u ml njaké potíe,tak jsem tam nešla, a bylo to dobe. Mla jsem syna, ten jeho pokraováním, mám vnouata mám pknou rodinnou pohodu kolem sebe. Mám dv vnuky a mám z nich radost.”
 
Zejm to nebylo snadné , vychovávat sama dít, zvláš syna?
“Nebylo to snadné, ale já si nemu na nic stovat, chlapec byl velmi hodný, nemla jsem s ním ádné starosti, spíš jsem mla starost, aby ho pustili na školu, to byla moje velká starost. A tam nám pomohla doba. Na gymnázium šel v šestašedesátém (v ptašedesátém bylo první uvolnní) a on ml dobrý prospch. Na vysokou školu šel v roce 1969, dokonce bez pohovoru, dleitý byl prospch a ten ml výborný a té byl dleitý ten rok. Pozdji u bych mla asi problémy.”
 
Splývá ti v pedstavách syn s manelem, kterého jsi tak krátce uila?
“Je na nho moc podobný, má i jeho úsmv a vbec je do Jarošova rodu.”
 
Sylva Jarošová asto vzpomíná na mue, který byl svdkem jejího utrpení. Ani se nikdy nedovdla jeho jméno. Neznámý taxiká ji vezl na popravu jejího manela a potom do vznice. kde byly zaveny matka jejího manela a sestra Eda, aby jim sdlila tu smutnou zprávu.
 
“Ony pracovaly v Doudlebech, ale vznice byla v Kostelci nad Orlicí. Kdy jsme s tím taxikáem jeli do Prahy, najeli jsme cestou na njaký rigol, já jsem pepadla pes sedadlo, take do odpoledne mi plka oblieje zmodrala, oko jsem mla zalité krví. Stála jsem na tom vzeském dvoe a ekala jsem, a se vzenkyn vrátí z práce. Kdy mne maminka vidla, tak vykikla, protoe se strašn lekla. Jak mi pozdji ekla, myslela si, e jsem byla u výslechu. A já jsem si teprve a tam uvdomila, jak bylo s vzni nakládáno. To jsem vbec netušila, e to bylo tak nelidské. Zatení je zatení, ale nikdo netušil tyto hrzy.
 
Tak jsem jim tu strašnou zprávu sdlila a jeli jsme  do Ostravy.
 
Byla to cesta kíová a nedobe se na ni vzpomíná. Ale mám manelv poslední dopis, mám dopisy od jeho spoluvz a jeden z nich se stal pozdji mým švagrem, s jinými spoluvzni jsem se pozdji sešla a všichni na mého manela vzpomínali – opravdu jen hezky.
Teba takto: „Alek byl pramének vody isté. Snad kryl pachatele, snad to byla léka, tko íci. Jasné je jen jedno. e Alek se pro svou pímou páte a se svým pojetím pátelství se do dnešní doby nehodil. A svému synkovi eknte, aby na lidské ei nic nedal. Lidi jsou zlí. Nemám námitek proti tomu, abyste mj dopis pedala svému právnímu zástupci. Po tak dlouhé samovazb me být má mysl oslabená a sdluji jen Vám, e jsem ml v kylích zaraeny dva hebíky, které mne bolestí znemoovaly upadnout do duševní apatie. Vdl o tom jen páter Vrba, který mne ošetoval a pak má paní po mém návratu dom. Synka laskav pozdravujte, ml nádherného tátu. Tisknu Vám ruku a budete-li potebovat, napište mi. Pro mne je Alek pramének vody isté”.
 
12. -14. února 1952 byl soud, byl to monstr proces, maminka dostala dvanáct let, její dcera, moje švagrová a pítelkyn Eduška deset let, odsedla si je celé, maminku propustili po sedmi letech, a mj mu trest smrti. A v tomté roce 7. bezna ml manel odvolací ízení, ale bohuel v nm rozsudek potvrdili. Já jsem nikdy nevila, e k nemu takovému dojde. Nikoho nezastelil, nikoho nezabil, myslela jsem si, e neme být takto trestán. Proto jsem na radu píbuzných a pátel podepsala  presidentovi a jeho manelce ádost o milost. Protivilo se mi to, ale íkali mi, hrdost stranou, zachra Alkovi ivot. Nepomohlo to a 17. kvtna 1952 byl popraven.”
 
Sylvo, ty jsi strávila celý svj ivot sama, vychovávala jsi syna – pomáhali ti rodie, jak íkáš, ale stejn jsi byla ty tím garantem jeho výchovy. Myslíš si, e ten lovk, kterého milujeme neustále náš ivot provází, i kdy u je dávno v jiných dimenzích? Mla jsi nkdy takové pocity?
 
“Vdycky, kdy jsem nco zaínala, nebo se rozhodovala, teba o škole, o studiu, o zpsobu výchovy, vdycky jsem si íkala, co by na to ekl Alek, a vdycky jsem vychovávala syna k tomu, aby si táty váil. Však ml také pro. Se stáím jsem spokojená, syn je hodný a pomáhá mi, jak me.”
 
Dalo by se íct, e závr ivota je šastný?
“Nevím, jestli se dá íct šastný, kdy nkdo k tomu štstí chybí, ale všechno ostatní vyšlo šastn: syn, jeho dti, i maminku ješt mám, a jako rodina ijeme spokojen a šastn. I s nevyléitelnou tragedií v srdci mete navenek vypadat spokojen a šastn. Všední bolest se tko skrývá, kdy se lovk rozilí, nebo ho nco zlobí ve všedním denním ivot, ale ty tragedie si neseme v srdci. U to není rána, ale jizva tam zstane navdycky.”
 
Rozhovor se Sylvou Jarošovou jsem natáela nkdy v roce 1993. Pi jeho pepisování, se mi vrátila atmosféra tehdejšího dne ve Frenštát pod Radhoštm. Poslouchala jsem její zastený hlas s mrazením v celém tle a bála jsem se její vyprávní perušit. Jen s velkým ostychem jsem jí kladla otázky. íkává se, e Pánbh ví, na koho má utrpení poslat. A Sylva je pesn ten jeho objekt. Nikdo na ní nepozná, jak tce musela svj dlouhý ivot proít. Vdím osudu za to, e se naše cesty setkaly. (Pepis rozhlasového poadu „ A léta bí..“)
 
Hana Juraáková
* * *
Fotokolá © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 17.12.2017  00:46
 Datum
Jmno
Tma
 17.12.  00:46 Jana a Zdenk
 15.12.  16:40 ferbl
 14.12.  08:41 Von