Je možné chodit po vodě? Poznejte mechanismus zázraku!

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: "Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?"

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: "Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!"

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: "Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?" Čili: "Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?"

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: "Vaše víra vás uzdravila!"

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Dva důkazy toho, že jsme bytostmi citu

Existují miliony lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se máme řídit především rozumem. Že právě rozum v nás má být to nejdominantnější a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, že cit je cosi příliš neurčité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opřít. A navíc ještě existují také city nízké, jako například závist, nenávist a podobně, takže tvrzení, že člověk je bytostí citu a má se jím proto ve všem řídit dostává vážné trhliny.

Jak je to tedy? Více, než složité vysvětlování poslouží příklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.

Prvním je existence lásky. Lásky, jako čehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako čehosi obtížně definovatelného, ale přesto tak silného a zásadního, že to rozhodujícím způsobem ovlivňuje celý náš život. Na základě lásky uzavírají lidé partnerství a na základě lásky přicházejí na svět děti, které milujeme celý život.

Proč je láska tak silná a co je to vlastně láska? Láska je cit a cit je projevem našeho ducha. Je projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty, která se projevuje citem.

Nejdříve si něco řekněme o lásce pravé. Čili o lásce, která skutečně pochází z našeho ducha. Její poznávacím znakem je ušlechtilost a když vznikne, obdarovává člověka těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi a ctnostmi.

Jednou z nich je například nezištnost. Nezištné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezištnosti, bez vypočítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.

Jinou ctností je ochota ke službě. Ke službě milované, nebo milovanému až do takové míry, že jsme jim ochotni snést byť i modré z nebe. Prostě, že jsme pro ně ochotni udělat cokoliv.

No a snad tou nejzásadnější pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popřít vlastní ego tím, že dobro našich milovaných stavíme výš, než své vlastní. Tak člověk překonává své dávné, živočišně egoistické sobectví a stává se konečně lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve službě jiným.

O takové lásce se píše také v evangeliích. A sice, že člověk musí odumřít sám sobě, aby nakonec sám sebe našel. To znamená, že člověk musí odumřít svému vlastnímu, egoisticky živočišnému, sobeckému já, aby našel vznešenou velikost vlastního lidství, spočívající v zapomínání na vlastní já ve službě, v pomoci a podpoře jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.

Ušlechtilá láska je totiž základní kvalitou ducha a probouzí se v nás čistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dětem, k sourozencům, k rodičům, k přátelům, k vlasti a podobně. A tento silný cit lásky, ačkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale přece tak neuvěřitelně reálný, formuje v lidech ty nejušlechtilejší vlastnosti, zmíněné výše. Taková je tedy láska, kterou se prostřednictvím ušlechtilých citů projevuje naše nejvnitřnější duchovní podstata.

Ale pozor! Láska může být také padlá, nečistá, žárlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale možné a kde se v člověku bere tento zkažený druh lásky?

Vzniká v nás tak, že v našem nitru začne převažovat rozumová složka naší osobnosti a spolu s pudy a špatným chtěním strhne pravou lásku z její původní duchovní ušlechtilosti. Tak je potom perla čisté lásky nahrazena city nečistými.

Jako konkrétní příklad nám může posloužit třeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsměchem lásky. Prostituce je totiž čistě rozumovou kalkulaci s nejnižšími pudy a jejím účelem je finanční zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá červené neonové srdce nad vchodem do nevěstince.

Srdce je však symbolem citu. Je symbolem citově duchovního člověka, jehož pravá láska obdarovává svět těmi nejušlechtilejšími lidskými vlastnostmi.

Jakmile však lidé začnou ve svém nitru stavět do popředí rozum a postaví ho na nejvyšší místo své osobnosti, chladně racionální vládce rozum strhne čisté cítění člověka dolů a s pravé, ušlechtilé lásky vytvoří její rozumově pokřivenou verzi. Tak pak vzniká láska žárlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudů.

A tato nečistá láska, vytvořena špatným chtěním a nadřazením rozumu, sahá pak svýma špinavýma rukama také na symbol duchovnosti člověka, kterým je srdce. A v podobě neónového srdce nad vchodem nevěstince z něj dělá symbol zvrhlosti a nízkosti.

Pravá láska je postavena na principu dávání a láska stržena dolů a zmaterializovaná rozumem chce především brát. Toto je nejjednodušší kritérium pro odlišení pravé lásky od lásky padlé a zkažené.

A mimochodem, když mluvíme o srdci, ať si každý čtenář právě v této chvíli, při vyslovení slov: "to jsem já" dobře všimne, kam bude směřovat jeho ukazováček. Se stoprocentní jistotou právě do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneční pleteň, kde skutečně reálně sídlí naše pravé já. Naše duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás ušlechtilými city. A tedy také ušlechtilou láskou.

Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a řídit se jeho impulsy, měli bychom dbát na tři věci.

V první řadě bychom neměli dopustit, aby se rozum stal pánem naší osobnosti, protože postupně zdegraduje vše citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném příkladu lásky. To znamená, že z lásky čisté a ušlechtilé udělá lásku sobeckou, nečistou, žárlivou a podobně.

Zadruhé bychom měli dbát, aby naše chtění bylo vždy jen dobré, no a zatřetí, aby naše myšlenky byly vždy jen ušlechtilé.

Pokud splníme tyto tři body a budeme je stále dodržovat, umožní nám to v každé chvíli jasně vnímat impulsy našeho čistého citu, které k nám vysílá naše nejvnitřnější duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi čisté lásky. Tak se pak staneme skutečně lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemůže počítat, dokud nezačne naslouchat impulsům vlastního ducha a řídit se jimi.

A ukažme si nyní ještě jeden příklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umění. Konkrétně hudba. Třeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadčasovou, v každé době nádhernou, a dá se říci věčnou.

Proč je tomu tak? Protože v umění, a zvláště v hudbě je dominantní cit. Protože hudba je něčím, co oslovuje zejména náš cit. A nádherná a ušlechtilá hudba vzniká tak, že se autoři při jejím komponování zaměřili právě přes své cítění směrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vyšších sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znějící ve výšinách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.

No a taková hudba, přijatá prostřednictvím citu pak automaticky působí právě na city posluchačů, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povznášejícího a dává jim procítit a prožít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobě.

A protože duch je věčný, propůjčuje hudbě také prvek věčnosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pět set, nebo tisíc let.

Pokud tuto skutečnost srovnáme třeba s čistě racionálně rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho životnost je podstatně nižší. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po třiceti letech jde do šrotu. Jde totiž jen o rozumově materiální výrobek, a protože materie nemá v sobě prvek věčnosti ducha, směřuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatě zakódován.

A proto racionalistický výrobek z kovu, plechů, skla a plastů, jakým je auto, má mnohem nižší životnost než hudba, napsána prostým perem na papír, která však v sobě nese prvek věčnosti ducha a proto je aktuální a svěží i o tisíc let.

Samozřejmě, může být také hudba padlá, nízká a neušlechtilá. A to tehdy, když je inspirace jejího autora stržena dolů jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudům a jeho nízkým chtěním a nízkými hodnotami. Toto vše strhuje osobnost autora hudby dolů a on ve svém citovém zakalení čerpá prostřednictvím své tvůrčí inspirace z nízkých sfér univerza.

Na základě zmíněných dvou příkladů, čili na základě lásky a umění můžeme tedy vidět, jak vysokou hodnotu má všechno to, co je prodchnuto ušlechtilým citem. Ušlechtilým citem, protože jen ušlechtilé city jsou projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty. A když její impulsy vložíme do čehokoliv, ať už do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, vždy vznikne něco krásné, ušlechtilé, povznášející a věčné.

Pokud ale dopustíme zakalení svého ušlechtilého cítění tím, že klademe příliš velký důraz na rozumovou složku své osobnosti, nebo tím, že podléháme pudům, nebo tím, že naše chtění není dobré, znečišťujeme své cítění tak, že jeho vnější projevy jsou pak už jen málo ušlechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by vše mělo a mohlo být.

Usilujme proto, aby byl celý náš vnitřní život ušlechtilý a aby z nás na základě toho mohla proudit směrem zevnitř navenek pouze původní ušlechtilost a vznešenost našeho ducha, projevující se třeba v pravé lásce, nebo v pravém umění, jakož také ve všech ostatních věcech. Neboť absolutně všem věcem je schopen dát náš duch svou ušlechtilostí mnohem vyšší rozměr, než je tomu v dnešní době.

Neboť žel tisíce věcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnější pečeť znečištění citové schopnosti jejich ducha. A to především proto, že lidé nedbají na čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života, že podléhají pudům a že jejich chtění není vždy bezpodmínečně pouze dobré.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Katastrofa, zvaná vnitřní život jednotlivce!

Existují věci nesmírně důležité, jejichž dosah podceňujeme. Věci, kterým nepřikládáme velký význam, avšak ve skutečnosti právě oni zásadním způsobem ovlivňují celý náš život. Nevědět o nich, nepřikládat jim význam a podceňovat je pak musí mít nevyhnutelně katastrofální dopad na celé naše bytí.

No a jednou z takovýchto věcí je také náš vlastní, osobní vnitřní život, zahrnující naše cítění a myšlení. Abychom byli schopni pochopit, o čem konkrétně je řeč, uveďme si názorný příklad:

Představme si člověka, který si koupil byt. Nový byt nejprve celý nanovo vymaluje a pak si do něj velmi uvážlivě a pečlivě vybírá každý kus nábytku, aby ho měl co nejútulnější a aby se v něm co nejlépe cítil.

Představme si ale jiného člověka, který si také pořídí byt, ale dále už jedná úplně jinak, než by bylo normální a správné. Jde totiž na smetiště, kde se probírá a postupně zaplňuje svůj byt starými, poškozenými, špinavými a zapáchajícími věcmi.

Určitě není třeba zdůrazňovat, který z těchto dvou majitelů nového bytu prožívá ve své domácnosti vyšší kvalitu života. To je nám přece okamžitě každému jasné.

Nicméně paradoxně to, co je nám v tomto konkrétním příkladu tak jasné, nám není vůbec jasné ve vztahu k našemu vlastnímu, vnitřnímu životu. V této oblasti totiž jednáme úplně stejně, jako onen člověk, který vnáší do svého bytu nejrůznější odpad.

Neboť také náš vnitřní život je možné považovat za jakýsi osobní, vnitřní "bytový" prostor, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností a naivitou dovolujeme vstupovat té největší nečistotě a tomu největšímu balastu. Své nitro totiž důvěřivě otevíráme všem, i těm nejnečistějším podnětům, přicházejícím k nám zvenčí. Ať již prostřednictvím knih, filmů, internetu, nebo mnoha jiných věcí. A tento balast, odpad a nečistota se pak stává součástí našeho vnitřního života. Součástí naší vnitřní domácnosti.

Měli bychom tedy už konečně začít vnímat také prostor našeho vnitřního života podobně, jako náš osobní bytový prostor a měli bychom naprosto stejným způsobem rozhodovat, co si do do něj vneseme a co musí navždy zůstat venku za dveřmi.

Naše nitro je totiž místo, kde má svůj počátek vše, co z nás vychází. Ať již v podobě slov, nebo v podobě činů. Všemu tomuto předchází náš citový, nebo myšlenkový impuls.

Pokud ale máme své nitro zavalené různými odpadky a špínou, jaké pak mohou být naše slova, činy a celé naše jednání? Pokud totiž máme naše nitro nečisté, nevyhnutelně to ovlivňuje kvalitu všeho toho, co z nás vychází, protože vycházet z nás může vždy pouze to, co je stejnorodé kvalitě našeho vnitřního života.

Většina lidí dneška, kteří sice žijí v útulných a hezky zařízených domácnostech vůbec netuší, že vnitřně žijí mezi špínou a odpadky, které kvalitativně velmi negativně ovlivňují jejich osobnost, jakož také absolutně všechno, co z nich vychází.

Proč nejednáme ve vztahu k "bytovému" prostoru našeho vnitřního života stejně, jako každý normální člověk ve vztahu k vlastnímu bytu, který si do něj vědomě a důkladně vybírá pouze věci krásné a vkusné, aby se mezi nimi dobře cítil?

Člověk by proto měl do svého nitra vpouštět pouze to, co je hezké, dobré a ušlechtilé. A naopak, měl by bránit vstupu tomu, co je ošklivé, nečisté, nemravné, neušlechtilé, zvrhlé a obscénní. Takovému něčemu by neměl v žádném případě dovolit vstupovat do osobního prostoru svého vnitřního života. Měli bychom si tedy vědomě vybírat! Vědomě vpouštět do svého nitra pouze věci dobré a ušlechtilé, a nekompromisně přibouchnout dveře onoho pomyslného bytu před vším zkaženým a nečistým, co by se chtělo dostat dovnitř.

Neboť vědomým výběrem toho, co prostřednictvím nejrozličnějších vnějších podnětů vpouštíme do svého nitra můžeme ze svého vnitřního života udělat nádherně a vkusně zařízený byt, ve kterém se budeme výborně cítit. Nebo dokonce jsme z něj schopni udělat chrám!

Avšak my z něj ve své naivitě a nevědomosti děláme místo plné nejrozličnější špíny a odpadků. A naivně si myslíme, že takové něco nemá žádný zásadní vliv na kvalitu celého našeho života. Že to nemá žádný zásadní vliv na naši současnost a naši budoucnost. Na celou naši osobnost a celý náš osud.

Existuje mnoho lidí, kteří se aktivně snaží hledat východiska z bídy a problémů našeho světa. Jde o politiky, státníky, vědce, žurnalisty, nebo umělce. Jejich snahy jsou častokrát upřímné, avšak přesto nejsou schopni dát světu jasné vize a najít cestu ke skutečně lepší budoucnosti.

Tito lidé totiž nevědí, že základním předpokladem k tomu, aby jejich úsilí mohlo být úspěšné, je snaha o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. Pokud tak totiž oni sami nečiní a podceňují to, okna bytu jejich vnitřního života jsou nevyhnutelně zanesená nečistotou, přes kterou není vůbec vidět, nebo je vidět jenom velmi matně. A proto jim ani nelze nalézt a spatřit pravou, pozitivní cestu vpřed.

Tuto pravou cestu vzestupu mohou totiž národu a společnosti ukázat pouze lidé, jejichž vnitřek je čistý! Lidé, jejichž okna bytu jejich vnitřního života jsou čisté a proto přes ně vidí jasně a daleka. Až tam, kam má lidstvo směřovat a oni jsou schopni ho tam vést. Nikdo jiný toho schopen není! Žádné jiné schopnosti a předpoklady to nezaručí!

Budoucnost a dobro lidstva jsou tedy přímo závislé od čistoty a ušlechtilosti našeho vnitřního života. Jedině v tomto a v ničem jiném se skrývá naše naše lepší, hezčí a lidsky mnohem hodnotnější budoucnost. Všechny ostatní cesty jsou jenom slepými uličkami, po kterých je sice možné určitou dobu kráčet a na kterých se nám může i nějakou dobu zdánlivě dařit, ale na jejich konci se vždy nachází neprostupná zeď v podobě nejrozličnějších krizí, recesí, konfliktů a agresí.

Náš svět si totiž myslí, že budoucnost je ve vzdělanosti a ve vědě. V učených, vzdělaných a inteligentních lidech. Toto je ale zásadní omyl! Pokud totiž vnitřek lidí nebude čistý, není možné v žádném případě zaručit, že vzdělání, kterého se jim dostalo, bude opravdu použito správně, čili ke prospěchu všech.

Znamená to tedy, že jakékoli vysoké vzdělání, jakékoliv vysoké poznatky a schopnosti budou lidmi vždy používány pouze způsobem, přesně odpovídajícím kvalitě jejich vlastního vnitřního života. Čili v současnosti způsobem ne nejčistším, nejspravedlivějším a nejmorálnějším.

Neboť každý člověk může jednat pouze tak, jak mu dovoluje stav jeho nitra. Nijak jinak! To je logická zákonitost. Skutečná realita je proto dnes žel taková, že nekvalita vnitřního života většiny lidí navzdory všem našim poznatkům, znalostem, vzdělanosti a blahobytu směřuje naši civilizaci do propasti.

Člověče, jestli chceš osobně přispět k tomu, aby se stal svět lepším místem pro život, dbej o ušlechtilost a čistou svého vlastního vnitřního života! Vpouštěj do něj pouze to, co je dobré, pěkné a ušlechtilé, a uzavírej ho před nízkým a nečistým. Vnitřně se nezaobírej žádnou nečistotou a neživ ji! Tím velmi pomůžeš sobě samému, ale i celému našemu světu.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nebojte se! Je možné zlomit zlý osud i špatné záření hvězd!

V současnosti je dost rozšířeným, neblahým zvykem obracet se na různé věštce. Jde o spornou věc z několika důvodů. Třeba proto, že předpověď špatného osudu ještě vůbec neznamená, že vás zlý osud také postihne. Každý z nás je totiž pánem nad vlastním osudem až do takové míry, že ho dokáže změnit v pravý opak. A to dokonce i tehdy, kdyby mu nějaký věštec předpověděl blízké neštěstí.

A podobné je to také s astrologickými předpověďmi. Člověk je totiž za určitých okolností schopen překonat i objektivně negativní záření hvězd a odvrátit od sebe neštěstí, které bylo pro něj zapsáno ve hvězdách. A takto je to také s jinými věšteckými předpověďmi, protože každý z nás disponuje obrovskou silou, schopnou zlomit je. Žel, o této síle nevíme a nevyužíváme ji.

Podívejme se proto nyní na dva příběhy z různých historických období a poznejme, v čem spočívá výše zmíněná síla a jak ji lze vyžít.

První příběh:

Jistá žena byla u lékaře a ten jí diagnostikoval rakovinu, s prognózou dvou až tří let života. Když vyšla z ordinace byla v šoku a točil se s ní celý svět. Vyšla na ulici a kráčela po ní jako v nějakém špatném snu. A najednou se ocitla před dveřmi kostela. Vešla do něj a strávila v něm dvě hodiny. A když vyšla opět na ulici, s jistotou věděla, že nad nemocí zvítězí a bude žít.

Příběh druhý:

Za dávných časů onemocněl jistý židovský král. Dal si zavolat Hospodinova proroka a zeptal se ho, jestli se uzdraví, nebo zemře. Prorok mu řekl, že mu zbývají poslední tři dny života. Po jeho slovech se král obrátil ke zdi a modlil se:

"Pane, vím že jsem nežil správně. Vím, že jsem provedl mnoho špatného a býval jsem nespravedlivý. Vím, že jsem vždy poctivě nekráčel Tvými cestami a nežil podle Tvé Vůle.

Pane, kdybys mi ale daroval ještě několik let života, změnil bych to. A zároveň si nyní, před tváří smrti hluboko uvědomuji, kolik dobrého bych ještě mohl vykonat pro vlastní národ."

Prorok právě procházel nádvořím hradu a vycházel na ulici, když najednou v sobě jasně zaslechl Pánův hlas: "Obrať se a jdi za králem. Vyslechl jsem jeho modlitbu a dávám mu sedm let života".

Ano, čtete dobře! I kdyby vám samotný prorok Hospodinův předpověděl vaši smrt do tří dnů tak, jak je to zaznamenáno v Bibli, jste schopni to změnit! Je však ale samozřejmě nutné ujasnit si, za jakých okolností a jakým způsobem.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že byly schválně uvedeny dva příběhy. Jeden z dávné minulosti a jeden ze současnosti, aby nám bylo jasné, že tyto věci stále fungují absolutně stejně, bez ohledu na staletí, nebo tisíciletí. A jak asi konkrétně to funguje, naznačuje příběh o židovském králi. No a něco velmi podobné musela po dobu dvou hodin, strávených v chrámu učinit také paní z našeho druhého příběhu ze současnosti.

Oč celkem konkrétně tu tedy jde?

Každý člověk kráčí svým životem určitou cestou. Cestou určité konkrétní, specifické hodnotové orientace. Pokud je jeho hodnotová orientace negativní, falešná a pokřivená, musí to dotyčného nevyhnutelně dříve, nebo později uvrhnout do neštěstí, do nemoci, nebo do jiných, vážných osobních problémů.

Nesprávná hodnotová orientace znamená podléhání nenávisti, závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nespravedlnosti, nečestnosti, nemorálnosti, vnitřní nečistotě, lži, podvodu, bezduchému materialismu a mnoha jiným, podobným negativním vlastnostem. Pokud má někdo schopnost nahlížet do života a do osudu takového člověka, musí v něm nutně vidět blížící se neštěstí, nemoc, nebo i smrt, ke kterým dotyčný s jistotou směřuje svou vlastní, nesprávné nastavenou hodnotovou orientací.

Za dané situace musí být potom samozřejmě předpověď budoucnosti zcela logicky velmi negativní, a to ať už ve větším, nebo menším časovém horizontu. Život dotyčného totiž směřuje právě k tomuto cíli jako po ocelových kolejích.

Nicméně v momentě, kdy se dozví, jaký osud ho čeká, má dvě možnosti. Hodnotově, vnitřně i navenek setrvat na své nesprávné cestě a tím dojít k osudu, který byl předpovězen, čímž se proroctví naplní.

Druhá možnost spočívá v přesměrování výhybky ve formě hodnotového přeorientování se na mnohem pozitivnější dráhu. A tato okamžitá, zásadní a pozitivní změna životního směrování musí mít okamžitě také radikálně odlišné, konečné důsledky. Důsledky, samozřejmě mnohem pozitivnější, což znamená, že původní negativní předpověď se nenaplní.

Je to celé přesně tak, jako když vlak, jedoucí do záhuby, přehodí na své cestě výhybku, čímž změní směr a záhubě se vyhne. Jakkoliv špatná věštba se pak stává bezpředmětnou a nevyplní se.

Znamená to tedy, že žádný špatný osud, žádné vyzařování hvězd, ani žádné negativní věštby nemají nad člověkem moc, pokud sebere jejich varování vážně a zásadním způsobem změní svou dosavadní hodnotovou orientaci, která ho vede do neštěstí. Pokud ji ale nezmění, negativní proroctví bude pravdivé a vyplní se.

Vraťme se však ještě k oběma našim příběhům, ale zejména k tomu o židovském králi a ukažme si, v čem se skrývá nejzásadnější klíčový moment předpokladu vítězství nad jakoukoli negativní prognózou, věštbou, nebo proroctvím.

Onen klíčový moment spočívá ve spojení vůle člověka s Vůlí Stvořitele! V odhodlaní člověka žít a řídit se Vůlí Nejvyššího, protože dosavadní život podle jeho vlastní vůle ho přivedl na pokraj neštěstí.

Neboť Vůle Pána, která byla lidem zprostředkována ve formě Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení jim ukazuje cestu dobra. Ukazuje jim cestu pozitivní hodnotové životní orientace, která nemůže nikoho, kdo po ní kráčí, přivést k ničemu jinému, než k míru, štěstí a k dobrému osudu. Vůli Nejvyššího, jasně definovanou do srozumitelné podoby pro novodobého člověka můžeme najít také v Poselství Grálu.

No a výše zmíněný židovský král, nebo paní ze současnosti nemocná na rakovinu, dokázali uskutečnit takovou zásadní proměnu vlastní hodnotové orientace, spočívající v odvrácení se od svých dosavadních falešných cest a v odhodlání žít po novém. V odhodláni ztotožnit svou vlastní vůli s Vůlí Nejvyššího a s jeho požadavky vůči všem lidským bytostem, které jsou obsaženy v Desateru a v Ježíšově učení. Takto dokázali změnit svůj osud.

No a tímto způsobem je každý z nás schopen změnit svůj vlastní osud. Tímto způsobem je lidstvo schopno změnit osud vlastní civilizace, která se v současnosti řítí do záhuby po železných kolejích nesprávné hodnotové orientace. Záhubu lidstvu předpověděli nespočetné prastaré i novější proroctví. A tato proroctví se budou muset nevyhnutelně vyplnit, pokud lidé nezmění své nesprávné, špatné a falešné hodnotové směřování.

Záleží jen na nás, a dá se říci, že na každém jednotlivci, zda se negativní proroctví vyplní, nebo ne. Pokud vše půjde tak, jako dosud, naplní se určitě!

Pokud ale chceme, aby se osud naší civilizace změnil, musíme nutně změnit směr své cesty, a to zásadní změnou naší základní hodnotové orientace, protože jedině tímto způsobem změníme také charakter cílové stanice, ke které nakonec dojdeme. Jedině takto se můžeme vyhnout neštěstí, katastrofě a tragédii nevídaných rozměrů.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Pod Bohem je potřeba si představit stvoření vesmíru.To se muže nazývat Všehomíra,Bůh atd.
Příčinou a tvůrcem vesmíru je inteligentní, nehmotná, mocná a neměnná bytost, která existovala v bezčasém, věčném stavu před počátkem vesmíru. To je dostatečně blízko tradiční židovsko-křesťanské představě Boha, takže můžeme oprávněně dojít k závěru, že Bůh opravdu existuje.
To znamená,že jsme všichni svobodné bytosti a nepotřebujeme žádné náboženství,politiky a nepotřebujeme,aby nám kdokoliv vládnul.Bůh je v nás.
Doporučuji k pochopení se podívat zde:
https://allatra.tv/video/ot-ateista-k-svjatosti

Bůh není skutečnej ;)

Ježíš Kristus pochází již 3000 let př.n.l.Dříve měl jiná jména. Hor. Je to sluneční bůh Egypta asi kole 3000 př.n.l. On je Slunce ; polidštěné, a jeho život; je sérií alegorických mýtů zahrnujících pohyb Slunce na obloze. Ze starých egyptských hieroglyfů víme o tomto slunečním mesiášovi dost. Tak například Hor, představující Slunce a světlo, měl nepřítele jménem Set. A tento Set byl personifikací temnoty a noci. Metaforicky vzato, každé ráno vyhrál Hor boj se Setem, zatímco večer vítězil Set a posílal Hora do podsvětí. Je důležité si uvědomit, že;tma vs. světlo;, či;dobro sv. zlo;, je jednou z nejčastějších; mytologických dualit a je na mnohých úrovních vyjadřovaná až dodnes. Ve stručnosti je Horův příběh tento: Hor se narodil 25. prosince panně jménem Isis-Meri. Jeho zrození doprovázela hvězda na východě, a po svém narození, byl uctěn třemi králi. V 12 letech byl zázračným dětským učitelem a v 30 letech byl pokřtěný osobou jménem Anup, čímž se začala jeho vláda. Hor měl 12 učedníků s kterými cestoval, konal zázraky jako uzdravování nemocných, nebo chůze po vodě. Hor měl mnoho přezdívek jako Pravda, Světlo, Bohem pomazaný syn, Dobrý pastýř, Beránek Boží, a mnoho jiných. Po Typhonově zradě, byl Hor ukřižován, pochován tři dyny a pak vzkříšen. Tato Horovy atributy, či už jsou originální anebo ne, se zdají přetrvávat v mnoha kulturách. U mnoha jiných bohů nacházíme stejnou mytologickou strukturu. Atria z Phyrgia (Řecko 1200 př.n.l.), narozený z panny jménem Nana 25. prosince, ukřižován a uložen do hrobu a po třech dnech, vzkříšen. Kršna z Indie (900 př.n.l.), porozený pannou Dévakí s hvězdou na východě, signalizující jeho příchod, konal zázraky se svými učedníky, a po smrti byl vzkříšen. Dionýsos z Řecka (500 př.n.l.) porozený pannou 25. prosince, byl učitelem na cestách, konal zázraky jako proměnu vody ve víno, měl i přezdívku ;Král králů; ;Jediný Boží syn;,;Alfa a Omega; a mnoho dalších. A po své smrti byl vzkříšen. Mythra z Persie (1200 př.n.l.) porozený pannou 25. prosince, měl 12 učedníků a konal zázraky, a po svoji smrti pochovaný na 3 dny a potom vzkříšen. Byl také znám jako Pravda;Světlo; a mnoho dalšího.

Bible není nic jiného, než astro-teologický literární hybrid, podobně jako všechny náboženské mýty předtím. Ve skutečnosti je možné najít přenosy vlastností, jedné postavy na druhou postavu i v samotné Bibli.
Ve Starém zákoně je příběh o Josefovi. Josef byl Ježíšův prototyp. Josef se narodil zázrakem, Ježíš se narodil taky zázrakem. Josef měl 12 bratrů, Ježíš 12 učedníků. Josefa prodali za 20 stříbrných, Ježíše za 30 stříbrných. Bratr Juda chtěl prodat Josefa, učedník Jídáš prodat Ježíše. Josef začal pracovat jako 30-letý, Ježíš začal pracovat taky jako 30-letý. A paralely pokračují.
A existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o člověku jménem Ježíš, synovi Marii, který cestoval s 12 učedníky, léčil lidi a děla zázraky?
V středomoří tehdy žilo mnoho historiků, či už během života Ježíše nebo krátce po něm. Kolik z nich dokumentovalo jeho osobu?
Ani jeden!
Abychom byli fér: neznamená to, že obránci Ježíše někdy tvrdili opak.
Obyčejně se na důkaz Ježíšovy existence uvádí 4 historici:
Plinius mladší, Suetonius a Ticitus jsou první tři.
Každá z jejich zmínek se skládá přinejmenším z několika vět a odkazující jen na slovo Kristus. To však není jméno, ale titul. Znamená Pomazaný
Čtvrtý zdroj je Josefus, a ten se už před stoletími ukázal jako podvrh. Bohužel, stále je citovaný jako pravdivý zdroj.
Možná si pomyslíte, že o chlapíkovi, který zemřel a před očima všech vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa, vykonal plno zázraků, za které ho velebili, by měla být někde nějaká zmínka.
Není, protože po prozkoumání důkazů je velmi vysoká pravděpodobnost, že osoba jménem Ježíš nikdy neexistovala.

Bible není nic jiného, než astro-teologický literární hybrid, podobně jako všechny náboženské mýty předtím. Ve skutečnosti je možné najít přenosy vlastností, jedné postavy na druhou postavu i v samotné Bibli.
Ve Starém zákoně je příběh o Josefovi. Josef byl Ježíšův prototyp. Josef se narodil zázrakem, Ježíš se narodil taky zázrakem. Josef měl 12 bratrů, Ježíš 12 učedníků. Josefa prodali za 20 stříbrných, Ježíše za 30 stříbrných. Bratr Juda chtěl prodat Josefa, učedník Jídáš prodat Ježíše. Josef začal pracovat jako 30-letý, Ježíš začal pracovat taky jako 30-letý. A paralely pokračují.
A existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o člověku jménem Ježíš, synovi Marii, který cestoval s 12 učedníky, léčil lidi a děla zázraky?
V středomoří tehdy žilo mnoho historiků, či už během života Ježíše nebo krátce po něm. Kolik z nich dokumentovalo jeho osobu?
Ani jeden!
Abychom byli fér: neznamená to, že obránci Ježíše někdy tvrdili opak.
Obyčejně se na důkaz Ježíšovy existence uvádí 4 historici:
Plinius mladší, Suetonius a Ticitus jsou první tři.
Každá z jejich zmínek se skládá přinejmenším z několika vět a odkazující jen na slovo Kristus. To však není jméno, ale titul. Znamená Pomazaný
Čtvrtý zdroj je Josefus, a ten se už před stoletími ukázal jako podvrh. Bohužel, stále je citovaný jako pravdivý zdroj.
Možná si pomyslíte, že o chlapíkovi, který zemřel a před očima všech vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa, vykonal plno zázraků, za které ho velebili, by měla být někde nějaká zmínka.
Není, protože po prozkoumání důkazů je velmi vysoká pravděpodobnost, že osoba jménem Ježíš nikdy neexistovala.

Křesťanská víra je parodie na uctívání Slunce, které z něho udělali osobu, nazvali ho Kristus, a uctívali ho, tak jako původně uctívali Slunce.

Thomas Paine, 1737 - 1809





Nechceme být zlí, jen se chceme držet faktů. Nechceme se nikoho dotknout, jen chceme být akademicky korektní v tom, čemu rozumíme a co považujeme za pravdivé. Křesťanství jednoduše není založené na pravdě.

Křesťanství není nic jiného, než politický příběh z dob starověkého Říma. Ve skutečnosti byl Ježíš slunečním bohem gnostické křesťanské sekty, a jako všichni pohanští bohové, byl mýtickou postavou. Politické rozhodnutí udělalo z Ježíše historickou postavu, a to kvůli získání moci.

Roku 325 císař Konstantin uspořádal v Římě Micejský koncil. Na tomto setkání byly přijaté politicky motivované křesťanské doktríny, a tak začala dlouhá historie křesťanského prolévání krve a duchovních lží. A dalších 1600 roků Řím držel politickou moc nad celou Evropou a přivedl nás do temných věků, provázených křižáckými výpravami a Inkvizicí.

Křesťanství, stejně jako jiné teistické systémy víry, jsou největším podvodem věků. Slouží k odpoutání lidí od přírody a sebe navzájem. Podporují slepou oddanost autoritě. Snižují lidskou zodpovědnost tvrzením, že „všechno ovládá Bůh“, a tyto odporné zločiny mohou být ospravedlněné v jménu Božích záměrů. Ale hlavně posilují ty, kteří znají pravdu, ale používají mýty na ovládnutí a manipulaci společnosti.

Náboženský mýtus je nejsilnější nástroj v dějinách a slouží jako psychologická půda, na které mohou kvést další mýty.



„Mýtus je něco, čemu mnoho lidí věří, ale přitom to není pravda. V hlubším náboženském smyslu, složí mýtus jako směrovací a mobilizační příběh pro lidi. Nezáleží na jeho souvislosti s realitou, ale na jeho funkci. Příběh nemůže sloužit účelu, jestliže mu neuvěří široká společnost, komunita, nebo národ. Některým lidem není po chuti, když chce někdo diskutovat o pravdivosti mýtu. Strážci víry nevstupují do takových diskuzí. Ignorují je, nebo je prohlašují za rouhačství.“
http://www.matrix-2012.cz/index.php/911-93/1584-duch-doby-i

Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům

Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.

Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.

No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.

A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.

Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.

Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.

Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.

Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.

S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.

Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.

No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat "rozhlasový signál" vysílání Stvořitele do stvoření.

Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v "rozhlasovém éteru" něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.

Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.

Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici "Peníze", protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio "Užívání si", na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio "Smyslové požitky", rádio "Majetek", rádio "Kariéra", rádio "Materialismus", rádio "Osobní prospěch", rádio "Zisk", rádio "Konzumní způsob života" a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.

A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio "Stvořitel" neexistuje.

Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia "Stvořitel", zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.

Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.

Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.

PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Tragické důsledky nepochopení skutečné podstaty vzkříšení Krista

Pokud lidé vnímají určité zásadní věci nesprávně a podle toho se pak ve svém životě řídí, musí nutně kráčet nesprávnou cestou, na jejímž konci je čeká tragédie. A přesně tak je tomu také s pohledem na vzkříšení Krista. Víra křesťanů totiž v tomto případě nekoresponduje se zákony univerza, to jest s tím, jak ve skutečnosti vstal Ježíš z mrtvých.

Křesťané věří, že vstal ve svém hrubohmotném, fyzickém těle. A toto své přesvědčení potvrzují třeba katolíci na každé mši, kde se ve vyznání víry (Credo) modlí: "věřím ve vzkříšení těla a v život věčný". Věří tedy, že stejně, jako podle nich vstal Ježíš ve svém fyzickém těle, stejně také oni vstanou z mrtvých ve svém současném, fyzickém těle, a v něm budou žít věčně.

Zkusme však nyní podrobit jejich víru hlubšímu zkoumání a polomu si otázku: Je možné fyzickému a materiálnímu tělu člověka projít přes zamčené dveře? V evangeliích je totiž zaznamenáno, že když se učedníci po smrti Krista tajně setkali, ve strachu před židy zamkli za sebou dveře. A jak se začali modlit, najednou se mezi nimi objevil jejich Mistr.

Mnozí jistě namítnou, že Ježíš dělal během svého života mnoho zázraků, takže něco takového by pro něj nemělo být problémem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že zázraky, které dělal Pán, byly ve skutečnosti zcela jiného charakteru, než se lidé domnívají. Nešlo totiž o žádné činy libovůle, ale o přísně zákonitý děj. Vše se vždy dělo v dokonalém zohlednění zákonů, na jejichž základě funguje univerzum. Ať už jde o zákony fyzické, nebo o zákony duchovní. Obojí byly do podstaty fungování stvoření vloženy samotným Stvořitelem. A jeho Syn Ježíš zvlášť zdůrazňoval, že na Zemi nepřišel žádné zákony rušit, ale naopak naplňovat. Proto se narodil jako člověk, proto byl podroben hladu, žízni, únavě, i všemu ostatnímu, čemuž je podroben každý z nás ve fyzickém těle.

A to tedy znamená, že pokud nikdo z lidí nemůže projít do místnosti přes zdi, nebo přes zamčené dveře, nebylo to možné ani Ježíšovi v hrubohmotném těle, respektujícím fyzikální zákony jeho Otce.

Ale pozor! Je velmi jednoduché a snadné procházet přes zamčené dveře v těle jemnohmotném! A právě v tomto jemnohmotném těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Právě v tomto jemnějším těle mu bylo možné po čtyřiceti dnech vystoupit na nebesa tak, jak ho viděli jeho učedníci, aby nakonec, v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté, boží podstatě se znovu sjednotil s Bohem Otcem, po pravici jehož kraluje na věčné věky.

No a jedině tímto způsobem, jakým byl vzkříšen Kristus a vystoupil na nebesa, jedině tímto způsobem může být vzkříšen a vystoupit na nebesa každý člověk, který žije podle jeho učení! To znamená, že také on bude po své fyzické smrti nejdříve vzkříšen v jemnohmotném těle, aby v něm pak začal pozvolna stoupat k výšinám, a nakonec, aby v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo a vstoupil ve své čisté duchovní podstatě do blízkosti Nejvyššího. Do jeho království nebeského! Do věčné říše Ducha!

Neboť do království Ducha je možné vstoupit pouze duchu člověka! Vždyť přece fyzické, materiální a hrubohmotné tělo je jenom z prachu země a na prach se nakonec také obrátí.

A právě proto je nesmírným neštěstím, pokud lidé věří, že budou k životu věčnému vzkříšení ve svém hrubohmotném těle, a v tomto zásadním omylu se neustále utvrzují, jako třeba katolíci v modlitbě vyznání víry. To však musí mít za následek, že si tito lidé po fyzické smrti odnesou své přesvědčení také do jemnohmotnosti. A jejich mylné přesvědčení je bude zadržovat od skutečného duchovního vzestupu. Nedovolí jim totiž stoupat k výšinám Ducha, ale bude jich stále držet pouze tam, kde očekávají splnění svého vzkříšení. Čili v blízkosti nejhrubší hmoty.

Pohnout se dál a odpoutat se z dosahu nejhrubší hmotnosti však budou moci jedině tehdy, pokud se zbaví svého chybného přesvědčení. Ale to bude nesmírně těžké, protože tak se to přece modlili na každé mši a takto je to učili nimi respektovány, duchovní autority.

Svým dlouhodobým setrváváním v blízkosti nejhrubší hmotnosti se však vystavují velkému nebezpečí. Nebezpečí definitivního zániku vlastní osobnosti! Vše hmotné je totiž podrobeno vzniku a zániku. Neboť tak, jak vznikne naše fyzické tělo a potom zanikne a promění se v prach, tak se stane i s tělem zvířete i s každou rostlinou. Ale stejně to dopadne i s naší planetou, s naší sluneční soustavou, ba dokonce i s jemnohmotnými světy, obydlenými lidskými dušemi. A proto bude muset být podrobeno zániku také každé vědomé lidské já, které se nedokázalo včas odpoutat od hmoty a zůstalo s ní svázané. Svázané buď prostřednictvím různých omylů a dogmat, kterým křečovitě věří, nebo prostřednictvím různých materialistických vášní, žádostí a sklonů, od kterých se nedokáže odpoutat.

Uniknout osudu rozkladu hmoty může jen ten, kdo dokáže zrealizovat své vlastní vzkříšení z hmoty tak, jak nám to svým vzkříšením ukázal Kristus.

To znamená, že pokud bude na Zemi žít, myslet a jednat v souladu s učením Spasitele, po fyzické smrti začne ve svém jemnohmotném těle okamžitě stoupat na nebesa, aby v nejvyšších výšinách odložil i jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupil do království Ducha, které je věčné, a proto v něm už nic nepodléhá vzniku ani zániku tak, jak je tomu ve hmotném, nebo v jemnohmotném světě.

Vzkříšení Ježíše Krista a jeho nanebevzetí musí být proto poznáno tak, jak k němu opravdu došlo a jak to koresponduje se zákony univerza, vloženými do něj jeho Otcem nebeským.

Kdo ale tyto věci odmítá poznat, kdo se křečovitě drží omylu, protože tak ho to učí duchovní autority, odnese si svůj omyl sebou na takzvaný druhý svět. A pokud svůj omyl ani tam nedokáže prohlédnout a zříci se ho, stane se mu nakonec záhubou a zničením, protože ho bude neustále zadržovat v blízkosti nejhrubší hmoty až do chvíle, kdy se hmotné světy začnou hroutit sami v sobě. A konečný zánik hmotnosti, to jest její hrubohmotné i jemnohmotné části, bude pak nevyhnutelným zánikem každé osobnosti, která v hmotnosti z jakéhokoliv důvodu uvízla, a nedokázala se od ní včas odpoutat a uniknout do bezpečí království nebeského.

Názvosloví:

Hrubohmotnost: Fyzická a materiální realita, v níž se nacházíme v současnosti.

Jemnohmotnost: Jemná materiální realita, do které odchází naše vědomí po fyzické smrti. Křesťané ji nazývají očistcem.

Jemnohmotnost má mnoho úrovní a každý se dostane do takové, která přesně odpovídá mravní a duchovní výši jeho osobnosti. Existují jemnohmotné úrovně nízké, totožné s takzvaným peklem a jemnohmotné úrovně vysoké, plné radosti a ušlechtilosti. Přesto to však stále není nebe, ani takzvaný ráj. Jsou to jen vysoké úrovně jemnohmotnosti.

Ráj, nebo duchovní říše: Nachází se nad hmotností, konkrétně nad její jemnohmotnou částí. Dostat se do ráje může jen člověk, který se ve vysokých jemnohmotných úrovních zušlechtí natolik, že může odložit i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupit do ráje

Celé je to velmi podobné tomu, jako když na zemi fyzicky zemřeme. Tím dochází k odložení našeho fyzického těla a našemu vzkříšení v jemnohmotnosti, nebo na takzvaném druhém světě. Stejně tedy také ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, po svém maximálním zušlechtění odložíme i své jemnohmotné tělo a prožijeme vlastní vzkříšení v říši Ducha. A právě toto naše vzkříšení z hmoty do věčné říše Ducha je skutečným smyslem celého našeho bytí.

Poslední soud: Čas začátku přirozeného rozkladu hmotného univerza, a to jak jeho hrubohmotné, tak i jemnohmotné části. Kdo se do této doby z jakéhokoli důvodu nedokáže odpoutat od materie a vstoupit do věčné říše Ducha, odsuzuje sám sebe k zániku v nezbytně následujícím, rozkladném procesu hmotného světa.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nemravnost - zákeřný jed, který otravuje naši osobnost

Nemravnost je jako kapka jedu ve sklenici dobrého vína. A přestože může jít o víno vynikajícího ročníku, přestože může lahodně chutnat, nepatrná kapka jedu v něm nás otráví. A čím víc budeme pít takové víno pro jeho dobrou chuť, tím více si budeme otravovat svůj organismus, až nás to nakonec zabije.

Milí přátelé, ačkoli to vůbec netušíte, i váš vlastní vnitřní život už v dnešní den přijal svou kapku jedu rozkladné nemravnosti, třeba prostřednictvím internetu, prostřednictvím filmů, knih, časopisů, vtipů, řečí, písní, nebo dokonce módy, která dnes letí.

Jed nemravnosti, obsažený v tomto všem se pomalu shromažďuje ve vaší duši, otravuje ji, až ji nakonec úplně otráví. A právě o to jde temnotě, která za tím stojí. Jde jí o strhávání lidských duší do temna a jejich konečný zánik v temnotách.

Ale buďme konkrétní a podívejme se na dvě oblasti života, ve kterých se doslova kupčí s tím pudově nejnižším, co v člověku existuje.

Podívejme se třeba na reklamu. Součástí devadesáti procent veškeré reklamy v televizi, v tisících reklamních letácích v našich schránkách, nebo kdekoliv jinde je atraktivní a spoře oděná žena. Spojení atraktivní a spoře oděné ženy je už snad nedílnou součástí reklamní prezentace každého nového modelu auta, přicházejícího na trh. Jde zde o záměrné a zákeřné podprahové působení na spotřebitele, fungující asi takto:

Téměř obnažená žena evokuje v převážné části mužské populace cosi dráždivé. Cosi nízkým způsobem příjemné a žádoucí. No a prostřednictvím určitého podprahového působení se pak stává pro spotřebitele nevědomky stejně žádoucím také samotný výrobek, který je takovýmto způsobem prezentován. Touha po jednom, a sice po atraktivní, spoře oděné ženě, se spojuje s touhou po druhém, čili po výrobku. Dvě věci se tedy slijí do jedné, čímž se pro spotřebitele stává výrobek žádoucím, a on ani dobře neví proč.

Toto manipulativní zdvojené působení je velmi osvědčené a má pozitivní vliv na zvyšování prodejnosti výrobků. Právě proto je v reklamě masivním způsobem stále využíváno.

Na jedné straně jde tedy o cílenou manipulaci s nejnižšími pudy člověka a s nectností nemravnosti, což zvyšuje prodej, avšak na druhé straně jde o velmi negativní dopad na společnost, protože ji postupně stále více mravně rozkládá a ničí.

Druhou oblastí, kde se cíleně pracuje s nemravností je současná móda. Tvůrci ženské módy, ať už prostřednictvím ženských časopisů, nebo ženských televizních pořadů celkem otevřeně deklarují, že moderní žena dneška má být sexy. Že má být určitým žádoucím sexuálním objektem, který prostřednictvím módy rafinovaně odhaluje všechny vnady tak, aby žena svým vzhledem vyvolávala zájem a pozornost mužů. Aby se pro ně stala ještě více atraktivnější a přitažlivější. Takové jsou současné módní trendy a na takovémto ideovém a filozofickém základě vznikají v dílnách současných módních tvůrců nové módní kolekce.

V konečném důsledku však přece jen záleží na každé jednotlivé ženě, jak se postaví k vlastnímu odívání. Zda se k němu postaví povrchně a bezmyšlenkovitě, ve slepém a nekritickém přijímání současných, mravně zvrácených módních trendů. Nebo naopak, upřednostní oděv mnohem ušlechtilejší a lidsky důstojnější.

Žena totiž pronikavě působí už jen čistě svým vnějším zjevem. A právě tímto svým vnějším zjevem se může stát pro všechny, kteří s ní přicházejí denně do styku buď ukazatelem cesty k pozvednutí společnosti prostřednictvím mravního a ušlechtilého oděvu, nebo naopak, se pro ně může stát ukazatelem cesty k úpadku prostřednictvím oděvu, stávajícího se pro mnohé podnětem k nemravnosti.

Kristus kdysi řekl asi toto: „Jestliže tě ke hříchu nemravnosti svádí tvé oko, vyloupni ho a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezoký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma očima upadnout do zatracení své duše.

Pokud tě ke hříchu nemravnosti svádí tvá ruka, utni ji a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezruký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma rukama upadnout do zatracení své duše.“

Samozřejmě, že nechceme nikoho navádět k tomu, aby si vyloupl své oko a uťal svou ruku. Ale rozhodně třeba všech vyzvat k hlubokému zamyšlení nad těmito slovy, protože z jejich opravdu tvrdé formulace vyplývá obrovská vážnost dopadu zachovávání principu mravnosti na celé naše bytí. A to dopadu mimořádně pozitivního v případě mravnosti, nebo mimořádně negativního v případě nemravnosti.

Zavřeme proto nepropustně všechny brány naší duše a nevpouštějme do ní rozkladnou nemravnost, která se na nás nyní valí ze všech stran. Jejíž jsou plné filmy, divadla, knihy, časopisy, obrazy, reklama, móda, nebo internet.

Zavřeme nepropustně brány své duše před vším tímto jedem, abychom se tak stali osvěžujícími oázami v dnešní poušti nemravnosti.

Snažme se zachovávat své nitro čisté, protože jen tak můžeme být skutečně lidmi. Bez zachovávání čistoty nitra a proto vnitřně zaplaveni tisícerými podněty nemravnosti se totiž stáváme jen výsměchem člověka. Stáváme se jen lidskými kreaturami, prosáknutými nemravností a proto kráčejícími do náruče temna, které nás zákeřně otrávilo tímto zhoubným principem.

A dávejme si také dobrý pozor na to, abychom se i my samotní nestali pro jiné pokušením k nemravnosti. A to třeba způsobem svého odívání, způsobem své řeči, nebo věcmi, výtvory a díly, vycházejícími z našich rukou.

Neboť pro každého, kdo se pro jiné stává pokušením k nemravnosti znějí opět velmi výstražně tato Pánova slova: „Amen pravím vám, kdo by byl pohoršením k nemravnosti byť jen pro jednoho jediného z mých nejmenších, pro toho by bylo stokrát lepší, kdyby si zavěsil na krk mlýnský kámen a skočil do moře“.

A opět samozřejmě nechceme nikoho navádět k tomu, aby si věšel na krk mlýnský kámen a skákal do moře. Ale rozhodně je všech třeba důrazně vyzvat k tomu, aby si duchovně nevěšeli na krk balvan nemravnosti, který je lidsky a osobnostně bude stahovat do temných hlubin. Do hlubin, kde bude nakonec úplně udušená jejich vědoma osobnost a celé jejich vědomé bytí.

A proto z nejvyšších Výšin znějí naléhavě ke všem lidským bytostem, které si chtějí uhájit svou lidskost v dnešním moři nemravnosti na Zemi tato slova: "Udržuje krb svých myšlenek čistý! Dbejte o čistotu svého myšlení, svého cítění a svého chtění! Jedině takto budete schopni šířit mír a dobro na Zemi a jedině takto budete moci po odchodu ze Země kráčet do věčné říše království nebeského, a nikoliv do věčného zatracení vaší duše v říši temnoty.

V jednom z apokryfních evangelií je psáno: „Jestliže je světlo ve vás temnotou, jaká hrozná musí být temnota samotná?“

Světlem v nás je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život. A toto světlo v podobě čistého a ušlechtilého vnitřního života má osvětlovat všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť, jakož také naši základní hodnotovou orientaci. No a z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk pak nemůže kráčet nikam jinam, než ke Světlu.

Pokud je ale světlo v nás v podobě našeho čistého a ušlechtilého vnitřního života zakalené rozkladným principem nemravnosti, stává se temnotou. A tato vnitřní temnota následně ovlivňuje všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť a ovlivňuje také naši základní hodnotovou orientaci.

No a opět z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk nemůže kráčet nikam jinam, než právě do náruče temna. Do vražedné náruče temnoty, kde bude udušené jeho bytí, protože jeho osobnost podlehla rozkladnému principu nemravnosti. Ten je totiž jedním z jedovatých šípů temnoty, vystřelovaných do duší a do vědomí lidí, aby jím byly vnitřně otrávení, aby je to strhlo dolů a aby mohli být nakonec zničeni.

Nejdůležitějším posláním člověka na Zemi není totiž jeho ekonomický přínos pro společnost, jak se dnes mylně domníváme. Není jím ani jeho schopnost vydělávat peníze, ani jeho možnosti využívání tisícerých požitků tohoto světa.

Nejvyšším posláním člověka je jeho schopnost kotvit Světlo na Zemi! Schopnost povznášet vše stávající směrem ke Světlu. Povznášet sebe sama, svůj národ i celou planetu.

Dbejme proto úzkostlivě, aby světlo v nás bylo opravdu světlem, a ne temnotou. Dbejme proto, aby náš vnitřní život byl jen čistý a ušlechtilý, protože jedině takto jsme schopni naplňovat své lidství. Jedině takto se můžeme stát světlem světa a povznášet směrem ke Světlu vše kolem nás.

Co dodat na závěr? Snad pouze tato slova:

Blahoslavení ať jsou všichni lidé čistého srdce, neboť oni jsou požehnáním Země a jejich je království nebeské!

Ať se ale třesou všichni lidé srdce nečistého, neboť oni jsou prokletím Země a jejich je království temnoty!

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Řiďte se svým instinktem!

Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.

A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.

Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.

Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.

Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.

První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.

Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.

Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.

Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.

A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.

Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito "hodnotami" přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.

Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.

A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.

My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.

A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.

Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.

Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.

Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.

Začněme proto skutečně řídit svýma "instinkty", jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.

A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Sobecká hloupost, opakující se každé léto

Zkuste si poslechnout nějakou komerční rozhlasovou stanici, vysílající hlavně hudbu a každou hodinu krátké zprávy. Součástí zpráv je předpověď počasí, no a právě předpovědi počasí se to týká.

Prázdninové měsíce jsou totiž obdobím vrcholu léta, což se projevuje vedry a suchem. Tak tomu bylo také 17.7. 2018, kdy jsem si vyslechl inkriminované zprávy. Venku vše pomalu vysychalo, chřadlo a živořilo. Už déle vydatně nepršelo, bylo velmi teplo a sucho, s výrazným deficitem vláhy. Kukuřici se od sucha stáčely listy, vysychaly dýně, brambory i ostatní plodiny. Celá příroda až doslova prahla po vláze a čekala na ni jako na požehnání.

No a za tohoto stavu oznamoval v předpovědi počasí bodrý hlas moderátora, že žel počasí se zhorší, zamračí se a na většině území bude hrozit déšť.

Tyto jeho slova jsou svědectvím neuvěřitelného sobectví a fatálního odtržení od reality. Dotyčný pán a jemu podobní totiž vnímají déšť během léta jako hrozbu.

Ale hrozbu čeho? No přece jejich osobních volnočasových aktivit! Jako nebezpečnou hrozbu jejich pikniků, výletů, mejdanů, hudebních festivalů a jiných příjemných způsobů letního užívání si. Podle tohoto druhu konzumně zaměřených lidí by bylo nejlepší, kdyby stále svítilo slunce s teplotou kolem třiceti stupňů. To by bylo léto, jaké má být a jaké by jim dokonale vyhovovalo. Déšť je pro ně hrozba, protože jim znepříjemňuje jejich plány, nebo je dokonce někdy zcela znemožňuje.

Tito lidé totiž vůbec netuší, a ani je to nezajímá, že rostlinné produkty, které jsou pěstovány pro naši obživu potřebují optimální počet slunečných dní, ale také optimální množství srážek a vláhy. A to kvůli tomu, aby mohlo být všeho hojnost na našem stole.

K jednoduchosti takovéhoto pochopení však tito lidé nikdy nedošli, protože oni přece nakupují v obchodních řetězcích, a tam je vždy všeho dostatek. Souvislost deště s tímto dostatkem vůbec nechápou a ani nad tím nikdy neuvažovali.

Ale všechno je jinak! Avizovaná "hrozba" deště, která se pak opravdu na základě zmíněné předpovědi počasí naplnila, nebyla vůbec žádnou hrozbou, ale požehnáním. Velkým požehnáním pro přírodu a všechno rostlinstvo, které mohlo konečně doplnit alespoň část svého deficitu vláhy, a které si po ochlazení mohlo alespoň na chvíli odpočinout od veder.

Celá tato záležitost nám ale ukazuje mnohem více, než se na první pohled zdá. Ukazuje nám neuvěřitelnou hloubku sobectví mnoha současných lidí, kteří vnímají realitu života jedině prizmatem toho, co je pro ně osobně výhodné, přičemž nejsou schopni chápat širší souvislosti života.

Ne déšť je hrozbou milí přátelé! Vy sami, s vaším úzkoprsým smýšlením a sobectvím jste hrozbou pro tento svět! Neboť ve svém egoismu a absolutním odtržení od reality vidíte hrozbu tam, kde jde ve skutečnosti o požehnání. Vidíte tedy zlo tam, kde jde o dobro. A naopak, to co vy osobně považujete za dobro, je ve skutečnosti jen vašim sobectvím, a tedy zlem.

Je však katastrofou, že tento konkrétní příklad, který zde zmiňujeme, je obrazem a svědectvím celkového vztahu mnoha lidí k životu jako takovému. Podobně sobeckým způsobem totiž neuvažují pouze ve vztahu k počasí, ale ve vztahu ke všemu. Je tím poznamenána celá jejich struktura myšlení, jakož také jejich základní hodnotová orientace.

Po celý svůj život proto žijí v království křivých zrcadel, ve kterém jim jejich egoistické zaměření jenom na sebe sama křiví vnímání skutečné reality. A proto jménem svého sobeckého kultu takzvaného "dobra" pustoší přírodu a drancují planetu. Děje se tak pro jejich "dobro" a jejich blahobyt, které jsou ve skutečnosti jen sobeckou bezohledností, neschopnou vnímat, jak všemu kolem sebe ubližují.

Taková je pravda o našem světě a na naší civilizaci. Taková je pravda o egoisticky bezohledných lidech našeho světa, kteří chtějí žít naplno a užívat si. To je pro ně hlavním měřítkem věcí! To je rozhodující! Vše ostatní je vedlejší a nezajímavé.

Jak ale nazvat takovéto bytosti? Jak je označit a jak je pojmenovat? Jsou to opravdu lidé? Neboť pravá lidskost, skutečná lidskost začíná až tam, kde jsme schopni povznést se nad své vlastní, sobecké zájmy.

Pravá lidskost začíná až tam, kde jsme schopni vnímat vše živé kolem nás v širších souvislostech a ne pouze prizmatem vlastních sobeckých přání. V souvislostech toho, že ne moje osobní přání jsou středem vesmíru a měřítkem všech věcí, ale že každý z nás je drobnou součástí velkého celku univerza. A podstata lidskosti spočívá v chtění dobra tohoto velkého celku. V chtění dobra, které přináší požehnání všem bytostem a bere ohled na vše, co je existuje.

Hledět pouze na své vlastní dobro a své vlastní přání bez ohledu na cokoliv jiného je naopak neštěstím a hrozbou našeho světa. Je to něco ubohé a nízké, co nás lidsky devalvuje a znehodnocuje.

Buďme proto lidmi a ne sobci! Mysleme jako lidé, mluvme jako lidé, jednejme jako lidé a vnímejme svět jako lidé!

A zároveň nebuďme povrchními! Povrchně nepřijímejme nejrozličnější konzumní hlouposti, které se do nás snaží ze všech stran hustit a jejichž nekritickým přijímáním pozvolna degeneruje naše lidskost.

Buďme lidmi a nikdy nezapomínejme, že skutečná lidskost začíná až tam, kde je v mysli, ve vědomí a v jednání rozhodující dobro celku. Neboť když se bude dařit celku, bude se dařit i všem jeho částem, tedy také nám osobně.

Pokud však budeme poškozovat celek našimi osobními přáními, pokud je budeme uskutečňovat na jeho úkor, nepředstavitelná síla celku univerza se začne pozvolna stavět proti nám. Začne se proti nám bouřit, začne nás bít a nakonec, pokud se ani pod údery přírodních sil nevzpamatujeme a nezbavíme vlastního sobectví, budeme muset být v přirozené sebeobraně celku vymazáni z povrchu zemského, i celého tohoto stvoření, kterému svým egoistickým vnímáním dobra pouze škodíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.