Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se mro z Prahy do Visly dostal (1/4)

Z knihy „Sám ve víru zdymadel“

Povaovali m za blázna aneb Ve jménu zákona

Bylo to nkdy na zaátku prosince, kdy jsem byl na návštv u Oldicha Lišky.

„Mrzí m, e si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se tšil, jene doma se u rozhodlo, e Vánoce strávíme ve Varšav. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo nco podobného, co je kadý rok na Vltav v Praze. Do Polska pojedu o deset dní dív, take budu mít dost asu vyhledat njakou redakci novin a poádat ji o patronaci nad plavbou.“ Snail jsem se vyíst z tváe svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyíst nic, a tak mj monolog pokraoval. „Otuování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napí Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by eskoslovensku i našemu sportu mohla pinést dobrou propagaci.“

Oldich se zamyslel, a pak ekl: „Není to špatný nápad. Jsem všema deseti pro, ale má to jeden háek. Potebuješ k tomu sportovn-technický souhlas od svazu. Propagace by to byla  v zahranií i u nás doma velká. Za tu dobu, co otuování dlám, jsem dostal z ciziny hodn dopis. Z Norska, Švédska, Sovtského svazu, Finska i z Anglie, dotazy všeho druhu. Pišlo i nkolik pozvání pijet si zaplavat. Pokadé z toho z njakých dvod sešlo.“

Vybavilo se mi, co všechno u kolem sportovního otuování Oldich zail, co všechno nezištn, zcela zadarmo a ve svém volném ase v tomto smru udlal. Sport dával na první místo, otuování miloval snad víc, ne svou rodinu a sebe. Trvalo nkolik let, ne docílil toho, e otuování bylo uznáno jako sport. Dlal to rád a byl neúnavný a vytrvalý.

„Hned zítra se spojím s pedsedou svazu a celou záleitost s ním projednám.“

Bylo u pozd veer, kdy jsem opouštl byt Oldicha Lišky, nestora eskoslovenských otuilc. Bylo mi v tu chvíli jasné, e plán by mohl vyjít. Doma to ovšem vypadalo jinak.

„Nikam s tebou nepojedu!“ prohlásila nahnvan moje ena Ela, kdy jsem jí oznámil svj zámr a plán peplavat v zimních podmínkách Vislu. Rázem bylo po píjemné domácí idylce. „Snad si nemyslíš, e tam na tebe ekají. A pamatuj si, e jak se budeš nkde venku koupat, pijede policie a ve svrací kazajce t odvezou do blázince. S tím tam meš klidn poítat.“

Bylo zejmé, e zvolila taktiku, která by se mohla nazvat zastrašovací, a e tedy nemá cenu v polemice pokraovat. Abych napravil, co jsem pokazil a mohlo se jít v klidu spát, jen jsem prohodil: „Asi máš pravdu.“

Do našeho odjezdu do Varšavy chyblo dobrých trnáct dní, a já ml dost asu svou enu pesvdit o úplné neškodnosti svého zámru. Zpoátku jsem jí radši ani neekl, e u mám souhlas trenéra. Bylo mi jasné, e na jejím svolení musím pracovat pozvolna a opatrn.  

Kdy byla v dobré nálad, zavedl jsem e na plavání. Mlo to úspch, a kdy nadešel den odjezdu, dalo se íct, e je všechno v poádku.

Po celononím trmácení pijel vlak do Varšavy s padesátiminutovým zpodním. Na nádraí nás u netrpliv ekali Elini rodie, kteí netušili, k emu jsem se rozhodl a co je eká. Poasí bylo stejné jako v Praze: Teplo a úpln bez snhu. Po njaké prosincové zim ani vidu ani slechu. Pesedli jsme na vlak do Ursusu.

Já sedl u okénka a sledoval, co je ve Varšav nového, pitom jen tak na pl ucha poslouchal výmnu erstvých zpráv o naší rodin. Babika drela na kolenou svého eského vnouka a snaila se ho nauit první polská slovíka. Na pomoc si vzala krajinu. Tomáš po ní snaiv všechno papouškoval, ale pak ho to pestalo bavit a zaal se doadovat ddy. Za chvíli mu sedl na klín, štstím se rozesmál a vítzn zvolal: „adek, adek!“ Svou spokojenost dotvrdil velkou pusou.

Varšavské váky vystídala typicky nízká zástavba pedmstí. Malé soukromé domy s ješt menšími obchdky, které byly vystavny hned po skonení války, se stídaly s novou zástavbou nízkých panelových blok. Ve chvíli, kdy vlak projídl kolem zeleninových polí, jsem zaslechl: „Vašek chce plavat o svátcích pes Vislu.“ Moje ena. Nevydrela to a musela to oznámit rodim ješt ve vlaku. Následovalo nkolik vtein nepíjemného ticha, perušeného náhlým zvoláním malého Tomáše:„Tatínek bude plavat, tatínek bude plavat!“ a pitom tleskal ruikama. Mu v koešinové epici a další dva spolucestující se vydšen podívali na sebe a potom k oknu, kde jsem sedl. Nenapadlo m nic jiného, ne se rychle podívat na hodinky a pak z okna. Chtl jsem vypadat co nejpirozenji, ale asi se mi to moc nedailo. Tuším, e m asi povaovali za blázna.

Za oknem se objevila velká betonová plocha, plná traktor. Blíila se zastávka Ursus.

ešení našla v pravou chvíli babika. Shovívav se pousmála a pravila:
„Co by neplaval, otuilý je. Hlavn aby se nám neutopil.“ adek na to neekl nic, ale z úsmvu bylo moné vyíst, e souhlasí.

Po cest z nádraí se e stoila na zcela jiné vci a já si tak mohl v klidu pipravit další plán.

Byli jsme u druhý den v Polsku a poasí se vbec nemnilo. Bylo poád teplo a já ml chu ádn si zatrénovat ve studené vod. Samotné sprchování, to nebylo ono.

Rodinná porada rozhodla, e si po obd udláme menší vycházku do Vloch, kde si budu moci pípadn zaplavat. Ješt jednou jsem byl varován, e se to urit neobejde bez asistence zdejší policie. Ale já tomu moc nevil a tšil se na osvující koupel.

Byl slunený den a studený vítr mírn foukal. Po cest jsem se dozvdl, e místo, kde si hodlám zaplavat, je bývalý hlinný lom. Tišt hlíny se asem zatopilo vodou a stalo se tak za horkého léta pitalivým místem pro ty, co nedbají zákazu koupání, a chtjí se v tchto vodách zchladit, pípadn i utopit.

Prošli jsme vilovou tvrtí a ocitli se na cest mezi poli. V lét tu pstují všechny druhy zeleniny. Tomáš vesele poskakoval ped námi, v ruce drel klacek jako dvouhlavovou pušku a hrál si na Indiána. Najednou se vedle cesty ze suché trávy vynoila obí elva, jakou je moné vidt na Galapágách, ale já vidl jen velký zaoblený kámen. Indián se zastavil, naklonil se k ní a zašeptal:

„Ty elvo, ty se m vbec neboj. Já ti nic neudlám, já t nezastelím. Já si jenom tak hraju.“ Potom pušku schoval pod kabátek, aby elvu pípadn nevylekal, a pokraoval smrem k elezniní trati. Musel jsem se pousmát.
 

Po deseti minutách jsme došli k hlinnému lomu, kde se íkalo na Hlinkách. Nebyl ani tak velký, jako spíš hluboký. Kolem bylo nkolik domk a okraj lemovaly stedn vysoké stromy. Já se svlékl do plavek, rozcviil nkolika kraulovými tempy a zmil vodu. Mla tyi stupn. Plaval jsem kraulem s hlavou nad vodou na druhou stranu, tam se otoil a plaval pro zmnu prsama nazpt. Jak bájené a v tak parné zim krásn osvující! Najednou jsem se zarazil. Na behu stálo nkolik desítek lidí a další se zastavovali. Ukazovali si na m a iv gestikulovali. „Je to sázka. Urit. Pro by tam jinak lezl?“ pronesla mladší ena, která byla supermodern obleená a drela v pravé ruce nákupní tašku. Byla tak pekvapená, e si vbec neuvdomovala, e stojí jednou botou ve vod.

„To se urit musel poádn posilnit vodkou, jinak by tam nevlez,“ odpovdl stejn starý mu s vyhrnutým límcem. Bylo na nm znát, e mu není dvakrát teplo, a e by ním tvrdým nepohrdl.

Starší tatík znalecky pronesl: „Co vás nemá, bude to blázen. Copak je to normální? Kdo to kdy vidl, koupat se v prosinci a v takové zim. No vdy jsem to povídal, podívejte, u je tu policie a hned ho odvezou.“ Na behu se objevil mladý píslušník milice. Byl asi pivolán nkým z divák.

„Vyjdte ihned z vody!“ volal na m ochránce poádku a bezpenosti varšavského pedmstí. Já však pedstíral, e neslyším a plaval dál. Kdy jsem byl na druhé stran lomu, výzva se opakovala. Nakonec ve vlastním zájmu nedobrovoln opouštím koupel.

„Vaše doklady, prosím, a vysvtlete mi co jste tam dlal.“ Dal jsem mu svj cestovní pas, který mi podala ena, a snail se lámanou polštinou všechno vysvtlit.

„Pocházím z eskoslovenska a jsem lenem tlovýchovného klubu otuilc v Praze. Tady v Polsku jsem na návštv rodi své eny. Jeliko se u nás zúastuji všech otuileckých soutí, nemohu ani tady perušit tréninky, a tak jsem si pišel zaplavat.“ Kdy pas prohlédl, podal mi ho a pátelsky se pousmál.

„To všechno je v poádku, a na jedno. Jestlipak víte, e tady není koupání povoleno a mete dostat i pokutu? Je tu toti hlinné dno a lehce me dojít k utonutí. A to se tu u mnohokrát stalo.“

Zatváil jsem se kajícn.

„Velmi se omlouvám, u se to víckrát nestane. Snad bude dostatenou omluvou to, e mi není nic známo o zdejším zákazu koupání,“ lhal jsem, ani bych snad musel. Z jeho úsmvu bylo patrno, e mi moc neví. Abych to napravil, poádal jsem ho o radu.

„Rád bych v trénincích pokraoval, ale nevím, kde a jak na to, abych zase nepišel do konfliktu se zákonem. Mete mi, prosím vás, njak poradit?“ Zahledl se zamyšlen do dálky. Byl to pro nj problém.

„Ml byste se, pane, obléci, abyste se nenachladil…“ odmlel se, pak pokraoval. „Rád bych vám byl njak nápomocen, je to ale dost tké. U nás se toti nesmíte koupat nikde, aspo ne na místech, která nejsou steena plavíkem, a zde v tomto roním období ji ádná steená místa nejsou. Nebo pak musíte být vlastníkem luté apky, ta vás opravuje plavat, kde budete chtít. apku ale získáte jenom sloením plaveckých zkoušek ped komisí, a ty se skládají v lét na plái Visly ve Varšav. Co bych vám mohl ješt doporuit je, abyste vyhledal ve Varšav velitelství poíní bezpenosti a poádal je o radu, pípadn o pomoc. Jinak vám peji mnoho úspch v tomto zajímavém sportu.“ Podal mi ruku, rozlouil se s celou mojí rodinou a spšn se vzdálil.

„No vidíš, nebylo to tak zlé, jak jsi pedvídala,“ pravil jsem vítzn své en a oblékl se.

„Mám takové tušení, e ješt není všemu konec,“ odpovdla Ela a ukázala pohozením hlavy smr, odkud k nám spšn picházel nový píslušník milice. Kdy dorazil, byl patin udýchán. Asi musel kus cesty bet.

„Prosím váš obanský prkaz a pjdete se mnou. Musím vás zadret a pedvést.“ Hned jsem pochopil, e to myslí ván a nemíní ertovat. Opt chtl pedloit mj pas.

„Jste to vy, co jste zde ped nkolika minutami plaval?“

Pisvdil jsem. „Ale ped malou chvílí tu byl váš kolega a všechno se vysvtlilo.“ Snail jsem se rozvíjející se drama njak usmrnit. Nebylo to ale nic platné. Nepomohla ani plynulá polština Ely, která se do naší rozmluvy vloila a chtla vc uvést na správnou míru. Nakonec jsem byl nucen uposlechnout a následovat mue v šedé uniform na místní oddlení. Jako první šel on, drel mj doklad v ruce jako svátost. Já ho následoval. Za námi šla moje ena s babikou, a jako poslední uzavíral tohle malé procesí Tomáš.

Celou cestu nikdo nepromluvil. Obas mnou zalomcovala zima, kombinovaná se vztekem. Tak pece to ta Ela pedvídala správn. 

Na místním oddlení nás vsed a chladn pivítal dozorí smny.

„Tak ti ho vedu,“ oznámil náš prvodce tak, jako by byl práv zadren sám Lotrando. „Tady je jeho pas a meš to hned sepsat.“ Poloil mj doklad na jeho stl za pepákou, která nás oddlovala. Já se enou jsem stál na jedné stran a oni dva na druhé. Babika s Tomášem zstali venku. Dozorí vzal mj doklad a zaal v nm bez zájmu listovat. Bhem hodiny byl u tetí v poadí, kdo si prohlíel tenhle prkaz.

„Tak to vezmeme hezky od poátku,“ zaal velmi písn. „Vaše jméno, pane? Odkud jste pišel?“ Otázky šly jedna za druhou a já odpovídal jak nejlíp jsem uml a snail se potlait zlost. Vysvtloval jsem, jak v zahranií je tenhle sport masov rozšíen, a nikdo se nepozastavuje nad tím, e se nkdo koupe v zim. Kdy jsem zaal vyprávt o padesátileté tradici tohoto sportu u nás, dozorí m perušil.
 

„Komu to tady vyprávíte a za co nás máte? To si myslíte, e vám bude nkdo vit? Já vám povím, jak to je. Vy toti nejste, jak bych to jenom ekl, ano, normální. Jinak byste toti do tý ledový vody nelezl.“

Musel jsem se strašn dret a ovládat. Dozorího vystídal jeho kolega, který potvrdil, e nikdy o takovém sportu neslyšel, e si o mn myslí toté, a uloil mi zaplatit pokutu sto zlotých. To ji byla moje trplivost u konce a vybuchl jsem:

„Pánové, za co?“

„Za veejné pohoršení a nedovolené koupání,“ znla odpov dozorího.

„Kdy jsem blázen, jak jste m nepímo nazvali, tak m pece nemete trestat,“ hájil jsem se, a v tu chvíli to bylo oividn úinné. Oba se zarazili, ale bohuel jen na krátkou dobu.

„Bu to zaplatíte, anebo napíšeme na eskoslovenský konzulát a víckrát do Polska u nepijedete. To vám garantujeme.“ Pitom si opisoval moje nacionále do velké erné knihy a pokraoval: „Bute rozumný a tch sto zlotých zaplate, nestojí vám to, pane, za to.“

„Chápejte, e i kdybych byl pro vás rozumný, tak nemám z eho zaplatit, ponvad tu nemám ádné zloté. Jsem tu u rodiny na návštv. Tím, e to zaplatí rodie mé manelky, nebudete trestat mne, ale je. To snad chcete?“

„Jak je vidt, tak s vámi se nedomluvíme.“ V tu chvíli se zaaly dvee pomalu otevírat a za nimi se objevil Tomáš. Oima pejel celou místnost, jako by nkoho hledal, a pak ekl prosebn:
„Tatínku, poj u dom. Já chci urat.“

Ob uniformy se podívaly na mne, potom na malého špunta ve dveích, a pak zase na mne.

„Jak to? Vy máte dti?!“ V otázce velitele bylo nco víc, ne stail jeho rozum chápat.

„Kdy mi íká tatínku, tak to nasvduje tomu, e asi ano.“ Tohle u nevydrela ani Ela a dala se do smíchu.

„Pánové, pišli jsme sem ešit, jestli mj manel je schopný mít dti, anebo jeho pestupek? Uvedl dostatek argument, e to, co dlá, je docela normální i zdraví prospšné, a proto bych navrhovala celé jednání njak zakonit.

Vy asi budete trvat na zaplacení, a manel zase nemá z eho by se s vámi vyrovnal.“

Píslušník za stolem kývl hlavou.

„Co jsem ekl, to platí. Kdy nezaplatíte, píšeme celou záleitost na eskoslovenský konzulát.“

Moje trplivost byla u konce. Cítil jsem nával krve do hlavy a srdce mi bušilo víc, ne obvykle. 

Vyhrkl jsem: „Moje závrené slovo zase je, e si klidn na konzulát napište, co chcete.“ Naznail jsem Ele oima, e pjdeme. Vzal jsem Tomáše za ruku a bez rozlouení jsme opustili kancelá místního oddlení ve Vlochách. Pi zavírání mi vyklouzla klika z ruky a za pomoci prvanu se za námi zabouchly dvee. Ped domem na nás netrpliv ekala babika.

„U jsem myslela, e si vás tam nechají. Poslala jsem tam za vámi Tomáše. Myslela jsem, e kdy pijde, celé jednání se uspíší.“ Všichni se zasmáli, i kdy ne píliš vesele.

Pokraování píšt...

 
Václav idek
* * *
Koláe  © Olga Janíková
Fotografie z archívu © Václava idka

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 05.08.2020  16:25
 Datum
Jmno
Tma
 05.08.  16:25 Richard Dky za pokraovn
 04.08.  06:36 Vclav
 04.08.  00:13 olga jankov
 03.08.  11:13 Von