Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se mro¾ z Prahy do Visly dostal (1/4)

Z knihy „Sám ve víru zdymadel“

Pova¾ovali mì za blázna aneb Ve jménu zákona

Bylo to nìkdy na zaèátku prosince, kdy¾ jsem byl na návštìvì u Oldøicha Lišky.

„Mrzí mì, ¾e si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se tìšil, jen¾e doma se u¾ rozhodlo, ¾e Vánoce strávíme ve Varšavì. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo nìco podobného, co je ka¾dý rok na Vltavì v Praze. Do Polska pojedu o deset dní døív, tak¾e budu mít dost èasu vyhledat nìjakou redakci novin a po¾ádat ji o patronaci nad plavbou.“ Sna¾il jsem se vyèíst z tváøe svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyèíst nic, a tak mùj monolog pokraèoval. „Otu¾ování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napøíè Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by Èeskoslovensku i našemu sportu mohla pøinést dobrou propagaci.“

Oldøich se zamyslel, a pak øekl: „Není to špatný nápad. Jsem všema deseti pro, ale má to jeden háèek. Potøebuješ k tomu sportovnì-technický souhlas od svazu. Propagace by to byla  v zahranièí i u nás doma velká. Za tu dobu, co otu¾ování dìlám, jsem dostal z ciziny hodnì dopisù. Z Norska, Švédska, Sovìtského svazu, Finska i z Anglie, dotazy všeho druhu. Pøišlo i nìkolik pozvání pøijet si zaplavat. Poka¾dé z toho z nìjakých dùvodù sešlo.“

Vybavilo se mi, co všechno u¾ kolem sportovního otu¾ování Oldøich za¾il, co všechno nezištnì, zcela zadarmo a ve svém volném èase v tomto smìru udìlal. Sport dával na první místo, otu¾ování miloval snad víc, ne¾ svou rodinu a sebe. Trvalo nìkolik let, ne¾ docílil toho, ¾e otu¾ování bylo uznáno jako sport. Dìlal to rád a byl neúnavný a vytrvalý.

„Hned zítra se spojím s pøedsedou svazu a celou zále¾itost s ním projednám.“

Bylo u¾ pozdì veèer, kdy¾ jsem opouštìl byt Oldøicha Lišky, nestora èeskoslovenských otu¾ilcù. Bylo mi v tu chvíli jasné, ¾e plán by mohl vyjít. Doma to ovšem vypadalo jinak.

„Nikam s tebou nepojedu!“ prohlásila nahnìvanì moje ¾ena Ela, kdy¾ jsem jí oznámil svùj zámìr a plán pøeplavat v zimních podmínkách Vislu. Rázem bylo po pøíjemné domácí idylce. „Snad si nemyslíš, ¾e tam na tebe èekají. A pamatuj si, ¾e jak se budeš nìkde venku koupat, pøijede policie a ve svìrací kazajce tì odvezou do blázince. S tím tam mù¾eš klidnì poèítat.“

Bylo zøejmé, ¾e zvolila taktiku, která by se mohla nazvat zastrašovací, a ¾e tedy nemá cenu v polemice pokraèovat. Abych napravil, co jsem pokazil a mohlo se jít v klidu spát, jen jsem prohodil: „Asi máš pravdu.“

Do našeho odjezdu do Varšavy chybìlo dobrých ètrnáct dní, a já mìl dost èasu svou ¾enu pøesvìdèit o úplné neškodnosti svého zámìru. Zpoèátku jsem jí radši ani neøekl, ¾e u¾ mám souhlas trenéra. Bylo mi jasné, ¾e na jejím svolení musím pracovat pozvolna a opatrnì.  

Kdy¾ byla v dobré náladì, zavedl jsem øeè na plavání. Mìlo to úspìch, a kdy¾ nadešel den odjezdu, dalo se øíct, ¾e je všechno v poøádku.

Po celonoèním trmácení pøijel vlak do Varšavy s padesátiminutovým zpo¾dìním. Na nádra¾í nás u¾ netrpìlivì èekali Elini rodièe, kteøí netušili, k èemu jsem se rozhodl a co je èeká. Poèasí bylo stejné jako v Praze: Teplo a úplnì bez snìhu. Po nìjaké prosincové zimì ani vidu ani slechu. Pøesedli jsme na vlak do Ursusu.

Já sedìl u okénka a sledoval, co je ve Varšavì nového, pøitom jen tak na pùl ucha poslouchal výmìnu èerstvých zpráv o naší rodinì. Babièka dr¾ela na kolenou svého èeského vnouèka a sna¾ila se ho nauèit první polská slovíèka. Na pomoc si vzala krajinu. Tomáš po ní sna¾ivì všechno papouškoval, ale pak ho to pøestalo bavit a zaèal se do¾adovat dìdy. Za chvíli mu sedìl na klínì, štìstím se rozesmál a vítìznì zvolal: „Ïadek, ïadek!“ Svou spokojenost dotvrdil velkou pusou.

Varšavské vì¾áky vystøídala typicky nízká zástavba pøedmìstí. Malé soukromé domy s ještì menšími obchùdky, které byly vystavìny hned po skonèení války, se støídaly s novou zástavbou nízkých panelových blokù. Ve chvíli, kdy vlak projí¾dìl kolem zeleninových polí, jsem zaslechl: „Vašek chce plavat o svátcích pøes Vislu.“ Moje ¾ena. Nevydr¾ela to a musela to oznámit rodièùm ještì ve vlaku. Následovalo nìkolik vteøin nepøíjemného ticha, pøerušeného náhlým zvoláním malého Tomáše:„Tatínek bude plavat, tatínek bude plavat!“ a pøitom tleskal ruèièkama. Mu¾ v ko¾ešinové èepici a další dva spolucestující se vydìšenì podívali na sebe a potom k oknu, kde jsem sedìl. Nenapadlo mì nic jiného, ne¾ se rychle podívat na hodinky a pak z okna. Chtìl jsem vypadat co nejpøirozenìji, ale asi se mi to moc nedaøilo. Tuším, ¾e mì asi pova¾ovali za blázna.

Za oknem se objevila velká betonová plocha, plná traktorù. Blí¾ila se zastávka Ursus.

Øešení našla v pravou chvíli babièka. Shovívavì se pousmála a pravila:
„Co by neplaval, otu¾ilý je. Hlavnì aby se nám neutopil.“ Ïadek na to neøekl nic, ale z úsmìvu bylo mo¾né vyèíst, ¾e souhlasí.

Po cestì z nádra¾í se øeè stoèila na zcela jiné vìci a já si tak mohl v klidu pøipravit další plán.

Byli jsme u¾ druhý den v Polsku a poèasí se vùbec nemìnilo. Bylo poøád teplo a já mìl chu» øádnì si zatrénovat ve studené vodì. Samotné sprchování, to nebylo ono.

Rodinná porada rozhodla, ¾e si po obìdì udìláme menší vycházku do Vloch, kde si budu moci pøípadnì zaplavat. Ještì jednou jsem byl varován, ¾e se to urèitì neobejde bez asistence zdejší policie. Ale já tomu moc nevìøil a tìšil se na osvì¾ující koupel.

Byl sluneèný den a studený vítr mírnì foukal. Po cestì jsem se dozvìdìl, ¾e místo, kde si hodlám zaplavat, je bývalý hlinìný lom. Tì¾ištì hlíny se èasem zatopilo vodou a stalo se tak za horkého léta pøita¾livým místem pro ty, co nedbají zákazu koupání, a chtìjí se v tìchto vodách zchladit, pøípadnì i utopit.

Prošli jsme vilovou ètvrtí a ocitli se na cestì mezi poli. V létì tu pìstují všechny druhy zeleniny. Tomáš vesele poskakoval pøed námi, v ruce dr¾el klacek jako dvouhlavòovou pušku a hrál si na Indiána. Najednou se vedle cesty ze suché trávy vynoøila obøí ¾elva, jakou je mo¾né vidìt na Galapágách, ale já vidìl jen velký zaoblený kámen. Indián se zastavil, naklonil se k ní a zašeptal:

„Ty ¾elvo, ty se mì vùbec neboj. Já ti nic neudìlám, já tì nezastøelím. Já si jenom tak hraju.“ Potom pušku schoval pod kabátek, aby ¾elvu pøípadnì nevylekal, a pokraèoval smìrem k ¾eleznièní trati. Musel jsem se pousmát.
 

Po deseti minutách jsme došli k hlinìnému lomu, kde se øíkalo na Hlinkách. Nebyl ani tak velký, jako spíš hluboký. Kolem bylo nìkolik domkù a okraj lemovaly støednì vysoké stromy. Já se svlékl do plavek, rozcvièil nìkolika kraulovými tempy a zmìøil vodu. Mìla ètyøi stupnì. Plaval jsem kraulem s hlavou nad vodou na druhou stranu, tam se otoèil a plaval pro zmìnu prsama nazpìt. Jak bájeèné a v tak parné zimì krásnì osvì¾ující! Najednou jsem se zarazil. Na bøehu stálo nìkolik desítek lidí a další se zastavovali. Ukazovali si na mì a ¾ivì gestikulovali. „Je to sázka. Urèitì. Proè by tam jinak lezl?“ pronesla mladší ¾ena, která byla supermodernì obleèená a dr¾ela v pravé ruce nákupní tašku. Byla tak pøekvapená, ¾e si vùbec neuvìdomovala, ¾e stojí jednou botou ve vodì.

„To se urèitì musel poøádnì posilnit vodkou, jinak by tam nevlez,“ odpovìdìl stejnì starý mu¾ s vyhrnutým límcem. Bylo na nìm znát, ¾e mu není dvakrát teplo, a ¾e by nìèím tvrdým nepohrdl.

Starší tatík znalecky pronesl: „Co vás nemá, bude to blázen. Copak je to normální? Kdo to kdy vidìl, koupat se v prosinci a v takové zimì. No v¾dy» jsem to povídal, podívejte, u¾ je tu policie a hned ho odvezou.“ Na bøehu se objevil mladý pøíslušník milice. Byl asi pøivolán nìkým z divákù.

„Vyjdìte ihned z vody!“ volal na mì ochránce poøádku a bezpeènosti varšavského pøedmìstí. Já však pøedstíral, ¾e neslyším a plaval dál. Kdy¾ jsem byl na druhé stranì lomu, výzva se opakovala. Nakonec ve vlastním zájmu nedobrovolnì opouštím koupel.

„Vaše doklady, prosím, a vysvìtlete mi co jste tam dìlal.“ Dal jsem mu svùj cestovní pas, který mi podala ¾ena, a sna¾il se lámanou polštinou všechno vysvìtlit.

„Pocházím z Èeskoslovenska a jsem èlenem tìlovýchovného klubu otu¾ilcù v Praze. Tady v Polsku jsem na návštìvì rodièù své ¾eny. Jeliko¾ se u nás zúèastòuji všech otu¾ileckých soutì¾í, nemohu ani tady pøerušit tréninky, a tak jsem si pøišel zaplavat.“ Kdy¾ pas prohlédl, podal mi ho a pøátelsky se pousmál.

„To všechno je v poøádku, a¾ na jedno. Jestlipak víte, ¾e tady není koupání povoleno a mù¾ete dostat i pokutu? Je tu toti¾ hlinìné dno a lehce mù¾e dojít k utonutí. A to se tu u¾ mnohokrát stalo.“

Zatváøil jsem se kajícnì.

„Velmi se omlouvám, u¾ se to víckrát nestane. Snad bude dostateènou omluvou to, ¾e mi není nic známo o zdejším zákazu koupání,“ lhal jsem, ani¾ bych snad musel. Z jeho úsmìvu bylo patrno, ¾e mi moc nevìøí. Abych to napravil, po¾ádal jsem ho o radu.

„Rád bych v trénincích pokraèoval, ale nevím, kde a jak na to, abych zase nepøišel do konfliktu se zákonem. Mù¾ete mi, prosím vás, nìjak poradit?“ Zahledìl se zamyšlenì do dálky. Byl to pro nìj problém.

„Mìl byste se, pane, obléci, abyste se nenachladil…“ odmlèel se, pak pokraèoval. „Rád bych vám byl nìjak nápomocen, je to ale dost tì¾ké. U nás se toti¾ nesmíte koupat nikde, aspoò ne na místech, která nejsou støe¾ena plavèíkem, a zde v tomto roèním období ji¾ ¾ádná støe¾ená místa nejsou. Nebo pak musíte být vlastníkem ®luté èapky, ta vás opravòuje plavat, kde budete chtít. Èapku ale získáte jenom slo¾ením plaveckých zkoušek pøed komisí, a ty se skládají v létì na plá¾i Visly ve Varšavì. Co bych vám mohl ještì doporuèit je, abyste vyhledal ve Varšavì velitelství poøíèní bezpeènosti a po¾ádal je o radu, pøípadnì o pomoc. Jinak vám pøeji mnoho úspìchù v tomto zajímavém sportu.“ Podal mi ruku, rozlouèil se s celou mojí rodinou a spìšnì se vzdálil.

„No vidíš, nebylo to tak zlé, jak jsi pøedvídala,“ pravil jsem vítìznì své ¾enì a oblékl se.

„Mám takové tušení, ¾e ještì není všemu konec,“ odpovìdìla Ela a ukázala pohozením hlavy smìr, odkud k nám spìšnì pøicházel nový pøíslušník milice. Kdy¾ dorazil, byl patøiènì udýchán. Asi musel kus cesty bì¾et.

„Prosím váš obèanský prùkaz a pùjdete se mnou. Musím vás zadr¾et a pøedvést.“ Hned jsem pochopil, ¾e to myslí vá¾nì a nemíní ¾ertovat. Opìt chtìl pøedlo¾it mùj pas.

„Jste to vy, co jste zde pøed nìkolika minutami plaval?“

Pøisvìdèil jsem. „Ale pøed malou chvílí tu byl váš kolega a všechno se vysvìtlilo.“ Sna¾il jsem se rozvíjející se drama nìjak usmìrnit. Nebylo to ale nic platné. Nepomohla ani plynulá polština Ely, která se do naší rozmluvy vlo¾ila a chtìla vìc uvést na správnou míru. Nakonec jsem byl nucen uposlechnout a následovat mu¾e v šedé uniformì na místní oddìlení. Jako první šel on, dr¾el mùj doklad v ruce jako svátost. Já ho následoval. Za námi šla moje ¾ena s babièkou, a jako poslední uzavíral tohle malé procesí Tomáš.

Celou cestu nikdo nepromluvil. Obèas mnou zalomcovala zima, kombinovaná se vztekem. Tak pøece to ta Ela pøedvídala správnì. 

Na místním oddìlení nás vsedì a chladnì pøivítal dozorèí smìny.

„Tak ti ho vedu,“ oznámil náš prùvodce tak, jako by byl právì zadr¾en sám Lotrando. „Tady je jeho pas a mù¾eš to hned sepsat.“ Polo¾il mùj doklad na jeho stùl za pøepá¾kou, která nás oddìlovala. Já se ¾enou jsem stál na jedné stranì a oni dva na druhé. Babièka s Tomášem zùstali venku. Dozorèí vzal mùj doklad a zaèal v nìm bez zájmu listovat. Bìhem hodiny byl u¾ tøetí v poøadí, kdo si prohlí¾el tenhle prùkaz.

„Tak to vezmeme hezky od poèátku,“ zaèal velmi pøísnì. „Vaše jméno, pane? Odkud jste pøišel?“ Otázky šly jedna za druhou a já odpovídal jak nejlíp jsem umìl a sna¾il se potlaèit zlost. Vysvìtloval jsem, jak v zahranièí je tenhle sport masovì rozšíøen, a nikdo se nepozastavuje nad tím, ¾e se nìkdo koupe v zimì. Kdy¾ jsem zaèal vyprávìt o padesátileté tradici tohoto sportu u nás, dozorèí mì pøerušil.
 

„Komu to tady vyprávíte a za co nás máte? To si myslíte, ¾e vám bude nìkdo vìøit? Já vám povím, jak to je. Vy toti¾ nejste, jak bych to jenom øekl, ano, normální. Jinak byste toti¾ do tý ledový vody nelezl.“

Musel jsem se strašnì dr¾et a ovládat. Dozorèího vystøídal jeho kolega, který potvrdil, ¾e nikdy o takovém sportu neslyšel, ¾e si o mnì myslí toté¾, a ulo¾il mi zaplatit pokutu sto zlotých. To ji¾ byla moje trpìlivost u konce a vybuchl jsem:

„Pánové, za co?“

„Za veøejné pohoršení a nedovolené koupání,“ znìla odpovìï dozorèího.

„Kdy¾ jsem blázen, jak jste mì nepøímo nazvali, tak mì pøece nemù¾ete trestat,“ hájil jsem se, a v tu chvíli to bylo oèividnì úèinné. Oba se zarazili, ale bohu¾el jen na krátkou dobu.

„Buï to zaplatíte, anebo napíšeme na èeskoslovenský konzulát a víckrát do Polska u¾ nepøijedete. To vám garantujeme.“ Pøitom si opisoval moje nacionále do velké èerné knihy a pokraèoval: „Buïte rozumný a tìch sto zlotých zapla»te, nestojí vám to, pane, za to.“

„Chápejte, ¾e i kdybych byl pro vás rozumný, tak nemám z èeho zaplatit, ponìvad¾ tu nemám ¾ádné zloté. Jsem tu u rodiny na návštìvì. Tím, ¾e to zaplatí rodièe mé man¾elky, nebudete trestat mne, ale je. To snad chcete?“

„Jak je vidìt, tak s vámi se nedomluvíme.“ V tu chvíli se zaèaly dveøe pomalu otevírat a za nimi se objevil Tomáš. Oèima pøejel celou místnost, jako by nìkoho hledal, a pak øekl prosebnì:
„Tatínku, pojï u¾ domù. Já chci èurat.“

Obì uniformy se podívaly na mne, potom na malého špunta ve dveøích, a pak zase na mne.

„Jak to? Vy máte dìti?!“ V otázce velitele bylo nìco víc, ne¾ staèil jeho rozum chápat.

„Kdy¾ mi øíká tatínku, tak to nasvìdèuje tomu, ¾e asi ano.“ Tohle u¾ nevydr¾ela ani Ela a dala se do smíchu.

„Pánové, pøišli jsme sem øešit, jestli mùj man¾el je schopný mít dìti, anebo jeho pøestupek? Uvedl dostatek argumentù, ¾e to, co dìlá, je docela normální i zdraví prospìšné, a proto bych navrhovala celé jednání nìjak zakonèit.

Vy asi budete trvat na zaplacení, a man¾el zase nemá z èeho by se s vámi vyrovnal.“

Pøíslušník za stolem kývl hlavou.

„Co jsem øekl, to platí. Kdy¾ nezaplatíte, píšeme celou zále¾itost na èeskoslovenský konzulát.“

Moje trpìlivost byla u konce. Cítil jsem nával krve do hlavy a srdce mi bušilo víc, ne¾ obvykle. 

Vyhrkl jsem: „Moje závìreèné slovo zase je, ¾e si klidnì na konzulát napište, co chcete.“ Naznaèil jsem Ele oèima, ¾e pùjdeme. Vzal jsem Tomáše za ruku a bez rozlouèení jsme opustili kanceláø místního oddìlení ve Vlochách. Pøi zavírání mi vyklouzla klika z ruky a za pomoci prùvanu se za námi zabouchly dveøe. Pøed domem na nás netrpìlivì èekala babièka.

„U¾ jsem myslela, ¾e si vás tam nechají. Poslala jsem tam za vámi Tomáše. Myslela jsem, ¾e kdy¾ pøijde, celé jednání se uspíší.“ Všichni se zasmáli, i kdy¾ ne pøíliš vesele.

Pokraèování pøíštì...

 
Václav ®idek
* * *
Kolá¾e  © Olga Janíèková
Fotografie z archívu © Václava ®idka

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 05.08.2020  16:25
 Datum
Jméno
Téma
 05.08.  16:25 Richard Díky za pokraèování
 04.08.  06:36 Václav
 04.08.  00:13 olga janíèková
 03.08.  11:13 Von