Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albta,
ztra Nikola.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (12)
 
Judské království
 
Nyní však ji bude na ase ješt jednou navázat na kdysi jednotné djiny Izraele druhou vtví, která vycházela z trojice prvních izraelských král, ze Saula, Davida a Šalomouna, a sídlila v Jeruzalém. Na tamjším trnu se za sebou vystídala následující ada panovník (A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1956):
 
Roboám (Rechabeám) 931-915 (932-915)
Abiam (Abíjám) 915-913
Aza (Ása) 913-873
Jozafat (Jóšafat) 873-849
Jóram (Jehoram) 849-842
Achazjáš (Ochoziáš) 842
Atalia (Atalja) 842-836)
Jóaš 836-797
Amaziáš (Amasjáš) 797-769
Uziáš (Uzijá) 769-736 (737)
Jótam (Joatam) 734-733 (736-733)
Achaz 733-718
Chizkijáš (Ezechiáš) 718-692 (689)
Menaše (Menasses) 692-638 (689-642)
Amón 638-637 (642-640)
Jošijáš 637-607 (640-609)
Jóachaz 607 (608)
Jójakím (Joakím) 607-597 (608-597)
Jójakín (Joachim) 597
Sidkijáš (Sedechiáš) 597-587 (586)
 
S prvním vladaem judské vtve, s Rechabeámem (Roboámem), jsme se ji seznámili. Tento ddic Šalomounova trnu se ji v prvních letech vlády ocitl v palb ádostivosti okolních íší – rozkládající se Izrael je doslova nashromádným majetkem ponoukal. První z úder vedli Egypané, kteí pobrali poklady Šalomounova chrámu. Na války se severním královstvím nebylo tedy ani pomyšlení. Teprve po sedmnácti letech, kdy se ujal koruny potomek rodu Abíjám (Abiam), došlo k válce a judský vlada mocnáe severního Izraele, Jarobeáma, porazil. V této souvislosti je zajímavé, e mezi dvody k válce Jeruzalém uvádl zlaté býky a vbec modlosluebnictví Izraele. Jinak se ovšem Jeruzalém sám vydával tou cestou, kterou kráel severní vlada.
 
Soubné cesty obou království smovaly také ke stejnému cíli, toti k zajetí.

Abíjáma vystídal syn Ása (Aza), který války se Samaím, jmenovit s králem Bázou (Baešou), obnovil. Bohatými dary si dokonce koupil pomoc aramejského vládce Ben-hadada. Prorok Chananí však judského krále varoval – e i on a jeho zem zaije válené taení. Jeruzalémský král byl krom toho potrestán osobn – onemocnly mu nohy, jak praví Písmo.

S dalším vladaem, s Jóšafatem, jsme se seznámili ji v djinách severního Izraele – Jóšafat, jak víme, vytáhl do pole s králem Achabem. Na Achabovo pání si tehdy oba vladai vymnili své vojenské odní, avšak trestající ruka Pán si Achaba našla i v Jóšafatov úboru. Po Jóšafatovi se na trn dostal jeho syn vlada Jóram (Jehoram). Duchovní labilitu vladaského rodu dokládá mimo jiné prostý fakt, e manelka tohoto vládce, Atalja, nebyla nikým jiným ne dcerou smutn proslulého Achaba a Jezábel. Nebylo tedy ani náhodou, e i Jóram vynikal krutostmi a vradním bratí a modloslubou. Proto dostal vzkaz od proroka Elijáše: „Tce onemocníš stevní chorobou, a ti vyheznou steva pro nemoc zhoršující se den ze dne.“ (2 Pa 21,15) K utrpení fyzickému se pidal i neúspch v politické sfée. Edóm od judského království ustoupil, cizí vojska rozchvátila jmní a vladai zbyl ze všech syn jediný. Toho, kdy Jóram v hrozném utrpení zemel, korunovali za vládce Judska.

Jmenoval se Achazjáš (Ochoziáš); s touto postavou jeruzalémského trnu jsme se ji setkali v djinách severního Izraele. Je to toti tá postava, kterou – spolu se samaským Jóramem – zastelil kandidát trnu Jehú. Tak tedy koní dva vladai spjatí s neestným Achabovým domem. Vzáptí se však ujímá vlády nad judským lidem sama pedstavitelka Achabova rodu, matka Achazjášova Atalja. Ve snaze zajistit si mocenskou pozici v Jeruzalém nechala povradit všechny následníky trnu, svá vnouata. Ze všech zbyl pouze Jóaš, kterého zachránila Achazjášova sestra. Chlapce se ve vší tajnosti ujal knz Jójada, který dítko vychovával do sedmého roku. Kdy dozrál as, došlo v Jeruzalém ke knskému pevratu, v jeho ele stál práv Jójada. Soustedil v chrámu pedstavitele duchovenstva a armády a slavnostn pomazal mladého kralevice. Kdy Atalja vstoupila do svatyn a spatila mladého následníka, obvinila všechny kolem ze spiknutí. Na situaci však nemohla nic zmnit – královna dokralovala, a kdy ji ozbrojený doprovod pivedl do paláce, byla beze všech okolk zabita.

Jóaš – pod dojmem veleknské výchovy – si poínal jako pravý ctitel Zákona. Na rozdíl od pedchozích neblahých tradic boil oltáe pohanských bostev a pronásledoval knze Baalových obtiš. Na opravu chrámu byly shromaovány prostedky a vedle oltáe stály truhlice s otvorem ve víku, urené dobrovolným dárcm. Nakonec i Jóaš podlehl vlivu armády – zlatem chrámového pokladu se vykoupil z aramejského ohroení a neváhal odsoudit k ukamenování proroka Zekarjáše (Zachariáše), syna veleknze Jójady, akoliv byl jeho rodu za mnohé zavázán. Nakonec podlehl staré slabosti vlada, modloslub. Jóaš tedy nemohl skonit dobe – jedné noci jej probodli a na trn dosedl syn Amasjáš (Amaziáš). V Písmu se praví, e nový panovník „inil to, co je správné v Hospodinových oích, ne však jako David...“ (2 Kr 14,3) Kdy upevnil moc, dal pobít královrahy, kteí se dotkli jeho otce. asem šel však i on v neblahých šlépjích svých pedchdc. Ve své pýše se nakonec dopustil osudné chyby – vyprovokoval Izrael k válce, byl v boji poraen a jeruzalémský chrám byl vyloupen. Proti Amasjášovi vypukl v Jeruzalém palácový pevrat a král byl na útku dostien a zabit práv tak jako kdysi otec.

Na trn se dostal nový vládce Uzijáš; jednal sice podle pikázání, hledal Boha a vítzil v bitvách, ale Judsko modly neboilo a lid obtoval pohanským idolm jako pedtím. Uzijáš se nakonec dopustil velkého peinu, kdy si osvojil – jako kdysi král Saul – výsostná práva duchovních a kdy sám konal slubu ped oltáem. Bh jej, jak praví Písmo, ranil malomocenstvím a Uzijáš byl odsouzen k ivotu v izolaci. Všechnu správu koruny pevzal syn Jótam; práv tehdy, v pedveer asyrské expanze a na pokraji zkázy severní íše, se objevují v Jeruzalém první proroci.
  

Velcí proroci Izraele
 
Dlouhou adu „svatých mu“ zahajují Izajáš a Micheáš, piem Izajáš bude natrvalo pokládán za nejvtší individualitu svého druhu. Jak se zdá, píslušel tento mu k vyšší spoleenské vrstv zem, nebo ml snadný pístup ke králi a stýkal se s vysoce postavenými hodnostái a s dvorským knstvem. Pravdy, které Izajáš s Micheášem pronášeli, neznly však uším vznešených poslucha ani v nejmenším povzbudiv. Tvrdili toti, e se Izrael neme vyhnout soudu, který nad ním vykoná Hospodin prostednictvím dobových mocností. ádné spoléhání na pakty s Asýrií a s Egyptem, ádné politické intriky nemohou podle jejich varování osud zem zvrátit – jedinou cestou k záchran je pokání, zmna mrav, odstranní falešných kult a upevnní pravé víry Izraele. Izajáš i Micheáš vytýkají své dob mimo jiné i nepíliš útlocitný vztah k blinímu a také povrchnost víry. Prorok Izajáš hovoí o tom, e „se tento lid pibliuje ke mn ústy a ctí m svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje...“ (Iz 29,13) Z toho plynula i vidina soudu, který v proroctví Micheáše, a zvlášt Izajáše – jak ješt uvidíme – vrnou podobu. Ji slova: „Sodomští náelníci“ a „lide gomorský“ (Iz 1,10) mnohé napovídají. Izajáš se od obecných soud dostává i k detailnímu obrazu zkázy. „V onen den hvizdem pivolá Hospodin mouchy z delty eky egyptské a vely z asyrské zem. (Iz 7,18) Konený ortel však míí do Babylónu. Izajášova vize zachycuje vojenské obléhání Jeruzaléma, cestu zajatých do poušt, kde lid bude trpt hladem a „hluící dav bude prahnout ízní“. (Iz 5,13) Avšak bez trestu nezstanou nakonec ani vykonavatelé ortelu, cizí národy, jejich pýcha se stane rovn pedmtem Boího soudu. „Co se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká?“ (Iz 10,15) ptá se Izajáš. Nad asyrským lidem, pokrauje prorok, „Hospodin zástup... zamává biem“ (Iz 10,26) a místo píštího vyhnanství Izraele „Babylón, skvost mezi královstvími,“ (Iz 13,19) bude podobný vyvrácené Sodom a Gomoe. Konen prorok vidí, e Bh své vrné po ase povede pouští zpt do vlasti – bude to však ji spoleenství pouené zkouškami. Vyvede, jak se píše v Izajášov proroctví, „ten lid slepý, akoli má oi, ty hluché, a mají uši.“ (Iz 43,8) Oba proroci vystoupili práv vas – a asi ne náhodou nkteí znalci izraelských djin usuzují, e to bylo mimo jiné jejich zásluhou, e Judsko peilo zniený Izrael ješt o dobrých 150 let.

Král Jótam, za nho Izajáš a Micheáš vstupují do veejného ivota, se drel pikázání, avšak pohanské kulty svou setrvaností v Izraeli peívají. Zmna nebyla snadná u proto, e se na jeruzalémském trn znovu a znovu objevovaly postavy, které nedobrou tradici modlosluby jen podporovaly. 

Klasickou ukázkou je ji Jótamv syn Achaz, modlosluebník, kterého nepouil ani osud izraelské íše, zniené Asyany práv v dob jeho vlády, ani zkoušky Jeruzaléma, který ji na konci osmého století stojí na pokraji propasti. Akoli Izajáš akcentoval zakotvení v Bohu, duchovní ukotvení zem a varoval ped zahranin politickými intrikami, Achaz spoléhal pedevším na vlastní politickou koncepci. Kdy proti Jeruzalému vytáhly okolní národy, mimo jiné to byli v pedveer vlastní zkázy i Izraelci, ale také Syané a Filištíni, obrátil se Achaz o pomoc k Asýrii. Dvod nepátelských taení byl zásti dynastický, zásti vytáhly okolní národy do pole proto, e se s nimi Achaz odmítal spojit v boji proti velké asyrské mocnosti. V kritické chvíli klesl judský vlada do té míry, e obtoval na oltái Molochov i vlastního syna.

Je sice pravda, e si Achaz zlatem a stíbrem chrámu zajistil pomoc Tiglat-pilesera III. Asyané rozdrtili severní království, Izrael a porazili damašského vladae, avšak i Jeruzalém se musel podrobit asyrské moci. Souástí kapitulace bývaly v tch asech nejenom pravidelné poplatky, ale i pebírání cizích pohanských kult.

Jeruzalémská dynastie pak pokraovala králem Chizkijášem (Ezechiášem), který byl pravým opakem svého otce. Rozbíjel modly, obtoval v chrámu Pán a slavil opt velikonoce jako vzpomínku na odchod Izraelských z Egypta. Asi ne náhodou o nm píše Písmo, e neml sob rovného mezi tmi, „kteí byli ped ním“. (2 Kr 18,5)

Král byl však vtaen do konfliktu s Asýrií, kdy v zemi povstala silná protiasyrská strana, která radila ke spojenectví s Egyptem. Izajáš krále marn varoval ped jakýmikoli pakty. A s vládci na Nilu, i s mocnái Babylónu. Vládce však prorokovi nepopál sluchu a Asyané, jim vyschl pravidelný pítok financí z Jeruzaléma, vytáhli do pole. Král Sancherib dobyl tyicet šest judských mst a Asyané pronikli a k hradbám Jeruzaléma. Akoliv byl Izajáš zprvu proti vyvolání konfliktu a proti vytváení koalicí s jinými mocnostmi, v nejtší chvíli to byl v Jeruzalém práv tento prorok, který neztratil hlavu. Rozncoval srdce obránc a zvedal odvahu samotnému vladai. Chizkijášova (Ezechiášova) slova o tom, e „není síly“, nevštila nic dobrého o bojové morálce vladae.

Asyané vyjednávali o naprosté kapitulaci Jeruzaléma a vysmívali se, e idé spoléhali na Egypt, který je jen nalomenou ttinou. Pedstavitel ozbrojené moci dává obráncm najevo, aby se nedali oklamat Chizkijášovým spoléháním na Boha, nebo ádné bostvo nedokázalo pomoci ani jediné zemi, kterou Asýrie ovládla. A tu Izajáš prosí o Boí pomoc – práv proto, e se Asyané ve své pýše Bohu rouhali, je Jeruzalém zachránn. Izajáš sdluje obleeným, e ani stela do msta nedoletí. Ješt tée noci projde táborem obléhatel andl, který pokosí tisíce. Nkdy se íká, e pinášel Asyanm smrt v podob hlízového moru. Avšak nejenom to – Izajáš prorokuje asyrskému vladai násilnou smrt a Sancherib byl skuten proboden meem v pohanském chrám vlastními syny.

Kdy zboný Chizkijáš onemocnl a jeho ivot se chýlil ke konci, Bh vyslyšel jeho prosby a pidal mu patnáct let ivota; jako dkaz nechal ustoupit stín na sluneních hodinách o deset stup zpátky. Z Písma se dovídáme, e v té dob navštívili Chizkijáše babylónští poslové s listy a vcnými pozornostmi svých vládc. Judský vlada návštvníkm ukázal své pebohaté poklady a Izajáš v této souvislosti panovníka varoval. „Hle, pijdou dny,“ ekl, „a bude odneseno do Babylónu všechno, co je v tvém dom...“ (2 Kr 20,17)
 

Jeruzalémské finále
 
Po Chizkijášovi pichází na trn král Menaše (Menasses), který se vru málo podobal otci. Víme toti, e znovu propadl modloslub, a Písmo dokládá, e se choval he ne národy, které ji byly za trest vyhlazeny. Proto znovu a naposledy vystupuje prorok Izajáš. Varuje vládce, e Bh vztáhne na Jeruzalém „mící šru“ ( Kr 21,13), kterou pedtím zmil Samaí, a spustí olovnici „jako na dm Achabv“ (2 Kr 21,13). Menaše, který prolil mnoho nevinné krve, se podle legendy vypoádal s Izajášem neslýchaným zpsobem. Dal vloit tlo starce do dutého stromu a nechal jej rozezat na tolik díl, kolik bylo v Izraeli mst.

Mocní zpravidla neradi slýchávají pravdu a autoi Talmudu utrpení moudrých, kteí trpli nejastji ve vlastním dom a od svých bliních, zapracovali do svých text. Tak „jednou šlo zlato svtem a spatilo pi silnici kovárnu. Ková svíral kleštmi kus rozhaveného eleza a bušil velkým kladivem do nho. elezo vzdychalo a sténalo bolestn pi kadé rán. I vstoupilo zlato otevenými dvemi do kovárny a promluvilo takto: „Pro, brate, tolik vzlykáš a tak dojemn naíkáš? Co ti to pome? Vz, to osud nás kov. Pohlédni na mne! Jsem vzácné zlato, po nm kadý baí a dychtí, a jsem také od kladiva tepáno.“ „To je pravda“, vzdychlo elezo, „a pece je rozdíl mezi mnou a tebou. Tebe tepe elezo, jest to pro tebe kov cizí a od cizince muka trpti je obyejný zjev, já jsem však bito od vlastního bratra a to jest dvojnásob bolestné.“
 
Jaký div, e pes všechny zkoušky, nelibosti a utrpení ji vzáptí po odchodu Micheáše a Izajáše vystupují další proroci. Z tch, jim vnuje pozornost Písmo, je teba upozornit pedevším na tveici: Sofonjáš, Nehum, Abakuk a hlavn Jeremiáš, který zail neslavné konce íše a naplnní vlastních i cizích proroctví. Sofonjáš, který se vynoil ji za Menašeho, napíklad hrozil, e domovy jeruzalémské budou zpustošeny a e lidé budou suováni úzkostí.

Varování svatých mu však bylo zbytené. Vlada Amón, syn pedchozího krále, pokraoval v zavedené tradici – vydrel také u vlády pouhé dva roky a skonil meem spiklenc. V té dob bylo právoplatnému následovníku trnu, Jóšijášovi, pouhých osm let...

Doba, která nyní nastala, však me být nazvána krátkou renesancí víry. Rozhodujícím okamikem se stal zejm patnáctý rok Jóšijášova kralování, v nm byly nalezeny svitky Mojíšova Zákona. Tento fakt hrál roli pi obnov náboenských svátk i chrámových bohoslueb. Jóšijáš, který vzal svj úkol se vší váností, prosil Boha pedevším o to, aby odpustil peiny, jich se dopustil celý sled izraelských vlada – i bylo mu pislíbeno, e zkáza nepotká zemi a vladaský dm bhem jeho vlastního ivota. Z Písma se rovn dovídáme, e král Jóšijáš sáhl na pohanské modly, boil oltáe cizích bostev a pálil kosti tch, kteí oltáe stavli a je pohané zakopávali v prostoru svých obtiš.
Jóšijáš se však nevyhnul válce, kdy vytáhl do boje egyptský faraón Néko (Nécho), postavil se mu do cesty se svou armádou. Marn jej varoval prorok, marn jej od konfliktu zrazoval egyptský faraón slovy: „Co je ti do mých vcí, judský králi?“ (2 Pa 35,21) Néko íkal pravdu, vydával se toti proti veleíši na Eufratu. Vojska se tedy nakonec stetla, judská armáda byla poraena a Jóšijáš na utrpná zranní zahynul.
 
Naše vyprávní o tchto asech by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o faktu, e celá tveice zmínných prorok se sešla práv v dob Jóšijášov. Snad tomu tak bylo proto, e Jóšijášova vláda pála nejvíce sluchu a svobody tmto „vidoucím“.

Dvacetiletý Jeremjáš práv tehdy zahájil svou prorockou innost. K ostrým vystoupením však tohoto mue vyprovokovali teprve Jóšijášovi potomci; nechvalné zvsti o zniení chrámu, o vyvrácení Jeruzaléma a odvleení zajatých pocházejí z tchto dob. e truchlivé vize nemohly získat Jeremjášovi mnoho pátel, je nasnad; zvlášt mocní, kteí se cítili být ohroeni ve svých výsadách, dali prorokovi najevo svou nelibost. Prorocké vidiny a také Jeremiášovo utrpení vrcholí však v posledních hodinách ped zkázou.

Podívejme se ale na sled Jeremjášových výrok: v psaném textu se doítáme, e „z houštiny vystoupil lev..., aby z tvé zem uinil spouš“. (Jr 4,7) Lev byl evidentním symbolem tehdejší babylónské íše. Mluví se tu o národu, který pijde z daleka a oblehne msto, a e Jeruzalém a lidé Judska budou platit za peiny svých král. Trojí druh utrpení pedstavují zajetí, hlad a smrt.

Jeremiáš mluví o vykonavateli trestu, o babylónském králi Nebukadnesarovi (Nabuchodonozorovi), a dokonce uvádí i pibliný výet let babylónského zajetí, toti sedmdesát. Nkteí badatelé soudí, e ml Jeremjáš na mysli as mezi zboením a znovuvybudováním jeruzalémského chrámu. Po naplnní tchto sedmdesáti let se však promní v pustinu i Babylón, íká Jeremjáš, a vrní Izraele se vrátí zpt do své domoviny.
 
Nyní je naase se podívat na tveici posledních vlada Jeruzaléma. Po Jóšijášovi, o nm jsme se ji zmínili, usedá na trn syn Jóachaz – nevládne však déle ne dva i ti msíce. Tý faraón Néko, který porazil Jóšijáše, nyní zasahuje i proti následníku trnu: ukládá da judské zemi, svázaného Jóachaze odvádí do vzení a nastoluje nového vladae. Je jím druhý syn Jóšijášv – Jójakím (Joakím). Po mravní stránce se zbonému Jóšijášovi nevydail ani jeden syn. Jójakím, jak se dovídáme z Písma, opakoval zloiny, které v královském rod získaly uritou tradici. Mimo jiné pronásledoval proroky a jednoho z nich, Urijáše, dal dokonce popravit.

Nebylo tedy vru snadné vystoupit s oteveným varováním královského rodu – Jeremjáš však dostává pokyn k vystoupení, a objevuje se tedy na nejfrekventovanjším míst Jeruzaléma, na chrámové pd. Nesliboval Jeruzalému nic dobrého a ádal jen pokání za spáchané a po generace hromadné peiny. Králi Jójakímovi dokonce pedvídá, e bude dív ne ostatní vyvleen ze zem a zahrabán v cizí íši jako pošlá oslice. Vystoupení Jeremjášovo má i hlubší sociální podtext, nebo prorok se dotýká i tkého daového zatíení judského lidu.

Lid i kníata ádali po vyslechnutí Jeremjášových slov vynesení ortelu smrti. Jeremjáš hrozb unikl jen o vlásek; nezahynul, avšak další vystoupení v chrámu mu byla zakázána. Proto dostal Jeremjáš nový píkaz: pevést prorocké vize do psaného textu. Nkdy okolo roku 605 dal ve spolupráci se sekretáem Bárukem (Báruchem) svým vidním formu psaného proroctví. Text navíc umooval, aby na místo Jeremjáše, který se na veejnosti objevit nesml, mohl psané sdlení pedítat sekretá. O textu se pirozen dovdly vyšší spoleenské vrstvy a kniha se dostala a do rukou samotného vladae. Ten rukopis rozezal na malé kousky a spálil. Jeremjáš a Báruk byli pak nuceni se ped hnvem moci ukrýt.

Jójakím mohl zniit psané proroctví, nemohl ovšem zmnit Jeremjášovu výpov a její naplnní. Do zem vpadl poprvé babylónský Nebúkadnesar, který vyloupil chrám a vladae odvedl v poutech do Babylónu.

Tý osud ml potkat i Jójakímova syna Jójakína, nebo babylónský vlada se do judské rezidence vzáptí ješt jednou vrátil. Spolu s poklady chrámu putovalo do Babylónu i deset tisíc zajatých, mnoho kníat, tesa a ková. Nebúkadnesar si zejm dovedl vybírat – odvedením této „elity“ ve starovkém smyslu slova získala veleíše a ztrácel Jeruzalém.
 

Babylónské zajetí
 
Tehdy byl ji osud Jeruzaléma natrvalo zpeetn. Nebúkadnesar toti obsadil široširé území od Egypta po Eufrat a bylo jen otázkou asu, ne se vrátí do Judska. Zatím jmenoval posledního vladae Sidkijáše, který se, navzdory všem zkušenostem, vysmíval prorokm, ignoroval duchovní odkaz Izraele a týral nevinné. Jako protipól proti tomuto symbolu klasické jeruzalémské vlády stál nyní osamocený, bezbranný Jeremjáš.

K prvnímu konfliktu došlo v okamiku, kdy se v Jeruzalém scházeli zástupci menších ohroených národ, aby se dohodli o vzpoue proti Nebúkadnesarovi. Jeremjáš si tehdy nasadil na krk devné jho. Symbolicky, ale také oteveným projevem dával politikm své doby najevo, e soud Boí zmnit nemohou; nezbývá ne se podrobit babylónskému jhu. Šovinisté, kteí nebyli s to odhadnout ani pomry sil ve svém geografickém prostoru, ádali, aby byl Jeremjáš usmrcen, nebo oslabuje vli k obran.

Prorokova slova se nicmén vyplnila a Jeruzalém byl Nebúkadnesarem obleen potetí. Vojska se však po njakém ase zvedla a odtáhla proti Egyptu. V té chvíli Jeruzalém zajásal. Pedasn – Jeremjáš své bliní upozoroval, e se babylónský vládce vrátí. Rozvášnný lid, ale i reprezentanti moci, kteí ji dali Jeremjášovi pocítit „pohodlí“ vzení, nyní spouštjí proroka do cisterny ke sbírání dešové vody. Jeremjáš, ponoený v bahn, trpí, avšak kola osudu se ji zastavit nedají. Vlada sám je nakonec zvdavý na vize „vidoucího“. Zajímá se zejména, sdluje-li prorok vskutku slova Boí. Jeremjáš své svdectví stvrzuje. „Budeš chycen rukou babylónského krále a toto msto bude vypáleno.“ (Jr 38,23)

Avšak varovná slova, jak poznamenává Jeremjáš sám, nepadala na úrodnou pdu. Poradím-li, íká, neuposlechneš mne. Sidkijáš nicmén zavazuje Jeremjáše k mlení: „A se nikdo o tchto slovech nedoví...“ (Jr 38,24)

Jeremjáš byl vznm krále a do pádu Jeruzaléma. Babylóané se opravdu vrátili a po dlouhém obléhání msto dobyli. Král Sidkijáš na trest Babylónských neekal – prchal k Jerichu, kde jej nepátelé dostihli. Ped oima Nebúkadnesara byl exkrál oslepen a v kovových poutech jej odvlekli k Babylónu. Královský palác, mstské domy i chrám byly vypáleny, hradby poboeny a zbytek lidu putoval v dlouhé karavan pouští. Jen nejchudší vrstvy obyvatel byly v zemi ponechány svému osudu. Jeremjáš zstal v troskách msta, a jak praví legenda, dostal se asem a do Egypta, kde jej ukamenovali...
 
Tak skonila sláva Davidova a Šalomounova msta. Zárove se však otevírá nová kapitola historie, zajetí a návrat, léta zkoušek a pouení... znalci odhadují, e ve druhé vln násilí, roku 587 (586), Nebúkadnesar odvlekl na východ asi sedmdesát tisíc Hebrejc. Víme té, e noví pisthovalci mli v babylónské íši monost stavt domy, zakládat zahrady. asem si nkteí vybudovali i slušné spoleenské pozice, jedinci se dostali a ke královskému dvoru, a kdy pišel as,  všichni zatouili po návratu. To bychom však pedbíhali událostem.

Biblické podání nám o ivot vyhnanc nepodává mnoho informací; jen v nkterých píbzích Písma se nám naskýtá pohled do ivota prominentních jedinc. Tak se napíklad na východ vydal prorok Ezechiel, mladší vrstevník Jeremjášv, za jeho hrob je dnes pokládáno místo na Eufratu nedaleko iráckého Bagdádu.

Ezechiel se dostal na území veleíše s první vlnou vysthovalc, tedy spolu s králem Jójakínem okolo roku 598; vybudoval si v Mezopotámii vlastní existenci a své bliní utšoval vírou ve šastný návrat. Kázal, e smysl vyhnanství tkví pedevším v promn lidských srdcí, a ádal tedy vnitní obrácení Izraele. Jak praví legenda, byl Ezechiel zavradn jakýmsi kníetem, kterého obvinil z modlosluebnictví.

Píšt Píbhy proroka Daniela
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora
 
 
 
 

Komente
 
 Datum
Jmno
Tma