Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické pøíbìhy (12)
 
Judské království
 
Nyní však ji¾ bude na èase ještì jednou navázat na kdysi jednotné dìjiny Izraele druhou vìtví, která vycházela z trojice prvních izraelských králù, ze Saula, Davida a Šalomouna, a sídlila v Jeruzalémì. Na tamìjším trùnu se za sebou vystøídala následující øada panovníkù (A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1956):
 
Roboám (Rechabeám) 931-915 (932-915)
Abiam (Abíjám) 915-913
Aza (Ása) 913-873
Jozafat (Jóšafat) 873-849
Jóram (Jehoram) 849-842
Achazjáš (Ochoziáš) 842
Atalia (Atalja) 842-836)
Jóaš 836-797
Amaziáš (Amasjáš) 797-769
Uziáš (Uzijáì) 769-736 (737)
Jótam (Joatam) 734-733 (736-733)
Achaz 733-718
Chizkijáš (Ezechiáš) 718-692 (689)
Menaše (Menasses) 692-638 (689-642)
Amón 638-637 (642-640)
Jošijáš 637-607 (640-609)
Jóachaz 607 (608)
Jójakím (Joakím) 607-597 (608-597)
Jójakín (Joachim) 597
Sidkijáš (Sedechiáš) 597-587 (586)
 
S prvním vladaøem judské vìtve, s Rechabeámem (Roboámem), jsme se ji¾ seznámili. Tento dìdic Šalomounova trùnu se ji¾ v prvních letech vlády ocitl v palbì ¾ádostivosti okolních øíší – rozkládající se Izrael je doslova nashromá¾dìným majetkem ponoukal. První z úderù vedli Egyp»ané, kteøí pobrali poklady Šalomounova chrámu. Na války se severním královstvím nebylo tedy ani pomyšlení. Teprve po sedmnácti letech, kdy¾ se ujal koruny potomek rodu Abíjám (Abiam), došlo k válce a judský vladaø mocnáøe severního Izraele, Jarobeáma, porazil. V této souvislosti je zajímavé, ¾e mezi dùvody k válce Jeruzalém uvádìl zlaté býky a vùbec modloslu¾ebnictví Izraele. Jinak se ovšem Jeruzalém sám vydával tou¾ cestou, kterou kráèel severní vladaø.
 
Soubì¾né cesty obou království smìøovaly také ke stejnému cíli, toti¾ k zajetí.

Abíjáma vystøídal syn Ása (Aza), který války se Samaøím, jmenovitì s králem Bázou (Baešou), obnovil. Bohatými dary si dokonce koupil pomoc aramejského vládce Ben-hadada. Prorok Chananí však judského krále varoval – ¾e i on a jeho zemì za¾ije váleèné ta¾ení. Jeruzalémský král byl krom toho potrestán osobnì – onemocnìly mu nohy, jak praví Písmo.

S dalším vladaøem, s Jóšafatem, jsme se seznámili ji¾ v dìjinách severního Izraele – Jóšafat, jak víme, vytáhl do pole s králem Achabem. Na Achabovo pøání si tehdy oba vladaøi vymìnili své vojenské odìní, avšak trestající ruka Pánì si Achaba našla i v Jóšafatovì úboru. Po Jóšafatovi se na trùn dostal jeho syn vladaø Jóram (Jehoram). Duchovní labilitu vladaøského rodu dokládá mimo jiné prostý fakt, ¾e man¾elka tohoto vládce, Atalja, nebyla nikým jiným ne¾ dcerou smutnì proslulého Achaba a Jezábel. Nebylo tedy ani náhodou, ¾e i Jóram vynikal krutostmi a vra¾dìním bratøí a modloslu¾bou. Proto dostal vzkaz od proroka Elijáše: „Tì¾ce onemocníš støevní chorobou, a¾ ti vyhøeznou støeva pro nemoc zhoršující se den ze dne.“ (2 Pa 21,15) K utrpení fyzickému se pøidal i neúspìch v politické sféøe. Edóm od judského království ustoupil, cizí vojska rozchvátila jmìní a vladaøi zbyl ze všech synù jediný. Toho, kdy¾ Jóram v hrozném utrpení zemøel, korunovali za vládce Judska.

Jmenoval se Achazjáš (Ochoziáš); s touto postavou jeruzalémského trùnu jsme se ji¾ setkali v dìjinách severního Izraele. Je to toti¾ tá¾ postava, kterou – spolu se samaøským Jóramem – zastøelil kandidát trùnu Jehú. Tak tedy konèí dva vladaøi spjatí s neøestným Achabovým domem. Vzápìtí se však ujímá vlády nad judským lidem sama pøedstavitelka Achabova rodu, matka Achazjášova Atalja. Ve snaze zajistit si mocenskou pozici v Jeruzalémì nechala povra¾dit všechny následníky trùnu, svá vnouèata. Ze všech zbyl pouze Jóaš, kterého zachránila Achazjášova sestra. Chlapce se ve vší tajnosti ujal knìz Jójada, který dítko vychovával do sedmého roku. Kdy¾ dozrál èas, došlo v Jeruzalémì ke knì¾skému pøevratu, v jeho¾ èele stál právì Jójada. Soustøedil v chrámu pøedstavitele duchovenstva a armády a slavnostnì pomazal mladého kralevice. Kdy¾ Atalja vstoupila do svatynì a spatøila mladého následníka, obvinila všechny kolem ze spiknutí. Na situaci však nemohla nic zmìnit – královna dokralovala, a kdy¾ ji ozbrojený doprovod pøivedl do paláce, byla beze všech okolkù zabita.

Jóaš – pod dojmem veleknì¾ské výchovy – si poèínal jako pravý ctitel Zákona. Na rozdíl od pøedchozích neblahých tradic boøil oltáøe pohanských bo¾stev a pronásledoval knìze Baalových obìtiš». Na opravu chrámu byly shroma¾ïovány prostøedky a vedle oltáøe stály truhlice s otvorem ve víku, urèené dobrovolným dárcùm. Nakonec i Jóaš podlehl vlivu armády – zlatem chrámového pokladu se vykoupil z aramejského ohro¾ení a neváhal odsoudit k ukamenování proroka Zekarjáše (Zachariáše), syna veleknìze Jójady, aèkoliv byl jeho rodu za mnohé zavázán. Nakonec podlehl staré slabosti vladaøù, modloslu¾bì. Jóaš tedy nemohl skonèit dobøe – jedné noci jej probodli a na trùn dosedl syn Amasjáš (Amaziáš). V Písmu se praví, ¾e nový panovník „èinil to, co je správné v Hospodinových oèích, ne však jako David...“ (2 Kr 14,3) Kdy¾ upevnil moc, dal pobít královrahy, kteøí se dotkli jeho otce. Èasem šel však i on v neblahých šlépìjích svých pøedchùdcù. Ve své pýše se nakonec dopustil osudné chyby – vyprovokoval Izrael k válce, byl v boji pora¾en a jeruzalémský chrám byl vyloupen. Proti Amasjášovi vypukl v Jeruzalémì palácový pøevrat a král byl na útìku dosti¾en a zabit právì tak jako kdysi otec.

Na trùn se dostal nový vládce Uzijáš; jednal sice podle pøikázání, hledal Boha a vítìzil v bitvách, ale Judsko modly neboøilo a lid obìtoval pohanským idolùm jako pøedtím. Uzijáš se nakonec dopustil velkého pøeèinu, kdy¾ si osvojil – jako kdysi král Saul – výsostná práva duchovních a kdy¾ sám konal slu¾bu pøed oltáøem. Bùh jej, jak praví Písmo, ranil malomocenstvím a Uzijáš byl odsouzen k ¾ivotu v izolaci. Všechnu správu koruny pøevzal syn Jótam; právì tehdy, v pøedveèer asyrské expanze a na pokraji zkázy severní øíše, se objevují v Jeruzalémì první proroci.
  

Velcí proroci Izraele
 
Dlouhou øadu „svatých mu¾ù“ zahajují Izajáš a Micheáš, pøièem¾ Izajáš bude natrvalo pokládán za nejvìtší individualitu svého druhu. Jak se zdá, pøíslušel tento mu¾ k vyšší spoleèenské vrstvì zemì, nebo» mìl snadný pøístup ke králi a stýkal se s vysoce postavenými hodnostáøi a s dvorským knì¾stvem. Pravdy, které Izajáš s Micheášem pronášeli, neznìly však uším vznešených posluchaèù ani v nejmenším povzbudivì. Tvrdili toti¾, ¾e se Izrael nemù¾e vyhnout soudu, který nad ním vykoná Hospodin prostøednictvím dobových mocností. ®ádné spoléhání na pakty s Asýrií a s Egyptem, ¾ádné politické intriky nemohou podle jejich varování osud zemì zvrátit – jedinou cestou k záchranì je pokání, zmìna mravù, odstranìní falešných kultù a upevnìní pravé víry Izraele. Izajáš i Micheáš vytýkají své dobì mimo jiné i nepøíliš útlocitný vztah k bli¾nímu a také povrchnost víry. Prorok Izajáš hovoøí o tom, ¾e „se tento lid pøibli¾uje ke mnì ústy a ctí mì svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje...“ (Iz 29,13) Z toho plynula i vidina soudu, který v proroctví Micheáše, a zvláštì Izajáše – jak ještì uvidíme – vìrnou podobu. Ji¾ slova: „Sodomští náèelníci“ a „lide gomorský“ (Iz 1,10) mnohé napovídají. Izajáš se od obecných soudù dostává i k detailnímu obrazu zkázy. „V onen den hvizdem pøivolá Hospodin mouchy z delty øeky egyptské a vèely z asyrské zemì. (Iz 7,18) Koneèný ortel však míøí do Babylónu. Izajášova vize zachycuje vojenské obléhání Jeruzaléma, cestu zajatých do pouštì, kde lid bude trpìt hladem a „hluèící dav bude prahnout ¾ízní“. (Iz 5,13) Avšak bez trestu nezùstanou nakonec ani vykonavatelé ortelu, cizí národy, jejich¾ pýcha se stane rovnì¾ pøedmìtem Bo¾ího soudu. „Co¾ se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká?“ (Iz 10,15) ptá se Izajáš. Nad asyrským lidem, pokraèuje prorok, „Hospodin zástupù... zamává bièem“ (Iz 10,26) a místo pøíštího vyhnanství Izraele „Babylón, skvost mezi královstvími,“ (Iz 13,19) bude podobný vyvrácené Sodomì a Gomoøe. Koneènì prorok vidí, ¾e Bùh své vìrné po èase povede pouští zpìt do vlasti – bude to však ji¾ spoleèenství pouèené zkouškami. Vyvede, jak se píše v Izajášovì proroctví, „ten lid slepý, aèkoli má oèi, ty hluché, aè mají uši.“ (Iz 43,8) Oba proroci vystoupili právì vèas – a asi ne náhodou nìkteøí znalci izraelských dìjin usuzují, ¾e to bylo mimo jiné jejich zásluhou, ¾e Judsko pøe¾ilo znièený Izrael ještì o dobrých 150 let.

Král Jótam, za nìho¾ Izajáš a Micheáš vstupují do veøejného ¾ivota, se dr¾el pøikázání, avšak pohanské kulty svou setrvaèností v Izraeli pøe¾ívají. Zmìna nebyla snadná u¾ proto, ¾e se na jeruzalémském trùnì znovu a znovu objevovaly postavy, které nedobrou tradici modloslu¾by jen podporovaly. 

Klasickou ukázkou je ji¾ Jótamùv syn Achaz, modloslu¾ebník, kterého nepouèil ani osud izraelské øíše, znièené Asyøany právì v dobì jeho vlády, ani zkoušky Jeruzaléma, který ji¾ na konci osmého století stojí na pokraji propasti. Aèkoli Izajáš akcentoval zakotvení v Bohu, duchovní ukotvení zemì a varoval pøed zahraniènì politickými intrikami, Achaz spoléhal pøedevším na vlastní politickou koncepci. Kdy¾ proti Jeruzalému vytáhly okolní národy, mimo jiné to byli v pøedveèer vlastní zkázy i Izraelci, ale také Syøané a Filištíni, obrátil se Achaz o pomoc k Asýrii. Dùvod nepøátelských ta¾ení byl zèásti dynastický, zèásti vytáhly okolní národy do pole proto, ¾e se s nimi Achaz odmítal spojit v boji proti velké asyrské mocnosti. V kritické chvíli klesl judský vladaø do té míry, ¾e obìtoval na oltáøi Molochovì i vlastního syna.

Je sice pravda, ¾e si Achaz zlatem a støíbrem chrámu zajistil pomoc Tiglat-pilesera III. Asyøané rozdrtili severní království, Izrael a porazili damašského vladaøe, avšak i Jeruzalém se musel podrobit asyrské moci. Souèástí kapitulace bývaly v tìch èasech nejenom pravidelné poplatky, ale i pøebírání cizích pohanských kultù.

Jeruzalémská dynastie pak pokraèovala králem Chizkijášem (Ezechiášem), který byl pravým opakem svého otce. Rozbíjel modly, obìtoval v chrámu Pánì a slavil opìt velikonoce jako vzpomínku na odchod Izraelských z Egypta. Asi ne náhodou o nìm píše Písmo, ¾e nemìl sobì rovného mezi tìmi, „kteøí byli pøed ním“. (2 Kr 18,5)

Král byl však vta¾en do konfliktu s Asýrií, kdy¾ v zemi povstala silná protiasyrská strana, která radila ke spojenectví s Egyptem. Izajáš krále marnì varoval pøed jakýmikoli pakty. A» s vládci na Nilu, èi s mocnáøi Babylónu. Vládce však prorokovi nepopøál sluchu a Asyøané, jim¾ vyschl pravidelný pøítok financí z Jeruzaléma, vytáhli do pole. Král Sancherib dobyl ètyøicet šest judských mìst a Asyøané pronikli a¾ k hradbám Jeruzaléma. Aèkoliv byl Izajáš zprvu proti vyvolání konfliktu a proti vytváøení koalicí s jinými mocnostmi, v nejt쾚í chvíli to byl v Jeruzalémì právì tento prorok, který neztratil hlavu. Roznìcoval srdce obráncù a zvedal odvahu samotnému vladaøi. Chizkijášova (Ezechiášova) slova o tom, ¾e „není síly“, nevìštila nic dobrého o bojové morálce vladaøe.

Asyøané vyjednávali o naprosté kapitulaci Jeruzaléma a vysmívali se, ¾e ®idé spoléhali na Egypt, který je jen nalomenou tøtinou. Pøedstavitel ozbrojené moci dává obráncùm najevo, aby se nedali oklamat Chizkijášovým spoléháním na Boha, nebo» ¾ádné bo¾stvo nedokázalo pomoci ani jediné zemi, kterou Asýrie ovládla. A tu Izajáš prosí o Bo¾í pomoc – právì proto, ¾e se Asyøané ve své pýše Bohu rouhali, je Jeruzalém zachránìn. Izajáš sdìluje oble¾eným, ¾e ani støela do mìsta nedoletí. Ještì té¾e noci projde táborem obléhatelù andìl, který pokosí tisíce. Nìkdy se øíká, ¾e pøinášel Asyøanùm smrt v podobì hlízového moru. Avšak nejenom to – Izajáš prorokuje asyrskému vladaøi násilnou smrt a Sancherib byl skuteènì proboden meèem v pohanském chrámì vlastními syny.

Kdy¾ zbo¾ný Chizkijáš onemocnìl a jeho ¾ivot se chýlil ke konci, Bùh vyslyšel jeho prosby a pøidal mu patnáct let ¾ivota; jako dùkaz nechal ustoupit stín na sluneèních hodinách o deset stupòù zpátky. Z Písma se dovídáme, ¾e v té dobì navštívili Chizkijáše babylónští poslové s listy a vìcnými pozornostmi svých vládcù. Judský vladaø návštìvníkùm ukázal své pøebohaté poklady a Izajáš v této souvislosti panovníka varoval. „Hle, pøijdou dny,“ øekl, „a bude odneseno do Babylónu všechno, co je v tvém domì...“ (2 Kr 20,17)
 

Jeruzalémské finále
 
Po Chizkijášovi pøichází na trùn král Menaše (Menasses), který se vìru málo podobal otci. Víme toti¾, ¾e znovu propadl modloslu¾bì, a Písmo dokládá, ¾e se choval hùøe ne¾ národy, které ji¾ byly za trest vyhlazeny. Proto znovu a naposledy vystupuje prorok Izajáš. Varuje vládce, ¾e Bùh vztáhne na Jeruzalém „mìøící šòùru“ ( Kr 21,13), kterou pøedtím zmìøil Samaøí, a spustí olovnici „jako na dùm Achabùv“ (2 Kr 21,13). Menaše, který prolil mnoho nevinné krve, se podle legendy vypoøádal s Izajášem neslýchaným zpùsobem. Dal vlo¾it tìlo starce do dutého stromu a nechal jej rozøezat na tolik dílù, kolik bylo v Izraeli mìst.

Mocní zpravidla neradi slýchávají pravdu a autoøi Talmudu utrpení moudrých, kteøí trpìli nejèastìji ve vlastním domì a od svých bli¾ních, zapracovali do svých textù. Tak „jednou šlo zlato svìtem a spatøilo pøi silnici kovárnu. Kováø svíral kleštìmi kus roz¾haveného ¾eleza a bušil velkým kladivem do nìho. ®elezo vzdychalo a sténalo bolestnì pøi ka¾dé ránì. I vstoupilo zlato otevøenými dveømi do kovárny a promluvilo takto: „Proè, bratøe, tolik vzlykáš a tak dojemnì naøíkáš? Co ti to pomù¾e? Vìz, to» osud nás kovù. Pohlédni na mne! Jsem vzácné zlato, po nìm¾ ka¾dý ba¾í a dychtí, a jsem také od kladiva tepáno.“ „To je pravda“, vzdychlo ¾elezo, „a pøece je rozdíl mezi mnou a tebou. Tebe tepe ¾elezo, jest to pro tebe kov cizí a od cizince muka trpìti je obyèejný zjev, já jsem však bito od vlastního bratra a to jest dvojnásob bolestné.“
 
Jaký div, ¾e pøes všechny zkoušky, nelibosti a utrpení ji¾ vzápìtí po odchodu Micheáše a Izajáše vystupují další proroci. Z tìch, jim¾ vìnuje pozornost Písmo, je tøeba upozornit pøedevším na ètveøici: Sofonjáš, Nehum, Abakuk a hlavnì Jeremiáš, který za¾il neslavné konce øíše a naplnìní vlastních i cizích proroctví. Sofonjáš, který se vynoøil ji¾ za Menašeho, napøíklad hrozil, ¾e domovy jeruzalémské budou zpustošeny a ¾e lidé budou su¾ováni úzkostí.

Varování svatých mu¾ù však bylo zbyteèné. Vladaø Amón, syn pøedchozího krále, pokraèoval v zavedené tradici – vydr¾el také u vlády pouhé dva roky a skonèil meèem spiklencù. V té dobì bylo právoplatnému následovníku trùnu, Jóšijášovi, pouhých osm let...

Doba, která nyní nastala, však mù¾e být nazvána krátkou renesancí víry. Rozhodujícím okam¾ikem se stal zøejmì patnáctý rok Jóšijášova kralování, v nìm¾ byly nalezeny svitky Moj¾íšova Zákona. Tento fakt hrál roli pøi obnovì nábo¾enských svátkù i chrámových bohoslu¾eb. Jóšijáš, který vzal svùj úkol se vší vá¾ností, prosil Boha pøedevším o to, aby odpustil pøeèiny, jich¾ se dopustil celý sled izraelských vladaøù – i bylo mu pøislíbeno, ¾e zkáza nepotká zemi a vladaøský dùm bìhem jeho vlastního ¾ivota. Z Písma se rovnì¾ dovídáme, ¾e král Jóšijáš sáhl na pohanské modly, boøil oltáøe cizích bo¾stev a pálil kosti tìch, kteøí oltáøe stavìli a je¾ pohané zakopávali v prostoru svých obìtiš».
Jóšijáš se však nevyhnul válce, kdy¾ vytáhl do boje egyptský faraón Néko (Nécho), postavil se mu do cesty se svou armádou. Marnì jej varoval prorok, marnì jej od konfliktu zrazoval egyptský faraón slovy: „Co je ti do mých vìcí, judský králi?“ (2 Pa 35,21) Néko øíkal pravdu, vydával se toti¾ proti veleøíši na Eufratu. Vojska se tedy nakonec støetla, judská armáda byla pora¾ena a Jóšijáš na utrpìná zranìní zahynul.
 
Naše vyprávìní o tìchto èasech by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o faktu, ¾e celá ètveøice zmínìných prorokù se sešla právì v dobì Jóšijášovì. Snad tomu tak bylo proto, ¾e Jóšijášova vláda pøála nejvíce sluchu a svobody tìmto „vidoucím“.

Dvacetiletý Jeremjáš právì tehdy zahájil svou prorockou èinnost. K ostrým vystoupením však tohoto mu¾e vyprovokovali teprve Jóšijášovi potomci; nechvalné zvìsti o znièení chrámu, o vyvrácení Jeruzaléma a odvleèení zajatých pocházejí z tìchto dob. ®e truchlivé vize nemohly získat Jeremjášovi mnoho pøátel, je nasnadì; zvláštì mocní, kteøí se cítili být ohro¾eni ve svých výsadách, dali prorokovi najevo svou nelibost. Prorocké vidiny a také Jeremiášovo utrpení vrcholí však v posledních hodinách pøed zkázou.

Podívejme se ale na sled Jeremjášových výrokù: v psaném textu se doèítáme, ¾e „z houštiny vystoupil lev..., aby z tvé zemì uèinil spouš»“. (Jr 4,7) Lev byl evidentním symbolem tehdejší babylónské øíše. Mluví se tu o národu, který pøijde z daleka a oblehne mìsto, a ¾e Jeruzalém a lidé Judska budou platit za pøeèiny svých králù. Trojí druh utrpení pøedstavují zajetí, hlad a smrt.

Jeremiáš mluví o vykonavateli trestu, o babylónském králi Nebukadnesarovi (Nabuchodonozorovi), a dokonce uvádí i pøibli¾ný výèet let babylónského zajetí, toti¾ sedmdesát. Nìkteøí badatelé soudí, ¾e mìl Jeremjáš na mysli èas mezi zboøením a znovuvybudováním jeruzalémského chrámu. Po naplnìní tìchto sedmdesáti let se však promìní v pustinu i Babylón, øíká Jeremjáš, a vìrní Izraele se vrátí zpìt do své domoviny.
 
Nyní je naèase se podívat na ètveøici posledních vladaøù Jeruzaléma. Po Jóšijášovi, o nìm¾ jsme se ji¾ zmínili, usedá na trùn syn Jóachaz – nevládne však déle ne¾ dva èi tøi mìsíce. Tý¾ faraón Néko, který porazil Jóšijáše, nyní zasahuje i proti následníku trùnu: ukládá daò judské zemi, svázaného Jóachaze odvádí do vìzení a nastoluje nového vladaøe. Je jím druhý syn Jóšijášùv – Jójakím (Joakím). Po mravní stránce se zbo¾nému Jóšijášovi nevydaøil ani jeden syn. Jójakím, jak se dovídáme z Písma, opakoval zloèiny, které v královském rodì získaly urèitou tradici. Mimo jiné pronásledoval proroky a jednoho z nich, Urijáše, dal dokonce popravit.

Nebylo tedy vìru snadné vystoupit s otevøeným varováním královského rodu – Jeremjáš však dostává pokyn k vystoupení, a objevuje se tedy na nejfrekventovanìjším místì Jeruzaléma, na chrámové pùdì. Nesliboval Jeruzalému nic dobrého a ¾ádal jen pokání za spáchané a po generace hromadìné pøeèiny. Králi Jójakímovi dokonce pøedvídá, ¾e bude døív ne¾ ostatní vyvleèen ze zemì a zahrabán v cizí øíši jako pošlá oslice. Vystoupení Jeremjášovo má i hlubší sociální podtext, nebo» prorok se dotýká i tì¾kého daòového zatí¾ení judského lidu.

Lid i kní¾ata ¾ádali po vyslechnutí Jeremjášových slov vynesení ortelu smrti. Jeremjáš hrozbì unikl jen o vlásek; nezahynul, avšak další vystoupení v chrámu mu byla zakázána. Proto dostal Jeremjáš nový pøíkaz: pøevést prorocké vize do psaného textu. Nìkdy okolo roku 605 dal ve spolupráci se sekretáøem Bárukem (Báruchem) svým vidìním formu psaného proroctví. Text navíc umo¾òoval, aby na místo Jeremjáše, který se na veøejnosti objevit nesmìl, mohl psané sdìlení pøedèítat sekretáø. O textu se pøirozenì dovìdìly vyšší spoleèenské vrstvy a kniha se dostala a¾ do rukou samotného vladaøe. Ten rukopis rozøezal na malé kousky a spálil. Jeremjáš a Báruk byli pak nuceni se pøed hnìvem moci ukrýt.

Jójakím mohl znièit psané proroctví, nemohl ovšem zmìnit Jeremjášovu výpovìï a její naplnìní. Do zemì vpadl poprvé babylónský Nebúkadnesar, který vyloupil chrám a vladaøe odvedl v poutech do Babylónu.

Tý¾ osud mìl potkat i Jójakímova syna Jójakína, nebo» babylónský vladaø se do judské rezidence vzápìtí ještì jednou vrátil. Spolu s poklady chrámu putovalo do Babylónu i deset tisíc zajatých, mnoho kní¾at, tesaøù a kováøù. Nebúkadnesar si zøejmì dovedl vybírat – odvedením této „elity“ ve starovìkém smyslu slova získala veleøíše a ztrácel Jeruzalém.
 

Babylónské zajetí
 
Tehdy byl ji¾ osud Jeruzaléma natrvalo zpeèetìn. Nebúkadnesar toti¾ obsadil široširé území od Egypta po Eufrat a bylo jen otázkou èasu, ne¾ se vrátí do Judska. Zatím jmenoval posledního vladaøe Sidkijáše, který se, navzdory všem zkušenostem, vysmíval prorokùm, ignoroval duchovní odkaz Izraele a týral nevinné. Jako protipól proti tomuto symbolu klasické jeruzalémské vlády stál nyní osamocený, bezbranný Jeremjáš.

K prvnímu konfliktu došlo v okam¾iku, kdy¾ se v Jeruzalémì scházeli zástupci menších ohro¾ených národù, aby se dohodli o vzpouøe proti Nebúkadnesarovi. Jeremjáš si tehdy nasadil na krk døevìné jho. Symbolicky, ale také otevøeným projevem dával politikùm své doby najevo, ¾e soud Bo¾í zmìnit nemohou; nezbývá ne¾ se podrobit babylónskému jhu. Šovinisté, kteøí nebyli s to odhadnout ani pomìry sil ve svém geografickém prostoru, ¾ádali, aby byl Jeremjáš usmrcen, nebo» oslabuje vùli k obranì.

Prorokova slova se nicménì vyplnila a Jeruzalém byl Nebúkadnesarem oble¾en potøetí. Vojska se však po nìjakém èase zvedla a odtáhla proti Egyptu. V té chvíli Jeruzalém zajásal. Pøedèasnì – Jeremjáš své bli¾ní upozoròoval, ¾e se babylónský vládce vrátí. Rozvášnìný lid, ale i reprezentanti moci, kteøí ji¾ dali Jeremjášovi pocítit „pohodlí“ vìzení, nyní spouštìjí proroka do cisterny ke sbírání deš»ové vody. Jeremjáš, ponoøený v bahnì, trpí, avšak kola osudu se ji¾ zastavit nedají. Vladaø sám je nakonec zvìdavý na vize „vidoucího“. Zajímá se zejména, sdìluje-li prorok vskutku slova Bo¾í. Jeremjáš své svìdectví stvrzuje. „Budeš chycen rukou babylónského krále a toto mìsto bude vypáleno.“ (Jr 38,23)

Avšak varovná slova, jak poznamenává Jeremjáš sám, nepadala na úrodnou pùdu. Poradím-li, øíká, neuposlechneš mne. Sidkijáš nicménì zavazuje Jeremjáše k mlèení: „A» se nikdo o tìchto slovech nedoví...“ (Jr 38,24)

Jeremjáš byl vìznìm krále a¾ do pádu Jeruzaléma. Babylóòané se opravdu vrátili a po dlouhém obléhání mìsto dobyli. Král Sidkijáš na trest Babylónských neèekal – prchal k Jerichu, kde jej nepøátelé dostihli. Pøed oèima Nebúkadnesara byl exkrál oslepen a v kovových poutech jej odvlekli k Babylónu. Královský palác, mìstské domy i chrám byly vypáleny, hradby poboøeny a zbytek lidu putoval v dlouhé karavanì pouští. Jen nejchudší vrstvy obyvatel byly v zemi ponechány svému osudu. Jeremjáš zùstal v troskách mìsta, a jak praví legenda, dostal se èasem a¾ do Egypta, kde jej ukamenovali...
 
Tak skonèila sláva Davidova a Šalomounova mìsta. Zároveò se však otevírá nová kapitola historie, zajetí a návrat, léta zkoušek a pouèení... znalci odhadují, ¾e ve druhé vlnì násilí, roku 587 (586), Nebúkadnesar odvlekl na východ asi sedmdesát tisíc Hebrejcù. Víme té¾, ¾e noví pøistìhovalci mìli v babylónské øíši mo¾nost stavìt domy, zakládat zahrady. Èasem si nìkteøí vybudovali i slušné spoleèenské pozice, jedinci se dostali a¾ ke královskému dvoru, a kdy¾ pøišel èas,  všichni zatou¾ili po návratu. To bychom však pøedbíhali událostem.

Biblické podání nám o ¾ivotì vyhnancù nepodává mnoho informací; jen v nìkterých pøíbìzích Písma se nám naskýtá pohled do ¾ivota prominentních jedincù. Tak se napøíklad na východ vydal prorok Ezechiel, mladší vrstevník Jeremjášùv, za jeho¾ hrob je dnes pokládáno místo na Eufratu nedaleko iráckého Bagdádu.

Ezechiel se dostal na území veleøíše s první vlnou vystìhovalcù, tedy spolu s králem Jójakínem okolo roku 598; vybudoval si v Mezopotámii vlastní existenci a své bli¾ní utìšoval vírou ve š»astný návrat. Kázal, ¾e smysl vyhnanství tkví pøedevším v promìnì lidských srdcí, a ¾ádal tedy vnitøní obrácení Izraele. Jak praví legenda, byl Ezechiel zavra¾dìn jakýmsi kní¾etem, kterého obvinil z modloslu¾ebnictví.

Pøíštì Pøíbìhy proroka Daniela
 
Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora
 
 
 
 

Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma