Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Pochody za názor


Byly toho plné noviny, hlavní námìt pro televizi, nedalo se neslyšet pøerùzné názory na Prague Pride a vùbec na otázku - dštít na nì oheò, vyhubit, nebo nechat ¾ít, nebo dokonce brát je jako normální lidi. O transvestitech bych se nerada rozepsala, nikdy jsem se s nimi nìjak nedostala do styku, nic o nich dohromady nevím, ale chlapce a holky jsem mohla v ¾ivotì potkat mnohokrát. A mám o èem myslet i povìdìt. A rovnou se hlásím k tomu, ¾e je mám za normální lidi. I kdy¾ si vùbec nemyslím, ¾e pochod v a¾ nesmyslnì extrémním obleèení by byl to, co by mne nadchlo, nebo dokonce u lidí zmìnilo názor jací jsou. Vlastnì ty kluky dokonce mám za vùbec nejprímovnìjší kámošky jaké jsem kdy mìla. Ani s holkou si s takovým pochopením nepokecáš od srdce k srdci o úplnì všem na svìtì, od vaøení po nákupy, od trablù s mu¾em nebo v práci. U ¾ádné se nedoèkáš takové soustrasti nebo nadšení - co právì potøebuješ nejvíc slyšet.


A ¾e jsem jich poznala dost. V ka¾dém souboru, kde jsme mezi "normálními" obèany byli umìlci jaksi vyøazená skupina a dr¾eli pøi sobì a znali se opravdu z gruntu, hlavnì v tìch menších divadlech, ale i v tom velkém olomouckém, kde ta soudru¾nost nebyla a¾ tak velká, ale pøece jen byli herci jaksi mimo bì¾né lidi a hlavnì byl tam balet a tam se celkem pøirozenì hlavnì tìch chlapcù - jemnìjších a tanci bli¾ších - našlo o nìco víc.


A tam jsem se také poprvé dozvìdìla, co je "teplouš" a smáli se mi ti dospìláci naivní sedmnáctce hodnì, kdy¾ jsem kulila oèi, kdy¾ mi to vysvìtlovali. A i kdy¾ se mluvilo vlastnì o kolezích z divadla, vysvìtlovali mi to dost realisticky a s despektem k nim. Anebo mo¾ná jsem mìla smùlu, ¾e mezi hlavními informátory byl i Pepík Bek, který na mne - kandrdase - mìl nadøazenou pifku pro cokoliv a dával mi to rád znát. A tak jsem ty homosexuály poznala vlastnì jen zbì¾nì. Ve vlastním souboru nebyl ¾ádný a s baletem jsme my od èinohry zase tolik do styku nepøišli. U menších divadel naopak to byli opravdoví kamarádi, výraznì èistotní, upravení, vìtšinou výborní kuchaøi a jak jsem u¾ øekla - kámošky do nepohody.


To mluvím o mu¾ích, dìvèata mne nechávají také v klidu, pokud si mne jako ¾eny nevšímají, ale s tìmi dvìma, co jsem poznala blí¾ jsem mìla nejspíš smùlu. I jako dùchodkynì jsem rodinì vylepšovala rozpoèet - a po pravdì, co bych doma taky bez práce proboha dìlala - a tak jsem jednu ze svých nadøízených poznala i z této stránky. Byla jsem jí zprvu vdìèná, ¾e jsem se dostala na tak "civilizované" místo po všech tìch pøerùzných zamìstnáních a ona si mne jako výrazná èlenka strany mohla dovolit, neupadla by v podezøení, ¾e se mne pokouší chránit, mo¾ná dokonce si to i vzala za klad, ¾e mne "pøevychovává", co já vím, øíkám mo¾ná. Pravda ale je, ¾e byla nepøedstavitelnì líná a já jsem jí nakonec pøipravovala peèlivé podklady i pro dokonèení dálkového studia, kde "papír" potøebovala k výkonu funkce. Zprvu se nedìlo nic, ani mne netrklo, ¾e mne vùbec pøijala za sekretáøku, ale za èas zaèala být jaksi vlídnìjší.
Ale i tak mi chvilku trvalo, ne¾ mi došlo, ¾e mne prostì "balí". No jo, a co teï? Práce se mi líbila a tak jsem vydr¾ela rok dìlat hloupou, ale nakonec to u¾ nebylo únosné a radìji jsem dala výpovìï a vrátila se na vrátnici do televize. Však jsem tam byla ráda.


Ale to pouèení v mládí mi tehdy také dodateènì vysvìtlilo jeden daleko drastiètìjší zá¾itek. Vlastnì to nepøímo zavinil mámin strach, ¾e dojdu k úhonì. Kdy¾ skonèila válka, dostal mùj roèník pøíkaz úèastnit se tøímìsíèní brigády zemìdìlských prací v pohranièí. A hned se mezi lidmi táhly zvìsti, ¾e holky se odtud vrací tìhotné. A tak máma nasadila všechny páky svých známostí, aby mne podobného osudu uchránila a dostala mne na zemìdìlskou brigádu v olomouckém výzkumném ústavu. Doma se mi pøece nemù¾e nic stát. Nadto mìli pozemky kousek od nás a tak to opravdu byla pohodièka. Mohla jsem i tak naplno vyu¾ívat svobodného ¾ivota osvobozeného mìsta.A jedna ze zahradnic byla taková pøátelská a milá, ochotnì mne zauèovala a po èase vyzvìdìla, co mlsám nejradìji a pozvala mne dokonce na svaèinu. Šla jsem ráda. Proto¾e byly deštivé dny, dohlídla matka, abych si vzala nový hubertus obstaraný na zimu - no to musím pøipomenout - jistì pamatujete, jak po válce bylo zatì¾ko i na body sehnat nìco poøádného na sebe a mámì se ten hubertus opravdu povedl, byl pøekrásný.


Svaèina byla opravdu bohatá, i s dortem, pojedly jsme a daly se do povídání o všem mo¾ném. Nakonec, jak jinak, i o klucích. No a pak zaèala být kolegynì nìjaká - no divná. Vyzvídala, jaké mám zkušenosti a souèasnì pøedvedla jestli mne u¾ nìjaký pohladil po lýtku, po kolenu, ba i nìkde výš "támhle, rozumíš?" - a šup, u¾ byla ruka v kalhotkách. Vyletìla jsem jako kdy¾ do mne støelí a pryè, ze schodù a v dešti tryskem a¾ domù. A hned mezi dveømi mne zarazil, celou promoklou, mámin udivený dotaz "kde máš hubertus?" Co jsem mìla povìdìt, jak vysvìtlit, ¾e jsem v tom vydìšení na kabát ani nevzdychla? Máma mne netloukla moc èasto, ale tenkrát se nad ztrátou kabátu tak rozzuøila, nebo spíš a¾ do slz rozlítostnila - a já nedokázala rozumnì vysvìtlit, jak jsem na nìj mohla zapomenout a kde ¾e - nabila mi co se do mne vešlo. Druhý den mi hubertus dotèená "pøítelkynì" donesla do práce a od toho dne mne pomlouvala tak fest, ¾e jsem byla za pár dní moc ráda, ¾e brigáda skonèila.

 

Naïa Vencovská

 

 

Další èlánky autorky