Kdy¾ nám ujede ve mìstì autobus nebo tramvaj, máme vìtšinou zlost, proto¾e buï nìkam spìcháme a obáváme se, ¾e pøijdeme pozdì, anebo jen proto, ¾e stát na jednom místì a èekat na další spoj deset minut i déle, je hrozná otrava. Ale nemusí být. Posuïte sami...
Bylo to koncem srpna, asi pøed tøemi lety. Krásný den prozáøený sluncem. Pøestupovala jsem z metra na stanici ®elivského na autobus, který mi zrovna ujel pøed nosem. To bude nuda, øíkala jsem si, ale pohledem se chytala všeho, co by probudilo mùj zájem a èekání trochu zpøíjemnilo.
Napøed jsem se zadívala do korun stromù za zdí ®idovského høbitova. Sytá zeleò listù tu a tam dostávala podzimní okrový nádech a na zemi bylo tu a tam spadané listí. Mo¾ná trochu pøedèasnì, proto¾e léto bylo horké. I teï byla obloha jasnì modrá. Po chvilce jsem se otoèila za sebe, kde nemohlo být nic zajímavého ne¾ sklenìná stana pøístøešku. Pøejela jsem po ní pohledem, a to, co jsem uvidìla, mi témìø zatajilo dech. Po stìnì lezl motýl a ne ledajaký. Byl velký, svìtle ¾lutì zbarvený se svislými èernými pruhy a dlouhými ostruhami na dolních køídlech. Vzácný otakárek ovocný, kterého bych na tomto místì vùbec neèekala. Pøi svém letu nevidìl sklo, narazil na nì a zùstal uvìznìný. Nádherný motýl marnì hledal cestu z tohoto vìzení. Neváhala jsem a opatrnì k nìmu vztáhla ruku, mìla jsem strach, aby nepopolétl nìkam výš, kam bych se k nìmu nedostala. Naštìstí mì nevnímal, tak¾e jsem ho velmi opatrnì podebrala prsty zespoda a palcem svrchu tak, tak abych se ho dotýkala co nejménì a nesetøela mu pel.Kdy¾ jsem tohoto nì¾ného tvoreèka dr¾ela v ruce, vnímala jsem jeho strach. Udìlala jsem rychle pár krokù od pøístøešku a motýla pustila. Radostnì zatøepetal køídly a nìkolik vteøin letìl ve výšce necelých dvou metrù, Pak stoupal výš a já u¾ jen pozorovala ¾lutavou perlu z øíše motýlù proti blankytné obloze, dokud mi nezmizela z dohledu.
Jindy jsme èekala na autobus v Bubenèi. Zimní sluníèko se pomalu chýlilo k západu, na obloze bylo jen pár bílých mráèkù. Mì ale zaujalo nìco jiného. Pomìrnì hodnì vysoko poletovalo asi deset rackù, jejich¾ bøíška osvìtlená sluncem záøila støíbøitì proti obloze a jako by "blikala", tento optický jev vznikl máváním køídel s èernými okraji. Let rackù se mìnil v pravidelné krou¾ení. Zajímalo mì, proè krou¾í a proè právì na tomto místì. Zaèali pøilétat další (nejspíše od èistièky odpadních vod), kteøí letìli nízko a postupnì vzlétali výš a pøidávali k tìm krou¾ícím. Po chvilce u¾ krou¾ilo dost velké hejno. Kdy¾ ¾ádný další racek u¾ nepøiletìl, hejno odletìlo pøes Letnou smìrem k Vltavì. Pøi pozorování ptákù zjiš»uji, ¾e se dorozumívají nejen hlasem, ale zpùsobem letu, jím¾ nìco ostatním druhùm oznamují. Co asi…?
Ještì jedno únorové pozorování z Bubenèe, kdy poslední dny byly šedivé, bez sluneèního svitu. V jedné zahradì se ozývala velmi hlasitì hrdlièka, jako by cítila ve vzduchu jaro, zatímco v další zahradì, na polosuché bøíze sedìlo nìkolik havranù a pøilétali další. Krákali a usadili se na stejné bøíze, ka¾dý se sna¾il zaujmout co mo¾ná nejvyšší místo na své vìtvi. Chvíli sedìli nehnutì, ale pak zaèali rokovat po svém. Nìkteøí vzlétli a s krákáním obletovali bøízu a nakonec odlétali smìrem k parku. Ostatní havrani je následovali. Nic neobvyklého, ale pøece. Kdy¾ tito èerní poslové zimy, kteøí k nám pøilétají koncem podzimu a¾ z Estonska a Lotyšska, se houfují ve mìstech, i kdy¾ jen krátce, urèitì se ochladí, tøeba jen pøechodnì. Havrani se nemýlili, odpoledne snì¾ilo...
21. kvìtna pøed nìkolika lety jsem pøi svém èekání spatøila motýla, letícího nevysoko nad mojí hlavou, patrnì nìjaká baboèka. Uva¾ovala jsem, která by to mohla být, ale vtom letìla další stejným smìrem a já jsem zjistila, ¾e je to baboèka bodláková (Vanessa cardui). Jaké bylo moje pøekvapení, kdy¾ bìhem tìch asi sedmi minut èekání pøeletìlo kolem celé hejno tìchto baboèek, pøelet takového mno¾ství motýlù najednou jsem nikdy pøedtím nevidìla. Ten rok byl na baboèky bodlákové mimoøádnì štìdrý. Bylo je mo¾né spatøit všude v parcích i po desítkách najednou. Baboèka bodláková, obdobnì jako baboèka admirál, patøí mezi ta¾né motýly. Na podzim odlétá do ji¾ních krajin (ji¾ní Evropa, ale i severní Afrika), kde pøezimuje a na jaøe se vrací a mívá zde zpravidla dvì generace. Letní generace bývá vìtšinou trochu výraznìji zbarvená. Vloni ani pøedloni se baboèky bodlákové v Praze neobjevily anebo jen vzácnì.
Pøiletí letos?...
Jana Haasová
Další èlánky autorky: