Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Snídaně v trávě

Přes celý Kynšperk se mi doneslo, že jeden náš spoluobčan neváhal nerespektovat čas vánoční, kdy se lidé mají milovat a odpouštět si a z "výchovných" důvodů se dopustil, řekla bych, násilí na rodině. Dětičky plny očekávání svatvečera při strojení stromečku tak zlobily a tak se tatínek natolik rozkatil, že otevřel okno a vánoční stromeček vyhodil na ulici s dovětkem "tímto se pro letošek vánoce ruší a punktum". Vzhledem k tomu, že se to stalo v ulici, kde povětšinou dostali byty vojáci z tehdejší místní posádky soudila bych, že to byl muž zvyklý velet. Ráz dva a hotovo.

U nás doma jsme spíš demokraté - ne že by to vždycky bylo tuze výchovné, ale soudím-li z toho, že i tak jsme s mužem, ba i dnes naše celkem dospělé děti vyrostly ve slušné lidi - vyjde to asi nastejno. Dril nebo respektování osobnosti, buď se děcka povedou, nebo ne. A jak říká moje máma - když dostaly dobrý základ, někde to v nich aspoň drápkem zůstane.

Minulé měsíce byla doba dovolených a tak jsme se i my vypravili na objíždění krás země české. Nejen, že je to ráj na pohled, ale spojí-li se to s pobytem u příbuzných, kterým podobnou návštěvu slibujeme už léta, tak je to dovolená finančně docela únosná. To víte, děti na studiích, tak na nás koruny nerostou, jako listí na stromě.

Manžel má tetu, z gruntu dobrou osobu, srdce širokého a laskavého, u té se nám zalíbilo a troufám si říct, že i ona nás upřímně ráda viděla. Slyšela jsem o ní sice, že je nejen hodná, ale i rázná, ale nezdálo se mi to, těch několik dní u ní jsme byli jako v bavlnce, i rodinné vztahy se mi zdály bez kazu. Spíš mi připadalo, že rozhodující slovo má v rodině muž. Anebo přesněji - oba rozhodují svým rovným dílem. Až jednou ...

Strejda, který je povahou poněkud puntíčkář, zasedl s námi se všemi ke svačince, už úprava stolu se mu nějak nezdála, ale oba to s tetkou přešli ještě bez zjevné nevůle. Nejspíš to nebylo poprvé, co "mel řeči". Popíjelo se kafíčko, tetiny báječné koláče mizely jako sníh na slunci, když tu najednou si strejda zapřál dostat přídavek do kafáče. A teta nic. Možná opravdu neslyšela, možná prostě už kafe nebylo, ale nejspíš se ještě zlobila za ty poznámky před chvílí a tak se prostě rozhodla "neslyšet". Nebyl čas na upřesňování důvodů, protože se začaly dít věci.

Přání pána domu jako by padlo pod stůl. Strejda chvíli koukal, připomenul, ono zase nic a tak bez jediného slova vstal a vyhodil svůj kafáč oknem - "když už nic do něj nedostanu, tak ho nepotřebuju..." Zamrkala jsem, krapet mi narostl knedlík v krku, jen tak potajemky jsem hodila pohled k tetce, co ona na to.

Nic. S naprostým klidem vstala, celou tu parádu, co byla na stole shrnula do ubrusu, jako když jde Honza do světa, pootevřené okno otevřela dokořán a celý ten uzel vyhodila za kafáčem - "dneska budeme děti mít svačinku na zdravém vzduchu" - a na mou duši, vyšla před dům a usadila se a lavičce. Sousedky koukaly, ona nic, tak ony taky nic, strejda seděl u stolu s výrazem, který si netroufnu popsat, my jsme se raději vytratili na procházku. Taky bez komentáře. Já jsem litovala příležitostí - a bylo jich v manželském životě nemálo - kdy jsem takovou krásnou možnost vyjádřit své mínění "prošvihla", můj muž, soudím-li dle jeho poněkud zarputilého výrazu spíš litoval, že se ve slušných rodinách ženská nemlátí preventivně ráno místo snídaně. Ale nahlas to neřekl, přece jen je to už rozumný a zkušený ženáč.

A poučení na závěr? No, já na mou duši nevím. Nejspíš nejlepší na tom bylo, že nazejtří se tetka se strejdou dokázali té historce smát, my jsme se k nim rádi přidali a nejspíš z toho časem bude pro celou širokou rodinu oblíbená rodinná vyprávěnka, opepřená mnoha dalšími přídavky. Takže nejen vím, jak vznikají rodinné legendy, ale i to, že pro dobrý manželský život nejspíš neškodí občas překvapivě vybočit ze stereotypu, ale hlavně je potřeba umět věci brát s nadhledem a zákmitem humoru. I když to zprvu na velké pobavení nevypadá.

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky