Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Masti, lektvary, mastièky
To všechno, a mnohem víc, kdysi pøed mnoha desetiletími umìl vesnický léèitel, ujo Pongrác (bylo to na Slovensku, proto toto oslovení), s ním¾ jsem se ke svému prospìchu kdysi, v mých dìtských letech setkal. Mìl bych vám o nìm a o svém dìtství, inspirován èlánkem v ST povyprávìt, ty starodávné, hluboko zasuté zá¾itky, se ani po mnoha desetiletích nezapomínají.
Byl jsem docela normální kluk, podnikavý, aktivní, snad a¾ hyperaktivní, v mezích mo¾ností všestranný a k tom
u všemu samozøejmì patøila i urèitá dávka menších èi vìtších úrazù. Smìl jsem si pùjèovat otcovo kolo, i kdy¾ ještì bylo pro mì nepøimìøenì velké, jezdit jsem musel vìtšinou „pod štanglí“ s pravou nohou prostrèeno v rámu. Bylo to nepohodlné a, jak se ukázalo, i trochu nebezpeèné. Samozøejmì jsme jezdili témìø výhradnì v terénu, obèasná prašná silnice byla pøepychem. A právì ten terén, nìjaká terénní vlna, vedle písek, štìrk, jednou zpùsobily ztrátu rovnováhy, sletìl jsem a noha zùstala nepøirozenì zaklínìná v rámu. Výsledek: vykloubený kotník, výron, modøiny a naštípnutá holenní kost.
Jak-tak jsem po jedné odskákal domù, matka spráskla ruce a okam¾itì sjednala tu nejpøirozenìjší a v¾dy pøipravenou pohotovost: ujo Pongrác se bìhem chvilky dostavil. Odborným okem prohlédl moji u¾ otékající nohu, potom jsem zaøval: to jediným rázným a obratným pohybem napravil vykloubený kotník, chvíli lovil v bohatém obsahu své tašky, mezi bílými, peèlivì popsanými porcelánovými kelímky (mo¾ná jste je ještì poznali, lékárny v nich dodávaly své léèivé masti, on v nich ovšem uchovával ty své) vylovil ten pravý, nohu namazal, ovinul, vysvìtlil jak dál…Dodnes si bezpeènì vzpomínám, slo¾ky své léèebné masti peèlivì vysvìtlil, bylo to hlavnì psí sádlo a èerný koøen (hadí mord).
Otec byl opatrnìjší, pøece jen si lámal hlavu, zda léèebný zásah uja Pongráce bude dostateèný a rozhodl se pro jistotu zavolat našeho pana doktora. Nebylo to jednoduché, bydlel tuším a¾ ve tøetí vesnici, byl to èlovìk pokrokový a u¾ mìl telefon, nicménì ty byly v naši vesnièce všeho všudy tøi. Kolo doèasnì nepojízdné, musel to chudák obìhnout, ale nakonec k veèeru pan doktor pøece jen dojel. Nechal si vysvìtlit co se událo, ale kdy¾ se doslechl, ¾e úraz ošetøil ujo Pongrác, jen mávl rukou, „já tu u¾ nemám co dìlat“. Skuteènì, bìhem krátké doby byla noha v poøádku.
Uplynul nìjaký ten rok, nevím, èím to bylo, co se stalo, otekla mi levá tváø. Bylo to k vzteku, právì toti¾ vypukly letní prázdniny. Dodnes neznám diagnózu, nejspíše zánìt nìjakých ¾láz èi uzlin. Mé tety v nedaleké Nitøe usoudily, ¾e to chce odborný dohled (jejich) a dìtského lékaøe a tak jsem byl k léèení a ošetøování odeslán do jejich laskavé péèe. Nìkolik týdnù mi celou tváø natíraly odpornì páchnoucí èernou mastí (nejspíš to byl ichtyol), peèlivì omotávaly zábaly. Potí¾e èasem polevily a mo¾ná by byly zcela odznìly, nebýt toho, ¾e se v naší vesnièce blí¾ila slavná pou» Marie Magdaleny. Uznejte, u takové události jsem nemohl scházet (v duchu jsem si u¾ vybavoval ten krásný kolotoè a houpaèky). Paní doktorku (ale nejprve tety) jsem ukecal, na ten slavný víkend jsem smìl domù pod pøíslibem, ¾e ven pùjdu jen na chvíli, tváø si budu peèlivì chránit pøed chladem a vùbec, nebudu to pøehánìt.
Jak to dopadlo, si mù¾ete snadno pøedstavit. Alespoò zèásti. Toti¾, ¾e ta chvilka venku se ponìkud natáhla. To za prvé. A a¾ mi došel pøidìlený, nepøíliš významný obnos, vymezený otcem na mé radovánky, chopil jsem se jedineèné pøíle¾itosti. Jestli to nevíte, kolotoèe ètyøicátých let minulého století èasto nemìly elektrický pohon, byly pohánìny lidskou, toti¾ kluèièí sílou. Pod vrcholem kolotoèe se nacházelo jakési nadpalubí, mezi ramena kolotoèe se nasoukalo nìkolik klukù a ti ten kouzelný stroj uvádìli do pohybu, minuty a minuty toèili a toèili, a¾ se z nich kouøilo. Odmìna je neminula, naturální, formou svezení zdarma. Co¾ o to, ty dny pøed poutí byla odmìna docela dobrá, obvykle staèilo tøikrát toèit a jednou se svézt, ale v sobotu veèer a v nedìli byly podmínky tvrdší, muselo se pìt a¾ šestkrát toèit, abyste jednou vychutnali rozkoš z letu vzduchem…
Tušíte správnì, a¾ mi penízky došly, okam¾itì jsem se pøipojil k tìm, co toèili, i kdy¾ smìnný pomìr toèit/vozit byl pro velký zájem velmi nevýhodný. Tušíte správnì, zábal tváøe jsem u¾ dávno v zápalu boje ztratil, ponìkud jsem se coby pohonná síla obèas pøehøál, abych se vzápìtí zchladil… Tušíte správnì, do rána mi tváø opìt poøádnì otekla, s tím malým rozdílem, ¾e se zánìt pøestìhoval na druhou stranu.
Od mých drahých tet jsme to schytal, vlastnì se jen potvrdilo, co oèekávaly, paní doktorka litovala, ¾e byla tak benevolentní, ale po asi týdnu marného léèení usoudila, ¾e èerná mast u¾ nestaèí, rozhodla se odeslat mì na operaci.
Samozøejmì jsem to jen tak nevzdal, vìdìl jsem, ¾e jsem byl vinen, ale ¾e by zrovna operace (???), vytušil jsem svoji velkou pøíle¾itost. Nastalo slo¾ité vyjednávání pacient kontra ošetøovatelky. Nakonec jsem se zákrokem souhlasil, ale s podmínkami. Za prvé, do nemocnice pojedeme taxíkem a já budu sedìt vedle øidièe (odsouhlaseno), za druhé bude mi zakoupena stavebnice Merkur (po delším jednání rovnì¾ schváleno).
Operace probìhla bez problémù, prý tam byl alespoò decilitr hnisu (nìkolikacentimetrová jizva dosud zdobí moji tváø), ¾el Merkur se mým obìtavým tetám prý nepodaøilo sehnat. Sjednal jsem náhradní øešení, spokojil jsem se s Knihou d¾unglí. Hltal jsem ji ještì v nemocnici a dodnes si dokonale vybavuji pøíbìh Mauglí, Akely, Baghíry,Balù…Nádherné byly i povídky, tøeba o Riki-Tiki-Tévi… Nicménì zbytek prázdnin jsem promarodil.
Zdá se vám, ¾e mùj druhý pøíbìh vyboèuje z vyprávìní o ujovi Pongrácovi? Vlastnì jen trochu. Dodnes nevím, proè se rodièe s mými potí¾emi opìt neobrátili na nìj. Jeho mastièky èi lektvary mi mo¾ná mohly pomoci daleko døíve ne¾ moderní medicína a chirurgie, prázdniny a naši nezapomenutelnou pou» jsem mohl vychutnat daleko intenzivnìji.
Ilustrace:Václava Arnoštová