Jak byla kniha Co víme o smrti přijata naší veřejností, S touto otázkou se na mne obrátila jedna má přítelkyně. Odpověděl jsem po pravdě:

Velkou autogramiádu uspořádali mí přátelé v Masarykově kulturním domě na Mělníce. Z knížky se tam recitovaly verše, například slavný Shakespearův sonet „Jsem unavený, nechce se mi žít, když lumpovi se metál připíná…“. Dcera Lenka tam přivezla pro účastníky občerstvení v duchu tématiky cukrářské „rakvičky“ a „věnečky“, bylo tam i veselo, díky vtipům, které jsou v mé knize rovněž obsaženy.

Velkolepá autogramiáda se konala v Praze v Domečku pod skalou v Prokopském údolí za účasti nejméně stovky přátel, známých a čtenářů. Šlo o „pohřební slavnost“ s patřičnou výzdobou, v níž nechyběly márnice, popravčí špalek, katakomby, zeď nářků, šibeniční vrch,. boží muka… K jídlu se podávala večeře Páně, uzené maso mrtvého prasete, pila se mrtvá voda, pohřební pivo, zpívaly a hrály se známé pohřební a smutné písničky, přijelo divadlo makléřů s rakví a agenturou, nabízející klidnou smrt v pohodě - těch humorných a vtipných nápadů a převleků účastníků bylo nepřeberné množství – fantazie popustila svou uzdu.

Článek obšírný napsala recenzentka Lidových novin Marta Švagrová, další články otiskly Literární noviny, Katolické noviny, Listy a další média, v Českém rozhlasu měli se mnou rozhovor a zvlášť ještě povídání o knize připravila Jana Klusáková…

Leč – knih má ještě v menším množství na skladě stále její nakladatel, což nás, kdo se na knížce podíleli, velmi mrzí.

Co by se muselo stát, aby ty knížky neležely ladem…? Odrazuje čtenáře titul? Odrazuje je hluboce zakořeněné tabuizované téma?
Nevíme. Přitom – sám nakladatel říká, že se nesetkal s nepříznivou reagencí. Každý, kdo si knížku koupil nebo si ji jen prohlédl, rychle zjistil, že knížka je i velmi praktická, kolik je tam v ní hřbitovních nápisů, citátů, podkladů k nekrologům a smutečním projevům, že by ji mohli využívat pracovníci Pohřebních služeb, obecní úřady, duchovní sféra… Všechny tyto subjekty byly přitom osloveny.

Máš alespoň nad vydáním té knihy z něčeho radost? Zněla další otázka mé přítelkyně.
Ale ano, nesmím zapomenout na zájem některých mladých vysokoškoláků humanitních a společenskovědních oborů, kteří si za téma svých diplomních, bakalářských či dalších kandidátských prací vybrali téma o smrti, umírání a péči o umírající u nás a ve světě. Poskytl jsem už téměř desítku rozhovorů a odpověděl na velké množství otázek, které mi mladí lidé položili.

Víš, co mi v knize chybí? Jmenný rejstřík!

Nejsi jediná, má milovaná… Rejstřík se jmény – a je jich více než tisícovka - jsem zpracoval, leč z ekonomických důvodů už zařazen nebyl. Kniha by se tím značně prodražila – tvrdil mi nakladatel.
Ale každému čtenáři, který o ten jmenný rejstřík požádá e-mailem, ho pošlu rovněž e-mailem. Udělám to rád a nezištně.

Můžeš posloužit nějakou historkou na závěr tohoto našeho rozhovoru?

Moc jsem se smál spolu se stovkami rozhlasových posluchačů, když si Jana Klusáková v rozhlasu vypůjčila některé vtipy z mé knížky. Například: „Babičko, kam jedete s tím kolem?“ – „Na hřbitov, synáčku.“ –„ A kdo to kolo doveze zpátky?“ Nebo citace nápisu z londýnského hřbitovního náhrobku: „Zde leží má drahá manželka, zatímco já odpočívám doma v pokoji…“ Poslední vtip v tomto rozhovoru, ale v knize jich je vícero: „Nejhorší obavy vegetariána??? Že bude pohřben v masovém hrobě“.

Miroslav Sígl