Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taioviny
Duch
Na zaèátku prázdnin, mi Tai tajuplnì sdìlil, ¾e „na konec èervenec“ nebude ke mnì na hodiny chodit. Kdy¾ jsem se ptala po pøíèinì, vykulil oèi a nadšenì zvìstoval: „Letíme za babišká-na èi týden!“ Nejprve jsem ho jako správná kantorka donutila, aby své sdìlení pøelo¾il do èeštiny.Po krátkém zápase s koncovkami a sykavkami jsem se dozvìdìla, ¾e maminka s Taiem a malým Namem letí k rodièùm do Vietnamu, a to na tøi týdny. Tai se nemohl doèkat, a tak od toho dne mne obèas stálo velkou námahu pøitáhnout ho k realitì. Poøád byl myšlenkami u babièky a dìdeèka, na které se velmi tìšil. Jejich odlet se však oddálil o týden, proto¾e malý Nam v nejménì vhodné dobì onemocnìl poøádnou letní angínou, ale nakonec pøece jen odletìli. Já jsem mezitím taky trochu cestovala, a tak jsme se s Taiem setkali a¾ po mìsíci.
Tai mi z Vietnamu pøivezl krásný obrázek na døevì - leštìný a vykládaný perletí. Ale to bylo také to jediné hezké, co mi v této hodinì poskytl. Jeho myšlenky se rozbíhaly na všechny strany, místo aby myslel na diktát, zaèínal mi ka¾dou chvíli sdìlovat nìjaký zá¾itek, dìlal chyby i tam, kde se mu to nikdy jindy nepovedlo….No co vám mám povídat! V jednom kuse jsem mu musela vytýkat, ¾e je zase duchem nepøítomen. Kdy¾ hodina skonèila, tøeštila mi hlava a byla jsem od stálého usmìròování ochraptìlá. A tak, kdy¾ se Tai louèil, zmohla jsem se jedinì na :“Na shledanou ve ètvrtek a nezapomeò prosím zase doma hlavu!“ Nato se Tai na okam¾ik zamyslel a pak vítìznì vypálil: „ Hlavu mám v poøádku na krk! Já zapomnìl doma jen duch!“
Bílý šátek
S Taiem si u¾iji hodnì zábavy, tøeba¾e mi tu a tam i zvedne hladinu adrenalinu, ale obèas se díky nìmu i o nìèem pouèím.
Bylo to brzy potom, co se Tai vrátil z pobytu u vietnamské babièky. Napsali a opravili jsme tradièní diktát a Tai u¾ se rozhlí¾el, kde je kní¾ka, z ní¾ èteme na pokraèování.
Kdy¾ jsem toti¾ zjistila, ¾e Tai ète velmi rychle „pro sebe“, rámcovì obsah èteného pochopí, ale horší u¾ je, kdy¾ má obsah interpretovat svými slovy, rozhodla jsem se, ¾e budeme ka¾dou hodinu èíst nahlas a Tai mi bude o pøeèteném úryvku vyprávìt. Pøemítala jsem, co bych mu mìla pøedlo¾it, aby ho to zaujalo. Na klasické pohádky u¾ je trochu velký,rùzné „krváky“,které mu doporuèují kamarádi, jsem ráznì zamítla, Harry Potterra a podobná módní díla zná z filmu, navíc by to mìlo být z èeského prostøedí a taky nìco,co mám doma… Tak jsem pøemýšlela stojíc pøed svou knihovnou, kdy¾ vtom mùj zrak padl na útlou kní¾ku. „Jak vytrhnout velrybì stolièku“ stálo na obalu, z nìho¾ na mne koukala šibalská tváø malého Vaška. „To by mohlo být ono!“ øekla jsem si a hned další hodinu kní¾ku Taiovi pøedhodila. Netváøil se zrovna nadšenì a s první stránkou docela bojoval. Zjistila jsem toti¾, ¾e sice ète velmi rychle, ale polyká koncovky, nìkterá slova komolí a jiná zase odhadne podle první slabiky, a tak jsem ho ka¾dou chvíli stopla, musel se vracet a vyslovovat poøádnì. Jeho hlasité ètení se však hodinu od hodiny lepšilo a u¾ od druhého pokraèování ho kní¾ka vtáhla do dìje. Tai si malého Vaška velmi oblíbil a nepokrytì mu fandí, zatímco nepokrytì nesnáší Jindøicha, který je pøítelem Vaškovy maminky Anny. Nejprve se mne Tai sna¾il „ukecat“, abych mu prozradila, jestli si Anna Jindøicha vezme. Kdy¾ nepochodil, chce teï èíst stále delší úryvky, aby døív zjistil, jak to s Jindøichem dopadne. „A ty bys nechtìl, aby si Anna Jindøicha vzala? A proè?“ zeptala jsem se Taie jednou. „Proto¾e nemá Vaška rád!“ vypálil zamraèenì. „Však Vašek ho taky nechce, copak to neslyšíte?“ Nezbylo mi ne¾ souhlasit.
Nu a v té hodinì, na ni¾ vzpomínám, jsme èetli o tom, jak Jindøich veze Annu domù z pøedstavení a vedou rozhovor o svém vztahu. „Anna si pøitáhla ú¾eji kabát a víc se zahalila do bílého šátku…“ pøeèetl Tai a zara¾enì zmlkl. Bylo vidìt, ¾e o nìèem usilovnì pøemýšlí.“A proè do bílého šátku?“ obrátil na mne po chvilce tázavì oèi. Nechápala jsem, v èem je problém, a tak jsem jen øekla:“No pøece venku foukalo a snì¾ilo, tak aby jí nebylo zima.“ „Ale proè do BÍLÉHO?“ ještì jednou a s dùrazem opakoval Tai. „Asi jí bílá barva slušela,“ ještì poøád jsem nechápala, kam Tai míøí. „Ale u nás ve Vietnam se nosí bílý šátek, kdy¾ nìkdo um¾e!“ namítl Tai. V tu chvíli jsem si uvìdomila, ¾e jsem nìkde èetla, ¾e v zemích jihovýchodní Asie je bílá barvou smutku. „Aha! Ano, máš pravdu-u vás je bílá barva barvou smuteèní. Ale to je u nás barva èerná.“ „Èerná taky,“ vysvìtloval Tai, „ale kdy¾ nìkdo um¾e, jeho máminká nebo bábišká nosí bílý šátek. Ten znamená,¾e duch um¾elého vítají v nový domov!“ Oddechl si a dodal:“To mi teï ve Vietnam ¾íkala bábišká.“ Pochopila jsem, ¾e se Tai pøi zmínce o Anninì bílém šátku polekal, ¾e ve Vaškovì rodinì nìkdo umøel.
Vida, co se èlovìk pøi hodinì èeštiny všechno nedoví…
Pamìtníci, vzpomínejte!