Hrad na Vyšehradské skále je ji¾ ode dávna opøeden povìstmi. Pùvodnì se nazýval Chrasten, byl zalo¾en nìkdy v 10.století, ale rozhodnì pozdìji, ne¾ Pra¾ský hrad. Jisté je, ¾e za vlády Boleslava II. zde bylo klasické hradištì s mincovnou na ra¾ení denárù. Tady se poprvé objevilo jméno Vyšehrad na mincích.
Nejvìtší dobu slávy za¾il Vyšehrad v 11.století, kdy se za vlády Vratislava I., prvního èeského krále stal na urèitou dobu jeho sídlem. Sídlem èeských králù byl Vyšehrad a¾ do roku 1140. Hrad byl postupnì pøebudován z døevìného hradu na kamenný, byli pøistavìny nové kostely a ani potom, i kdy¾ byla na Vyšehradì zøízena církevní kapitula, se nic nezmìnilo v podøazenosti k Pra¾skému Hradu. Jeho význam klesal. A¾ do vlády Karla IV., který se rozhodl z úcty ke svým pøemyslovským pøedkùm obnovit jeho význam. Do Korunovaèního øádu èeských králù, který sám sestavil, zaøadil povinnost vykonat v podveèer své korunovace pou» na Vyšehrad, kde mìly být panovníkovi ukázány lýkové støevíce a mošna Pøemysla Oráèe.
Karel IV. byl prvním z králù, kteøí tuto pou» podstoupili. Bylo to 1.záøí 1347. Na místì zpustlého románského dvorce nechal Karel IV. vybudovat honosný královský palác s vysokými arkádami a také domy pro hradní personál, vodovod a i školu. V létech 1348 a¾ 1350 nechal zbudovat nové opevnìní s cimbuøím, vì¾emi, fortnami a dvìma branami. Do našich èasù se zachovaly zbytky brány zvané Špièka, tu v roce 1903 rekonstruoval podle dobových pramenù Antonín Wiehl.
Po roce 1364 se zaèal nároènì pøestavovat kapitulní chrám svatého Petra a Pavla. Pod podlahou kostela by mìla být krypta a v ní by se mìly nacházet ostatky Pøemyslovcù: Vratislava II., jeho bratra Konráda, Sobìslava I. a II., ale zatím bylo pátrání po kryptì neúspìšné. Poblí¾ chrámu jsou vidìt zbytky zdiva bývalého gotického paláce Karla IV., který stál na západní stranì. Dnes je zde travnatá plocha se sousošími od Myslbeka. Po vítìzství husitù nad Zikmundem v boji o Vyšehrad v roce 1420 byla znièeny všechny tehdejší stavby, s výjimkou pøestavìného kapitulního chrámu a románské rotundy svatého Martina. Rotunda mìla být zbourána v roce 1841, kvùli komunikaci mezi Novým Mìstem a Pankrácí, ale díky hrabìti Karlu Chotkovi se tak nestalo. V roce 1875 rotundu koupila vyšehradská kapitula a dala ji obnovit podle návrhu Antonína Bauma. Nástìnné obrazy namalovali Antonín König a Jan Heøman a František Sequens namaloval obraz oltáøní. Dnešní vzhled je výsledkem nìkolika oprav. Druhá nejstarší církevní stavba na Vyšehradu byla románská bazilika svatého Vavøince, její¾ zbytky byly vykopány pøi archeologickém prùzkumu v roce 1903. Tato bazilika byla postavena takté¾ v druhé polovinì 11.století.
Z gotických památek se zachovalo obvodové zdivo strá¾ní bašty, také zvaná Libušina Lázeò, a torzo brány Špièka z doby Karla IV. K Libušinì lázni se také vá¾e jedna povìst, zrovna tak, jako k vysokému ostrohu, na nìm¾ je tato stavba. Další povìst se vá¾e k pokladu, který by mìl být ukryt ve skále. Vyšehradský poklad ale existuje skuteènì, jen¾e trochu jiný, ne¾ si lidé pøedstavují. Je to kolekce historických dokumentù a bohoslu¾ebných pøedmìtù z majetku Královské kolegiální kapituly svatého Petra a Pavla. Jsou zde gotické, renesanèní a barokní monstrance, procesní køí¾, mešní kalichy a obraz Vyšehradské Madonny. Je to tøetí nejvìtší poklad, po svatovítském a loretánském pokladu. V roce 1992 byla k 900. výroèí úmrtí prvního èeského krále Vratislava a zakladatele vyšehradské kapituly uspoøádána krátká výstava tohoto pokladu v kapli Lobkovického paláce.
Po roce 1650 zaèal Ferdinand III. stavìt vyšehradskou citadelu, barokní pevnost, ve tvaru pìtihranu se šesti náro¾ními baštami. Stavbì musely ustoupit domky obyvatel a vedli ji Italové. Pìt z bašt má své patrony: Leopolda, Ludmilu, Rocha, Ane¾ku a Pavla, šestá nebyla dokonèena. Vnìjší pøístupová brána od Pankráce, zvaná Táborská, je z let 1655 a¾ 1656. Kousek od ní najdete malý domek spisovatelky Popelky Biliánové, která sbírala a psala povìsti pra¾ské a vyšehradské. Poøádala také vycházky po památkách. Vstup do vlastní pevnosti, od Pankráce, je Leopoldovou bránou, ta byla postavena v letech 1676 a¾ 1678. Je zdobena pilastry a štítem se znaky, zase vše od italských stavebníkù. Na druhé stranì Vyšehradu je brána Cihelná, také zvaná Nová a nebo Høbitovní. Za francouzské okupace v roce 1742 tady byly vybudovány kasematy. Další vojska po nich, pruské a rakouské je jenom zdokonalovaly. Kasematy jsou úzké podzemní chodby se støílnami pro vojáky s lehkými zbranìmi, jsou asi dva metry vysoké a široké pouze jeden a pùl metru. V jednom místì je památka na støílnu pro kanón. Po nìkolika stovkách metrù chodba ústí do obrovské místnosti, má rozlohu 330 ètvereèních metrù, ta byla shroma¾dištìm pro vojsko. Dnes je tato místnost, nazvaná Gorlice, sochaøskou galerií originálù soch z Karlova mostu. Kasematy jsou pøístupny veøejnosti asi v délce jednoho kilometru. Kdy¾ pruská armáda musela odtáhnout, chtìli vyšehradskou pevnost vyhodit do povìtøí. Navozili sem 133 sudù s doutnáky a poslední voják je mìl zapálit. Jen¾e se našli tøi udatní Podskaláci, kteøí se souhlasem purkmistra do kasemat pronikli a všechny doutnáky sebrali a odvezli. Tak byl Vyšehrad zachránìn. Za tento èin dostali od Marie Terezie 200 zlatých roènì rentu. Elektrický proud do kasemat zavedl sám František Køi¾ík, dnes u¾ nefunguje, ale udivuje svým dokonalým zabezpeèením. V roce 1883 se stal Vyšehrad souèástí Prahy a vyšehradská pevnost byla zrušena. V roce 1962 byl Vyšehrad vyhlášen za národní kulturní památku. Èást majetku v areálu byla navrácena v roce 1991 vyšehradské kapitule a èást spravuje a vlastní magistrát.
Na Vyšehradì najdete i Vyšehradské sady, jsou to vlastnì dva parky, Karlachovy sady a Štulcovy sady. V Karlachových sadech najdete také tøi kusy sloupu, opøené dohromady. I k tìmto kamenùm se vá¾e povìst o èertovi a knìzi, ale spíše to byla èasomíra starých Slovanù. I kdy¾, jeden neví. Na Vyšehradì je také Slavín, høbitov, kde jsou pochování velikáni èeského lidu a nejenom oni. Ale to u¾ je jiný èlánek.
s vysokými arkádami a také domy pro hradní personál, vodovod a i školu. V létech 1348 a¾ 1350 nechal zbudovat nové opevnìní s cimbuøím, vì¾emi, fortnami a dvìma branami. Do našich èasù se zachovaly zbytky brány zvané Špièka, tu v roce 1903 rekonstruoval podle dobových pramenù Antonín Wiehl. 
vyšehradská kapitula a dala ji obnovit podle návrhu Antonína Bauma. Nástìnné obrazy namalovali Antonín König a Jan Heøman a František Sequens namaloval obraz oltáøní. Dnešní vzhled je výsledkem nìkolika oprav. Druhá nejstarší církevní stavba na Vyšehradu byla románská bazilika svatého Vavøince, její¾ zbytky byly vykopány pøi archeologickém prùzkumu v roce 1903. Tato bazilika byla postavena takté¾ v druhé polovinì 11.století. 
stavebníkù. Na druhé stranì Vyšehradu je brána Cihelná, také zvaná Nová a nebo Høbitovní. Za francouzské okupace v roce 1742 tady byly vybudovány kasematy. Další vojska po nich, pruské a rakouské je jenom zdokonalovaly. Kasematy jsou úzké podzemní chodby se støílnami pro vojáky s lehkými zbranìmi, jsou asi dva metry vysoké a široké pouze jeden a pùl metru. V jednom místì je památka na støílnu pro kanón. Po nìkolika stovkách metrù chodba ústí do obrovské místnosti, má rozlohu 330 ètvereèních metrù, ta byla shroma¾dištìm pro vojsko. Dnes je tato místnost, nazvaná Gorlice, sochaøskou galerií originálù soch z Karlova mostu. Kasematy jsou pøístupny veøejnosti asi v délce jednoho kilometru. Kdy¾ pruská armáda musela odtáhnout, chtìli vyšehradskou pevnost vyhodit do povìtøí. Navozili sem 133 sudù s doutnáky a poslední voják je mìl zapálit. Jen¾e se našli tøi udatní Podskaláci, kteøí se souhlasem purkmistra do kasemat pronikli a všechny doutnáky sebrali a odvezli. Tak byl Vyšehrad zachránìn. Za tento èin dostali od Marie Terezie 200 zlatých roènì rentu. Elektrický proud do kasemat zavedl sám František Køi¾ík, dnes u¾ nefunguje, ale udivuje svým dokonalým zabezpeèením. V roce 1883 se stal Vyšehrad souèástí Prahy a vyšehradská pevnost byla zrušena. V roce 1962 byl Vyšehrad vyhlášen za národní kulturní památku. Èást majetku v areálu byla navrácena v roce 1991 vyšehradské kapitule a èást spravuje a vlastní magistrát.