Ètvrtý den našeho provensálského pobytu nezaèíná vùbec nadìjnì. Ji¾ pøi snídani s obavami sledujeme oblohu, která barvou pøipomíná šedivé skály, jim¾ jsme se obdivovali pøedchozí den. Na obloze se nám však tato barva ani trochu nelíbí, nebo» vìští brzký déš», a ten se nám do dnešního programu vùbec nehodí. Jen¾e pøírodì neporuèíš, a tak u¾ pøi jízdì k prvnímu dnešnímu cíli, jím¾ je park Jardin de la Fontaine
v Nimes, odevzdanì pozorujeme první kapky, které stále hustìji pokrývají pøední sklo našeho autobusu.
Zahrada s fontánami byla zalo¾ena kolem místa, kde za dob Øímanù tryskal pramen, byl tam chrám a láznì.
Kdy¾ dorá¾íme k zlacené bránì, jí¾ se do Jardin de la Fontaine vchází, jsou rozta¾ené deštníky u¾ naprostou nezbytností a klièkujeme mezi kalu¾emi, které se tvoøí na cestách vysypaných jemným pískem. Zahrada s fontánami je jako stvoøená pro krásné sluneèné poèasí. Procházíme kolem hlubokých kanálù s temnì zelenou vodou lemovaných zábradlím z bílého kamene, potkáváme se s graciézními sochami pøipomínajícími øímskou minulost, míjíme mohutné stromy, velmi èasto platany, které jistì za slunného dne skýtají pøíjemný stín. Nevynecháme ani romantickou zøíceninu Dianina chrámu. Dianu jsem nezahlédla, zato dvì nádherné èerné, hnìdì ¾íhané koèky, které tam hledaly úkryt pøed deštìm. Obdivujeme krásné terasy, které stoupají do svahu, na nìm¾ bychom prý asi po desetiminutovém výstupu našli za stromy skrytou Tour Magne, nejvyšší z nìkolika vì¾í, je¾ jsou postaveny podél asi sedm kilometrù dlouhých mìstských hradeb. My však zùstáváme pøi zemi a opouštíme krásnou zahradu, jí¾ nebylo dáno pøedvést se nám v plné kráse. Jako naschvál v tu chvíli pøestává pršet, ale obloha se ještì stále netváøí pøívìtivì.
Naše cesta vede pøes historické centrum mìsta. Francouzi si zøejmì potrpí na dla¾bu tvoøenou z velkých hladkých plátù. Chùze po ní v dešti nebo i tìsnì po nìm, to je lahùdka. Pøipadám si jako Bìlousová s Protopopovem dohromady a jsem moc ráda, ¾e nekonèím jako svého èasu Kiliusová s Bäumlerem. (Pamìtníci a milovníci krasobruslení jistì vìdí, na co nará¾ím.) A tak klou¾u mìstem, ale stíhám si povšimnout, ¾e jednotlivé pláty leštìné ¾uly jsou tam, kde se rohy dotýkají , ozdobeny mosaznými terèíky asi o prùmìru 5cm, na nich¾ je vyrytý upravený mìstský znak-palma a krokodýl.
Asi po ètvrthodinì chùze se pøed nám objeví první chlouba mìsta Nimes, Maison Carrée (Ètvercový dùm), pravoúhlý chrám v øeckém stylu. Byl postaven kolem roku 5 n.l. na poèest Augustových synovcù - Gaia a Lucia – a je jedním z nejlépe dochovaných øeckých chrámù. Vchod lemuje šest korintských sloupù. Ve své dlouhé historii slou¾il k rùzným úèelùm, byla zda dlouho zasedací síò, pak soukromá rezidence, kostel, ale taky stáj èi sklad. Potom tu byl archiv a dnes se v jeho prostorách poøádají historické výstavy. Hned naproti této budovì vidíme stavbu, která je dokonalou reflexí Maison Carrée. Je to Carrée d´Art (Ètverec umìní). Sklenìná a ocelová budova, ji¾ vyprojektoval britský architekt Norman Foster, ve svých útrobách skrývá mìstskou knihovnu, mediatéku, muzeum moderního umìní i špièkovou restauraci.
Pokocháme se naposledy pohledem na impozantní budovy a vydáváme se dále, k hlavní pozoruhodnosti mìsta Nimes, jí¾ je Les Arénes, skvìlý øímský amfiteátr. Na amfiteátr jsem zvìdavá, avšak káva a èaj, je¾ jsem vypila k snídani, nemají zøejmì pro staré øímské umìní pochopení a velmi rády by mì opustily na jakémkoli, by» historicky bezcenném místì. Leè marnì oko mé bloudí po okolí hledajíc šipku s mezinárodnì srozumitelným oznaèením. Na tahle zaøízení si Francouzi prostì nepotrpí. To nám bylo souzeno poznat i pøi návštìvì Marseille. A tak je tøeba projít oèistcem a¾ k amfiteátru, co¾ v praxi znamená víc jak pùl hodiny chùze. (Tìm, kteøí èetli moje pøedchozí vyprávìní, se omlouvám. Nedopatøením jsem tuto svou „køí¾ovou cestu“ zasadila do Arles. To víte, k amfiteátru jsme putovali i tam, a tak zá¾itky splynuly…)
Míjíme vznosnou gotickou katedrálu a po nìkolika minutách chùze se nám naskýtá malebná podívaná. Pøed vchodem do dalšího chrámu se scházejí dìti (pøevá¾nì doprovázené rodièi) jdoucí k prvnímu svatému pøijímání. Pohled na nì je rozkošný! Všechny jsou obleèeny záøivì bíle, i kdy¾ styl obleèení je zde velmi rùznorodý. Mezi dìvèátky pøevládají šatièky, ale nejsou tu výjimkou ani „kapsáèe“ a trièko, chlapci mají oslnivì bílé košilky a tmavé kalhoty – pohøíchu obèas v kombinaci s teniskami. Mùj pohled však pøitahuje krásná èernošská holèièka. V bílých romantických šatièkách vypadá jako princeznièka. Starostlivì pobíhající maminky øadí dìti do dvojstupù, ka¾dé dostává bílou lilii na dlouhém stonku. Jsem ráda, ¾e mi zùstaly aspoò fotografie, proto¾e neúprosný èas nás nutí pokraèovat v cestì.
Koneènì se pøed námi objevuje amfiteátr. Pùsobí opravdu velkolepì a hodnì pøipomíná známé øímské Koloseum. Byl zalo¾en kolem roku 100 n.l. a je velmi zachovalý, zachovalo se i druhé podla¾í. Dùmyslný systém vchodù a prùchodù pomáhal od sebe nekompromisnì oddìlovat diváky podle spoleèenského postavení a pohlaví. Amfiteátr pojme 24 000 divákù. Dodnes se v nìm konají festivaly a také býèí zápasy, pøi nich¾ ovšem (na rozdíl od tìch v Camargue) býk neodchází ¾ivý. Pøekonávám závra» a stoupám a¾ k nejvyšším øadám hledištì. Tam se usadím a cítím se jako vítìz nad sebou samou. Jen¾e i tady je kochání brzy konec, proto¾e se blí¾í poledne a nabitý odpolední program.
K autobusu se vracíme kolem zajímavých fontán, chvilku postojíme i u pomníku Ernesta Denise, francouzského historika a slavisty, který psal o èeské historii a podporoval vytvoøení samostatného èeského státu v roce1918. Ale nemohu opustit Nimes, ani¾ bych vám sdìlila jednu „prozaickou“ zajímavost.
Kdy¾ si dnes kupujete d¾íny, setkáváte se s oznaèením látky, z ní¾ jsou vìtšinou ušity. Je to denim. Levi Strauss, ¾idovský emigrant z Bavorska, pøijel do USA a tam v dobì „zlaté horeèky“zaèal šít kalhoty pro horníky. Proto¾e kalhoty musely nìco vydr¾et, opustil pùvodní materiál, stanové plátno, a zaèal dová¾et serge de Nimes, co¾ není nic jiného ne¾ dnešní denim. De Nimes (èteno de nim) toti¾ znamená z Nimes, a tak byla zkomolenina na svìtì, ujala se a dochovala do dnešních dnù.
nezahlédla, zato dvì nádherné èerné, hnìdì ¾íhané koèky, které tam hledaly úkryt pøed deštìm. Obdivujeme krásné terasy, které stoupají do svahu, na nìm¾ bychom prý asi po desetiminutovém výstupu našli za stromy skrytou Tour Magne, nejvyšší z nìkolika vì¾í, je¾ jsou postaveny podél asi sedm kilometrù dlouhých mìstských hradeb. My však zùstáváme pøi zemi a opouštíme krásnou zahradu, jí¾ nebylo dáno pøedvést se nám v plné kráse. Jako naschvál v tu chvíli pøestává pršet, ale obloha se ještì stále netváøí pøívìtivì.
Asi po ètvrthodinì chùze se pøed nám objeví první chlouba mìsta Nimes, Maison Carrée (Ètvercový dùm), pravoúhlý chrám v øeckém stylu. Byl postaven kolem roku 5 n.l. na poèest Augustových synovcù - Gaia a Lucia – a je jedním z nejlépe dochovaných øeckých chrámù. Vchod lemuje šest korintských sloupù. Ve své dlouhé historii slou¾il k rùzným úèelùm, byla zda dlouho zasedací síò, pak soukromá rezidence, kostel, ale taky stáj èi sklad. Potom tu byl archiv a dnes se v jeho prostorách poøádají historické výstavy. Hned naproti této budovì vidíme stavbu, která je dokonalou reflexí Maison Carrée. Je to Carrée d´Art (Ètverec umìní). Sklenìná a ocelová budova, ji¾ vyprojektoval britský architekt Norman Foster, ve svých útrobách skrývá mìstskou knihovnu, mediatéku, muzeum moderního umìní i špièkovou restauraci.
pozoruhodnosti mìsta Nimes, jí¾ je Les Arénes, skvìlý øímský amfiteátr. Na amfiteátr jsem zvìdavá, avšak káva a èaj, je¾ jsem vypila k snídani, nemají zøejmì pro staré øímské umìní pochopení a velmi rády by mì opustily na jakémkoli, by» historicky bezcenném místì. Leè marnì oko mé bloudí po okolí hledajíc šipku s mezinárodnì srozumitelným oznaèením. Na tahle zaøízení si Francouzi prostì nepotrpí. To nám bylo souzeno poznat i pøi návštìvì Marseille. A tak je tøeba projít oèistcem a¾ k amfiteátru, co¾ v praxi znamená víc jak pùl hodiny chùze. (Tìm, kteøí èetli moje pøedchozí vyprávìní, se omlouvám. Nedopatøením jsem tuto svou „køí¾ovou cestu“ zasadila do Arles. To víte, k amfiteátru jsme putovali i tam, a tak zá¾itky splynuly…) 
K autobusu se vracíme kolem zajímavých fontán, chvilku postojíme i u pomníku Ernesta Denise, francouzského historika a slavisty, který psal o èeské historii a podporoval vytvoøení samostatného èeského státu v roce1918. Ale nemohu opustit Nimes, ani¾ bych vám sdìlila jednu „prozaickou“ zajímavost.