Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vzpomínka
Je to tyhle dny u¾ pøes dvacet let, co jsem ovdovìla. Ve skuteènosti jsem svého mu¾e vlastnì nikdy nepoznala jako zdravého. Potkali jsme se v dosti dospìlém vìku a on byl u¾ od mládí nepøíliš zdravý a hlavnì pak jeho bronchitida se horšila rok od roku. A pøesto to byl èlovìk jarého srdce a povahy, veselý, obìtavý, pøátelský - opravdu jsem si takového poctivì øeèeno ani nezaslou¾ila. A v dobrém i zlém jsme spolu ¾ili mnoho let.
A pak byl jeden rok v únoru po mnoho dní tì¾ký smog. Marnì jsem Janíkovi bránila v odchodu z domova, kdepak, co by si v práci bez nìj poèali, jen by byl ve filmotéce nepoøádek - on prostì musí a je to jen kousek, pøes dvì ulice - no, nedal se udr¾et. A tak jsem v pondìlí pøišla z práce a on sedìl ve svém køesílku celý takový jiný a skoro bez dechu. Volala jsem doktora, píchl injekci a a» u¾ tyhle dny ani náhodou nechodí ven a ¾e to bude dobré... Jen¾e nebylo a tak jsem v úterý kolem poledne sehnala sanitu a odvezla Janíka na kliniku, na které jsem pøed nìjakým rokem dìlala sekretáøku. Tam ho ulo¾ili a ¾e nemám posedávat na chodbì, ¾e se to upraví a poslali mne domù.
Byl takový slunný jasný den, jako by ani únor nebyl. Šla jsem Štìpánskou kolem kostela, dívala se na to modré nebe a byla plná víry, ¾e v takovém dni se nic nemù¾e stát. Ani ne za hodinku zvoní telefon, mladý asistent po chvíli mlèení øíká - man¾el pøed chvilkou zemøel. A ve mnì se všechno zastavilo. Všechno, doslova. Jako by svìt kolem pøestal existovat. Samozøejmì jsem v pøíštích dnech obìhala a zaøídila všechno, co bylo tøeba, ale všechno jsem to dìlala jako v nìjakém neskuteèném snu. Vnitønì studená, nevnímající, bez citu. Bez slz.
Nìjaký den pøed Janovou smrtí byl budoucí ze»ák ¾ádat o dceøinu ruku, u¾ mìli i termín svatby, proto¾e Pavel je celá léta mana¾érem folkového hnutí a jeho tisku, tak mìli zajednanou loï na plavbu po Vltavì pro hromadu hostù, Nezmaøi a další kamarádi se chystali na vystoupení na lodi - dcera za mnou pøišla, co má dìlat. Ale nedìlej nic, rozhodla jsem. Kdybychom ¾ili na vsi, pøed lidmi bys neobstála, tady v Praze si toho nevšimnou ani lidé v domì. Bude to smutnìjší, ale nic nemìò.
A poøád jsem ¾ila jako ve sklenìném poklopu, bez citu, bez zaplakání. Vlastnì mi ze všeho nejvíc pomáhalo, ¾e jsem tehdy pracovala jako úèetní poboèky Èerveného køí¾e, jako záchrana po úèetním bordeláøi, co tam po sobì zanechal v podvojném úèetnictví poøádnou paseku. V práci jsem prostì nìjak zapnout musela.
To moje necítìní protrhla právì Majdina svatba. U¾ v pøedpokoji svatební sínì mne rozhodilo, ¾e ceremoniáøka vyzvala "a teï si tatínek pøivede nevìstu" a on tatínek nebyl, naštìstí nìkdo z pøátel pøiskoèil a vypomohl. A pak - tam na ®i¾kovì tehdy mìli takovou úpravu, ¾e rodièe sedìli zvláš» u boèní zdi v pøekrásných køeslech - Pavlovi rodièe sedìli dva a to ètvrté vedle mne zelo prázdnotou. A ve mnì se to všechno nìjak pøetrhlo a koneènì jsem našla slzy a cit - no spíš jsem se slo¾ila, i kdy¾ nìjak uvnitø, v sobì. Ale i tak mi pak ještì pár týdnù trvalo, ne¾ jsem po tøech mìsících ten sklenìný poklop rozbila a vrátila se k normálu. Syn se chystal na víkend s kamarády "pod širák" a proto¾e mne a¾ moc dobøe zná, zadíval se pøi louèení na mne v pochybách - mami, ty jsi zase ty, ty tady budeš øádit - nemám zùstat radìji doma? Vyhnala jsem ho skoro dychtivì z domu a opravdu se dala naplno do díla. My jsme mìli s man¾elem vlastnì celý náš pokoj oblo¾ený policemi s knihami - jeden kout byl spíš s jeho literaturou, druhý mùj. A tak jsem ty desítky jeho knih odnosila do dceøina bývalého pokoje, odtáhla jsem i Janùv gauè, nakonec navršila i svoje knihy, Janovy police odmontovala ze zdi, díry zasádrovala, nábytek natahala do prostøedka pokoje a staèilo u¾ v pondìlí zajít pro Primalex a vymalovat.
Syn se v nedìli naveèer vrátil a byl na pokraji mdlob - v¾dy» jsem to øíkal, já jsem to tušil!!! Ale ulil se v pondìlí z pøednášek a vymalovali jsme, naše spoleèná kamarádka pøišla pomoct drhnout parkety, tátùv starý gauè jsme ještì v nedìli sestìhovali pøed dùm k pondìlnímu odvozu vìcí do sbìren. Ještì jsem nalakovala v úterý stolek na èerstvì hnìdo - a od pùlky týdne byl pokoj naprosto dokonale pokojem pro jednoho. Vzpomínka na mu¾e nepotøebovala kulisy. S láskou a úctou a vdìkem na nìj nezmìnìnì vzpomínám - pøes všechny další peripetie ¾ivota - do dnes.
Naïa Vencovská