Jména v kalendáøiDnes má svátek Bohuslav. Význam jména je zøejmý - Bohuslav uctívá a oslavuje Boha.
Napadá mì pøipomenout známé nositele tohoto jména jako napøíklad:
Bohuslav Martinù – èeský skladatel, houslista a pedagog
Narodil se dne 8. prosince 1890 v rodinì ševce a zároveò povì¾ního a
spoøitelního sluhy v Polièce. Od dìtství se uèil hrát na housle a ji¾ v patnácti letech vystupoval jako sólista na místních veèírcích. Pøi zkouškách na pra¾skou konzervatoø pøedlo¾il vlastní smyècový kvartet na námìt Jaroslava Vrchlického Tøi jezdci a od té doby se vìnoval skladbì. Od houslí pøešel na varhanní oddìlení, ale byl pro nedbalost propuštìn. Stejné problémy mìl i pøi státní zkoušce z hry na housle, kterou musel opakovat. Více ne¾ studium na nìho mìlo vliv dílo Antonína Dvoøáka, Richarda Strausse a Clauda Debussyho.
Do roku 1912 napsal na devadesát dìl. První svìtovou válku pro¾il jako uèitel houslí ve svém rodišti. Zde napsal k oslavì vzniku ÈSR významnou kantátu Èeská rhapsodie (1918). V roce 1923 odešel do Paøí¾e, kde do sebe nasál projevy soudobé hudby a pøedevším poznal dílo Igora Stravinského. Také tam nalezl svùj osobitý skladatelský projev a novým zpùsobem navázal na tradice èeské hudby, kterou pevnì zasadil do svìtové hudební kultury. Aèkoliv ¾il v cizinì, domácí vlivy a víra neustále prostupují celým jeho dílem. Z jeho díla se sluší pøipomenout pøedevším opery Hry o Marii, Veselohra na mostì, Julietta, Øecké pašije a Ariadna. Vedle baletù napsal i mnoho orchestrálních skladeb, šest symfonií a bezpoèet kantát a komorních dìl. V jeho rodné vlasti bylo skladatelovo dílo dlouho pøehlí¾eno a jak u¾ to tak v Èechách bývá, vzali jej zde na vìdomí, a¾ kdy¾ ho uznával celý svìt. Bohuslav Martinù zemøel 28. srpna roku 1959 v Liestalu u Basileje. V roce 1979 byly jeho ostatky pøevezeny do rodné Polièky.
Bohuslav Balbín – potomek rytíøského rodu Balbínù z Vorlièné
Narodil se v prosinci roku 1621 v Hradci Králové. Nebyl prvním z rodiny, kdo se zapsal do dìjin èeské kultury. U¾ jeho prapradìdeèek Jan byl humanistický básník, pradìdeèek Jiøí zastával funkci primátora a královského rychtáøe v Hradci Králové, otec Lukáš byl purkrabím v Pardubicích.
Rodina ve které se narodil byla poèetná - Bohuslav byl mezi sedmi dìtmi benjamínek. Jeho otec zemøel dva mìsíce poté, co se Bohuslav narodil. Chlapce vzal na vychování na èastolovický zámek urozený pan Otto z Oppersdorfu.
Z nelehkého dìtství si Bohuslav odnesl nìkolik charakteristických vlastností. Pøedevším to byla hluboká zbo¾nost. Byl od narození velmi slabý, nedu¾ivý, prošel nìkolika tì¾kými nemocemi, a matka ho ve chvílích úzkosti zasvìtila staroboleslavské Bohorodièce - chlapec se uzdravil skoro a¾ zázraènì, tak¾e pak pøe¾il všechny svoje starší sourozence a s úctou vzhlí¾el nejenom k Pannì Marii, ale ke všem svìtcùm vùbec. Vedle matky ho vychovávala babièka a probudila v nìm zájem o pøírodu a lásku k ní - nauèila ho znát spoustu bylin. Také pan z Oppersdorfu se o zájmy Bohuslavovy svým zpùsobem zaslou¾il - byl toti¾ vášnivý rybáø a myslivec.
A ještì jednu lásku si odnesl z dìtství - zamiloval se do historie. Odmalièka mìl rád èeské dìjiny, a ty se pozdìji staly jeho osudem. Brzy se nauèil abecedì a v sedmi letech u¾ mìl pøeètenou Hájkovu Kroniku èeskou.
Kdy¾ mu bylo devìt, šel Bohuslav studovat. Chodil do latinské školy u benediktinù v Broumovì a po roce pøešel na školy jezuitské. Prošel jich víc - uèil se v Jièínì, Praze, Olomouci, Brnì, Kladsku a ještì jednou v Praze. Tato anabáze budoucích klerikù z místa na místo nebyla nic zvláštního, prošli jí všichni adepti jezuitského vzdìlání. Balbín vynikal nad svoje spolu¾áky nadáním. Nejen jazykovým - brzy ovládl latinu a øeètinu, ale i literárním. Èetl a pøekládal Cicerona a Ovidia, ve vyšších tøídách Propertia, Tibulla a Vergilia. Pod vlivem svého uèitele, Poláka Lancinia vstoupil v patnácti letech do Tovaryšstva Je¾íšova. Po dvouletém brnìnském pobytu pak slo¾il první øeholní sliby chudoby, poslušnosti a èistoty, jimi¾ se Tovaryšstvu Je¾íšovu zaslíbil natrvalo. Kdy¾ získal bakaláøský titul, uèil nìkolik let na gymnásiu, jak to vy¾adovaly pravidla øádu, aby mohl dál studovat teologii.
Nemoci jej provázely po celý ¾ivot. Roku 1655 se pøi udílení svátosti posledního pomazání nakazil èernými neštovicemi, chorobou, která èasto konèila smrtí. Vyléèil se, a za to vdìèil domácímu lékaøi klementinské koleje a vìhlasnému profesorovi pra¾ské lékaøské fakulty Janu Markovi Marcimu z Kronlandu. S Markem Marcim se spøátelil a vìnoval mu pár epigramù.
Bìhem svého ¾ivota se Balbín dostává stále víc - vnitønì i vnìjškovì - do rùzných sporù a nesnází, co¾ pøispìlo ještì víc k jeho zahoøklosti.
V práci historika Zdeòka Kalisty se doèítáme: "V jednom dopise si Bohuslav Balbín stì¾uje, ¾e mu jeho bratøí øádoví nepøejí, a ¾e jej (snad právì vzhledem k jeho stále rozsáhlejší a rozsáhlejší uèené èinnosti mimoškolní ) nazývají lenochem". Rok nato - léta 1660 - propuká za pobytu v Jindøichovì Hradci "jakási aféra", jejích¾ pøíèin dnes u¾ nemù¾eme s plným bezpeèím zjistiti, která však vedla k tomu, ¾e Balbín byl sesazen z úøadu uèitelského, který byl dotud zastával, zbaven veškerého styku s mláde¾í a odkázán na pouhou funkci historika. Další pedagogická èinnost mu byla zakázána velmi striktnì, a nav¾dy.
Bariéru mlèení v této aféøe prolomili autoøi balbínovské monografie, historici Jan Kuèera a Jiøí Rak, v roce 1983. Dùvodem nebyl nedostatek øeholní pravovìrnosti, ani pøílišné vlastenectví. Bohuslava Balbína - jeho mohli bychom øíct "lidskou výbavu" - trochu ošidil sám Pánbùh. Byl prostì jiný! V kontaktu s ¾áky se prokázala peèlivì sice tajená a ovládaná, v okam¾icích krize však pøece jenom otevøenì propukající jiná orientace pana profesora. Ta orientace byla pedofilní.
Kolem Balbínova prohøešku se nakupila spousta záhad a nejasností. Profesor Balbín sice nikdy nikomu neublí¾il, pøesto ho však èekala izolace, jeho ¾ivot se u¾ nav¾dy uzavøel mezi ètyøi stìny pracovny. Osobní diskvalifikace umo¾nila Balbínovi koncentrovat veškeré síly k vytvoøení velkého historického a vlastivìdného díla. Napsal sedm objemných svazkù, celkem 2500 stran textu. Víc u¾ nedokázal - choroba a pøicházející slepota ho zastavily. Pøesto pracoval a¾ do smrti, a to i tenkrát, kdy ho ochromila mrtvice, kdy byl schopen psát jenom levou rukou a nakonec pøinucen pou¾ívat slu¾eb písaøe, kterému diktoval, i kdy¾ ho øeè velmi vysilovala.
Bohuslav Balbín, bezesporu jedna z nejvìtších osobností barokní doby a èeské historie vùbec, zemøel ètyøi dny pøed svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688 okolo osmé hodiny veèerní. Je pochován v kryptì kostela sv. Salvátora v Praze.
Panna Marie Královna
V církevním kalendáøi je dnes pøipomínán svátek Panny Marie Královny. Tento den je zasvìcen matce Je¾íše Krista a vìøící si pøipomínají její úlohu, kterou mìla pøi jeho zrození, i to, ¾e podle bible to byla právì ona, která odèinila høích pramáti Evy a pokoøila ïábla.
Titul královna, který je jí dáván, však nelze chápat ze svìtského pohledu. Není vladaøkou, hodnost pouze pøipomíná, ¾e Marie pro¾ila zázrak mateøství a byla nejen milující matkou, ale také chápající ¾enou.
Podle evangelia je také u Boha nejvìtší pøímluvkyní za lidstvo. Dle závìru II. vatikánského koncilu je Marie uctívána jako vynikající a naprosto jedineèný èlen církve a obdivuhodný pøíklad víry a lásky.
Jan Kareta
