Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a pošta
Prázdniny se na Taiovì mluvì podepíší v¾dy pøímo vra¾ednì. Jak by také ne! Jeho konverzace v èeštinì se po dva mìsíce omezuje pouze na nìkolik slov, je¾ vymìní s paní, která hlídá jeho mladšího brášku, kdy¾ ho k ní po obìdì pøivede a veèer ho vyzvedává, a potom jednou týdnì na hodinovou komunikaci se mnou. Jinak mluví jen vietnamsky. Hodnì èasu stráví u poèítaèe, který na nìho „mluví“ pro zmìnu anglicky. Všechny moje rady, aby Tai jel do dìtského tábora, kde bude mluvit èesky, padají jak u Taie, tak u jeho maminky na neúrodnou pùdu. A tak se mi od pøelomu prázdnin pøi rozmluvì s Taiem je¾í vlasy na hlavì.
Po poslední prázdninové hodinì jsem Taie po¾ádala, aby mi cestou domù vhodil do poštovní schránky blahopøání, které muselo ještì ten den odejít. Proto¾e znám Taiovu „spolehlivost“ (v minutì zapomene, co mìl udìlat, nebo» je duchem stále u poèítaèe), øíkám mu ve chvíli, kdy si u¾ poskládal vìci do batù¾ku a obouval se: „Tai, kam teï pojedeš nejdøíve?“
„Do poštu,“ odtuší, jako by se nechumelilo.
„A¾ do nemusíš, staèí ke schránce,“ upøesòuji a velkoryse zatím pøehlí¾ím nesprávnou koncovku. Tai má však naspìch, a tak oponuje jen slabì: „To jedno, schránka vedle poštu.“
Tohle u¾ nemohu nechat bez povšimnutí. „Tai, copak mù¾eš øíct „vedle poštu"?“ rozhoøèuji se spravedlivì.
„Ahá! Nemù¾u,“ balancuje na jedné noze a v ruce tøímá neobutou druhou botasku. „Tak vedle poštì!“ uzavøe diskusi o koncovce rezolutnì. Jdou na mne mrákoty. „Prosím tì,“ nepouštím ho ze spárù, „podle èeho se skloòuje pošta?“
„No podle ¾ena!“
„Tak vidíš!“ oddechnu si ponìkud pøedèasnì, „Tak¾e pošta – bez po….?“
„Bez poštììì?“ protáhne Tai tázavì.
Honem v duchu napoèítám do deseti a jdu do útoku: „Ty skloòuješ ¾ena-bez ¾enì?!“
„No to néééé! Bez ¾eny pšece!“ vyrazí Tai.
„No hurá!“ zajásám. „Tak¾e schránka je vedle…?“
„Pošty!“ vyhrkne Tai s viditelnou úlevou. Na závìr neopomene dodat vìtu, kterou já v¾dy hodnotím Taiovo delší vedení: „To jsme se zase nadøeli!“
P.S. A ono blahopøání tentokrát do „schránky vedle pošty“ opravdu nezapomnìl vhodit.
Míla Nová