Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Drobnùstky z dìtství
Naše ¾ivoty pøinášejí desítky drobných pøíhod, mnohdy úsmìvných, které s oblibou a opakovanì vyprávíme ve spoleènosti, u zapáleného krbu, u sklenièky vína… Ten mùj není výjimkou, ¾el, u¾ se málokdy dostanu k tomu, abych je celé odvyprávìl. Je jich koneèný poèet a samozøejmì, jako mnoho jiných, mám tendenci je do nekoneèna opakovat. Zaènu-li, za chvíli mì okøikne man¾elka: to jsme u¾ slyšeli sedm a dvacetkrát! Usoudil jsem, ¾e na Seniortipu mi toto nebezpeèí nehrozí a ze svých pamìtí vám mohu pøedestøít nìkolik drobností.Vyloudí-li úsmìv alespoò u nìkoho, úèel bude splnìn.
Narodil jsem se …
Vydáváme-li svìdectví o chodu našeho ¾ivota, zpravidla se zaèíná narozením, vìtou, zaèínající narodil jsem se dne … tam a tam. Zdánlivì jednoduchý výrok nemusí být v¾dy bez problémù. V mém pøípadì to vyšlo najevo témìø po padesáti letech, kdy jsem zaèal formulovat svùj ¾ivotopis jako pøílohu k ¾ádosti o pøiznání vìdecké hodnosti doktora vìd.
Podle mého køestního listu jsem se narodil v obci Krátke Kesy, okrese Komárno. Úøady nìkdy èlovìku komplikují ¾ivot. Moje rodná obec byl pozdìji „integrována“ do sousední Marcelové a v chodu èetných reorganizací pøesouvána z okresu do okresu, z pùvodního Komárna do Hurbanova a po desetiletích zpìt do Komárna. Z tìchto prostých faktù vyplývá, ¾e mé osobní dokumenty, vystavované v rùzném období jsou obèas rozporné a uvádí se v nich, ¾e jsem se narodil
v obci Krátke Kesy, okres Komárno,
v obci Krátké Kesy, okres Hurbanovo,
v obci Marcelová, okres Hurbanovo,
v obci Marcelová, okres Komárno.
Tento rozpor v celé jeho nahotì jsem si, jak bylo øeèeno, uvìdomil pøi sepisování zmínìné ¾ádosti a shroma¾ïování èetných po¾adovaných pøíloh. Hrozilo nebezpeèí, ¾e nìjaký byrokratický š»oura (a není jich málo), v nejménì vhodné chvíli by mohl prokazovat, ¾e matu pøedsednictvo Akademie vìd a pøedkládám osobní dokumenty nìkolika rozdílných osob a tudí¾ „¾ádost se z formálních dùvodù zamítá“.
Ve snaze vyhnout se hrozícím potí¾ím mé CV (Curriculum vitae) zaèíná kvìtnatou vìtou: Narodil jsem se v obci Krátke Kesy, pozdìji Marcelová, v okrese pùvodnì Komárno, pozdìji Hurbanovo, nyní Komárno (a dnes bych mohl smìle dodat pùvodnì v ÈSR, nyní SR). Formulace dokonalá, nenapaditelná a odvrací hrozící nebezpeèí.
Po èase jsem se obrátil na jiný úøad, nevím u¾ s jakou ¾ádostí a pøijímacímu úøedníkovi pøedlo¾il svoji kvìtnatou formulaci. Zvedl oboèí, podíval se ne mne prùzorem nad brýlemi: pane, jako rodištì má smysl uvádìt název obce a její územní pøiøazení v dobì vašeho narození. Škoda, ¾e o tomto pravidlu nikdo nepouèil úøedníky, kteøí mi ony rozporné dokumenty vystavovali! Dùle¾ité je, od té doby zcela spolehlivì vím, kde jsem se narodil.
Otcùv omyl
Mùj otec mì obèas brával o prázdninách sebou jako malého kluka na rùzné cesty; jejich cíl se v podstatì nemìnil a zahrnoval hlavnì Nitru a výjimeènì Topolèany. I v tomto pøípadì bylo našim cílem mìsteèko na horní Nitøe. Nikdy jsem se neptal na konkrétní cíl cesty, nikdy mì nic v tomto smìru nepøekvapilo, ani to, ¾e jsme tentokrát zamíøili do topolèanské nemocnice, jak otec øíkal na návštìvu jeho dobrého známého Dr. Fodora, jinak vìhlasného chirurga. Podezøelé mi nebylo ani to, ¾e se mi pan doktor letmo podíval do krku (od toho je pøece doktorem) a co si pánové potom v ústraní cosi povídali, já jsem se zájmem prohlí¾el poutavé vybavení ordinace lesknoucími se nerezovými nástroji, podivnými reflektory…
Po chvilce mì otec vzal stranou a následovalo pøekvapivé vysvìtlování: podívej se, od malièka trpíš tìmi nepøíjemnými angínami, pan doktor Fodor bude tak laskav a tohoto trápení tì nav¾dy zbaví.
Marnì jsem protestoval a sna¾il se vysvìtlit, ¾e jsem nikdy ¾ádnou angínu nemìl, moji protivníci byli silnìjší. Obrovitý ošetøovatel si mì posadil na klín a jeho ruce mì ¾elezným stiskem sevøeli. Øval jsem, spíše u vìdomí té nespravedlnosti. Nebylo to nic platné, ústa mi rozevøeli a nasadili do nich jakousi rozpìrku, krátký postøik pøedmìtného místa jakýmsi umrtvujícím sprejem, šmik sem, šmik tak a sevøení se uvolnilo. Pan doktor utrousil nìjakou neuctivou poznámku na úèet mé odvahy, netušil, jaké nespravedlnosti se právì dopustil.
Jistou drobnou výhodu to mìlo, hlavním léèebným prostøedkem, který mi byl naordinován, byla zmrzlina.
Nicménì, zbytek svého ¾ivota jsem se musel obejít bez svých mandlí. A¾ o mnoho let pozdìji se podaøilo spoleèným úsilím s mým bratrem Lacim otcovi prokázat, ¾e opakovanými, nìkdy tì¾kými angínami trpìl on. Své mandle si zachoval dodnes.
Responsoria
Bylo to nìkdy v roce 1944, kdy mému otci, jako mnoha jiným kantorùm bylo ulo¾eno vykonávat funkci dozoru u mlátièky; zapisoval ka¾dý pytel vymláceného obilí, jako podklad pro stanovení odvodové povinnosti sedlákù.
Výmlat probíhal ve dne, v noci a samozøejmì i v nedìli. Vznikl problém co s velkou mší, na které se otec nemohl ujat svých obvyklých povinností varhaníka. Øešení, které našel, bylo celkem jednoduché: mnì (bylo mi 14), ji¾ s urèitými znalostmi hry na klavír a harmonium, bylo ulo¾eno nastudovat na varhany tøi písnì, nezbytné pro hrubou mši (co¾ bylo jednodušší), bratrovi, doprovodit zpìvem moji hudební produkci. Samozøejmì jsem mohl poèítat i s výdajnou asistencí sboru vesnických strejcù, kteøí se ka¾dou nedìli shromá¾dili na kùru kolem varhaníka.
Mùj nejvìtší oèekávaný problém pøedstavovaly responsoria, odpovìdi varhaníka na knìzovo „dominus vobis cum“ – „et tu spirituo tuo“ apod., liturgie v té dobì ještì probíhala v latinì. Knìz toti¾ svùj motiv intonuje celkem v libovolné tóninì a úkolem zkušeného varhaníka je reagovat v tóninì zcela stejné. Ke zkušenému varhaníkovi jsem mìl daleko a tak jsem po¾ádal pana faráøe: Pøed ka¾dým responsoriem budu chvíli preludovat a potom nechám dlouze zaznít jeden tón. Prosím, zaènìte na nìm , jinak bude zle. Doprovod k responsoriím se mi toti¾ podaøilo nastudovat v jedné jediné tóninì, tuším D dur.
I kdyby náš pan faráø na naši dohodu nezapomnìl, byl tu drobný problém, náš apoštolský administrátor Dr. Klein nemìl hudební sluch, poslouchat jeho liturgický zpìv byl nejednou spojen se zvláštním anti-muzikálním zá¾itkem. Jak jsem oèekával, tak se i stalo, Nepomohlo mé zoufalé dlouho znìjící D (klávesu jsem podr¾el tuším deset sekund). Pan faráø zaintonoval kdesi ve Fis, ne-li Gis dur. Co teï ? Dalo se oèekávat, ¾e strejci se napojí na jeho melodii. Svoji spásu jsem vidìl v rychlé reakci, v pøedstihu pøed všemi ostatními. Pro jistou jsem pøihodil nìkolik výrazných registrù a ještì ne¾ faráø ukonèil svùj rádoby zpìvný projev jsem do kostelního ticha vletìl se svým výrazným D-dur. Marnì. Strejci se nenechali vyvést s míry a navázali zpìvem o nìkolik pùltónù vyšším.
kdyby nìkdo chtìl názornì vysvìtlit, jak vzniká kakofonie, mohu dodat odzkoušený návod.
Imrich Lencz
Další èlánky autora: