Pohled z okna

Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Léto budiž pochváleno……

Léta jsem léto trávil s manželkou ve Výčapech u Třebíče, tedy přesněji v jejím rodném domě, kde se skutečně narodila. Svůj letní pobyt bych si nedovedl představit bez „toho místa na Brdech“. Proč se zde říká Brda mi není jasné, ale já bych ono místo stejně pro sebe neoznačil jinak nežli "milé místo". Jedná se o údolí, které mezi poli, loukami a řídkými lesy bylo uměle zatopeno, aby vytvořilo nepravidelný rybník, místy jistě hluboký, alespoň deset metrů.

K tomuto "milému místu" jsem se vracel každoročně s úctou, určitým napětím, zda ještě uvidím to, či ono, co mne rok zpět, tolik zaujalo. K tomuto místu jsem se vracel pro uklidněni a k načerpáni toho, co snad lze nazvat duchovní silou. A ještě dnes chci-li si jej vybavit, stačí zavřít oči a …..

Vyjedu z Výčap na kole, zabočím vlevo na hlavní silnici směrem do Třebíče. Vlevo je bývalá budova lihovaru, vpravo za stromy lemujícími silnici se táhne pole. Po tři sta metrech uhnu prudce vpravo vzhůru na polní cestu. Ta vede na Brda. Rok od roku pozoruji, jak se mění původně malé místo dříve využívané jako místní lom. Mění se k horšímu.

Krátké, ale prudké stoupání po hrbolaté, místy písčité cestě, kde po pravé straně ještě stále rodí několik druhů třešní, z nichž některé jsou již zplanělé,mne vyvede do otevřené krajiny.
Tahle malá alej stromů,s léty pokroucenými a proschlými kmeny, by asi mohla vyprávět. Kdo je sázel, proč právě tady, a co všechno již asi viděly.

Nutí mne to zastavit, přestat šlapat do pedálů, slézt z kola. Stojím, je horký letní den. Také slunce stojí na svém místě a dolů pod sebe hází své zlaté sypání. To se nad krajinou rozptýlí a po pravé straně zalije jednotlivé díly polí. Dříve to bylo vždy jednobarevné a slité. Dnes se barvy výrazně oddělují podle toho, co je zde zaseto. Tahle různobarevnost je hezčí. Na konci polí se zelená sad, vine další místní komunikace a pak zase pole. Na samé špici pohledu vpravo ještě lesík.

Ale stačí otočit hlavu v tom tichém pozastavení, když slezu z kola. Nechce se mi moc hýbat, abych se nerušil svými vlastními zvuky. Otáčím tedy pomalu hlavu do zvlněné krajiny porostlé drobnými slivoněmi. Jsou to "špendlíky" žluté, načervenalé i téměř rudé. Jsou propleteny ostružinami. Za nimi je borový lesík, kdysi jistě udržovaný, dnes zarostlý černým bezem, téměř neproniknutelný. Krajina zase přechází v pole, v dálce je silueta vsi. Kamenitá a písčitá cesta se mírně svažuje do údolí a já pomalu, pomaloučku sjíždím. Větve borovic místy sahají do cesty a šahají mi jemně do tváře. Nevadí to, a je to příjemné. U kaluži, které se drž i po dešti se shromažďuji stovky motýlů. Paví oka, bělásci, žluťásci a motýlci modří i hnědavě strakatí. Tohle sněmování motýlů po celý rok nikde jinde nevidím. V trávě se lesknou brouci s kovovým brněním v keřích poletují červenky, sýkorky a šedohnědý králíček polní. I obyčejný bodlák, ztepile vztyčený svým namodralým květem udivuje. Čmelák, co se utápí v jeho modři o tom ví jistě své. Žlutobílá barva rmenu se míchá s modří chrp. Ze stráně hrdě vztyčené, vystupují stonky arniky.
Zase se na malou chvíli zastavím, sesednu a nemohu odolat nacpat si kapsu i ústa zralými špendlíky. Stačí v ústech jazykem přitlačit a špendlík se rozmázne na patře se svojí dráždivou nakyslou chutí. Slupky plivám a nemusím dávat pozor, že to není vychované a estetické. Je to ale uvolněné a cítím se dobře.

Na samém vrcholu, před tím, než se mírné stoupání zlomí ve sjezd až k vodě, je vždy nejtepleji. Slunce zde hřeje tou silou, co rozpaluje okolní vzduch až se tetelí. Jak jedu dolů, písek a drobné kamení cesty pod koly haraší a šustí. Přes cestu přeběhla malá polní myška. Musím už brzdit, protože rychlost sjezdu se stále zvyšuje. Do tváře mi narážejí mušky a nechat pusu otevřenou, dojel bych k vodě zcela nasycen.

Ale náhle je tu rychlá změna. Otevře se celý výhled na zatopené údolíčko. Nevím, zda jej mám nazývat rybníkem. I vzduch je už méně rozpálený. Rybník má nepravidelný, několikrát zahnutý tvar. Na jeho okraji se střídá les s loukou a polem. Část při jednom okraji tvoří příjezdová cesta končící stavidlem s odtokem do potůčku, podél lesního okraje.

U stavidla se cestička prudce rozdvojí. Jedno rameno vede až do vody, druhé pokračuje lesní cestou, a potom dál do polí.

Já zahýbám prudce vlevo a po pár metrech v hlubokém písku zastavuji kolo, které opřu mezi stráňku porostlou maliním. Úzkou cestičkou vejdu na své "místečko". Je tu pro mne stále, již více než třicet let. Místečko zarostlé vysokou lesní trávou, některý rok již polehlou. Místo obklopené vysokými kmeny borovic. Nejsou příliš vzhledné. Rostou si tu však i přesto, že mají větve již pouze ve vrcholcích. Majestátně se kymácejí.

Rychle ze sebe svlékám všechno co na sobě mám. Moc toho není, někdy jen trenky a sandály. Ale i tohle málo se mi na tomto místě zdá přítěží a dusí mne. Tak, a teď jsem uvolněný a mám stejný pocit, jako to vše ostatní živé, co mne obklopuje. Stačí jen chvíli tiše stát. Přes bosé nohy mi přelézají velcí mravenci. Černí a zrzaví. Za větví vlevo vykukuje ještěrka. Ví o mně. Jistě lépe, nežli já o ní. Nehýbám se a ona rychlým pohybem přeběhne o kousek dál. Vidím, že mne vidí a svůj pohyb několikrát opakuje, až zmizí v trávě. Zvednu hlavu, zakloním jí, a oči se ustálí na korunách borovic. Vypadá to, jakoby se svými vrcholky a větvemi máchaly v pěně bílých obláčků, co plují po obloze nad nimi. Jako by jim mávaly, nebo říkaly .. "tam plujte, tam" ..

Spojil jsem se s těmi stromy, trávou, keři, květy. Jsem jejich částí a toužím po vodě. Okolo nikdy nikdo není. Jen oni a já. Scházím pomalu nahý k hladině rybníka. Je nepatrný teplý vánek a ten působí, že drobné vlnky vody narážejí na kameny. Jako obrovské hodiny, které pohání síla, jenž přesahuje naše vnímání. Šplouch, šplouch, pravidelně a stále stejně.

Špičky chodidel mám už ve vodě. Je vlažná. Již chci být ve vodě, ale zároveň ještě nechci. Část mého těla je už součástí rybníka a část ještě není. Přivírám oči, protože sluneční odlesk od hladiny bodá tisíci šípy duhových barev. Zdá se, že vrstva vzduchu těsně nad hladinou má jinou hustotu něž ostatní vzduch. Zdá se, jakoby tato vrstva byla vidět. Nořím se pomalu, pomaloučku do této vrstvy a zároveň pozoruji, jak mi voda stoupá ke kotníkům, kolenům a na břiše se trochu zachvěji. Ale jen trochu, protože na víc už nemám čas. Tělo vklouzne do prohřáté vody celé a vklouzne tam lehce, jakoby voda byla olej.

A ve vteřině už mám pocit nečlověčí, protože se cítím jako ploutvonožec nebo ryba. Všechny ty částečky vody mne obtékají a jednotlivé atomy se spojují v masu, jenž mne nadnáší. Otáčím se okolo podélné osy těla a vybavuji si delfíny. Funím a prskám. Šplouchám a vířím. Kapky se rozstřikují a dělají se z nich diamantové kapičky co se zablesknou a padají zpět do vody. Malinko se zklidňuji a plavu si pomalými a pravidelnými tempy na druhý břeh. Tam, kde byly dříve stromy, později pokácené a zatopené. Byly tam i kameny malé skály. Část skály stále ční z vody a přechází ve stráň řídce porostlou lesem. Je to dobrých dvě stovky metrů. Když uprostřed rybníka zvolním tempo a spustím nohy ke dnu, je voda studená. Rychle zpátky do vodorovné polohy, tady to hřeje od slunkem vlažné vody. Pomalu, pomaloučku zvolňuji, nohy se dotýkají bahnitého dna, občas zachytí o zatopené pařezy. Jeden z těch větších vyčnívá malinko nad hladinu.

Opatrně vylézám, sedám si na bobek, nohy přitahuji k bradě. Vánek teď jakoby zesílil, je mi trochu chladno, ale to se jen zdá. Za okamžik sluneční ručník, ta zlatá osuška, celé tělo znovu prohřeje. Plaváním rozprouděná krev mi probíhá tělem tak, že si to uvědomuji. Kdy si tohle člověk stačí uvědomovat? Cítím se uvolněný, v hlavě mám čisto a uklizeno. V této chvíli miluji dary, jenž jsme od Boha dostali ve formě našich smyslů. Dotknu se prsty pařezu na kterém sedím, a cítím slizkou hmotu starého dřeva. Dřeva, které roky rostlo, bralo ze země všechno, co bylo třeba k růstu. Střádalo se v něm slunko i déšť se sněhem. Vsáklo vítr, bouřky i vůně okolních polí. A pak byl život stromu ukončen lidskou rukou. Voda zatopila pařez již před lety, ale ta síla, to cítění životní krásy, z něj jde stále. Asi je to tím, že jej voda kryje. Ještě na mne působí krása síly toho dnes již neexistujícího stromu. Zavírám proto oči, abych si tu chvíli prodloužil.

A úplně plynule mne tiše obejme další krása. Je to zvuk. Když jsem jej před léty zde u tohoto rybníka slyšel poprvé, musel jsem se bedlivě rozhlížet, abych určil o co se jedná. Dnes již nemusím oči otevírat. Poznám po zvuku velké šídlo. Přesto oči otevírám, protože zvuk malé, živé, zelené helikoptéry slibuje i podívanou, kterou potom již celý rok neuvidím. Helikoptéra zůstává viset jen několik centimetru od mé hlavy. Velikou hlavu, kterou z větší části tvoří oči otáčí o sto dvacet stupňů. Šídlo usedá vedle mne na pařezu. Ta nádhera drobných detailů a zároveň dokonalého sladění. Tohle je technika! Nerozumím těm pohybům co šídlo dělá, ale jednotlivé manévry vzbuzují úžas i bázeň zároveň.

Nad hladinou rybníka, vysoko snad možná již nad polem krouží párek káňat. Předvádějí krouživé stoupání bez jediného mávnutí křídly, pouze s využitím stoupavých proudů slunkem rozehřátého vzduchu. Přiblíží se k sobě a s vřískotem, který se zde v tom téměř absolutním tichu tak rozléhá, jakoby padají střemhlav k zemi. Vždy se však včas zastaví, aby opět plavně a jakoby úplné bez námahy vystoupaly v kruzích do výše.

Téměř půl metru nad jevištěm, kterým hladina rybníka je, se téměř nepřetržitě blýskají vyskakující ryby. Nedá se určit kdy, a kde vyskočí. Je to nádherné. Chce se mi upřeně pozorovat jedno jediné místo, abych viděl ten okamžik, kdy se ryba vynoří z vody. Ale nejde to. Vždy vyskočí právě tam, kam se nedívám. Všechno to, co mne obklopuje má svůj řád. Cítím velikou pokoru, která je mi příjemná, a kdybych neměl ve tváři kapky vody z rybníka, myslel bych si, že mám na tvářích slzy.

Již vyhřátý vklouznu zpět do vody a plavu zpět přes celou délku rybníka, který pomalu obeplouvám. Dobrých tři sta metrů. Dobré jsou tím, co mi ta voda a břehy, kterými je sevřená, dávají. Nahý a trochu s "husí kůží" vylézám a rychle běžím na své místečko mezi borovicemi. Na zemi mám jen trenky, rozložený ručník a pod hlavu si dám sandály, které složím na sebe. Mezi korunami se na mne snesou šípy slunka. Do pusy si dám stéblo trávy, žvýkám jej, a vnímám tu nasládlou chuť. Zdá se mi, že celé tělo je jedna nasládlá, příjemná chuť.

Když trochu oschnu, loudám se pomalu po cestě okolo stavidla, kde je hluboká vrstva jemného, po deštích naplaveného písku. Je tak horký, že chodidla v něm pálí. Brouzdám se nahatý tím horkým pískem. Pozoruji ploštici, co se snaží přeběhnout přes cestu. Je ale nějaká pochroumaná a po chvíli se vždy převalí na záda. Namáhavě se znovu obrací, a zase se snaží. Svým usilovným pinožením mi připomíná nás - lidi. Ještě jednou se dívám do větví borovic. Pohyby větví borovic jakoby něco říkaly. Něco velmi známého, co jsme již tolikrát slyšeli, ale zase to rychle zapomínáme. Jakoby říkaly "krása, krása". Nebo jakoby řikaly: "Vnímáš mne jen tehdy, když tě naplňuji. A naplňuji tě jen když mne vnímáš….Nasedám zase na kolo, krása se mi prosákla pod kůži. Pomalu šlapu do kopce a pak zvolna sjíždím. A už je tu zase silnice, zatáčka vpravo, otlučená cedule Výčapy......přidal bych pod ní ještě další s nápisem LÉTO BUDIŽ POCHVÁLENO.....

Petr Norbert

Další články autora:

Jaro se rozběhlo

Andulka

Když léta přibývají