Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Slabost a síla hradù
Klidná síla hrady dobývá, ta zbìsilá je boøí. Máme mnoho hradù na cestì ¾ivotem a ty nám dávají sílu kráèet. Pod jejich ochranou se sami stáváme jistotou pro poutníky, kteøí kráèejí v našich stopách a s naší krví. Nosí naše jméno, alespoò do té doby, ne¾ je unese princ na bílém koni nebo v Mercedesu anebo sami ve jménu lásky nevybudují za hradbami ten úplnì svùj hrad, pro svoji princeznu èi prince a svoji-naši krev.
Minule jsem naší dceøi napsal:
I tvùj tatínek má dceruško chandru, a poslal jsem ji po netu pár internetových obrázkù.
Obratem mi odpovìdìla:
Tati, ty nemù¾eš mít chandru. Já z tebe èerpám pohodu a nadhled! To nejde!
A¾ mì z toho zamrazilo. Mám ještì vùbec sílu a energii nìco mìnit, nìkomu pomáhat, nìco zachraòovat? Obèas jsem tak unavený, ¾e to trochu cítím jako fyzickou bolest. I já mám rád svoje dìti a jsem na nì i docela hrdý. Já vím, nebyly na Mìsíci, nedostaly Nobelovu cenu a nemají akademické tituly. Ale copak ten prostý a obyèejný ¾ivot nevy¾aduje obèas velký kus odvahy a døiny? Myslím, ¾e dnes jsou docela š»astné, ale ne v¾dy tomu tak bylo, zrovna tak jako u tìch vašich.
Ten náš kluk byl od narození tì¾ký pohodáø. Kdy¾ se nauèil chodit, vymetl v nestøe¾eném okam¾iku ka¾dou kalu¾. Èasto stál ohnutý nad kanálem a nadšenì volal boda (voda) a nechtìl od kanálu odejít. Prakticky se vùbec nevztekal, co¾ bylo vzhledem k okolním dìtem pøíjemné. Ten blonïáèek se na vás díval svýma takøka úplnì èernýma oèima s takovou odzbrojující dùvìrou, ¾e byste mu odpustili skoro všechno na svìtì. Samozøejmì se nejvíc podobal dìdovi a ne tatínkovi, jak tvrdili všichni pøíbuzní man¾elky. Od mládí byl svùj. Kdy¾ mu nìkdy v páté tøídì najednou pøestala jít matematika a maminka mu vyèítala, proè se neuèí a ¾e ji urèitì nemá rád, a opakovala to u¾ asi posté, øekl jí, ¾e nemá a odešel do svého pokoje. Man¾elka z toho byla týden špatná, ne¾ pochopila, ¾e se její kluk nenechá duševnì vydírat ani od ní. Pøiznám se, ¾e jsem tenkrát z toho mìl takovou malilinkou, ale opravdu jen malilinkatì zlomyslnou radost. Pozdìji se syn nauèil hrát na kytaru. Víceménì sám a spolu se spolu¾ákem pak byli obèas i zváni, aby zahráli v „hudebce“ i v jiných tøídách. V pohodì se vyuèil a zaèal dìlat nástavbu na maturitu v Praze. S dlouholetým spolu¾ákem zaèali „pinglovat“ v rockovém klubu, co¾ ho tenkrát bavilo a pøineslo mu to i dost popularity. Kdy¾ jel jednou do práce a otevøel dveøe naší stopìtky, skoèil mu dovnitø vlèák a byli svoji. Na Ronovi (jak ho pojmenoval) bylo znát, ¾e mìl tì¾ký psí ¾ivot, a syn to pochopil. Kdy¾ jsme mu s man¾elkou øekli, ¾e Ron u nás v panelovém bytì nebude, oba zmizeli. Byli jsme z toho špatní. Oni spali nìkde v polorozpadlé chatce, ale nevzdali to. Strach v nás zápolil s hrdostí, ale on Rona neopustil. I toto pozdìji vyøešil èas a díky známosti se i ta bouda na zahradì našla. Ron si do¾il svùj psí ¾ivot a já dodnes vzpomínám s nostalgií na to, jak jsme dùstojnì kráèeli mezi ploty a štìkajícími psy, on bez vodítka a bez reakcí, jako ten nejvycvièenìjší pes svìta. Ne, syn si tu maturitu nakonec neudìlal, i kdy¾ mu najednou i ta matematika zaèala jít. Dnes ve dvojici se svým celo¾ivotním kamarádem dìlají støechy, poøídil nám vnouèata, ¾ije pro své sny a já cítím, ¾e je š»astný.
To ta naše holèièka u¾ od narození chtìla zachránit celý svìt. Jak vzpomínají naši známí, byl jsem já u¾ tenkrát indiánská babièka a takøka kdykoliv nás navštívili, jsem ji prý choval (ale urèitì to není pravda a je to zlá pomluva-v¾dy» znáte lidi). Zkrátka s nimi nás bavil svìt (myslím s dìtmi). Ta naše dvouletá holèièka nám nosila ¾abièky, pavouky, zmije, ¾í¾alky, vetøelce, terminátory a jinou havì» ještì døív ne¾ je svìt poznal ve filmu. Pøece je nenecháme zašlápnout, nebo pøejet autem, kdy¾ jsou tak hodní a krásní! ®áby jí nevadily, ale kdy¾ mìla udìlat by» jenom malou potøebu v pøírodì, byl malér. A tak jsme vozili po Èeském ráji i jinde noèník pro panenky, proto¾e jsme skladnìjší nemìli.
Ty naše dìti se mìly tak rády, ¾e jsme je snad ani neslyšeli se hádat.
Ona dominance byla dost jasná, v¾dy» mezi nimi jsou tøi a pùl roku rozdílu. Od mládí nosila stateènì okluzor,ostatnì jako její bratr, pøebírala i jeho zpùsoby chování a kdy¾ si prohlí¾ím její fotky z mládí, v¾dy všechno hroznì pro¾ívala.
Mám krásnou vzpomínku na dobu, kdy jsem po okolí chodíval za Mikuláše. Zpoèátku jsme dìlali velikou chybu, ¾e jsme vypíjeli skoro všechny panáky, které jsme po výkonu slu¾by v daném bytì dostávali. Ale kdy¾ jsme s andìlem u¾ druhý rok museli chodit sami, proto¾e nám cestou „chcípli“ oba èerti, vzdali jsme se veškerého alkoholu i èertù. A tak jsem jako Mikuláš dìlal taky trochu èerta, aby dìti mìly aspoò trochu strach. Všechny dìti z toho byly trochu paf, kdy¾ jsem na nì dìlal bububu, jen naše dvouletá dceruška se na mì vrhla se slovy “táta”, proto¾e mì poznala podle bot. První rok nechcípli jen èerti, ale ráno mi moje dìti oznámily, ¾e tady byl Mikuláš, byl unavený, ztratil èepici a spal s maminkou v lo¾nici.
Jak dìti rostly, odešel syn na internát a holèièka najednou byla v pokoji i pøes týden sama. On i ten vzor byl najednou proti ní nìjak dospìlý a daleký a ona to jen tì¾ce dohánìla. Chodila na uèòák, který ji nebavil, ale my jsme nepøipustili, aby se nevyuèila vùbec nièím. I její pøátelé u¾ byli úplnì jiní. Ti skuteèní se rozprchli po internátech, zmìnili zájmy a zvyky, a tak se to naše znudìné štìnì smutnì plou¾ilo ¾ivotem. Pohladit se nenechalo, bylo obèas pìknì protivné, a kdy¾ nebylo nìkde s partou, spalo. (V¾dy» to mo¾ná znáte i ze svého ¾ivota. Všichni, kdy¾ jsme byli mladí, jsme chtìli zmìnit svìt a dost dlouho nám trvalo, ne¾ jsme pøišli na to, ¾e svìt mìní nás.) Pøijali ji na nástavbu, na kterou se docela tìšila. Stateènì dojí¾dìla do školy, do té doby, ne¾ jsme zjistili, ¾e do ní vùbec nenastoupila. V ka¾dém zamìstnání pro ni byla práce tì¾ká (je pravda, ¾e to byla èasto skuteènost) a lidé hrozní. Sna¾ili jsme se být na ni tvrdí, proto¾e jsme si nedovedli pøedstavit, ¾e by nepracovala. Jednoho dne mi zavolala man¾elka do práce, ¾e je zle. Bylo! Kdy¾ jsem pøišel domù, dcera sedìla vedle kamarádky na posteli a obì byly evidentnì mimo. Breèely všechny tøi, jen¾e holky oèi jako koule, panenky vytrvale rozšíøené a já jsem si uvìdomil, ¾e to byla ta vìc, která mi na dceøi v poslední dobì pøipadala divná. Ona si ta naše hodná holka u¾ nìjakou dobu píchala pervitin a my hlupáci to nevidìli. Obì ubreèené mátohy jsem vzal okam¾itì do poradny. Mìl jsem šílený pocit, ¾e jim v té poradnì vùbec neradí, ¾e s nimi a pro nì vùbec nic nedìlají. Dlouhou dobu z nás nikdo poøádnì nespal. Nastaly další zoufalé pokusy o nastolení pravidelného re¾imu, nebo» nám bylo jasné, ¾e ji hlavnì musíme izolovat od její party. Bylo to prakticky nemo¾né, proto¾e náš pocit, ¾e na drogách je pøevá¾ná èást její generace, nebyl urèitì daleko od pravdy. Alespoò tady u nás. Cokoliv jsme s man¾elkou udìlali, obrátilo se proti nám. Èas od èasu se nám ztrácely peníze a jiné zpenì¾itelné drobnosti. Pak se nám zaèala ztrácet i dcera. Nezvedala telefony, domù pøišla, jen kdy¾ tam nikdo nebyl, a zanechávala nám upøímné vzkazy, které konèily slovy ”mám vás moc ráda, mám se dobøe a brzy zase pøijdu”. Svìt byl plochý, nespravedlivý a krutý. Jen pomalu a opatrnì se dostávala zpìt do ¾ivota. A pøes hodnì slzavé údolí.
Ale my jsme vìøili, ¾e pøece kus té upøímné a opravdové lásky, co jsme jí ze svého srdce dali, jí zase pomù¾e alespoò na kolena. Znovu zaèala pracovat. Nejdøíve jako uklízeèka, proto¾e si na víc nevìøila a ani o ní nikdo moc nestál. Byla š»astná, kdy¾ udìlala pøijímaèky na nástavbu. Ne nebyla ještì natolik silná, aby po první neudìlané zkoušce neskonèila, ale u¾ byla natolik silná, ¾e ji to nezabilo. Teta ji sice øíkala, ¾e nemù¾e hledat kluka podle táty, nebo ¾ádného nenajde, ale ona si ho našla. Toho, který je ochotný poslouchat Stouny i tep jejího srdce.
Neporazilo ji ani to, kdy¾ ji pøi prvním dárcovství krve zjistili, ¾e má ¾loutenku typu “C“, coby následek bývalého ¾ivota. Chodila pøi chemoterapii do práce, odpoledne do školy a bojovala jako lvice. U¾ ji nemohla porazit ¾ádná prohraná bitva. Ta naše nádherná holka se stala nejenom dospìlou, ale i stateènou. Ne neodmaturovala se samými jednièkami, ale pobavila pøi maturitì z angliètiny nejenom sebe, ale i maturitní komisi. A nebyl to výsmìch, ale spontánní smích. Stal se zázrak a u¾ ani ¾loutenku nemá. Stala se hradem na cestì mého ¾ivota. Nezachrání u¾ celý svìt, ale zachránila sebe. Nebo» ka¾dý èlovìk se musí nauèit mít rád sebe, aby mohl milovat ty druhé. A to je ten nejt쾚í úkol a nejú¾asnìjší poslání lidstva.
A já musím pøed celým svìtem pøiznat,¾e mám fajn dìti a ¾e je mám tím nejobyèejnìjším a nejskromnìjším zpùsobem rád. A i vy nemìjte strach. V¾dy» ta vaše vlo¾ená láska ve vašich dìtech urèitì je, i kdy¾ momentálnì není vidìt. Pøesto urèitì zvítìzí!
P.S. U¾ mám od své dcery krásnou vnuèku Markétku. Je samozøejmì celá po tátovi. A ten ¾ivot kráèí dál. Obèas jsem za indiánskou babièku a obèas u¾ se dopøedu tak trochu klepu strachy. Je mi jasné, ¾e jsem nezachránil svìt, ale ani dceru. Musela se zachránit sama. Na cestì stojí další hrad. Asi není nejpevnìjší, ale vím, ¾e se u¾ bude v¾dycky bránit a brány otevøe dobrovolnì jen tomu dobrému. A já u¾ mù¾u být v klidu zøíceninou. Tøeba u¾ se ze mì staví další hrad. Na cestì ¾ivotem nìkoho jiného. A tak to má a musí být. Jinak by pøece nemohl fungovat zákon o zachování hmoty a energie. A to by bylo fyzikální rouhání…
Jiøí Suchánek
