Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mùj kamarád ministrant


Kdy¾ jsem byla ještì v útlém vìku a poté školaèka, moje matka mne brávala na nedìlní dopolední mše do jednoho z krásných kostelù (nejen tìch katolických) našeho krásného mìsta (Bratislava). Tam jsem ho uvidìla poprvé. Vlastnì mne na nìj upozornila matka, kdy¾ se mne jednou zeptala, jak se mi "líbil ten ministrant vpravo od knìze celebrujícího mši". Tehdy jsem si ho ještì nemohla vybavit, proto¾e tìch ministrantù tam bylo nìkolik. Na další mši opìt ministroval, a tak jsem se na nìj zadívala. Byl asi mého vìku (11 - 12 let), mìl tmavé vlasy hladce sèesané na jednu stranu, ruce v¾dy zbo¾nì slo¾ené k modlitbì, oèi upøené vzhùru k oltáøi a vùbec, i celkovì z nìj vyzaøovala jakási pokora a zbo¾nost a ministrantský odìv jen dolaïoval tento dojem.


Èas ubíhal, já jsem se stále více vìnovala svým zálibám a matka, navzdory otcovým neustálým námitkám (v 50. letech byl bedlivì sledován dvojicí mu¾ù v ko¾ených kabátech), chodila na mši stále èastìji - sama. Kdy¾ jsem pak dìlala pøijímací pohovory na gymnázium, koho jsem to na chodbì nevidìla? No toho "našeho" ministranta! Koneènì jsem mìla mo¾nost dozvìdìt se jeho jméno - Dušan. Doma jsem matce ihned referovala tuto "senzaèní" novinu a zdálo se mi, ¾e se tehdy usmívala. Jakýmsi "øízením osudu" jsme se dostali do jedné tøídy a stali se z nás spolu¾áci. Vzhledem se témìø nezmìnil, i nyní z nìj vyzaøoval klid a mírnost a jeho gestikulace i chùze pøipomínala spíše dívku ne¾ kluka, proto se nikdy nezapojoval do "klukovin" nebo sportovních aktivit našich spolu¾ákù, ani si mezi nimi nenašel ¾ádného kamaráda.


Ze mne se postupnì stával "fanda" cizích jazykù i ètenáø krásné literatury a u¾ nìkolik let jsem mìla mo¾nost chodit i na divadelní pøedplatné, a tak jsem záhy zjistila, ¾e s Dušanem si opravdu máme o èem povídat. On také hodnì èetl, zajímal se o cizí jazyky, chodil do divadla. Avšak obèas i pøed ostatními spolu¾áky vyprávìl o tom, ¾e nejèastìji chodí na baletní pøedstavení, a dokonce zadarmo (!), jak po pøedstavení chodí do zákulisí za "bale»áky" a pak se spolu baví v divadelním klubu…


Samozøejmì netrvalo dlouho, a nahlas nevyøèený soud kolektivu byl zpeèetìn - Dušan zùstal ve tøídì docela osamocen. Mnì to vùbec nevadilo, mìla jsem ho za kamaráda a on si mùj vztah velmi cenil. Jestli to byla náhoda nebo ne, po maturitì jsme se nejen oba dostali spolu na univerzitu, ale dokonce i na stejnou jazykovou specializaci, a tak se z nás opìt stali kolegové. Zùstali jsme i nadále kamarádi a on se mi stále více svìøoval i se svým soukromím, proto vím, ¾e snad ve druhém nebo tøetím roèníku, to nám bylo zhruba 19 let, mìl dokonce vá¾nìjší známost s mu¾em…


Na pøednáškách i semináøích jsme sedávali spolu nebo blízko sebe, a tak jsem byla rovnì¾ svìdkem jeho diskusí na semináøích, na kterých svými s ohledem k vìku "slušnými" znalostmi nebo pøíliš zasvìcenými otázkami pøivedl nìkdy lektora "do úzkých". Jeho sexuální orientace nezùstala utajena našim roèníkovým kolegùm ani našim pøednášejícím a nebylo mo¾né si nevšimnout, ¾e z jednoho nebo druhého dùvodu se Dušan u leckterého z nich netìšil velké oblibì. Nejvíce antipatií mu projevovala "naše" docentka, zástupkynì vedoucího naší katedry, u ní¾ jsme pak museli dìlat i dílèí státnicovou zkoušku. V kontaktu se studenty byla nepøíjemná a odmìøená a svou nepøístupností si zøejmì "odcizila" i syna, který chodil s námi do roèníku. Kdy¾ jsem bìhem studia pracovala na naší katedøe jako pomocná vìdecká sila, ani jednou jsem nevidìla, ¾e by pøišel navštívit svou matku v práci… zato, kdy¾ jsme jednou byly s paní docentkou v pracovnì samy, po¾ádala mne, abych jí podávala pravidelné informace o tom, s kým se její syn stýká, kam chodí a co dìlá…!!!


Dušan po celou dobu studia dìlal zkoušky i klasifikované zápoèty hned na první termín a s velmi dobrým prospìchem. Po ukonèení 5.roèníku se odstìhoval do Prahy (za pøítelem i za prací pøekladatele) a na státnicové zkoušky u¾ musel dojí¾dìt. Udìlal je však postupnì všechny v øádných termínech - a¾ na jednu. Byly to "dìjiny starší nìmecké literatury" u naší docentky! Vzhledem k plánované praxi pøekladatelù nebo tlumoèníkù, která tehdy stála pøed námi, opravdu "nezbytná" zkouška a ještì k tomu ze starších dìjin! Dušan musel za¾ádat o povolení opravného termínu, který však byl a¾ za pùl roku - to dìlali státní zkoušky u¾ naši mladší kolegové. Všichni uspìli, jenom Dušan ne - samozøejmì ho zkoušela docentka!


Další ¾ádost o druhý opravný termín - opìt za pùl roku s repetenty z ni¾šího roèníku. Ti uspìli z 98%, ale Dušan opìt u docentky neprošel! Nyní u¾ na nìm bylo vidìt, ¾e má vztek. Tento mírný, tolerantní, vzdìlaný a inteligentní èlovìk mìl vztek! Pochopitelnì. Nepomohlo, ¾e jsem tam pøišla a na chodbì mu dr¾ela palce. Tímto "neúspìchem" mìl vyèerpané mo¾nosti øádnì ukonèit pìtileté studium, to vìdìli všichni. Nabízela se ještì jedna, ta nejkrajnìjší mo¾nost - po¾ádat o dìkanský termín. Samozøejmì, ¾e tak uèinil, i kdy¾ to tehdy byla velká ostuda! (Ostatnì ostudou byly u¾ ty "øádné" opravné termíny.) V¾dy» pìt let ¾ivota stráveného poctivým studiem a další víc ne¾ rok trápení kvùli jedné dílèí zkoušce z velmi nepatrné èásti obsáhlého studijního plánu, která byla pro praxi víc ne¾ zanedbatelná, to nelze vzdát èi zahodit. O to víc se dalo èekat, ¾e koneènì se mu to povede. Dìkan jeho ¾ádost schválil a "repetent" byl zaøazen ke skupinì nastávajících absolventù, tedy za další rok… Ti uspìli na 98%, Dušan - ….
U¾ se mi ani nechce pokraèovat. Vzala jsem si tehdy z práce volno, sedìla jsem opìt na chodbì, nervy napjaté k prasknutí. Bìhem èekání na oznámení výsledkù nìkdo nechal pootevøené dveøe z kanceláøe vedoucího katedry, odkud jsem zaslechla "… ale, paní kolegynì, v¾dy» to byl jeden z našich nejlepších studentù…". Bylo nad slunce jasné, o co jde, ale díky té vìtì jsem doufala, ¾e to Dušan koneènì "dostane". Za nìjakou chvíli se otevøely dveøe zkušební místnosti a èekající byli pozváni k vyhlášení výsledkù. Ty minuty se mi na chodbì pøemìnily na hodiny, a¾ koneènì ze dveøí zaèaly vycházet usmìvavé oblièeje záøící štìstím, a¾ na jeden…


Nechtìla jsem vìøit vlastním oèím ani uším, proto¾e vím, co Dušan umìl… Bylo to opravdu neuvìøitelné, bylo nepochopitelné, co doká¾e jedna zatvrzelá "uèitelka". To studium, vlastnì ta léta strávená na fakultì byla zcela zbyteèná! Dušan nebyl schopen se mnou ani mluvit, proto¾e oèi se mu u¾ leskly slzami - rychle se vytratil z budovy… a od té doby jsem ho nevidìla.


Co øíct? Doba i spoleènost se za tìch témìø padesát let zmìnila k nepoznání....
První, co mne napadá, je letošní postesknutí jedné zkušené vysokoškolské uèitelky o tom, jak se dnes píší nejen seminární práce, ale i diplomové, ba i rigorózní èi …
A to, co se "provalilo" v Plzni (dìje se toti¾ i na jiných školách), to urèitì muselo nyní pøivádìt Dušana k zuøivosti…To je výsmìch tomu úsilí, jaké jsme my museli vkládat do studia i pøístupu k povinnostem vùbec.
A tak tento pøíbìh nabízím k úvaze nejen dnešním studentùm, ale i mladým lidem obecnì, proto¾e opravdu stojí za zamyšlení.
O èem? O tom, zda vìdí, jaké vymo¾enosti se jim dnes nabízejí, zda je nezneu¾ívají a ještì tøeba na úkor jiných, kolik úsilí vkládají do svého ¾ivotního sna¾ení aj., ale rovnì¾ zamyšlení o spoleènosti - o jejích prioritách a morálce, o její toleranci èi pøedsudcích, také o úloze ka¾dého jednotlivce, která mu je pøisouzena v jeho pracovním èi rodinném spoleèenství … a nakonec také o právu a neprávu…


Eva Klimešová