Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vodácké putování
U¾ dlouho nosím v hlavì myšlenku, napsat o dalších mých prázdninových dobrodru¾stvích, která jsem za¾ila díky svým fantastickým rodièùm. Vyprávìní bude ponìkud útr¾kovité, nebo» si vybavuji pouze krátké epizody. Škoda, ¾e jsem pøišla díky mamince o podrobnì psané cestovní deníky tatínka. Maminka toti¾ mnoho vìcí, které já bych s láskou uchovávala a oprašovala znièila, tvrdíce, ¾e nikdo nemá právo lézt do cizího soukromí. Ctím cizí soukromí, pøesto mnì to však mrzí proto¾e to mé povídání by mìlo mnoho autenticky dolo¾ených podkladù.
Ach ta pamì»! Moje babièka, která se narodila v roce 1887 a èasto mi jako dítìti zpívala písnièky nebo recitovala básnièky, které se jako dítì nauèila v první obecné. To já si ze školy nic moc nepamatuji. Vím jen, ¾e jsem do ní chodila moc ráda.
Asi se dnes i doba zmìnila, nevzpomínám si, ¾e by na našem putování nìkdy došlo ke kráde¾i, i kdy¾ jsme kolikrát opustili loï na prohlídku rùzných pamìtihodností, pøípadnì na nákup potravin potøebných pro další cestování. V¾dy jsme jezdili sólo. Rodièe nemìli potøebu trávit kolektivní dovolené a vyhovovalo jim øídit tempo cesty dle vlastního uvá¾ení. Na cestách jsme trávili obyèejnì pìt a¾ sedm týdnù proto¾e tatínek jako uèitel mìl dva mìsíce prázdnin a maminka - ¾ena v domácnosti mìla prázdniny vlastnì celý rok.
K cestì jsme pou¾ívali vlastní cestovní kánoi, která byla døevìná (v dobì mé první cesty v roce 1955 – to mnì bylo devìt let, ještì nebyly laminátové lodì, ani rafty), bez vrchního krytu. Byla to tatínkova druhá loï, kterou si postavil vlastníma rukama. S tou první, kterou si dìlal se svým kamarádem Igorem, jezdil s ním. Igor pozdìji emigroval do Kanady a dnes u¾ oba, s mým tatínkem projí¾dí nìkde na nebeských pláních dravé proudy Ykonu i jiných kanadských øek. Igor byl v naší rodinì „pojem“. S nezbytnou dýmkou v zubech, kostkované košili a šátkem frajersky uvázaném na krku. Tatínek jezdil s kytarou, kterou dodnes uchovávám v šuplíku pod postelí, kde sní Snìhurka a sedm trpaslíkù, kteøí zdobí její vrchní èást, o zašlých dávných èasech. I já jsem s ní mnoho let jezdila,dnes však u¾ jen s nostalgií vzpomínám na ty doby dávno minulé. Tatínek rovnì¾ kouøil dýmku a pamatuji si, jak si pácoval tabák medem, vonným koøením a „faba di tongem“, luskem, který dával celé proceduøe vùni a nádechem magiènosti. Tabák uchovával v døevìné dóze, kterou si pøivezl z Hamburku, od jednoho starého námoøníka. Do Hamburku se dostal za války, kam byl nasazen na práci.
Pøed ka¾dou cestou tatínek nejménì pùl roku dopøedu sledoval v radiu denní hlášení o sjízdnosti øek, o dlouhodobých pøedpovìdích. Mìl také pøesný a dlouholetý plán potravin, které bylo nutné vzít s sebou, soupis veškerého obleèení a všech pomùcek potøebných k táboøení. Ráda vzpomínám na lisované kostky hráškové polévky se slaninou, deset kusù za deset korun. Baleny byly do celofánu. Stejné balení mìla i gulášová polévka, ale ta mnì tolik nechutnala. Také jsme vozívali nepøeberné mno¾ství konzerv, které se u nás obèas dostaly koupit na Zelném rynku ze zásob Èeskoslovenské armády. Mìly mimoøádnì dobrou kvalitu a nikdy nebyly zka¾ené. Nejlepší bývala èínská vepøová konzerva, s velkými kousky libového masa, ohromì dobrým sosem a nakonec i sádlo v ní nebylo k zahození. Ještì dnes cítím na jazyku tu líbeznou chu» a s èerstvým chlebem, nebylo nic lepšího.
Veškeré vybavení potøebné k cestì si rodièe dokázali poøídit vlastníma rukama. Rozmístìní na lodi tvoøil pøedák, zadák a háèek - to jsem byla já. Sedìla jsem uprostøed lodi oblo¾ená bagá¾í. Zády jsem se opírala o lodní kabelu s našimi svršky. Vedle sebe vlevo jsem mìla lodní pytel s vìcmi na spaní, stanem a nohama jsem se opírala o kabelu s potravinami. Aèkoliv jsem v té dobì umìla ji¾ zcela bezpeènì plavat, dávali mnì rodièe na ruce tzv. návleky, co¾ byly dva nafukovací váleèky cca 20 cm široké, vyrobené z nìjaké impregnované látky, které vydr¾ely témìø celý den udr¾et v sobì vzduch. Tatínek øíkával, ¾e kdybychom „se udìlali“, nebude mít èas lovit mne nìkde pod vodou, nebo» hlavní starostí pøi takové události bylo chytit loï, pádla, pøípadnì vìci, které z lodi vypadly. Volnì se v ní nikdy moc vìcí nepovalovalo, ale sem tam se tam nìco našlo - vyzuté boty, odlo¾ená bunda, Primus a pod.
Nejdùle¾itìjším vybavením pro naše cestování byl pøedevším lodní vak na ošacení a lodní pytel na spací pomùcky. Byl vyroben ze silné impregnované a pogumované tkaniny, ušit na starém, dobrém a výnnoném šicím stroji zn. Singer. Byl šlapací a dokázal prošít úplnì všechno, snad i plech. Uzávìr vaku byl nìkolikrát zabezpeèen proti vniknutí vody, pro pøípad, ¾e bychom se udìlali. Kabela na potraviny byla z hrubé tkaniny, podobné vazby jako kanava, barvy „pøíhody bolavého bøicha“. Vak i pytel byly šedivé, s èernými ko¾enkovými zvláš» prošitými rù¾ky. Igelitové pytlíky ještì neexistovaly, tak vše, co podléhalo zkáze bylo ulo¾eno v hliníkových, pevnì uzavíratelných krabicích. Na spaní nám slou¾il stan typu „jehlan“, jednoduchý, z celty, bez podsady, ale s našitým velmi širokým èerným lemováním, které se po postavení stanu pokládalo na holou zem. Na ka¾dé rohové stranì byla kovová dírka a v ní provleèené upevòovací lanko. Stan se zajiš»oval ètyømi kolíky, které byly hranaté, s okovanou špicí a kovovou horní stranou s trnem, který pøidr¾oval lanko rohu stanu u zemì. Kolíky byly dlouhé pøibli¾nì 25 cm a zatloukal se v¾dy do zemì celý, a¾ po výše zmínìný trn, v ostrém úhlu k rovinì podlo¾ky (zemì), špicí ke stanu a vrchní èástí od nìj. Mo¾ná, ¾e se nìkomu bude zdát zbyteèné popisovat tu techniku postavení stanu, ale bylo to vše velmi dùle¾ité, aby pøi nepøíznivém poèasí nedošlo k nìjaké nemilé pohromì. Buï, ¾e by to celé spadlo nìkomu na hlavu, nebo to nedej bo¾e ulítlo pøi silných poryvech vìtru. Tatínek sebou vozil i další celtu, kterou upevòoval nad vchod jako støíšku. Pak se polo¾ily tøi nafukovací matrace a péøové pytle na zip, které rovnì¾ pocházely z dílny mých rodièù. Pod hlavu mìl ka¾dý svùj malý polštáøek, kterému jsme øíkali „miláèek“. Øíkám mu tak dodnes. Støedovou tyè k postavení stanu tatínek v¾dy uøízl nìkde po cestì, pøípadnì se doprostøed umístilo tatínkovo pádlo, které mìlo zaoblenou rukoje». Maminèino pádlo bylo lehèí a vršek tvoøilo „téèko“. Do stanu se lezlo po kolenou, proto¾e nebyl tak vysoký, aby si do nìj mohl dospìlý èlovìk stoupnout. Ještì jsme s sebou vozili tøi malé nafukovací polštáøky, abychom si mohli kdekoliv sednou na zem a nenavlhlo nám obleèení.
Stan se zapínal na šòùrky. Jedna strana byla opìt opatøena kovovými dírkami a na stranì druhé byly v urèitých vzdálenostech oèka ze šòùrek, které se prostrèily oèkem a zatáhly se smìrem dolù, k další dírce. Tou se prostrèila další šòùrka a prostrèila se i tou horní šòùrkou a opìt se to zatáhlo a tím se obì pùlky uzavíraly. Kolem stanu se vytvoøila odtoková stru¾ka a na vrchol stanu se umístil v¾dy jeden díl ešusu. Nedaleko stanu jsme vykopali jámu na odpadky, pokud jsme se na místì zdr¾eli více dní a v lese, pøípadnì za nìjakým houštím další jámu, kam jsme chodili na záchod. Pøi odjezdu se obì jámy zasypaly zeminou a pokryly travou, pøípadnì listím. Je pravda, ¾e v té dobì se dalo stanovat kdekoliv a jen v zcela výjimeèných pøípadech pøišel majitel pozemku na inspekci s prosbou, abychom po sobì nezanechali nepoøádek. Maminka vaøila na cestovním lihovém vaøièi. Nádobí se umývalo zásadnì v øece, za pomocí øíèního písku, pøípadnì hrubšího bahna. Vodu na pití jsme získávali z rùzných studánek, o kterých vìdìl tatínek u¾ z minulých cest anebo v¾dy ochotnì poradil nìjaký domorodec. Obèas jsme vaøili i ve vodì z øeky (napø. brambory) a nevzpomínám si, ¾e by nìkdo z nás mìl nìjaké støevní potí¾e. Plastové láhve nebyly, vodu na pití jsme pøevá¾eli v pìtilitrové konvi nebo v polní láhvi - èutoøe, obalené v zeleném filcovém obalu, se šroubovacím kelímkem na pití.
Pokraèování pøíštì…
Irena Atzlerová