Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Støedohorské louky
a èerven promluvil paletou barev…

Sobotní ráno se mraèilo a¾ bìda. Pøesto jsem nasedla do vlaku smìr Lovosice. Cestou jsem pozorovala nejen krajinu, ale i pestrou kvìtenu podél kolejí, to je zvláštní kapitola, která by snad zaslou¾ila samostatnou botanickou studii. Oblaènost se postupnì trochu protrhala.

Naším cílem byly Moravany, odkud jsme chtìli jít k vodopádu na Mlýnském potoce. Cesta zarostlá vysokou trávou po dešti mokrou nás odradila, tak¾e jsme se trochu odklonili a vydali se po silnièce, vedoucí do obce Dolní Zálezly, která vedla po okraji lesa, po pravé stranì louka, v ní tu a tam keøe a stromy. Pøed námi se rozevíral nádherný pohled do kraje. Pod námi je hluboké údolí Labe a na jeho pravém bøehu se zvedají kopeèky støedohorské, z nich¾ nás zaujme dominantní Deblík (s nadmoøskou výškou 459 m a vlevo na obzoru Hradištì a Holý vrch. Vpravo se tyèí Kleteèná do svých 706 metrù nad moøem.

Vrchy porostlé vìtšinou listnatými stromy jsou jakoby kadeøavé, svì¾í zelené, stejnì tak i louky. Pomìrnì studený vítr prohání mraky po obloze a nálada krajiny se mìní podle toho kam právì dopadají sluneèní paprsky, pod jejich doteky jsou vrchy plastické, jejich dramatiènost vyniká. Malebnost krajiny dotváøejí louky, které jsou pøekvapivé svojí pestrostí snad na ka¾dém kroku.Tráva je dost vysoká, u¾ má na kvìt, všímáme si grafiky kvìtenství kostøavy, lipnice, psárky, bojínku.... Z trávy radostnì vykukují ¾luté kvìty kozí brady, které se ve vìtru kývají.  Doprovází je modrofialová šalvìj luèní. Ve stejném odstínu barvy je vikev, která vytváøí v louce celé ostrùvky. Na okraji lesa nás zaujme koberec kakostu krvavého, jeho¾ název tak trochu vypovídá o barvì kvìtu. Další zajímavou rostlinou je rù¾ová veèernice vonná. Nenápadné jsou modravé kvítky rozrazilu, ojedinìle pomnìnek, které tu skoro zanikají, zatímco drobné bìlavé kvítky macešky rolní tak trochu svítí. Zaèínají kvést ¾luté mochny, objevujeme svìtle fialový chrastavec, temnì rù¾ový hvozdík, modrý zvonek broskvolistý, krásným modronachovým kvìtem se mù¾e pochlubit hadinec obecný. Místy u¾ kvete i bílý øebøíèek. Prohlí¾íme si krásné chlupaté rù¾ice listù divizny. A modré svícny kvìtù zbìhovce ¾enevského.Ozdobou louky je i jetel zlatý a jetel horský s nápadným tmavì rù¾ovým kvìtem.

Naše cesta se prudce sva¾uje do údolí. U silnice ve štìrku se uchytil rozchodník ostrý, který se doslova plazí po kamíncích a kvete sírovì ¾lutì, zatímco rozchodník velký se svými tuhými listy stojí zpøíma a na kvìt èeká. Svlaèec rozevøel své narù¾ovìlé kalíšky proti slunci....
Nechybí tu ani bodláky. Ozdobou louky je jetel zlatý a tmavì rù¾ový jetel horský. Jsme tou krásou kolem nás unešeni. Barvy jsou doprovázeny i hudbou - sólistou je strnad luèní, kterého tu a tam zahlédneme a ještì pìnkava.

Zahlédneme štíhlého menšího brouèka s èervenými krovkami, v trávì poletuje drobný hmyz, zaujmou nás malé mùry a dokonce se objeví i tøi motýli k naší velké radosti - dva hnìdaví okáèi a modrásek. Tak pøece jen snad jsou, ale dnes je opravdu zima - "ani motýla by nevyhnal". Urèitou zajímavostí je místy naèervenalá ¾elezitá pùda.

Nemohu zapomenout ani na kamení, které nás tu jen tak tiše doprovází ve skromných šedavých tónech - v¾dy» ono své barvy u¾ dávno pøedalo dál. Sluníèko se snad definitivnì ujalo vlády, tak¾e se vracíme do Moravan a znovu zkusíme cestu k vodopádu. Tráva trochu vyschla, tak¾e jsme došli v suchu. V lese nás uvítaly kokoøíky a listy konvalinek.
A pøed námi u¾ je vodopád, který tu zurèí v nìkolika kaskádách. Chvíli tu postáváme, díváme se a nasloucháme vìèné hudbì vody a kamení... a nìkde v mé mysli zní tóny Beethovenovy, tentokrát sedmé symfonie.
Jana Haasová
 
Povìsti a legendy Èeského Støedohoøí
 
Vinný sklep
Libochovický mìš»an Michal odboèil s cesty, která ho vedla do Tøebenic, a vystoupil vzhùru na Hazmburk. Kdy¾ se potìšil pohledem na kvetoucí kraj, vešel do hradu, aby si zase po delší dobì prohlédl zøíceninu. Jak tak hradem bloudí, vidí pojednou pøed sebou otvor do sklepa, který tu døíve nebýval. Dodal si odvahy, sestoupil dolù. Chvíli tápal ve tmì, koneènì mu však oèi prohlédly. Podél stìny zatuchlého sklepení spatøil státi dlouhou øadu vinných sudù. Obruèe mnohých byly popraskané, avšak vinný kámen, jen¾ se v nich po dlouhá léta usazoval, dr¾el se zpuchøelé dýhy pohromadì. Jeden ze sudù byl opatøen pípou, pod pípou stála døevìná èíše. I neodolal Michal zvìdavosti, co v sobì sudy tají. Otoèil pípou – a hle, ze sudu vytékalo èisté, vonné víno. Napil se, pochválil hlasitì perlivý mok a vrtì hlavou podivením nad tím objevem pokraèoval dále ve své cestì.
V Tøebenicích vyøídil své zále¾itosti a koupil tam dva d¾bány, aby si do nich na zpáteèní cestì naèepoval v hazmburském sklepì starého, vyle¾elého vína. Schylovalo se ji¾ k veèeru, kdy¾ poznovu vcházel do vinného sklepa. Naplnil si d¾bány, napil se, obrátil se s úsmìvem na lících ke kamenným schodùm. Tu – div divoucí! – v koutì u vchodu sedìli za stolem tøi vousatí, bìlovlasí starci, odìni v dlouhé ovèí ko¾ichy. Na stole svítila modrá lampa, pøed ní stály tøi poháry s vínem, za ní prázdná kovová mísa. Michal se zachvìl leknutím, starci se však na nìho pousmáli a nejstarší z nich mu øekl vlídnì:
„Neboj se, nic zlého se ti nepøihodí. Jen jednu podmínku musíš dodr¾eti, chceš-li s námi našeho vína popíjeti. Kromì tebe a tvé rodiny nesmí nikdo tohoto vína okusiti!“
Druhý staøec vzal do ruky køídu a udìlal na zeï, pokrytou plísní, vedle sebe dvì èárky.
Po nìm vstal jejich tøetí druh a vhodil ze svého mìšce na mísu dva støíbrné groše. Michal rychle vyšel ze sklepa. Podivné poèínání starcù ho polekalo, jakmile však vyšel ze sklepení a ucítil závan svì¾ího vìtru, uklidnil se. S radostí, ¾e lacino koupil a ¾e je pozván k dalšímu hodování, ubíral se s plnými d¾bány k svému domovu.
Kdy¾ vypil víno, šel Michal na Hazmburk se svými d¾bány pro nové. Zase byl vlídnì uvítán, zas vyprovozen úsmìvem. I pil od té doby vesele, nedbaje nic, ¾e mu ve sklepení pøibývá èárek a mísa na stole se plní groši. O posvícení, kdy¾ se sešlo u Michala èetné pøíbuzenstvo, pochlubil se hostitel svým výborným vínem. Zapomnìl na pøíkaz, který mu dali starci, radoval se, jak všem hostùm staré víno chutná.
O hostinì se doslechli opatrní, moudøí radní páni. Zavolali Michala, udeøili na nìho, odkud béøe víno. Nekupuje-li je od podloudníkù anebo lotrù, kteøí olupují kupce na cestách? Michal se dušoval, ¾e jest víno poctivého pùvodu, a koneènì na nátlak konšelù se pøiznal, ¾e si pro nì chodí do vinného sklepa v Hazmburku. Nevìøili Michalovi, poruèili mu, by jim na dùkaz svého tvrzení vína toho z hradu donesl. Michal šel. Našel v hradì vše tak, jak tomu bývalo jindy. Jen starci, zahalení tìsnì v ko¾ichy, uvítali ho zasmušilými pohledy svých zapadlých oèí. Naplnil d¾bány, zamíøil k východu ze sklepení. Avšak døíve ne¾li pøekroèil práh, zastoupili mu starci zpáteèní cestu. Jeden z nich spoèítal èárky na zdi, pøeškrtl je køí¾em, druhý vsypal Michalovi do opasku støíbrné groše z mísy. Tøetí mu vzal z rukou d¾bány a víno z nich vylil. Pak všichni tøi na nìho zahrozili a beze slova ho vykázali ze sklepení. Sotva¾e vyšel na svìtlo, zarachotilo to za ním hromem a sklepení se nav¾dy zasulo.
Michal se skácel k zemi. Kdy¾ nabyl vìdomí, blí¾ilo se právì k pùlnoci. Mìsíc prohlédal okénkem v mracích, na vì¾i houkaly sovy. Vstal, protøel si oèi, sáhl si na hlavu nevìda, zda sní èi bdí. Dole v Klapém poèaly na vì¾i tlouci hodiny. „Jedna, dvì, tøi…“ poèítá Michal a napoèetl rovnou dvanáctku. Tu slyš! – v horní vì¾i zaznìly drobné zvonky, jako kdy¾ knìz pøi mši pozdvihuje monstranci…Michal se ohlédl k Bílé vì¾i, spatøil, jak se tam øadí ponurý pohøební prùvod. Knìz vpøedu, za ním nosièi s rakví, za rakví ¾ena a dìti…Kráèejí neslyšnì, jako stín se šinou dolù k Èerné vì¾i. Kdy¾ pøišli pøed Michala, ozáøil mìsíc jejich bledé tváøe i mrtvolu le¾ící v otevøené rakvi. Michal vzkøikl pøekvapením a zalomil rukama, nebo» – jaká hrùza! – v rakvi byl on sám a v pohøebním prùvodu jeho ¾ena a dìti…
Posedlý dìsem chtìl uprchnouti z hradu, nemohl se však nijak hnouti s místa. Pro¾ívaje v duši nová a nová muka, zùstal tu pøimrazen a¾ do svítání. Vrátiv se domù, musil ulehnouti, nebo» jím poèala lomcovati krutá zimnice. Jen stì¾í vypovìdìl, co za¾il v zahradì, jaké tam mìl hrùzné vidìní, a upadl opìt v bezvìdomí. Uslyšeli o tom konšelé, poslali na hrad „serbusa“ (obecního posla), aby zjistil, co je na Michalovì øeèi pravdy. „Serbus“ pøinesl z hradu Michalovy d¾bány i kopu grošù, které tam Michal vytrousil ze svého opasku. I nemìli konšelé ji¾ déle pochybnosti o tom, ¾e to bylo vskutku víno ze sklepa v Hazmburku. Pravdivost svého líèení potvrdil Michal sám: za týden nato nesli ho sousedé v rakvi ke høbitovu. D¾bány, s nimi¾ chodil na Hazmburk pro víno, zùstaly na libochovické radnici, kde ještì v polovici 18. století bylo mo¾no si je prohlédnouti.
 
 
Další èlánky autorky:
Mannsteinùv kámen
Vzpomínáte na tento den?
Srpnová romance
Ovèín
Konec léta na Bøezinì
Bezejmenná rozhledna
Pod vrchem Boreè
Tøi duby
Hazmburk
V listopadu pod Milešovkou
Boreè v zimì
Vzdálený pomocník
Trojhora
Dubnový výlet
Na Kozích høbetech
Pod Koš»álovem
Magická hora Øíp
Èièov
Boreè