Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Podivná nádoba
Nìkde jsem to èetla, ¾e èlovìk je nádoba - dodala bych podivná, slo¾ená z protikladù. Nedávno jsem o sobì psala jako o rváèi a rebelovi a dneska stejnì pravdivì pøiznám, ¾e znám i ten naprostý opak. Redaktor se neobejde bez nìjakého stupnì sebejistoty a samozøejmosti jednání s ka¾dým - kdybyste prominuli, nazvala bych to "nesedne si na zadek" pøed nikým, to by spoustu rozhovorù a reportá¾í ani nenapsal, ale má to svùj limit, samozøejmì - slušnost k slušnému.
Ale dvakrát v ¾ivotì jsem poznala stav naprosté ztuhlosti - strach? tréma? Oboje. Poprvé se mi to stalo, kdy¾ mi bylo tak jedenáct let. Mo¾ná o rok míò. Šly jsme s mámou na návštìvu a cestou jsme vidìly ¾enu, jak meje okna a stojí pøi tom zvenku na øímse, jednou rukou se dr¾í, druhou meje. Máma vyjekla hrùzou a celý zbytek cesty mi vykládala, jak je to nebezpeèné. Pro pána! to je toho! myslela jsem si. V¾dy» se mi èasto zdávaly sny, ¾e z našeho druhého poschodí jen tak skáèu za dìtmi na chodník rovnou z okna a nic se mi nestane. A pak, nevím co mne pokoušelo - jsem to zkusila, kdy¾ jsem byla sama doma. Bez zábran jsem vylezla na parapet, pak na øímsu, nic mi to nedìlalo, popošla jsem z otevøené èásti okna k té zavøené, pustila se jednou rukou, jako ¾e okna meju - a nejednou to pøišlo. Podívala jsem se dolù a jen tak tak se mi podaøilo se tou volnou rukou zachytit za rám a cítila jsem, ¾e musím honem, ale opravdu honem udìlat ten krok zpìt a bezpeènì vstoupit na široký pevný pás mezi vnitøními a vnìjšími okny a nejlíp seskoèit zpìt do pokoje. A já jsem nemohla. Stála jsem celá ztuhlá, neschopná pohybu, svaly nereagovaly na vùli, ten jediný krátký pohyb prostì nešel uskuteènit. A jistì to byla jen chvilka, ale mnì se zdálo, ¾e je to nekoneèný pøedlouhý èas. Pak se ve mnì vzbudilo jakési odhodlání - nebylo jiné øešení, nikdo nebyl doma, aby pomohl - a podaøilo se mi tu ztuhlost pøekonat a spíš, ne¾ udìlat ten spásný krok, se mi povedlo svalit rovnou do pokoje. Natloukla jsem si poøádnì a le¾ela na zemi zaskoèená tou dosud nepoznanou bezmocí.
Tak to byl strach. Hrùza z výšky, pádu, z drátù elektrického vedení, které pod našimi okny vedlo v mnoha drátech umístìných na dr¾áky na domì namísto sloupù. Mùj syn trpí z výšky závratí, tak to já ani po té zkušenosti ne, ale ani nemám pocit, ¾e bych tou¾ila frajersky skákat z letadla - tøeba. Ten druhý zá¾itek byl spíš nìco jako tréma a k nepochopení, proto¾e jsem ji neznala ani u divadla, ani pøi natáèení pro rozhlas èi televizi a samozøejmì ani pøi získávání rozhovorù s nìkým opravdu významným.
U¾ to bude dobrých dvacet let, co mi napadlo zúroèit hereckou minulost a za pìkný honoráø získat drobnou rolièku v pøipravovaném filmu. Šla jsem na casting s naprostým klidem a ještì jsem si øíkala, ¾e bych z toho mohla vytì¾it pro nìkterý spøátelený èasopis i rozhovor s re¾isérem. A pak jsem pøišla na øadu, prošla zábìry na fotku - asi jako na policii - zepøedu i z profilu - a zasedla tváøí v tváø re¾iséru Kleinovi. A on se mne vlídnì na cosi zeptal a podával mi kousek scénáøe, abych svou roli pøeèetla. A já jsem chtìla nasadit samozøejmý pøátelský úsmìv, navodit atmosféru k pøípadnému rozhovoru, úspìšnì pøeèíst tìch pár vìt - cítila jsem, jak mám ztuhlou tváø a pøi pokusu promluvit jsem jen otevøela pusu, ale nevyšel ze mne ani sípot. Prostì ani vùle nepomohla a pan re¾isér po chvíli, kdy¾ vidìl, ¾e to nepøekonám, mi zcela vlídnì øekl "dìkuji" a poslal mne do pøedsálí. A já jsem spadla na první volnou ¾idli a zírala chvíli do tupa, ne¾ se mi zase obnovil hlas a dodnes nemohu pochopit, co se mi to stalo. Jak mne v tak nicotné situaci, kdy celkem o nic nešlo, ten honoráø ani být ve filmu jsem nijak nepotøebovala, trémou jsem celý ¾ivot netrpìla a teï tohle.
No, stalo se.
Naïa Vencovská