Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai - starosti a starostové

V onen den bylo jasné, že se Taiovy myšlenky chovají jako včely, do jejichž úlu právě zavítal medvěd. Diktát sice napsal, ale ještě nejméně desetkrát se jej snažil přerušit různými „příběhy ze života“. Byla jsem však neoblomná, a tak po dvacetiminutovém souboji leží diktát přede mnou – vyzdobený několikerým škrtáním a prázdnými místy, kde Tai „zmizíkoval“. Tuším, že za chvíli, až vezmu do ruky červenou tužku, bude Alenka v říši divů proti mně v naprostém klidu. Proto Taiovi zdůrazňuji, aby si diktát přečetl velmi soustředěně, rozhodně soustředěněji, než ho psal. Tai však má „svůj den“, a tak i kontrolu diktátu „sfoukne“ zcela ležérně a už mi sešit podává s obvyklým: „Nó…myslím už dobrý.“ Vrhám na něho pochybovačný pohled a ujišťuji se: „Opravdu si to nechceš přečíst ještě jednou?“ Tai však přesvědčivě vrtí hlavou, a tak obracím oči k předloženému sešitu.

Hned první věta se mnou přímo zamává. Pokud si vzpomínáte, diktát začínal větou Usedl na mýtině pod vysokými stromy, oddal se s nadšením kouzlu okolí a zapomněl na všechny starosti. A co jsem četla já? Usedl na mýtině pod vysokými stromy (až potud bylo vše v pořádku), od dálce s nadšením kouzlu okolí a zapomněl na všechny starosty.
Tak tohle musíme vyřešit hned! „Můžeš mi, Tai, laskavě vysvětlit, co je to „od dálce“ ?“ zahajuji výslech.

Tai jen nerad odpoutává pozornost od „andělského zvonění“, jímž v adventní a vánoční době zdobím lustr nad stolem. (Mimochodem-jeden z andělíčků hraje na nástroj, který zřejmě má být lyra. Když jsem na to Taie upozornila, vrhl na „lyru“ skeptický pohled a prohlásil: „Já myslel, on drží samopal a čílí !“) Dívá se na červeně podtržený výraz a s výrazem, z něhož jasně čtu, že nechápe, jak se na tak jasnou věc mohu ptát, hbitě vysvětluje: „Od, to pšece předložky, a „dálce“?“ Tady na okamžik zaváhá, ale vzápětí najde i zde řešení : „ Jiný tvár než 1. pád, tak k mění na c!“ A protože já pro tu chvíli nejsem mocna slova, své vysvětlení ještě upřesní: „Já myslím, to okolí, jak jemu líbilo…to v dálce…“ V tu chvíli rozjasní tvář a vyhrkne: „Jó, tadýýý chyba! Já měl napsat v dálce, a napsal od dálce!“ A tak musím věnovat pět minut vysvětlování, jak to je s tím, když se někdo něčemu oddá, a že s dálkou to opravdu nemá nic společného.

Když jsem „od dálce“ trochu vydýchala, obracím Taiovu pozornost na „starosty“. „Tai, prosím tě, na co že to ten člověk zapomněl?“ dožaduji se vysvětlení. „Na starosty pšece!“ zavrčí a jeho pohled mi jasně naznačuje, že bych si to mohla přečíst a neotravovat ho takovými triviálními dotazy. „A co to je starosty?“ nevzdávám se. „Nooo…jak se řekne….takový ty špatná věc v hlavě,“ podá stručný výklad. Opravíme nesprávné koncovky, ale já nejsem spokojena. „Tai, ale ty „špatné věci v hlavě“ jsou starosti!“ vyslovuji zvláště pečlivě. „Však já napsál, né?“ znejistí Tai na chviličku. „Tai, starosti jako kosti, tedy měkké i. Jenže ty jsi napsal y tvrdé…“ snažím se, aby chybu uznal. „No jo, kdo má vědět, že starosti jsou kosti,“ brble si pod nos. „A tvar „starosty“ je čtvrtý pád množného čísla od „starosta“… Víš, kdo je starosta,že?“ ověřuji si. „Jásně, Mráček!“ odpovídá s převahou. „Inženýr Mráček,“ dodávám jeho vyjádření punc bontonu. „Tak na toho a všechny ostatní starosty měst a vesnic by ten člověk v tebou napsané větě zapomněl,“ dokončuji vysvětlení rozdílu. Tai se na vteřinku zamyslí a vzápětí triumfuje. „Na Mráčka…,“ mrkne po mně koutkem oka a hned se opraví, „inženýra Mráčka… by nezapomněl. Městská úřad já vidím pořád z okna!“
Vyvěšuji bílou vlajku. Režisér, naše maminka a Tai mají vždycky pravdu.

Míla Nová