Kronika Jana Satiny

V údolí sevřeném Lysou horou, Smrkem a Ondřejníkem nebyl na počátku 20. století snadný život. Roztroušené pasekářské usedlosti dávaly bídnou obživu z horských políček, práce v lese, nebo v průmyslové Ostravě. Teprve roku 1908 byla uvedena do provozu z Frýdlantu nad Ostravicí do Bílé železniční trať, usnadnila dojíždění do zaměstnání, tak se ekonomická situace obyvatel pozvolna změnila k lepšímu.
Na počátku 20. století se čas bezstarostného dětství omezil na pouhých několik let; už v předškolním věku byly děti posílány do služby, po skončení školní docházky ve věku 14 let už se očekávalo, že budou svým výdělkem přispívat do rodinného rozpočtu.
Jinak tomu nebylo ani u Jana Satiny z osady Hamrovice, které přináležely ke Starým Hamrům. Pracoval ve „vlněné fabrice“ v Místku, jako horník v Ostravě, v železárnách Ferrum ve Frýdlantu nad Ostravicí, také jako tajemník a kronikář obecního úřadu ve Starých Hamrech. Na své dětství a čas dospívání vzpomíná ve své Kronice, kterou začal psát v roce 1950, kdy vážně onemocněl: „Spisuji tuto knihu těm, kteří tu po mně zůstanou.“

Následujícího roku Jan Satina v důsledku podlomeného zdraví umírá. Poslední krátký záznam v Kronice se týká roku 1924.

Můj praděd ze strany otcovy Josef Satina pochází asi z obce Malenovice a pokud se jména jeho týče jest toto snad odvozeno od potoku Satina v Malenovicích, aneb od rodu Satinských v Lubně. Co se zaměstnání mého praděda týče, byl asi domácím tkalcem, ježto já ještě co kluk pamatuji se, že u nás doma nalézal se tkalcovský stav, ba dokonce dva. Můj děd Josef Satina tkalcovinou se nezabýval neboť byl zedníkem, a mohl to býti jen praděd, který již v domku čís. 12 bydlel a tkalcovinu provozoval.
Moje prabába rozená Žorova, dcera Jana Žorového, pocházela z obce Ostravice-Žár a odtud měl její otec, asi pasekář, jméno Žorový, neboť dříve místním dialektem jmenovali lidé Žár – Žor. Název Žár pochází z doby, kdy první usedlíci káceli a vypalovali lesy a tvořili pláně k polnímu hospodářství, čili paseky. Odtud název pasekáři a Žár, čili silné požároviště.
Můj děd Josef Satina vzal si za manželku rolníkovu dceru Annu Bečokovu z Malenovic. Jako zedník pracoval v okolí, docházel do práce na Frýdecko-Místecko a jinak, kde tehdy se nějaká práce vyskytla, neboť stavební ruch v tehdejší době nebyl veliký.
Matka moje pochází z obce Ostravice, osady Bílé, dcera to lesního dělníka zaměst. u Arcib. Panství, Ignáce Kubaly, Anna rozená Kotková pochází ze Slovenska (dříve Uhry) z obce Vysoká. Do Bílé docházel můj otec za matkou na námluvy (chudák měl ty námluvy záviděni-hodné, chodil pěšky tři hodiny cesty ve sněhu a mrazu až do Bílé).“
Po svatbě se novomanželé nastěhovali v Hamrovicích do dřevěné chalupy č. p. 12.
Otec převzal po dědovi chaloupku do spoluvlastnictví s matkou a děd Josef Satina šel na výměnek. Otec od jara do podzimu pracoval jako zedník a v zimě, aby alespoň něco vydělal, dělal doma košťata a prodával je po chalupách i do obchodu. Jedno koště za 3 krejcary, později 5 krejcarů, t. j. 6 + 10 haléřů.
Otec byl dobrák – málo energický, trpící plícní chorobou. Rád hrával v Lotynce, snad doufal ve výhru a zlepšení svého soc. postavení.

Světlo tohoto světa jsem spatřil 6. prosince 1895 jako prvorozený syn. Prvého půl roku jsem prý jen stále křičel, takže v noci musela se matka s otcem střídati v kolébání.
Naše chaloupka nacházela se mezi sousedy naproti vodního náhonu pod břehem a naše zahrada končila od západu bývalou zem. hranicí Slezska s Moravou. Místní dráhy tehdy nebylo. Arcibiskupská panská pila nacházela se na šenku v Ostravici naproti hostince Mališe (nyní B. Ivánek). Chaloupky dřevěné vesměs starého data, téměř žádných novostaveb.
Tehdejší obyvatelé pracovali hlavně v lese arcivevod. Bedřicha, nyní státních lesů a na parní pile v Ostravici, neboť jiný průmysl, vyjma hutě ve Frýdlantě a k nim patřící hamry v Ostravici, v okolí nebyl. Malá část obyvatelstva, hlavně ženy, pracovaly u rolníků a pasekářů v době sezónních polních prací. Moje matka taktéž pracovala u souseda J. Mališe, největšího rolníka, kterému patřily taktéž i Hamrovice.

25. srpna 1900 zemřel můj děd Josef Satina. Pamatuji se dobře na jeho pohřeb, neboť jsem mermomocí chtěl jít za staříčkem. Pamatuji jej dobře. Chodíval na Večeři Páně do hostince Vinc. Mališe (nyní B. Ivánek), t. j. na krajíček chleba a osmičku kořalky. Vodíval mne sebou a kupoval mně rohlík. Jednou jsem se mu ztratil a zatoulal k řece. Děd přišel do hostince, objednal si svou Večeři Páně a mně ať dají rohlík, obrátí se a mne nikde. Chudák neměl času ani svou Večeři Páně sníst, pospíchal rychle domů. Doma jsem nebyl. Konečně mne našli s mou matkou u splavu v řece.

V roce 1902 jsem měl sedm let a matka mne odvedla na službu do Bílé k dědovi, pást krávy. Železnice ještě neexistovala. Pro malého chlapce byly tři hodiny chůze hodně, nebyl jsem zvyklý, takže mne matka po kouscích nesla na zádech. Dostal jsem na starost čtyři krávy, napást je po lese, jinak bych nedostal najíst. Jednou se mi krávy ztratily. Od strachu jsem ani domů nešel, přišla bouřka, ulehl jsem pod strom. Když mne našli, odvedli mne domů, tancoval mi po hřbetě provaz. V Bílé jsem zažil bídu.
Staříček co v lese zarobil, propil u žida. V létě jsem chodil bosky, v zimě v krpcách, ve starém kabátě. Až po roce služby mi dali ušít z bílého plátna gatě.
Uvažoval jsem utéct, ale byl jsem moc malý, nebylo kam. Do čtrnácti roků jsem musel v Bílé zůstat ve službě. Až pak jsem se mohl poohlédnout po nějaké práci a osamostatnit se.
Byl to klopotný život.
V Bílé jsem začal chodit do školy. Ve dřevěné budově jednotřídky vyučoval Kleofáč Tkadleček. Musel to být pro něho nápor, když přišlo všech 106–112 žáků, a není divu, že v pozdějších letech zešílel.
V zimě jsem chodíval do školy na celý den, přes léto jen na půl dne, jinak jsem pásl po kopcích a lesích krávy. Později už jsem si přivydělával roznášením pošty do Starých Hamrů. Také jsem musel do panské nádenické práce, na jaře sázení stromků a na podzim jejich mazání proti okusu zvěří. V lese jsem také řezal dříví.

V roce 1905 se začala stavět místní dráha z Frýdlantu do Bílé. Kraj hned ožil dělníky od stavby, ale místní lidé neměli přivandrovalce snad ze všech končin bývalého Rakouskouherska příliš v lásce a nazývali je baraby.
V únoru desátého dne roku 1907 zemřel po dlouhé plícní nemoci můj otec František. Tehdy bylo velice mnoho sněhu a v den pohřbu otcova v Hamrech nebyl pro něj ani hrob ještě vykopán, takže jsme museli nechati rakev na hřbitově na povrchu.
Farář měl z toho nepříjemnosti od nadřízeného úřadu, že pohřeb řádně nezabezpečil, také noviny o případu psaly. Farář pak z kazatelny přečetl novinový článek a nabádal farníky, aby mu napříště podobnou věc nedělali. Kdybych ten hrob měl sám vykopati, tak v den pohřbu bude hrob přichystán. Tak sliboval z kazatelny.
Matka Mariana zůstala doma bez práce, bez krejcara, starost o tři děti, udržet chalupu, aby měli kde bydlet. Nebylo jiné volby, než vzít do chaloupky z Bílé stařenku na opatrování dětí, sama šla robiť do fabriky v Místku. Vždyť také byl dluh na chalupě – převzetím z otcovy poloviny domku musela matka Mariana složit u soudu dětem určitou sumu peněz, jako dědictví; svého podílu se dožadovala také otcova sestra. Kromě toho obchodnice v Ostravici vyžadovala zaplacení dluhu za odebrané potraviny. Situaci se posléze podařilo zachránit půjčkou od sirotčí pokladny okresního soudu.

V letech 1900–1910 byly výdělky nevalné.
Lesní dělník vydělal denně 60 krejcarů, tj. 1,20 K . V úkole 80 krejcarů až 1,00 zlatý. j. 2 K. Na zdejší pile taktéž měl dělník na hlavu 60 krejcarů a v pile 80 krejcarů. U rolníka platili dělníkovi 50 krejcarů a ženě 40 krejcarů.
Za jeden rohlík se platilo 2 krejcary, 1 houska 3 krejcary, 1 kilogram rýže 8 krejcarů, 1 kg mouky 16-18 krejcarů, 1 kg zrnkové kávy 70 – 80 krejcarů, 1 litr kořalky 36 – 40 krejcarů, bochník chleba asi 2 kg – 28 krejcarů, 1 kg masa 24 krejcary, ½ litru piva 9 krejcarů, pár bot dobrých 3 zlaté, a. j. 6 korun.
Tele 6 – 20 korun, kráva 120 – 200 korun, 1 míra pozemků 100 – 200 K.
Věru, nelehký úděl.

Až do osmi let jsem zůstal v Bílé, tentokrát u strýce Martina Kubaly a jeho ženy Veroniky, tam jsem se měl lépe, neboť strýc Martin byl dobrý člověk. Z otcových plánů dát mne na studie, abych se dostal k trochu lepšímu řemeslu, ovšemže sešlo.
V roce 1908 byla uvedena do provozu dráha z Frýdlantu do Bílé. Tím začal také značný stavební ruch. Staré Hamry a Ostravice se také staly střediskem rekreace pro Ostravsko. Doprava také umožnila místním lidem snazší vyhledávání zaměstnání, zvláště na Ostravsku.
V roce 1909 jsem završil věk 14 let a opustil školu. Dostal jsem od pana učitele na památku knížku S. Tůmy Na prahu života, ta měla na mne velký vliv po stránce národního uvědomění. Koncem tohoto roku jsem nadobro opustil Bílou a vrátil se domů do Hamrovic.

Rok 1910 byl pro mne rokem tvrdé zkoušky. Patnáctiletý chlapec už byl považován téměř za dospělého, musel si obstarat práci, zajistit výdělkem obživu sobě, matce i ostatním sourozencům. Kam jít? Jedině do průmyslu. Nejblíže zaměstnání hledat ve Frýdku–Místku. Uvyklý na poklid rozlehlého lesa a pastvin mne město lekalo.
Frýdek stojí na kopečku, Místek na rovině, kdo se roboty něbojí, hladem nězahyne.
Nakonec rozhodla matka: Jane, půjdeš se mnou robiť v Místku do vlněné fabriky. Sama uživit nemůžu tři hladové krky.
Fabrika děsila hřmotem strojů, rachotem mašin, všechno takové obludy. Když začaly třískat, zvedat se a točit, nevěděl jsem kam prv skočit.
V sobotu jsem dostal tři rynskule výplaty. Matka si z nich bere šestku. Zůstalo málo. To máš dost, povídá matka, na co ti věc třeba. Já musím interes platit, děckom kupiť chleba.
Nejprve jsem pracoval spolu s matkou u česaného lnu, zpočátku jsem si vydělal 55 krejcarů. Později jsem byl přeřazen k velkému stroji na hrubé spřadení lnu, tam pracovali chlapi z Brušperka. Také jsem obsluhoval velké bubnové stroje. Později v zámečnické dílně opravoval poškozené části strojů.
Přes celý týden jsem bydlel v tamní noclehárně, v sobotu jsme odjížděli s matkou domů.
Doma zatím hospodařil nevlastní staříček Juřina se stařenkou. Co jsme s matkou ve fabrice vydělali, po odečtení svých nákladů, zbytek stařenka s dětmi a staříčkem projedli.
Na opravu domku nikdy nebylo peněz. Proto se naše chaloupka stále víc hrbila a byla čím dál víc ošuntělejší a otrhaná. Přesto ji udržovali, jak se dalo. Toho času bydlel v chaloupce také strýc Jan Mrva, který měl za ženu Anežku, matčinu nevlastní sestru. Pracoval na Arcibiskupské parní pile. No sil domů odkory, jak se říkalo odřezkům z desek, staříček z nich v zimě strouhal šindely a v létě jimi opravoval střechu. Než opravil střechu na jedné straně, byla druhá strana střechy opět samá díra.
Byly to nuzné poměry. Pracovali jsme s matkou dva a doma jich čekalo na náš výdělek pět, t. j. tři děti a dva staříčci.
Toho roku měl bratr Antonín, který chodil ještě do školy, vážný úraz. Rvačku vyvolal jeden chlapec o přestávce ve vyučování před školou, ale nikdo se prát nechtěl. Tak strhl mého bratra Antonína z lavičky a zlomil mu ve stehně nohu. Nohu Antonínovi sice ihned spravil Jos. Machýček z čís. 53 a bratr se na ni téměř mohl za 11 dnů postavit, ale matka žáka, který neštěstí zavinil, přivolala MUDr. Malého k vyšetření a ošetření bratra. Doktor chlapci nohu znovu rozlomil. A my s matkou šli za 8 týdnů znovu Machýčka prosit, aby šel opět bratrovi nohu spravit, neboť se na ni nemohl postavit.

V roce 1911 jsem dovršil já - Jan Satina šestnáct let. Do měsíce září jsem pracoval s matkou v Místku. Tehdy jsem vydělal již 70 krejcarů na den. Přesto se to matce zdálo málo a pomýšlela dáti mne do Ostravy někam na šachtu.
Matka měla ve Vitkovicích-Hrabůvce provdanou sestru Johannu za Ignáce Zajíce. Pocházel z Ostravice-Bílá-Gašky, pracoval ve Vítkovických železárnách, ale toho času už byl ze zdravotních důvodů na penzi. Druhá matčina sestra, Barbara, byla provdána za horníka polské národnosti Josefa Rusinu, pracoval na šachtě Karolina v Moravské Ostravě.
Tehdy v měsíci září, jednu sobotu, povídá matka, že po výplatě nepojedeme domů, ale podíváme se do Ostravy. Uvidiš stryka Zajica a stryka Rusinu, možná by tě přijali baj na Karolinu. Tam by si věce porobil ež tu ve fabrice…
Jen co jsme dostali výplatu, popadli jsme boty do rukou a pěšky utíkali k Ostravě.
Jestliže mne město Frýdek a Místek udivovalo a lekalo, což teprve Ostrava! Už za Paskovem se nám začaly zjevovat mraky kouře a čím dál k severu a čím blíže jsme přicházeli k Hrabové, tím více se stmívalo. Nad Vítkovicemi a Ostravou bylo vidět, jak kouř stoupá z komínů. Žhavá, tekoucí struska z vysokých pecí doplňovala ten strašidelný obraz. Celý kraj nad Ostravou byl až po obzor jako v ohni. Záblesky otevíraných pecí a rány ze vzduchových nádrží působily dojmem jako by tam zuřila bouře.
K obloze šlehaly ohnivé sloupy jako v nějakém pekle, všude samý komín.
To už jsme byli ve Vítkovicích. Darmo vzpomínat, jak v Beskydech lesy krásně šumí. U nás v horách je tak čisto a tu plno smradu. Tu mam robiť? A strach piznul v moju dušu mladu. Tak se mně představila Ostrava za té prvé noci. Byl to pro dorůstajícího chlapce nesnadné vykročení do samostatného života.
Večer asi v 9 hod. přišli jsme do Hrabůvky, kde jsme u strýce Zajíce přenocovali. Příští den šli jsme odpoledne k strýci Rusinovi do Ostravy. Cestou přes Vítkovice cítil jsem se velice ubohý při pohledu na to moře komínů a továren. Také pohled na šachty mocně na mne zapůsobil.
Během návštěvy u strýce Rusína matka dojednala, že se budu ucházet o práci na jámě Karolina, kde byl strýc zaměstnán, a v případě přijetí, že budu bydlet u něho.
Matka odjela tentýž den zpět do Místku, kde dala za mne výpověď z práce. Zatajila přede mnou, že tovární ředitel mne nechtěl propustit. Přemlouval matku, že mne dá do zámečnické dílny, abych se vyučil za strojního zámečníka a později snad na vedoucí místo v některém továrním oddělení. Už bylo rozhodnuto. Spíš než matka, rozhodly peníze. Peněz bylo třeba. Na šachtě jich prý bude víc.

Dne 26. 9. 1911 jsem byl po dvou lékařských prohlídkách (neboť jsem neměl ještě 16 let) přijat na jámu Karolinu na důlní hornické práce. Na přímluvu strýce byl jsem přidělen taktéž tam, kde byl strýc zaměstnán. Jáma Karolina a vedlejší jáma Šalamoun, obě Vítkovického horního a hutního těžařstva, jsou na desce spojeny, takže jsme fárali na jámě Šalamoun, která byla po výbuchu z r. 1906 znovu otevřena a moderně vybavena.
Ostrava, velké město plné prachu a špíny, plné šachet, fabrik, plné bohatství i plné dřiny. Chlapi umounění jako uhlíři v horách při pálení milířů. To su chlopi těžké dřiny, jak železo tvrdí. A s pošklebkem hleďo na ty, kerým práca smrdí.
Nastoupil jsem na šachtu jako kluk. Když jsem prvně uviděl vyjet klec s havíři, bylo mně slabo od žaludku, obličej se mi kroutil. Pane Bože šestatřicet chlopův vyšlo z klece. Kdyby ta klec … utrhla sě … mraz mi šol po hřbetě. Lépe mi nebylo, ani když jsem vešel do klece. Když jsme sjížděli dolů zdálo se mi, že skoro nic nevážím. Za nějaké tři minuty byli jsme na dole. Tam vidím na dřevě psané: Ohni sě ty vole.
Pak ještě kus pěšky s ostatními havíři do předku, spolu s námi štajgr. Havíři kopali uhlí, vozač ho nakládal, jiný zase vozíky koněm k překopu odvážel. Třicet vůzkův bylo třeba nakopat. Po práci šel koník do stáje pod zemí k ostatním důlním koníkům, dvacet jich tam bylo. Konečně je po šichtě. Havíř si může propadlé břicho jak chce páskem stahovat, furt ti hladem kručí!

Začátky moje byly v Ostravě těžké. Jsa kluk a tož ocitnuv se v takovém průmyslovém středisku, byl jsem tamními poměry zmaten a zkusil jsem hodně ústrků a posměšků za svoje horské nářečí a prostotu duše. Také po stránce výdělku bylo to horší, než v Místku. Protože jsem ještě neměl 16 let, obdržel jsem na směnu 55 krejcarů – t. j. 1,10 K. Z toho jsem platil za oběd 28 krejcarů, snídaně 8 krejcarů a večeře 12–16 krejcarů mimo chleba, který jsem si musel kupovat sám. Čili celý výdělek jsem projedl. Za byt a prádlo jsem dlužil. Peněz na ošacení jsem neměl.
Ani následující roky se nijak významně nelišily od toho prvého. Ve volné chvíle jsem se procházel městem. Plno lidí, každý pospíchá za svým zájmem. Kameloti nabízeli noviny. Koncem června roku 1914 v nich stálo, že... Kajsik v Bosni v Sarajevě atentat zrobili… Následníka s panimamu obuch postřelili. Napětí se dalo v následujících dnech přímo krájet. Najednou všude vyvěšené plakáty. Vojna je! Mobilisace! Chlopi s kuferkami jidu valčiť- roby křičo…co tu budě s nami?
Koncem června atentát na následníka trůnu Frant. Ferd. Deste v Sarajevě. Za měsíc (na sv. Annu) vyhlášena všeobecná mobilisace - tímto dnem započal pláč a nářek žen a dětí, jejichž otcové museli nastoupit vojenskou službu.
Tak začala válka. Všichni mysleli, že za čtyři měsíce bude po vojně, ale mýlili se.
Rok 1914 byl dokem strádání. Na šachtách jsme museli přísahat věrnost rak. Císaři a že budeme pilně pracovati. Na všechny šachty nastoupily vojenské hlídky, tak zvané kádry. Museli nosit na rukávech černožluté pásky, aby je poznali. Jejich existenci jsme brzy pocítili. V těchto kádrech nebylo téměř českých vojáků, ale Němci a Maďaři. Za zmeškanou směnu nebo jiné provinění byli horníci trestáni samovazbou, dáním do okovů (ruku k noze) a i slupkem (t. j. pověšení ke stěně za ruce vzadu sepjaté tak, že se trestaný dotýkal země jen málo prstami u nohou).
V říjnu složil jsem řidičskou zkoušku na důlní benzínovou lokomitivu.

Následujícího roku 1915 jsem onemocněl žaludečními potížemi. Závodní lékař mne poslal do nemocnice v Přívoze, odtamtud pro nedostatek místa do domácího léčení. Už za několik dnů jsem byl uznán práce schopným a poslán do práce.
Lékař, neviděl-li u nemocného duši na jazyku, posílal všechno do práce, jen aby Rakousko vyhrálo. Stal se případ na naší šachtě, že jistý horník nebyl uznán závodním lékařem jako nemocný a byl poslán na šichtu. Tento horník v obavě před trestem sjel na důl – na povrch jej vyvezli mrtvého. Já také, abych nebyl trestán, šel jsem do práce, zejména když mi lékař tvrdil, že už mi nic není. Bohužel tvrzení lékaře nebylo pravdivé, trpěl jsem bolestmi téměř celý rok.
Byla stále větší nouze o potraviny. Teta, u které jsem byl na byt a stravu oznámila, že se musím stravovat sám, protože nemůže obstarat dost potravin.
Tak válka, která podle předpovědí samozvaných proroků měla trvat jen tři měsíce, zuří dále ba dokonce přidávají se další státy (Itálie). Matka pracuje dále v továrně v Místku. Moje pomoc z Ostravy je velmi malá, neboť vzhledem na to, že se jeví již určitá drahota, jsou havířské mzdy stejné jako v roce 1914 před válkou.

Rok 1916 byl ve znamení nedostatku potravin, šatstva, obuvi, všech základních životních potřeb. Dva roky už vojna trvo, začino hlad a bida.
Především s jídlem je to špatné.
Ve stěně su dvě okenka, prostrčiš nim ruku, podoš šalek a s ním marku a dostaneš zupu. Lebo kafe na snídaní, obid či večeřu… na noc na pyrčnu si lehněš, hoviš si jak v peřu. Blošťky ty se hned staraju abys moc něstlustnul, vypiju ti trochu krve, zatel co si usnul. A ti chlapi, karbanici, celu noc to pije, hraje v karty… a nělza spať, hrom ať do nich bije! Jedni ráno jděme na šichtu, druzí odpoledně, třeti idu zasě na noc… Tak to jdě děň ze dňa.
Bída zalehla všechny končiny.
Na vesnicích provádějí se rekvirunky pro vojsko, avšak zásobování obyvatelstva, zejména dělnictva je prabídné. Vzkvétá černý obchod. Židé skupují pod rukou vše co se dá. Sedláci keťasí s potravinami a tím se stává, že bohatí neví doposud co je válka, zatím co chudina hladoví. Na šachtách pracuje se nepřetržitě po celých 14 dnů, a já, připadne-li za 14 dnů volná neděle, musím zase provádět opravu a čištění důlní lokomotivy, takže na mne připadá volný den jednou za měsíc.
Pro nedostatek potravin nemohu dále bydleti u strýce a stěhuji se na noclehárnu do kasáren, kde je i stravování v závodní kuchyni (kantině). Ovšem s postupem času je i tu stravování čím dál horší, a následek? Počínáme pociťovati bolesti na prsou a kašel.
Horníci, kteří mají doma na vesnici nějaké hospodářství, přinášejí si z domova potraviny na přilepšenou. Já nemám odkud. Doma matka očekává, že já bych měl přinésti ještě z Ostravy, neboť jsme doma neměli žádné hospodářství a tudíž doma nebylo taktéž co jísti. Jsou sice vydávány potravinové lístky, ale na vesnici na ně zpravidla nelze nic dostati.

Lepší to nebylo ani roku následujícího. Rok 1917 jest rokem velké bídy a nedostatku. Na poli válečném žádných převratných změn.
… to ešče v bliské době něbudě inačí … furt vařo stručiska s fazoli, řízky z kvačků, břuch nás z teho bolí. Někdy na přilepšenu navařo nam bobu … jak němoš co z domu přiněst blisko moš do hrobu.
Nedostatek potravin nutí horníky do stávek. Výdělky zůstávají na předválečné úrovni. Veškerá snaha zůstává bez výsledku. Navíc jsou mezi horníky vybíráni rekruti.
V březnu byli jsme my mladí ze šachet vzati k odvodu. Pod dojmem brzkého narukování nešel jsem již na šichtu. Odejel jsem domů a očekával kdy budu rukovati a zmeškal jsem tak asi 17 směn bez omluvy, což znamenalo podle tehdejších přísných vojenských nařízení pro mne přinejmenším válečný soud a těžký žalář nadosmrti. Fronta, kterou hrozili, jsme se nebáli, neboť každý z nás při prvé příležitosti by byl přeběhl k legii. Po 17 dnech zašel jsem na ubytovnu do Ostravy, lehl pod deku a v tom voják vstoupí do světnice: Je tu Satina? ptá se. A kamarádi odpovídají: Ne. A voják: Pro Boha, kde ho mám hledať! říká a odchází. Tu jsem vylezl z pod deky a jdu na šachtu se hlásit do práce, neboť jiného mi nezbývalo. Nevěda, že za mé nepřítomnosti informovala se správa závodu u mého lékaře ve Frýdlantě, který i přes to, že jsem u něj za těch 17 dnů vůbec nebyl, vydal svědectví, že jsem velmi vážně nemocen. To mě vlastně zachránilo přes to, že jsem to nevěděl.
Příští den po šichtě u raportu na dotaz závodního jsem řekl, že jsem byl nemocen, u lékaře že jsem nebyl neboť jsem měl staré léky a těmi jsem se léčil, což vlastně pravdou nebylo. Bylo jistotně také mé štěstí, že jsem se na nemoc vymlouval, což souhlasilo s výpovědí lékaře ve Frýdlantě. A byl jsem ještě tak drzým, že byl bych si nechal ještě ty směny od závodu proplatit. Na otázku závodního, proč jsem si nevzal nemocenský lístek a kde mám od lékaře nějaký lístek, aby mému tvrzení mohl uvěřit, jsem odpověděl: Pane závodní, když jsem bral v únoru tohoto roku u pana šichtmistra nemocenský lístek, nechtěl mi jej tehdy vydat a označil mne za simulanta. Jsa nyní opět nemocen byl jsem jist, že nemocenský lístek nedostanu a proto jsem zůstal doma bez nemocenského lístku. Na otázku, kde mám nějaký lístek od lékaře, jinak že mé výpovědi nemůže věřit, jsem odpověděl: Pane závodní, k tomu netřeba žádného lístku, já svleču košili a sám uznáte, že nejsem práce schopen. Pan závodní se nad tím pozastavil, chvíli uvažoval, pak nařídil: Tobše, tak se zebleč. Po těchto slovech věděl jsem, že jsem vyhrál. Jak moc, to ovšem bylo další otázkou. Následkem málo a to ještě velmi špatného přídělu mýdla, nebylo se nám řidičům důlních lokomotiv možno řádně po šichtě umýti, z čehož hlavně u nás mladších vzniklo onemocnění kůže (ze zalepených potních ďůrek vznik hnisání a vředy, později furunkulové), kožní tuberkulosa. Já toho měl na zádech a v pase plno, že jsem nemohl ani záda o něco se opříti, ani v pase kalhoty řádně opaskem upnouti. Pan závodní po prohlídce řekl: Poprvé ja viděl, že to pravda a proto to budiš mět otpuštěné, ale po druhé mě to něrobiš! Dybys měl od doktor lístek, tak by ti to my tudiž zaplatili. V úterý je raport u vojenského komandanta, ale ty k temu raportu už něchodiť, ja to budiž spraviť, ale po druhé si buděš vzať dycky Krankzetl! A dyby pan schichtmister nědat listek, tak buděš pšist ku mě.
Nyní ale jsem na pana závodního zaútočil já. Poukázal jsem na naši deputaci vyslanou k němu stran přídělu mýdla, dále na mé současné onemocnění plícní chorobou a požádal jsem o přeložení od lokomotivy k jiné důlní práci. Pan závodní to sice uznal, ale nakonec řekl: O deputaci já vědět, ale já ten mýdlo nemět a tebe ja počebovát u motor. Já vidět, že ty ešče marod, budeš si vzáť Krankzetla a zůstať ešče doma.
Já odcházel s úsměvem na ubytovnu na kasárnu, kde kamarádi byli velmi zvědaví a v napětí, jak to se mnou dopadne. Když jsem jim řekl, že nebudu vůbec trestán, nechtěli tomu ani věřiti.
Z podvyživy začalo mě v prsiach silně pichať, ve hřbetě pod lopatkami, že se němuh dychať. Pan dochtor je učený pan, co se mnu jesť to věděl, ale jak po to mom všecko zebrať, to mi nepověďul.
Dne 6. května t. r. jsem žádal opět nemocenský lístek, který jsem s velikou ochotou ihned obdržel, ačkoliv na mé místo neměl závodní zástupce. Dali na mé místo mého pomocníka, který neměl ještě zkoušku složenou a nebyl oprávněn s lokomotivou jezdit. To se mohlo státi závodu velice osudným. Patrně nenapojil řádně hadičku pro přívod benzínu do motoru. Vytékající benzín se vzňal. Náhradní nedoučený lokomotivář ztratil hlavu i s přítomným dozorem a místo, aby uzavřel přívod vzduchu a hasil pískem, shodili stroj do vodního příkopu vedle kolejí a oheň hasili vodou.
Štěstí, že se to stalo již ke konci směny a v blízkosti těžní jámy, kde nebylo plynů a uhelného prachu.
Hořící benzín odtékal s vodou příkopem hlavní štoly a od plamenů vzňalo se i dřevnění štoly, které hořelo v délce asi 30 běžných metrů. Kouř a výpary valil se štolou dále do předku, kde pracovali horníci a nebýti toho, že vracejíc se právě po vykonané práci k jámě měli možnost utéci větrním kanálem, byli by všichni zadušení.
Já zatím od 6. 5. až do 10. 8., t. j. celé tři měsíce byl doma a léčil jsem se na plíce, též na vznikající T. B. C., když nebylo doma do čeho kousnouti. Potřeboval jsem maso, vejce, mléko, víno aj. a já byl rád, když jsem se mohl najíst alespoň trochu zelí a usmažit hub, které jsem nasbíral.
Šatstvo, prádlo a obuv bylo pro mne vzhledem k nuzným výdělkům a horentním cenám životních potřeb nedostupné.

V roce 1918 se dělnictvo na Ostravsku a Karvinsku se z nedostatku bouřilo. Rok začíal nejhorší bídou a nedostatkem.
Stavka stiho druhu stavku a tabory lidu… Vojaci s bajonetami nuťo nás ku klidu.
Jednou jsou to ruští zajatci, kteří nechtějí pro špatné stravování fárati na důl. Po druhé opět horníci stávkují. Havíři jsou vojáky sbíráni po bytech a odváženi eskortou do práce. Na kasárni dostane jídlo jen ten, kdo je ochoten ještě pracovati, ale moc takých horníků není, neboť jakmile vypukne stávka, ihned odjíždíme domů. Při vypuknutí generální stávky, zaplatilo to několik lidí životem, kteří byli vojáky postřílení (Vitkovice a jiné). U naší šachty byli jsme sroceni před bránou, která byla uzavřena, za bránou stojí vojáci připraveni k palbě. Důstojník má dáti povel: Pal! Když v tom je volán k telefonu. V pěti minutách dojíždí další vojenská posila, která nás z boku od tržiště bodáky tlačí a rozhání směrem k Vítkovicím a do kolonie. S holýma rukama nelze se bránit, jsme-li v šachu ze dvou stran. To by byla hotová sebevražda, proto ustupujem. Závodní kanceláře jsou teď ale chráněné vojskem (Maďary).
Občas se něco dozvíme o práci T. G. Masaryka a legionářích v zahraničí a pod dojmem těchto zpráv, my havíři české národnosti, pociťujeme hrdost. Někteří horníci pro zjevný národní odpor vůči svým představeným na závodě jsou zavíráni u válečného soudu přímo v Moravské Ostravě.
Pani chtějí furt větší fedruňk, haviř každý hluchý… Větší fedruňk? S hladom robiť? Dyť zme jako muchy! Ani generalni stavku zme moc nespravili. Ešče z nas vojaci paru dělníkův zabili!
Ze zahraničí přichází epidemická nemoc, t. zv. Španělská chřipka. Mnoho lidí na tuto nemoc následkem různých komplikací umírá. Také u nás na kasarni započala své dílo. Asi 9. září, měl jsem tehdy odpolední směnu, ulehl jsem si po snídani na lůžko a za chvíli dostal jsem takovou horečku, že jsem myslel, že bude po mně. Trvala si 2 hodiny a pak povolila, neboť se dostavil silný průjem a to bylo pro mě štěstí. Ta chřipka byla totiž trojího druhu, jeden druh byl chřipky mozkové (nebezpečná), druhá řádila v dýchacích cestách (zápal plic), třetí druh jsem měl já. Tento třetí druh španělské chřipky řádil v zažívacích a střevních orgánech, tento druh již nebyl tak nebezpečný. Nejvíce lidí umíralo na chřipku, která zasáhla dýchací orgány, pakliže to byl člověk tlustší, byl zpravidla v několika dnech mrtev.
Koncem září nastupuji opět práci. Mezi dělnictvem neklid. Dne 14. října konal se na tržišti u jámy Šalamoun velký tábor lidu. Bylo nás tam asi přes 70 tisíc. Za námi na Šalamouně pozoruje nás z oken plno vojáků. Poslanec F. Prokeš při svém projevu přečte deklaraci českých spisovatelů vedených Aloisem Jiráskem a prohlašuje požadavek českého státu. Po projevu nastupujeme k táboru lidu na hlavním náměstí. Stará radnice a kol ní je plno vojska. Před radnicí jsou kulomety. Pod podloubím honvédi na koních.
Stojím vedle skupiny studentů, zpíváme Kde domov můj. V tom kdosi volá: Klid! … Pomalu a v klidu rozejděte se! Dívám se na balkon Baťovy prodejny odkud kdosi mluvil, ale už jej není vidět. Zato silná vlna lidí tlačí mne směrem k lékárně. Podívám se na stranu, odkud jde tlak. Asi 10 metrů ode mne řady vojáků s bodly na puškách, u radnice u kulometů sedí vojáci přichystáni k palbě, od starého kostela z rohu zas vojáci na koních. Vlna tlaku lidských těl nás nese téměř k lékárně. Přede mnou několik žen s dětmi křičí na pomoc. Zdržuji se, abych nemusel přes ně a pomáhám si napravo k průjezdu, abych se dostal k židovskému kostelu. V průjezdu dostal jsem se na dveřní rám a hrozilo mi téměř umačkání.
V tym vojaci do nás vpadli, jo roztrhl gatě. I hodinky mi rozpučili, jak mě v prujezdě tam na roh přitlačili. A vy hromšti maďaroni, i vom budě rada! Počkajtě, už zanědluho přindě na vas řada. Za čtrnáct dní bylo všude radostneho křiku! Rakusko přestalo dychať! Mome Republiku!!
Ráno 28. října všude na ulicích podivný ruch. Vojáků ze šachet není vidět. Pokud vidět některého vojáka, má odtrženého rakouského orla a na čepce má trikoloru nebo lipový list. Také jiní zřízenci a uniformované úřednictvo má českou trikoloru nebo lipový list. Slyšíme zprávu. Fronta se zhroutila, Rakousko se rozpadává. Máme československý stát!
Tato noc byla rušná.
Velitel Maďarů, který 14. října chtěl nás nechati při táboru lidu postřílet utekl v noci v přestrojení a za ním i Maďaři. Měl 1 hodinu náskok, jinak byl by visel.
Za několik dnů byl jsem svědkem přísahy českých vojáků České vládě. Proslov p. Prokeše, poslance revolučního národního shromáždění na tomtéž náměstí, na kterém jsme měli býti před 14 dny postřílení. (že se tak nestalo bylo jen naší zásluhou, neboť jsme nedali ani nejmenší příčiny či záminky veliteli Maďarů dne 14. X. 1918 aby mohl dáti povel k palbě. A on na to chudák tak čekal.)
Po létech strádání a utrpení přichází nyní konečně vlna radosti. Jsou to dny radostného vzruchu a ovšem také i zmatku. Na vesnicích je více klidu, avšak ve městech a zejména na Ostravsku jeví se vše ve velkém měřítku. Vojáci přijíždějí z fronty a už také vidět naše legionáře italské a francouzské. Horníci vyvážejí na kolečkách inženýry a dozorce ze šachet a tak se mstí na nich za jejich tyranizování po čas války. Zvyšují se mzdy. A díky podpoře Spojených států amerických zlepšuje se i situace v zásobování hornictva.

Tak přišel rok 1919. Prvý to rok nového českého státu. Jak se asi budeme mít v tom novém poválečném státě? To bylo otázkou mnoha lidí, zejména dělnictva. Upravuje se měna. Upravují se mzdy. Pomalu zlepšuje se situace v zásobování. Otevírá se ale také politická zápletka o Těšínsko s Poláky. Slovensko nemají chuti pustit ze své moci Maďaři.
Doma v rodině je cítit alespoň záblesk lepších časů. Pod tímto dojmem člověk lehčí dýše, narovnává se, začíná mít opět důvěru v lepší život a začíná si dělati plány do budoucna.
Tentýž podzim zapůsobila na mne příliš silně hornická katastrofa na Nové jámě v Lazích u Orlové. Celé osazenstvo jámové směny bylo postiženo výbuchem na dole a myslím, že také celé toto osazenstvo zaplatilo svou práci životem. Pravdy bylo těžko se dopátrati. V novinách se psalo jen o neštěstí a kolik mrtvých bylo vytaženo na povrch, kolik jich však zůstalo na dole jsme nevěděli. Domnívám se, že asi 12–120 osob zůstalo na dole zazděno, aby lokalizován byl výbuchem vzniklý požár na dole. Mrtvoly vytažené na povrch jsem viděl. Přes 30 osob hrůzně spálených leželo v šachetní budově vedle sebe. Tu otec i se synem, který pracoval na dole teprve asi 2 měsíce leží vedle sebe, svobodný vedle starého již horníka, všichni splatili daň molochu kapitálu, zatím co majitelé šachet, byrokratické úřednictvo a zhýčkané ženy a jiní užívali si radovánek.
Tehdy pojal mne vztek, lítost, odpor i hnus, vida tam v kolonii nářek a pláč žen, matek a dětí, jejichž otcové zůstali tam pod zemí několik set metrů hluboko, doplatili draze svou smrtí na rodiny skývou chleba, zatím co tam v Ostravě žijí lidské pijavice. Bylo postaráno dostatečně o vdovy a děti padlých horníků?
Rok 1920 byl pro mne takřka osudový. V únoru jsem opustil práci v Ostravě a byla mně dána hornická komise. Tato komise tvořila ročně Kč 682,- čili měsíčně Kč 56! K životu velmi málo.

Z roku 1924 už zůstal v kronice jen nadpis. Kroniku psanou krásným písmem Jan Satina už nedopsal. V důsledku podlomeného zdraví v roce 1951 umírá ve věku šestapadesáti let.
O osmadvacet let později Kroniku vdova Františka Satinová, pouhých několik dnů před svou smrtí, svěřila do opatrování své dceři Františce, provdané Pituchové, významné národopisné pracovnici, lidové vypravěčce, básnířce a malířce.

1) Jan Satina, narozený 6. 12. 1895 ve Starých Hamrech č. p. 12, domkař, horník, zaměstnanec železáren Ferrum ve Frýdlantě nad Ostravicí, posléze také obecní tajemník ve Starých Hamrech – Hamrovicích (zemřel 1951).
Jan Satina si vzal za ženu Františku Matýskovou, dceru kovářského mistra, narozenou 26. 9. 1899 ve Starých Hamrech č. p. 17 (zemřela 1979), svatba se konala 22. května 1921. Z jejich sňatku vzešly děti: Libuše - narozená 7. července 1922 (provdaná za Al. Mičulku 27. 11. 1943; zemřela); Vlasta - narozená 18. 9. 1923; (zemřela); Božena - narozena 12. 11. 1925 (provdaná za Josefa Foldyna 12. 4. 1947); Františka – narozená 2. 4. 1928 (provdaná za Rudolfa Pituchu 26. 2. 1949); Danuše – narozená 18. 4. 1938; Jan – narozený 17. 5. 1941.

Text a foto: Richard Sobotka

Foto:
Lysá hora
Jan Satina
Rodný dům v Hamrovicích č. p. 12, kresba Jana Satiny