Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kùò není dvakrát høíbìtem...
… ale èlovìk bývá dvakrát dítìtem. To øíká stará lidová moudrost a nezøídka mívá pravdu.
Nedávno mi kamarádka vyprávìla, jaký zá¾itek mìla se svým témìø osmdesátiletým tatínkem. Pøi té pøíle¾itosti jsem si vzpomnìla, co jsem pøed lety za¾ila se svou maminkou, jí¾ se tehdy ji¾ taky blí¾ila osmdesátka.
Musím pøedeslat, ¾e maminka se a¾ do konce svého ¾ivota tìšila velmi dobrému duševnímu zdraví a bystrému rozumu. Toté¾ se však bohu¾el nedalo øíct o jejím zdraví fyzickém. Abych byla pøesná: mìla silnou artrózu kolen a chùze jí dìlala velké potí¾e. V posledních tøech ètyøech letech svého ¾ivota u¾ nedošla dál ne¾ na lavièku pøed domem a i to bylo spojeno s velkou bolestí. Ne¾ ji však kolena vyøadila z bì¾ného provozu, obcházela si maminka pìknì s hùlkou nepøíliš vzdálené obchody sama. Tak to bylo od jara do podzimu. Kdy¾ ale nastala zima a objevily se na cestách i chodnících kluzké zmrazky, pøísnì jsem mamince zakázala, aby sama vycházela ven. Ona maminka tehdy ještì nebyla ¾ádná drobinka a takový pád plnou váhou tøeba na koleno mohl mít nedozírné následky. A to u¾ jsem radìji nemyslela na mo¾nou zlomeninu!
Maminka sice odmlouvala „fest“, ale a¾ na jeden pokus, který naštìstí skonèil dobøe, zákaz vycházení dodr¾ovala. Avšak èert nikdy nespí, a tak se mamince podaøilo mne pøece jen jednou pøevézt! To bylo tak.Bylo to v dobì pøedsváteèní, a tak mùj mladší bratr pøijel k mamince „na brigádu“. Vyèistil koberec a parkety a mimo jiné jí „vyblejskal“ podlahu v pøedsíòce do vysokého lesku. Snad by se bylo na tomto zrcadle ani nic nestalo, kdyby…
Maminka mìla zvyk polo¾it si v pøedsíni pøed dveøe, jimi¾ se vcházelo do kuchynì, roho¾ku. Význam na tom místì sice nemìla ¾ádný, ale le¾et tam musela. A tak sotva bratr vytáhl paty, maminka si na èerstvì naleštìnou podlahu honem spìchala roho¾ku polo¾it.
Druhý den po poledni jsem šla z práce jako obvykle rovnou k mamince, jestli nepotøebuje nìco nakoupit èi pomoci. Maminka sedìla v kuchyni u stolu, jednu nohu mìla polo¾enu na „štokrleti“ a tváøila se vítìznì. V tu chvíli jsem si povšimla, ¾e koleno té nohy, je¾ le¾ela podepøená, je obalené obkladem. Ne¾ jsem se staèila na nìco zeptat, maminka ve stylu taktiky „nejlepší obranou je útok“ triumfálnì prohlásila: „Ty mne nechceš pouštìt ven, abych nespadla a neporanila se, ale jak vidíš, já se mohu poranit i doma!“ V tu chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Jen jsem popadla roho¾ku ( nebo» na ní maminka pochopitelnì uklouzla a celou váhou spadla kolenem na práh kuchynì) a beze slova ji vynesla do popelnice.
Bratr pak maminku dva mìsíce vozil do okresní nemocnice na „tahání“ vody a èištìní rosolu v poranìném kolenì…
Co však to bylo proti maminèinu vìdomí, ¾e nás svým bezchybným logickým závìrem „pøevezla“!
Míla Nová