Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Do lednice a do bezvědomí!

Já jsem to s tím zhubnutím na mou duši myslela vážně! Ale ta "psýcha" lidská je strašná. Když jsem si tak od minulého léta dopřávala, bylo to sem tam - třeba pod mraky na obloze - ale hlavně v duši - nějak pošmourno a tak jsem se povzbudila nějakým tím kouskem "něčeho -
čehokoliv, co v krámě pod sklem zrovna bylo. A když se blížilo patnáctého a já se koukala rodinnému rozpočtu na poslední pětistovku - nekoupila jsem si nic a bylo taky dobře.

Teď, co jsem se dala na hubnutí, mám na každý den rozpočítané kalorie - co myslíte, že se mi děje? Do lednice bych projedla díru - to se mi děje. Nikdy jsem tak usilovně nemyslela na jídlo - a hlavně jen na jídlo - jako teď, kdy bych měla jíst ukázněně. A moje psýcha si se mnou zahrává dokonce tak nestydatě, že mi stačí zakoupit si nějaký ten časopis a nalistovat tam stránku o dietách a otylosti a dostanu takový příšerný hlad, že to se mou cloumá tak dlouho, až odhodím všechnu kázeň a pokleku před lednicí a jím a jím, dokud tam je něco alespoň trošku vhodného k přímé konzumaci.

Pak odpadnu. Doslova. Jednak je mi špatně z přežrání (dámy prominou, ale jemnějšího výrazu použít nelze, má-li to být vyjádřeni přesně) a jednak se duše svíjí pod knutou špatného svědomí. A slibuje - už nikdy víc! Až do příštího záchvatu žravosti to skutečně dodržuji.
Jím střídmě a zdravě!

Zkusila jsem velice nadějný způsob "po dvou hodinách". Skvělé, takhle přece nemohu mít hlad. Vždyť budu jíst prakticky pořád. Samozřejmě, že ne plný talíř těch nejnezdravějších jídel, ale pěkně podle plánu, aby během dne bylo zastoupeno všechno, co tělu prospívá.
No jo, jenže předpis zní:
tu deset deka něčeho, tam po dvou hodinách deset deka čehosi a támhle za další dvě hodiny deset deka ... tak tudy cesty nevede, bylo mi jasné už po prvním týdnu, kdy jsem se mátožila po pracovišti i doma a neměla jedinou myšlenku, než na to, kolik času mi zbývá do nejbližší dvouhodiny. Tohle jsem tedy navždy zavrhla a mám-li přiznat pravdu - najedla jsem se po tomto rozhodnutí s úlevou do bezvědomí.

Rodina už má ze mne legraci. Mužští si spíš dělají dobromyslné šoufky, ale dcera se dokonce zlobí - měly byste ji vidět, od té doby, co já jsem začala hubnout, ona chodí cvičit a je jako proutek. Nejspíš má pravdu s tím pohybem, ale když mě to pořád nějak nevychází. Každý týden mám ten nejsvětější úmysl začít, ale vždycky mi do toho něco přijde. Jednou návštěva, podruhé si kluci objednají tepou večeři (to vydržím a nejím, ale aspoň vyblizuji pánev), nebo dokonce musím nutně vyžehlit dřív, než prádlo přeschne. A právě při žehlení jsem si uvědomila, že se mi do cvičení prostě nechce. Protože já - nevím jak kdo - ale já dělám
ráda kdejakou domácí práci, ale dobrovolně žehlit mne do teď ještě nikdo neviděl. A takové stejné pocity mám, když se odhodlávám cvičit.

Tak to pr! Hned příští týden mažu do cvičení, rozhodla jsem se. Paní redaktorka mi dokonce nabídla informaci své sousedky (vidíte, já jsem věděla, že se někdo ozve a poradí) o józe. Že by? To znám z časopisů, jsou to takové rozvážné, pomalé, ladné pohyby... jenže, prokristáčka, oni si tam sedí na zkřížených nohou, rovnou na patách, co na to moje kolena? No co by - vůbec jsem je neohnula, natož abych si paty podstrčila pod tu dvouduchnu, co se jí říká půvabné dámské pozadí. A když jsem si vzpomněla, že jogíni dokonce odpočívají na hlavě s nohama jako svíčka pěkně vzhůru - tak mne přešla odvaha. A tak jsme se s paní redaktorkou
dohodly, že já si pěkně počkám a ona jaksi ze "služební povinnosti" se na tu jógu zajde kouknout a napíše.

Ale já vím, co si teď myslíte a taky se jaksepatří stydím, že se do toho vypravuji jako "chudej do boje" - ale ruku na srdce - sluníčko už docela hřeje, Jesenice čeká a co jste pro ty plavky udělala Vy? Aha!

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky