«uky, «uky, jsou doma Holubovi?
Moc zdravím Ludmilo!!! díky za zveøejnìné èlánky a jeden komentáø u èlánku "¾e se mi tedy dìjí vìci" mi pøipomnìl, ¾e opravdu dìjí a tak u¾ vím, co napíšu dalšího...
Minule na chatu jsem se vytahovala, ¾e umím pøechodníky - no opravdu umím, ale vèera jsem si tak sama pro sebe øíkala pøíklady - pro Lea, který mo¾ná ¾ertoval, ale nìjak se k nim nehlásil - a napadla mi vìta "vzav pero, podepsal jsem smlouvu" a najednou jsem mìla "vymazáno". Kdy¾ jsem to chtìla øíct jako ¾enská - nìjak mi to nešlo z pusy, ¾e by
"vzavši" (?) no prostì nìjak fakt mám vymazáno. A napadlo mi, ¾e by mi mohla pomoct - honem nevím jméno - ale ta bývalá paní uèitelka - ještì si všechny lidi nepamatuji - vede pøece ten Jazykový koutek? Jak se dají do nìj klást otázky? Anebo to schraòuješ a pak najednou vytvoøí další lekci?
Tak ještì jednou zdravím a tìším se zejtra na chat - pøijdeš? Venca
Pozn.: Nemù¾u vás ochudit o pasá¾e z meilù Vency. Nevadí jí, ¾e nìkteré pasá¾e pøetiskuji.
Mílo je tam také dotaz na tebe. Urèitì budeš ráda, ¾e Jazykový koutek lidièkám chybí, nebo» pùvodnì jsi se domnívala, ¾e to lidi nezajímá.…
Ludmila
Jak se neotrávit
Já mám strašnì ráda houby. Ve všech podobách. Ale a¾ na nepatrné výjimky se mi nikdy nic nepodaøí najít. I kdy¾ jsem mìla své dvì "¾ivotní chvíle".
To jsme ještì s prvním mu¾em byli bezdìtní a on, výteèný houbaø vyhlásil, ¾e k obìdu bude houbovka. Chodili jsme tenkrát po lese celé dopoledne - nikde ani klobouèek. A pak, kdy¾ jsme se bez úspìchu vraceli, tak já, houbaøský ignorant, jsem našla snad jedinou houbu v
lese. Polévka z toho nebyla, ale zato hodnì smíchu po divadle, proto¾e já jsem byla tehdy ještì ¾enièka nezkušená a neuvá¾ila jsem, ¾e o mu¾ovì neúspìchu se sluší mlèet, nechce-li èlovìk zakládat na pøíští spory o nìèem vá¾ném.
Snad to byl mùj osud - druhý man¾el byl také pánem bohem posvìcený houbaø. Zprvu mne honil po lesích, ale kdy¾ poznal, ¾e jsem dobrá tak k tomu, abych houby nikoliv vidìla, ale rozšlápla, tak chodíval sám a my jsme jich nìkdy mívali tolik, ¾e jsme se s dìtmi tajnì domlouvali, jestli by se nedaly tajnì vynášet do popelnice - èistit a krájet ty hromady se nechtìlo nikomu. To bylo v Èechách ji¾ních. Tak¾e jsem dávala pøednost zpùsobu Èech støedních, kde jsme jeden èas bydleli v Pøíbrami a kde byl na námìstí dvakrát týdnì trh a na nìm babky se vším mo¾ným, vèetnì hub. Èlovìk si koupil, kolik zrovna potøeboval a bylo.
Hodnì se u nás vzpomíná na svatební guláš.
Jako obvykle - nemìli jsme od stìhování dobudovaný byt. A tak ještì v pøedveèer svatby nejstarší dcery mu¾ Jan piloval, pøitloukal - prostì budoval. K veèeru zazvonila budoucí spolutchynì, ¾enichova sestra a švagr. Nezbylo, ne¾ je zapojit do práce.
Svlíkla jsem z nich kabáty a ka¾dý se musel dát pilnì do díla. Chvíli po pùlnoci jsme zatloukli poslední skobu a høebík, mladší dcera se vrhla na mytí podlah a proto¾e spát u¾ nám nestálo zato, otevøela se lahvinka, pak druhá a smáli jsme se a¾ do rána bílého. Mladí to brali jako obrovskou zábavu, nová tchýnì byla z takového seznámení zprvu trochu v šoku, ale pak nám vlastnì tu krásnou optimistickou bezprostøednost docela závidìla. Proè o tom mluvím ve spojitosti s houbami? Inu proto, ¾e jsme si to po pùlnoci jako podklad k tomu vínu náramnì zaslou¾ili a mìli jsme ten nejbájeènìjší houbový guláš na svìtì.
Ale s øeèí o houbách se mi nutnì vybaví slovo "otrava" a to mi nemù¾e nepøipomenout historku s okurkovým salátem. Mìli jsme v divadle, ještì v Novém Boru, re¾iséra, který ten salát k smrti miloval. Snad stejnì jako svou ¾enu Drahomíru. A tato ¾ena jednou popadla dcerku, a ¾e jede na pár dnù k babièce. Roman beztak prý o generálkách nemá èas a doma se sotva vyspí. A aby mu¾e nìjak odškodnila, pøedem navaøila jeho oblíbená jídla - lednice se jen vzdouvala. A samozøejmì - pøipravila i mísu okurkového salátu. Ani to nestihl všechno najednou sníst. A ¾e ty generálky byly opravdu nároèné, nìjak na ten zbytek salátu pozapomnìl. Uondaný dorazil domù - kouká do lednice, nìjak to vypadá divnì, ten jeho oblíbený salátek! Ale proto¾e ho tak miloval, nemìl srdce ten zbytek vyhodit a usadil se s ním ke stolu. Jako pøílohu si pøed talíø opøel populární lékaøskou knihu, nalistoval co mu bude a docela s chutí se najedl. Pak zbì¾nì uklidil, aby ¾enì nenechal po sobì špatnou vzpomínku, ještì jednou proèetl kapitolu o otravì zka¾enými jídly, usadil se do ušáku a dal se do umírání. Samozøejmì spokojenì usnul. Drahuška se pozdì veèer vrátila, v kuchyni si pøeèetla dopis na rozlouèenou a v slzách se vrhla do pokoje.
No, radìji zatáhneme oponu za poøádnou man¾elskou neshodou.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: