Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai, pantograf a folklor
Bìhem èasu jsem pozorovala, ¾e nìkteré chyby se v Taiových diktátech periodicky opakují, a tak jsem si ty chyby, které v diktátech vítìzily na body, vypsala a patøièné pravopisné jevy vkládala do následujících diktátù do té doby, ne¾ bylo jasné, ¾e si Tai správný pravopis osvojil.
Mezi chybami, je¾ si Tai zvláš» oblíbil, bylo slovo nazývat se psané s mìkkým i, a potom pøídavné jméno hanácký, které – asi z úcty ke svému nynìjšímu bydlišti – psal zásadnì s velkým H. A tak se v jednom z diktátù objevuje vìta Kozina vyzýval Chody ke vzpouøe a Kozina opìt vyzívá Chody mìkce. Opravuji, Tai pøihlí¾í, a kdy¾ s káravým pohledem èervenì oznaèuji hrubku, Tai nadskoèí, vykulí oèi, tak jak to umí jen on, a sebekriticky se rozhorluje: „Nooo, pravdááá! Tak nééé! To by mu hu…“ Na chvilièku se zarazí, zva¾uje u¾ití slova „huba“, ale sezná ho jako nepøijatelné, proto pokraèuje: „…no, ta ústa vypadla z tìch…no, kostí,co dr¾í je u sebe!“ Pomohu mu hovorovým výrazem : „Z pantù?“ „ Jó, pantografù!“ souhlasí rychle Tai a nechápe, co je mi zase k smíchu.
Pøídavné jméno hanácký se v diktátì objevilo ve vìtì V muzeu patøí k nejkrásnìjším exponátùm hanácký sváteèní kroj. Diktuji ji, Tai však nepíše a zase o nìèem pøemýšlí. „Copak,Tai? Nevíš, co je to hanácký kroj?“ptám se. „Znám dob¾e! Ale já rád,¾e ho u¾ nemusí lidi oblíkat.“ „A proè?“není mi jasné,co mu na kroji vadí. „Hanácký kroj hroznì horký, bych se v nìm udusil!“ vysvìtlí mi lakonicky. A tak si musíme objasnit rozdíl mezi „horkou vodou“ a „hodnì teplým obleèením“…
Tai vìtu napíše, hanácký je tentokrát napsáno správnì, ale Tai ještì nevyèerpal tematiku . „Kdy¾ já vidìl v Olomouc ten orloj, tam byly holky v hanácký kroj,“ vzpomene si na námìt jednoho z nedávných diktátù. „Ano, to jsou „královnièky“, pøipomenu. „Jo, vy ¾íkala,“ souhlasí a rychle pokraèuje (abych nebyla rychlejší a nenadiktovala vìtu s dalším „chytákem“) : „Já v televize vidìl, jak v kroje jeli na koních…já zapomnìl, jak jmenovalo…“ „ Jízda králù, Tai,“doplním jeho znalosti. „Jo, tak jmenovalo,“ pøikývne a po svém, „ struènì a jasnì“, vysvìtlí podstatu lidové tradice: „Oni malého…no, ne tak moc malého… kluka oblíkli do kroj jako holka, proto¾e tam honili krále, a na pusu mu dali rù¾i, aby nemluvil…“
Tai by ve své osobité interpretaci folklorních témat jistì rád pokraèoval, ale já musím být nekompromisní, proto¾e nám do konce hodiny zbývá u¾ jen ètvrthodina, diktát je tøeba dopsat a opravit a Tai ještì musí podstoupit souboj s koncovkami podstatných jmen, proti nim¾ spáchal pøi svém vyprávìní nespoèet „smrtelných høíchù“…
Pamìtníci, vzpomínejte!