Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 
Tenkrát o Vánocích
a nejen o nich…

Je nìkdy podivuhodné jak se umíme ve vzpomínkách vracet. A¾ tam, kdy se stalo nìco co se stát mo¾ná nemìlo a co mìní vaši obdivuhodnì pøímou cestu v cestu plnou kopcù, zatáèek a kamení. Vše se mìní, vše je jinak a vy u¾ nejste vy, ale nìkdo úplnì jiný. Po svìtì létá mnoho otrávených šípù a vy jimi zasa¾eni máte jen dvì mo¾nosti. Zemøít a nebo se stát vùèi jedùm odolní. Vánoce jsou mým mezníkem a já vám chci vyprávìt svùj pøíbìh o vánocích, které jsem kdysi pro¾il já a se mnou ti mí nejbli¾ší.
  
Dnes, kdy¾ se dívám zpìt jsou Vánoce a Nový rok období laskavá a rok v¾dy dìlím tìšením se na tento èas a na èas dovolených a prázdnin. Nìjak si nepamatuji vánoce tìch let zcela prvních, kdy jsem se na školu teprve tìšil. Ale u¾ nav¾dy si budu pamatovat vánoce, kdy mi bylo deset a my bydleli v budovì bývalé školy. Tehdy zde u¾  škola nebyla a já mìl postel zhruba tam, kde jsem pøed rokem sedìl v lavici. Bylo to pro mne opravdu zvláštní splývání prostorù.

Otèím byl u¾ tehdy v invalidním dùchodu a byl v té dobì celkem solidnì rozvinutý a neregistrovaný alkoholik. Ostatnì vydr¾elo mu to od té doby a¾ do smrti. Maminka døela neskuteèným zpùsobem v práci, obsluhujíc dvojnásobné mno¾ství stavù, aby kromì ¾ivotnì nutných vìcí bylo také na alkohol a dokonce i dárky od Je¾íška. Brácha dovršil tøí let a u¾ byl aspoò trochu akèní, co¾ pro mne bylo docela pøíjemné. Na Vánoce jsme se s bratrem samozøejmì tìšili nebo» jsme byli kluci prùmìrnì normální.

Po štìdroveèerním salátu u¾ u nás bylo u té nejsilnìjší polovièky rodiny dost pomìrnì opito a po rozdání dárkù se nevinná hádka mezi rodièi zvrtla a¾ do fyzického støetu. Ale co  to tu píšu… slovo støet pøedpokládá alespoò trochu rovnováhy. Otèím mamince pøerazil dva zuby a my s bráchou jsem se na posteli klepali, jako by kamna nehøála a pokojem vál ostrý ledový vítr. Pak nás vyhodil. Mne, nevlastního syna a maminku. A» se ztratíme z jeho ¾ivota na v¾dy, nebo» jsme zcela zbyteèní a nehodní jeho lásky. Šli jsme mlèky mrazivou nocí na vlak  na Mostka, co¾ bylo dalekých devìt kilometrù. Byla  jiskøivá a mrazivá noc, sníh køupal pod nohama a jiskøil v záøi poulièních lamp milióny malých jisker. Ani psi neštìkali, proto¾e byl èas štìdroveèerní a byli milosrdnì pøijati do pøedsíní a chodeb. Silnice byla prázdná a za námi zùstávaly stopy, jako bychom kráèeli po Mìsíci. Po kraji silnice jsme schoulení a nemluvní míjeli domy sousedù a pomalu jsme se dostávali do dlouhé pustiny lesní samoty. Lampy mizely, my funìli do kopce a pøed námi z veèerní tmy vyrostl temný smrkový les. V téhle podobì jsem ho vùbec neznal. Byl nepøátelský, plný stínù, pøízrakù a  tma v nìm byla stále vìtší. Jen chvílemi se ukázal Mìsíc a jen chvílemi bylo nebe plné hvìzd. Zde u¾ nebyly lampy a hvìzd bylo nepøedstavitelné mno¾ství. Chvìly se a blikaly, oèi jimi byly pøitahovány a¾ u¾ mì z toho dívání bolelo za krkem. Tehdy mi nebylo rovna nejtepleji, ale vše bylo nevýznamné v této osudové chvíli, kdy jsem cítil, ¾e od teï bude u¾ všechno jinak.
 
Kroky matky byly stále t쾚í, pomalejší a váhavìjší. A mì zaèalo být jasné, ¾e této noci, ale ani pøíštího rána do Brna za mým milovaným dìdou nedojedeme.
“Já tam Zdendu s tím bláznem samotného nechat nemù¾u. Táta není normální, on mu mù¾e nìco udìlat“, øekla to  tak tiše, tichounce, ¾e i v té velebné pustinì ji nebylo skoro rozumìt. Pomalu jsme se otoèili zpìt a matce se v oèích tøpytily slzy. Sestoupilo do nich tisíce mrazivých hvìzd, byl v nich celý smutný Vesmír. Chytil jsem ji za zmrzlou ruku a ona mì objala tak zoufale a silnì, ¾e mì málem tím objetím udusila. Lapal jsem po dechu a bylo to to nejneš»astnìjší objetí v mém ¾ivotì. Chvíli jsme tam stály jako ti z Bible, co se ohlédli zpìt a zkamenìli. A pak jsme šli zpátky a opìt se objevily domy, tentokrát i zaštìkal pes a odhrnula se i záclona u Vrbù. U¾ jsme byli zase pøed školou, která u¾ teï vlastnì nebyla naším domovem. Zmrzlí, potupeni, nerozhodní… Tenkrát jsem maminku moc nechápal a u¾ vùbec jsem s ní nesouhlasil. Cítil jsem se podvedený a pora¾ený. Vrátila by se pøece tam, kde nám bylo v¾dycky dobøe. V¾dy» by bratrovi nemohl nic udìlat. Zdenda je pøece jeho syn! Nikoho bli¾šího nemá!
 
Té noci na její nejisté provinilé »ukání a bouchání nikdo neotevøel. Alkoholici mají tvrdé spaní. My dva jsme se choulili  té noci nebo spíš  ráno v díøe, která byla vyhrabána v pilinách, kterými jsme nacpávali patrony do piliòáku. Druhý den nás domù otèím pustil a já spal a spal, nikdo mì nevyhánìl z postele a se mnou le¾el i bratr. Jako bychom byli oba nemocní. Od té doby jsem byl pro bratra já ten nejbli¾ší. Ten, který ho nikdy nedá. Ten, který ho v¾dycky zachrání. Jak nespravedlivý byl svìt i tehdy vùèi matce. V dnech následujících se všechno nìjak srovnalo. Jestli zapùsobilo svìdomí èi postel, nevím. Èas plynul jako voda v nedalekém potoce, jen všichni jsme byli bohatší o jednu jistou a pro¾itou nejistotu. U¾ nikdy nic nebylo jako pøed tím.

Pozdìji jsem u¾ na Vánoce dojí¾dìl ze školy  pøes celou naši republiku se zabalenými dárky koupenými za kapesné. Kdy¾ mi bylo osmnáct let a já dorazil dva dny pøed Vánocemi do toho našeho podhorského kraje, abych s rodinou strávil èas svátkù, byl doma jenom otèím. To byla zvláštní situace, jak pro mne, tak pro nìj. Maminka le¾ela v nemocnici a doktoøi jí našli nìco se ¾luèníkem. Brácha byl u babièky a dìdy na Špindlerovì boudì, kde tehdy staroušci pracovali. Svátky ubíhaly jako voda, my mìli zcela mu¾ské vánoce a s otèímem jsme si tak krásnì rozumìli. A já si øíkal, ¾e je vlastnì docela fajn a férový chlap a ta jeho láska k alkoholu vlastnì ani není tak hrozná.

Avšak osud, ten zlomyslný zmetek, chtìl všechno jinak. Nìkdy jsou cesty klikaté a nìkdy ještì klikatìjší. Kdy¾ jsem šel za odmìnu tomu férovému otèímovi nakoupit v hospodì tìch pár potøebných piv, dozvìdìl jsem se já potupený, ¾e ¾luèníkový záchvat je komplikovaná zlomenina ruky, kterou matka utrpìla pøi výprasku za nedostateènou loajalitu. Vystartoval jsem hned z hospody za ní do nemocnice. Dlouho jsem musel èekat na vlak a dlouho jsem jel do nemocnice. Ale to u¾ byla matka od nìj zcela zlomená. Nic nepøiznala tehdy ani mì ani doktorùm, jen litovala, ¾e je tak nešikovná a spadla ze schodù. Z tìch našich dvou schodù, které vedly na zápra¾í. Pøiznala skuteènost a¾ po dlouhých, dlouhatánských letech to, co u¾ jsme všichni dávno vìdìli. Ne nechtìla mìnit osud ani sebe. Tenkrát jsem odjel zpátky na východ, pryè od rodiny, pryè od všeho. Zklamaný bezvýchodností vztahu mezi rodièi a mnou. Zbyteèná rušivá hraèka osudu tìch dvou, kteøí se snad mají doopravdy rádi a já jim mù¾u v¾dycky jen pøeká¾et.

Nechali mì tenkrát pøespat na odpeèetìném zeleném internátu a já jsem jim za to do dneška nesmírnì vdìèný. Následující Silvestrovské noci jsem prochodil Košicemi v nádhernì sebelítostivé náladì mezi rozjásanými plnými okny a pøeplnìnými ulicemi. Mezi poletujícími prskavkami, jásajícími lidmi a povalujícími se lahvemi. Tak temnì, démonicky a smutnì sám. Svobodný, lítostivý a tak dokonale odidealizovaný. Jako obèan Vesmíru mezi svými. Neznámými známými. Od tìch dob mám rád anonymní dav. Musel jsem se tu slavnostní a povznesenou noc stát dospìlým. A od té doby chápu, ¾e nejbli¾ší podaná ruka je ta na konci mého ramene. A taky vím, ¾e pøes všechnu dobrou vùli se mnozí z babylonského zajetí alkoholu, drog a jiných závislostí nikdy nedostanou.

A tak nevím, jestli skuteènì ¾il Je¾íš. Nevím toho ostatnì podstatnì víc, ne¾ toho, co vím. Takhle to myslím i má být. Èlovìk ale musí  vìøit, i kdyby  to v co vìøí mìl být jen sen. Jestli Je¾íš byl a jestli vykonal to co vykonal, tak to nebyl jen syn Bo¾í. Byl hlavnì èlovìk, proto¾e nám ukázal, ¾e není dùle¾ité vítìzit, ale milovat. Milovat a vìøit. Jen nadìje, ¾e ještì jsme na cestì a ještì je cíl nám dává dùvod kráèet. Èert vezmi ostré kamení, èert vezmi hnusný a ostrý vítr, èert vezmi dav který bije. Dùle¾ití jste jen vy, cesta a vùle kráèet. I kdyby to co se hýbe mìl být jen osamìlý zoufalý chodec v Silvestrovské noci. A kdy¾ se rozhlédnete, tak nikdy nekráèíte sami. V¾dy je nás mnoho, kteøí kráèíme stejným smìrem a za stejným cílem. Všechny zatáèky a pøeká¾ky mají smysl. Dávají nám nadìji, ¾e po jejich pøekonání bude lépe. Mo¾ná jen nadìji, ale nauèí nás, ¾e i kdy¾ jsme sami není to našim osudem.

Dlouho, tak hroznì dlouho jsem nechápal, proè od nìj matka tenkrát neodešla. Dneska u¾ to vím. Darovala nám ¾ivot dvakrát. Mì i bratrovi. Kdy¾ jsme se narodili a kdy¾ jsme pochopili, ¾e osud je v našich rukou. A ¾e svoboda je taky o povinnosti. A já se mamince za tu chvíli nepochopení omlouvám. Dlouho byla stopa kulky z otèímova ilegálnì vlastnìného revolveru zarytá ve stropì pokoje. Tam nìkde mezi trámy zùstala mementem a pamìtí naší rodiny. Ne, otèím byl zbabìlec a zastøelit se nedokázal. Jeho nejvìtším problémem bylo, ¾e se mìl a¾ pøíliš rád. To se jedináèkùm obèas stává. Ale nechci soudit a nechci nenávidìt. V¾dy» je èas vánoc. Tìch svátkù, kdy láska jednoho dala nadìji pro lásku všem ostatním. Venku znìjí zvonky a Je¾íšek je za dveømi. A pøináší hodnì lásky a hodnì síly pro ¾ivot. Aby obìti mìly svùj význam. A ¾ivot a» je v¾dycky ta nevyšší hodnota. Jeho dar nám všem.

P.S.: A jak dopadla matka? Nikdy se nedokázala rozhodnout, aby skuteènì odešla ke mnì nebo k bratrovi, jak jsme jí oba nabízeli. Postupem èasu ji otèím taky nauèil pít. Ano, on byl silná osobnost. Ale tou byl i Hitler. A¾ asi  rok pøed smrtí se maminka vrátila do svého milovaného Brna. Vrátila se umøít tam, kde byla nejš»astnìjší. Do svého mládí. Je u¾ to hodnì dávno a já u¾ se blí¾ím hodnì a hodnì  blizouèko do let, kdy odešla. Pùjdu jednou za ní a obejmeme se pak urèitì jako v té lesní pustinì tenkrát. Jen jednu mám matku a dávné u¾ mám vzpomínky. Na ty dávné, pradávné vánoce…

  A tak š»astné a veselé vánoce mami. A vám všem je pøeji té¾…
 
Jiøí Suchánek
Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích