Lékaøská posudková komise za reálného socialismu
aneb Jak ze mne soudruzi lékaøi udìlali blázna…..
Jak to vlastnì tenkrát všechno zaèalo? Psal se rok 1986 a já mìl za sebou ji¾ skoro celých pìt let v èásteèném invalidním dùchodu po dvou prodìlaných infarktech. Mìl jsem za sebou roky, na které se mi chtìlo zapomenout. Pøekonal jsem mnoho a vìøil, ¾e všechno se pomalu zaceluje, spravuje a vrací. Pracoval jsem na šest hodin dennì a smìl si vydìlat smìšnou èástku, ke které jsem pobíral další legraèní almu¾nu invalidního dùchodu. Ka¾doroèní odevzdávání po¾adovaného celoroèního prùmìru vydìlaných penìz se stávalo oèekávaným hororem, proto¾e naøízená èástka výdìlku nesmìla být pøekroèena ani o korunu. Jednou za dva roky pøišlo pøedvolání pøed okresní lékaøskou posudkovou komisi OLPK. Kromì výdìlku komise „zkoumala“, zda se mùj zdravotní stav nezmìnil natolik, ¾e by bylo mo¾né èásteèný invalidní dùchod odebrat. A tak nastal èas tøetího kola tohoto dvouletého cyklu, kdy jsem se pokoušel a sna¾il znovu ¾ít a dennì si uvìdomovat, ¾e je pro koho.
Pøesto jsem se èasto propadal do zvíøecího strachu z tlaku na prsou a bodavé bolesti, do muèivých pøedstav, ¾e je to tu znova, a ¾e mne umírání pøemù¾e. Kdy¾ to odeznìlo, zvedal jsem se jakoby z hluboké jámy, celý odraný a vyválený v lepivém bahnì své vlastní hrùzy. A tak to šlo den po dni a týdny ubíhaly. Krátké hodiny pøátelských vztahù v zamìstnání se míchaly s pro¾itky mezi nejbli¾šími. Moje ¾ena svìtice, musela trpìt neménì, proto¾e mne opeèovávala, chlácholila a dr¾ela za ruku ve chvílích, kdy mne strach z umírání ¾dímal zcela bez soucitu.
Dva mìsíce pøed tím, ne¾li jsem šel znovu pøed komisi OLPK bylo nutné podrobit se celkovému vyšetøení na kardiologii, neurologii a psychiatrii. Po celou dobu jsem se klepal strachem z obavy o to, co bude zjištìno. Mé obavy pramenily nejvíce z toho, ¾e jsem moc dobøe vìdìl, jak to pøed komisí chodí. Cítil jsem bezpeènì, ¾e víc ne¾ šest hodin práce a soustøedìní nezvládnu, a vìdìl také, ¾e èásteèný invalidní dùchod komise svým rozhodnutí velmi ráda ruší.
Za ty roky, ale i z líèení jiných lidí, stejnì posti¾ených, jsem nabyl dojmu, ¾e komise má pouze jediný úkol a to, navrátit co nejvíce lidí, kterým byl pøiznán invalidní dùchod do „pracovního procesu.“ Ovšem na druhou stranu je nutné øíci, ¾e na lavièce pøed kanceláøí, kde komise zasedala, se v¾dy sešla spoleènost, ve které pøevládali zdravì vypadající cikáni.
Tehdejší OLPK byla souèástí odboru sociálních vìcí Okresního národního výboru, kde pracovala i vìtšina jejích èlenù. A také paní MUDr. Há. Ani dnes se mi nechce uvádìt, ¾e ona paní byla také lékaøkou. Spokojme se tedy s tím, ¾e jí budu oznaèovat nikoliv jako MUDr. Há, ale pouze paní Há.
Tak¾e, tato paní byla nejen pracovnicí ONV (tedy paradoxnì dle pracovištì „kolegyní“), ale také pøedsedkyní komise. K jiné komisi jsem nemohl být nikdy pøidìlen, proto¾e „systém“ urèování, kam který pacient patøí, byl abecední. Byl jsem CH a to znamenalo paní Há.
Ještì snad pøed dalším líèením událostí stojí za zmínku, ¾e mé pùvodní zjištìní, ¾e patøím do komise, které pøedsedá paní Há, bylo velmi uklidòující a¾ témìø radostné. Zjistil jsem, ¾e má za man¾ela kamaráda z našeho spoleèného dìtství. Toto zjištìní mne naplòovalo jakousi melancholií z našeho barevného klukovství. Kamarád Vašek byl nyní také lékaøem. A tak hned pøi prvním „stáním“ pøed komisí jsem v oèekávání radostného údivu ve tváøi paní Há oznámil: ..“ Já se znám z klukovských let s vaším man¾elem, my jsme mu pøezdívali „Pomalouèku…“. Blesky rybích oèí paní Há mi málem rozbily skla v mých brýlích. Po úderu bleskù následovalo hromobití slov: ..“to mne vùbec nezajímá, nejsem tady proto, abych poslouchala nìjaké vyprávìní o dìtství pana H. s kterým se ji¾ nestýkám, proto¾e se rozvádíme.“ Kdyby mi dala pár facek, moc bych se nedivil, ale bylo by to stále pøijatelnìjší, ne¾ ta zavilá nenávist k man¾elovi, která z ní vyhøezla. Netušil jsem toti¾, ¾e paní Há je v rozvodovém øízení. Koktavì jsem se omluvil, a potom ji¾ vše probíhalo trochu jako v mlze.
Od této chvíle mi „kolegynì“ paní Há neodpovídala na pozdravy pøesto, ¾e jsme se dennì v budovì potkávali. Ji¾ pøi dalším pøedvoláním ke „kontrole zdravotního stavu“ a prùmìrného roèního výdìlku paní Há vehementnì tvrdila, ¾e mùj sní¾ený pracovní úvazek je „myslím ji¾ neadekvátní“.
Nastal den „D“ a já ji¾ po tøetí èekal na chodbì pøed kanceláøí, kde komise zasedala. V ruce jsem ¾moulal v obálkách zalepené lékaøské zprávy. Zanedlouho ze dveøí vyrazil rómský spoluobèan støedního vìku, kterému i pøes snìdost jeho tváøe prorá¾ela zuøivá èerveò. „Jebem ti dušu sviòa gád¾ovská“, vychrlil ji¾ na chodbì, trhajíc pøitom listiny neznámého obsahu, jejich¾ èásti se jako padající listí snášely na podlahu chodby.
„Pan Cha…“, ozvalo se zpoza kanceláøe, ani¾ by si kdo všímal rozpáleného Róma. Vešel jsem do kanceláøe s neblahou pøedtuchou, která se zaèala obdivuhodnì rychle naplòovat. Nebyl jsem vyzván, abych se posadil, a tak jsem tam stál, jako neposlušný student pøed katedrou, s napøa¾enou rukou v ní¾ jsem dr¾el ty zalepené obálky. „Tady mám odevzdat…“ , ale to ji¾ paní Há energickým pohybem obálky z mých rukou odebrala a rozdala je jako karty na mariáš dalším dvìma èlenkám komise, sama si ponechávajíc zprávu kardiologa. Nastalo mrtvolné ticho, kdy vteøiny ubíhaly jako ve zpomaleném filmu. Dvì èlenky komise pokývaly hlavou a odevzdaly své obálky paní Há. Ani¾ by se do nich podívala, upøela své nehybné oko ¾raloka na pytel zpocených nervù, ve který jsem se v tu chvíli promìnil.
„Øeknìte komisi jak vnímáte svùj souèasný zdravotní stav“, promluvily ledové kulièky, co se jí sypaly z úst. Blekotal jsem, popisujíc své potí¾e a obtí¾e, strachy a úzkosti, únavu a bolesti. „To by nám, myslím staèilo“, pleskla mne jakoby mokrým hadrem pøes oblièej paní Há. „Bì¾te na chodbu, komise se poradí,“ štìkla. Srdce se mi tlaèilo jako horký chuchvalec z krku ven. Cítil jsem, ¾e mi schází vzduch, ale nemohl jsem ho do plic dostat. Asi za tøi minuty se dveøe kanceláøe opìt otevøely a byl jsem vyzván ke vstupu. Opìt ve stoje, jsem oèekával koneèný verdikt. Paní Há nezvedajíc své mrtvé oèi od stolu zadeklamovala: „Okresní lékaøská posudková komise došla k názoru, ¾e váš zdravotní stav neodpovídá èásteènému invalidnímu dùchodu se zkrácenou pracovní dobou. Navíc jste pøekroèil váš povolený prùmìrný roèní výdìlek o 86,- korun èeskoslovenských. Proto vám bude rozhodnutím této komise zkrácená pracovní doba zrušena a èásteèný invalidní dùchod odebrán. Podepište tento protokol a písemné rozhodnutí vám bude zasláno poštou“.
Všechno jsem slyšel jakoby z dálky, v uších mi šumìlo a zase jsem nemìl ¾ádný vzduch. Po chvíli jsem pøece jen asi dvì molekuly kyslíku do plic dostal a zpola šeptem ze sebe vypravil: „Ale já nedoká¾i ještì pracovat na plný úvazek, a za ten „pøeplatek“ nemohu, proto¾e jsem dostal odmìnu od svého vedoucího o které jsem nevìdìl…“ Tak nìjak podobnì jsem drmolil, sevøený strachem a stydíc se za to, co ze mne leze. Cítil jsem, jak je celá situace absurdní, nedùstojná, nespravedlivá a poni¾ující.
Na zem se mnou tøísklo razantní zaštìkání paní Há, kterou jsem v tu chvíli vnímal ve svém podvìdomí jako hyenu nad ulovenou koøistí. „O povoleném výdìlku se s vámi nebudeme vùbec bavit, a zátì¾ové EKG z letošního roku jasnì ukazuje, ¾e po kardiologické stránce jste stabilizován“. „Já jsem ¾ádné zátì¾ové EKG letos nemìl“, sna¾il jsem se. „Tak vám jej dìlali v loòském roce“, opìt odštìkla hyena. „Ale ani loni mi zátì¾ové EKG nedìlali,“ dodal jsem zoufale. Teï ji¾ paní Há odloupla své ¾raloèí oko od stolu a ani¾ by s ním jakkoliv pohnula, jediným pohledem mne s jistotou chirurga se skalpelem v ruce podøízla slovy: „Komise zde není proto, aby se s vámi dohadovala, jednání je ukonèeno, podepište protokol a èekejte na písemné rozhodnutí,“ skonèila mé vra¾dìní. Z posledních sil jsem šeptnul, ¾e takový protokol nepodepíši. „Tím nic nezmìníte,“ øeklo ¾raloèí oko.
Vypotácel jsem se ze dveøí kanceláøe ani nevím jak. Všechno se mi pøed oèima toèilo v nìjaké šedorudé mlze, podlaha chodby se nìkolikrát zhoupla, jakoby se chtìla pøestìhovat na strop. Lidé kolem mne procházeli pomalu, jejich nohy se odrá¾ely od rozmazaných dla¾dièek podlahy a zùstávaly v¾dy chvíli ve vzduchu. Všechno bylo šedivé a rozmazané. Dopotácel jsem se ke vchodovým dveøím úøadu, zdálky jsem slyšel, jak na mne vrátná cosi volá. Stál jsem venku a sna¾il se zhluboka dýchat, co¾ se mi za chvíli daøilo. Teprve nyní jsem si uvìdomil, ¾e mne vrátná podpírá a ptá se mne, zda nemá zavolat lékaøe. „ Nééé, lékaøe néé!“ zašeptal jsem.
Pokraèování pøíštì…
Petr Norbert
Další èlánky autora:
Jak jsme ¾ili jako novomon¾elé