Naše Kòáòa
"Vemu tašek okolokola, jo?" A pøitom na souhlas kývá hlavou a s nadšeným pohledem na nás si nasouká maminèinu kabelku na rameno. Pak rozkmitá nohy tak, ¾e ta její chùze z kuchynì do obýváku a okolo koupelny zpìt vypadá skoro jako neøízený pád. Pak jde na prùzkum. Po nás. "Máma má,"zkonstatuje. "Bába ušnice taky. Dìda nemááááá!!!!" Stydím se! Ještì jsem si náušnice doopravdy nepoøídil. Kdo to veme vlastnì ten tašek(tašku)? No pøece naše Makétka (Markétka) Kòáòa. Nejmladší vnuèka. 
Nìkdy je problém mezi ní a svìtem v komunikací. Jak by mohlo dìdu napadnout, ¾e "drnda" je rohlík. Ale ona si dìdu k rohlíku zavede. ®ádný problém. To, ¾e za "kòáòu" udìlá všechno, u¾ ovšem i dìda ví. Kòáòa je èokoláda. Jak zrovna na tenhle název pøišla, neví ani maminka, ani tatínek. Za ni by si ale i tkanièky u bot zavázala. I kdy¾ to neumí. U¾ se jí obèas povedou i kousky øíkanek. "Eskymáci, to jsou, no Markétko, to jsou?" " Máci," odpoví po chvíli Markétka, rozšafnì se zhoupne v kolenou a po pìti vteøinách dodá: "... dabadáci(darebáci)." Obèas ji zaujme nìjaká melodie z cédéèka a to pak pokrèí nohy, vyšpulí zadek a kroutí se v bocích jako profesionální taneènice. Obèas zùstane viset v krajní poloze kmitu, vypadá jako klaun, je celá zavìšená v prostoru a¾ to odporuje fyzice a my se válíme smíchy. Na závìr svého taneèku si zatleská. Komediantka naše.
Co však do dneška miluje nejvíc, je její maminka a na ní ta èást tìla, která se obecnì líbí pánùm a která ji zajiš»ovala ¾ivot a¾ do doby po¾ívání po¾ivatin z obchodù. S pravou vášní a soustøedìným zaujetím vyu¾ívá tento zdroj potravy i netajené rozkoše do dnešních èasù. I ten název si pochytila po svém a v té drsnìjší verzi.
Prostì za kozu by dala všechno! Snad kromì té kòáòi.
Ale zrovna tento ¾enský orgán nám nedávno pøipravil horkou chvilku. Toti¾ to bylo tak. Pøedminulý týden bylo teplo. Tak akorát na to nìkam si zajet. A tak jsme jeli. Do Liberce - pøece do Zoo. Zvíøátka se líbila nejen nám, ale i Markétce a odpoledne nádhernì utíkalo. Byl jsem naposledy v Zoo tak pøed patnácti, dvaceti lety. Nadšení v ní vyvolaly koèièky (hlavnì ty velké a pruhované) a taky rybièky. A ani ptáèci jí zjevnì nevadili. Supy poèínaje a tìmi nejmenšími konèe. Nejradìji by si k supùm vlezla. Pokraèovali jsme od zvíøátka ke zvíøátku, a¾ jsme se nìjakým øízením osudu ocitli pøed kozami.
"Koukej ,Markétko, kozy, kozièky!"
Markétka upøela zrak na ta podivná rohatá zvíøata. Nedùvìøivì a se zjevnou nevolí si je chvíli prohlí¾ela. Ale pak se rozhlédla kolem sebe a rozebìhla se k nedaleké lavièce. Dobìhla a¾ k sedící a debu¾írující paní s ponìkud rozlehlejším tìlem. Pøed ní se zastavila. Paní se k ní líbeznì naklonila a zeptala se jí.
“Ahoj, koèièko, ty jsi krásná panenka, jakpak se jmenuješ?”
Naše Markétka se na ní také usmála a pak zapíchla ten svùj nepatrný ukazováèek tam, kde byl i u její maminky ten pravý zdroj rozkoše. “Koza!” odpovìdìla jí Markétka a otoèila se k nám s oèekáváním souhlasu. Ona pøece ví, jak vypadá koza.
Celý svìt náhle onìmìl jako pøed výbuchem Vesuvu. Orlové a supové popadali z bidýlek. Sloni strnuli s otýpkou trávy na pùl cesty a v Liberci pøestaly kouøit komíny. V Urundi-Burundi v té chvíli padla vláda. Z našich planoucích tváøí zaèala v okolí chytat tráva. Šípková Rù¾enka se právì píchla o trn pøekrásné rù¾e. Vše na nìkolik vteøin usnulo.
A pak to pøišlo. Paní nám vybuchla smíchem. Nezadr¾itelným! Celé její tìlo se zmítalo, natøásalo, kmitalo a vibrovalo. V pavilonu šelem se rozdrnèelo bezpeènostní sklo. Všem lidem na place poèaly náhle cukat koutky úst a smích se šíøil jako lavina v Himalájích. Lvi opìt zaèali øvát a ve mìstì se znovu rozjely tramvaje. Markétka si z toho výbuchu sedla na zadek a po všech ètyøech uprchla k mamince. Úplnì zapomnìla na to, ¾e u¾ nìjakou dobu chodí. Skryla hlavu na její hrudi a nezadr¾itelnì a ze všech sil se rozbreèela. Dlouho, neustále se èervenajíc, jsme se pak objemné paní omlouvali. Ten náš hromadný záchvat smíchu byl nekoneèný.
Nakonec to objemná paní pojala s královským majestátem. Sáhla do kabelky a naší Kòánì darovala èokoládu Milenu. Byl to ten nejsilnìjší mo¾ný argument na utišení jejího breku. Tak¾e na závìr tohoto pøíbìhu se neznámé paní ještì jednou omlouváme. A my dospìlí v okolí naší Markétky budeme u¾ v¾dycky všechny vìci nazývat jen pravými a oficiálními jmény.
Lidi, koza má pøece rohy, ne?!
Jiøí Suchánek