Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Moje telka

Může se člověk zamilovat do baráku? No tak může. Stalo se mi to. Mezi tím vším možným, co jsem v těch dvaceti letech jako náhradu za redakci dělala, jsem také byla vrátná v České televizi. Tedy vlastně ne vrátná - měli jsme honosný název strážní - no a aby byl paradox dokonán - opravdu jsem při službě na Oténce při svém "strašlivém politickém profilu" vyfasovala pistoli a seděla při vysílání zpráv jako hlídka uvnitř studia u dveří - co kdyby...

Ale ten dům jsem opravdu milovala - a znala dokonale. Tak, jako je někdo nadán uměním malovat nebo zpívat, tak mně je dopřáno mít dobrou paměť a neselhávající orientační smysl. Čímž jsem v očích vedoucího nás strážců pořádku a bezpečí stoupla až neúměrně v ceně a dosazoval mne na všechny vrátnice s vědomím, že do dne si zapamatuji kde co je, kdo jaké klíče bere a kde na té velké stěně jsou - a co hlavního - vyznala jsem se v podzemních chodbách a tak jsem kromě něj jediná bezpečně věděla, kde jsou hlavní uzávěry všeho, co v tom rozlehlém areálu bylo nutného k provozu.

A v tom podzemí byl pro mne hlavní půvab. Jsou tam skutečně pod tou zemí ještě dvě hluboká patra a chodeb různě vedoucích nesčetně a při noční službě na Jižní vrátnici - tedy ze zadní strany a jen pro zaměstnance - jsem si vždycky vyžebronila noční obhlídku právě tam. Na noc svítila jen pomocná světla a mne těšilo nepoužívat baterky a "tak trochu se příjemně bát" - jedině do šaten technického personálu jsem chodila nerada, občas si tam některý chlapík pohověl s láhvinkou. No ale i to se nakonec zvládlo. A vlastně mi teď přišla legrační vzpomínka na jednoho mladého kulisáka - ten se nebál "příjemně", ale doopravdy a vždycky si při odchodu kolem půlnoci pískal na posilněnou. No a - nerada to na sebe přiznávám - ale toho jsem vystrašila moc ráda. Tím hvízdáním jsem už za několika rohy předem věděla, že jde a nestyděla jsem se na něj náhle zpozarohu vyhuknout a on - docela silný a velký mužský - vyjekl a utíkal v jednom dechu až přes vrátnici ven z televize, jak mi pak líčili ti, co službovali nahoře u klíčů. A moc se divili, co se mu asi stalo. Nežaloval a já jsem se nepochlubila. Pěkné to ale ode mne nebylo.

Na téhle zaměstnanecké vrátnici byla docela zábavná služba a protože nás tam bylo stále několik současně, měli jsme i možnost si po těch nočních obhlídkách asi do čtyř hodin zdřímnout - dva zůstali za malého nočního světla u pultu a telefonu a my ostatní jsme se natáhli na dlouhé lavice pro případné čekající návštěvy. A dalo se tam také předpovídat počasí - meteorolog by záviděl. Prosklenými stěnami tam totiž bylo vidět až na Cukrák a ten měl podle toho, jak se sluneční paprsky různě od něj odrážely takové měnící se osvětlení, že když byl mírně namodralý až do fialova - mohli jste se vsadit - bude pršet.

K službě patřila také vedlejší vrátnice pro auta, tu jsem ale neměla moc ráda, nějak mi vadilo lézt lidem pod plachtu a nahlížet do vozu, jestli něco nevyvážejí. Ale od té doby vím, jak jezdíval na natáčení pan Menšík - když k posledku už to s ním bylo zdravotně zlé, jezdila s ním lékařka s pomocným přístrojem a měli vyhrazené místo nejblíže rampy, aby bylo vše po ruce. Vůbec jsem se tam podvakrát setkala s umělci, kteří měli naprosto rozdílný přístup nejen k nám, ale ve vystupování vůbec. Tato vrátnice byla opravdu a striktně jen pro zaměstnance a byl nepřijatelný přestupek vpustit tudy někoho nepatřičného. Umělci chodili hlavní vrátnicí, kde také byly seznamy pozvaných na ten den a kde se museli podepsat. Dvakrát se stalo, že k nám někdo zabloudil.

Jednou přiběhla paní Medřická a s tím nejpokornějším výrazem nás prosila, ať ji pustíme tudy, že byla někde kousek za televizí, zdržela se a než by oběhla celý areál, tak přijde pozdě. A dívala se tak mile a upřímně a tak pěkně si o to řekla, že jsme neodolali. Dostala jsem ji na starost a vedla nejbližší možnou trasou do studia a pak zaběhla na hlavní vrátnici, aby ji "odškrtli". Dokonce si mne pamatovala a když jsem se po dlouhé době potkaly v tramvaji, stejně mile se ke mně hlásila. Naprostý opak zkušenosti byl s hudebníkem Stivínem. Ani nic neřekl a hned se hrnul k průchodu. Kampak - zarazil ho vedoucí směny. No co kampak - jdu natáčet - hodil po něm svrchu. A my ostatní jsme čekali, co bude, protože měl extra smůlu, že ten den vedoucoval mistr předpisů.

A tak to ne! Vchod pro umělce je hlavní vrátnicí a tudy nemůžete a basta fidli. A nevěřili jsme vlastní očím - ten člověk snad dostal hysterický záchvat, chybělo už jen, aby sebou praštil o zem a začal kopat nožičkama - ječel vzteky a zdůrazňoval, kdo že je on - umělec - a kdože ten nýmand na vrátnici - no šou k nezaplacení. A ze srdce jsme mu všichni přáli, že nakonec se sebral a pěkně zčerstva si to metelil kolem celého areálu k hlavní vrátnici. A my, přítomné zasloužilé matky jsme si do jedné pomyslely, že by to chtělo proutkem na zadek.

A měla tahle vrátnice ještě jeden půvab - hned naproti v zadním traktu budovy byla redakce zahraničí - kluci tam měli možnost koukat na kdejakou cizí televizi a často nám honem dali hlášku - když teda věděli, že jsme ve službě samí "slušní lidi" - abychom se skákli podívat na nějakou tu zápaďáckou. To se cenilo, té důvěry.

Nevěřili byste, jak je ta televize zevnitř nádherně propletená. Tak když se šlo kolem "bufáče" - kde se daly vidět hvězdy té doby - mohl člověk zkusmo otevřít hromadu dveří a ze nimi byla nějaká pracovna nebo prostě něco očekávaného. Ale jedny dveře z těch mnoha skrývaly překvapení - vedly na úzké kovové schodiště do nižších pater, kudy se dala daleko rychleji zdolat ta spousta chodeb, které se jinak musely projít normální cestou. Anebo jeden z výtahů jakoby nejezdil nikam. Ale kdepak - byl to jediný přístup k dabingu. A bylo v "žiletce" jak se říkalo té mnohapatrové ústřední budově, jedno jediné místo, kam se nikdo z nás nikdy nepodíval. Byli tam "tajní" a hlídali na monitorech veškeré dění a hlavně průběh vysílání s právem ihned vypnout veškerý provoz, kdyby se dělo anebo vysílalo něco nepatřičného.

Z tohoto hlediska byla nejzávažnější služba na Oténce - tedy v budově, odkud se vysílalo a podle záběrů z rozhovorů s politiky před současným vysíláním dodnes vysílá zpravodajství. Služba tam byla nějak jiná, než jinde. Po ranním vydání klíčů redaktorům - a bylo to snadné, jednak jsme je i čísla klíčů znali a jednak se k budově blížili po velké terase - tak jsme je už měli připravené, než došli k okénku, a jednak tam vládl celkem dost svobodný duch a s většinou jsme vycházeli kamarádsky. Jako redaktorka jsem s trochou závisti, ale ráda, sledovala odjezdy autíček na natáčení, s chutí vyřizovala vzkazy - prostě to byl tak trochu můj bývalý svět. Nejroztomilejší byla Eva Jurinová, tehdy začínající kulturní zprávařka, když končila "desítku", vynořila se z dolního schodiště a "paní vrátná, jaké to bylo?" Jasně, že jsem ji potěšila pochvalou.

I tam se dalo od půlnoční obhlídky celé budovy do čtyř, než přišly uklízečky, pospat. Na vrátnici zůstala služba, které ráno telefonovala těm spáčům "budíček" a my ostatní jsme už každý měli "svou" redakci - oni tam kluci totiž měli skoro všude pohodlné gaučíky. Ale stala se tam jednou skoro neuvěřitelná příhoda - nějaký politik měl rozhovor před obrazovkou a bylo s ním pár lidí doprovodu. Když odcházeli, jeden z těch lidí chyběl, ale když se ho nedohledali, tak prostě odjeli bez něj. A nebyl k nalezení ještě další den. Uklízečka se sice divila, že nemůže umýt záchod za průchodem ke kancelářím, ale nechala to být, až teprve, když se tam nedostala už další den, zavolali údržbáře - no a překvapení - ten soudruh tam byl mrtvý. To panečku bylo vyšetřování!

A abych ty vrátnice dokončila všechny, docela zapomenutá varta byla na Jezerce - dnes divadle Honzy Hrušínského - natáčely se tam zábavné hudební pořady a služba byla jednoduchá a vlastně skoro žádná, protože vrátnice byla nešikovně zastrčená v uličce a s oknem vysoko, že se skoro nedalo vidět, kdo prochází. Ale občas jsem tam zaskakovala ráda, můj smysl pro romantiku si přišel na své, muselo se totiž v noci obcházet kolem celé budovy - nebála jsem se, ale přece jen to bylo docela napínavé- v opuštěném parku.

Vlastně to byly docela pěkné časy. Ostatně - jako pro redaktorku to byl pro mne sice na pohled ztracený čas těch dvacet let, ale ne tak docela. Seznámila jsem se s tolika přerůznými pracovišti, že se mi pak moc dobře dělaly reportáže tam, kde mne "nemohli opít rohlíkem", protože jsem to konání znala na vlastní kůži.

Naďa Vencovská

Další články autorky