Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Prázdniny
aneb vzpomínka na tábory
Léto klepe na dveøe a za tìmi dveømi jsou prázdniny. Mládí je oèekává s netrpìlivostí, úlevou a svými pøedstavami. Nìkteøí rodièe se rovnì¾ teší, ale více je asi tìch, kteøí ji¾ nyní mají ty nejrùznìjší obavy. Jak zaplatit, kam odjet, kam dítì poslat, co mu dopøát. Jedním øešením jsou i rùzné letní tábory, které v dnešní dobì mù¾e organizovat kde, kdo. Také taxa za pobyt dítìte není ¾ádná legrace. Tolik konstatování.
Vzpomenul jsem si na asi deset ji¾ dávno uplynulých let, kdy jsem v¾dy èást své dovolené trávil jako vedoucí letních táborù tehdejšího ROH. Krindy pindy né, ¾e bych tady nostalgicky vzpomínal na „staré dobré èasy“ - fujtajksl. Prostì tehdejší podniky a instituce, letní tábory pro dìti organizovaly prostøednictvím odborù. Mìli k tomu svá zaøízení, z nich¾ se nìkterá dokonce zachovala do dnešních dnù.
Nejradìji vzpomínám na jeden z mých prvních poblí¾ Sušice v Odolenovì na Šumavì. Patøil tehdy Chemickým závodùm n.p. Sokolov (nyní Hexion Specialty Chemicals, a.s. Sokolov). Tábor mìl kapacitu okolo tøí set dìtí a k tomu patøièný poèet oddílových vedoucí, Vìtšinu z nich tvoøili studentky PF v Plzni, ale o tato místa se také hlásili zamìstnanci chemièky. Všichni museli projít nìkolika denním školením.
Jako hlavní vedoucí jsem v¾dy musel pøedem odevzdat „Plán èinnosti“, kde samozøejmì všechno, co mohlo dìti na táboøe bavit, nìèemu je nauèit, otu¾it tìlo, zasportovat si – vše se „balilo do ideologie“. Za ty léta jsem nepoznal jediného vedoucího, který by to tzv. „¾ral“. Právì naopak. Vzpomínám, jak jsem jednou „rozpracoval plán èinnosti tábora“, ve skuteènosti skautské bobøíky, do jednotlivých etap celotáborové hry pod názvem „Dìti všech zemí spojte se!“ Souèástí byla i veliká mapa svìta, kde jednotlivé oddíly spolu soutì¾ily coby jednotlivé zemì. Nevím jak se to stalo, ale Sovìtský svaz byl a¾ na pátém místì.
Pøíhod, na které si ještì dnes vzpomenu, bylo nepoèítanì. Na jednom letním táboru, bylo to na Berounce, jsme dìlali s dìtmi výcvik na lodièkách a uèili je plavat. Byl tam takový dost velký jez. Natáhli jsme pøes øeku provaz asi deset metrù pøed ním s tím, ¾e za tuto hranici se s loïkou, ani plavat nesmí.
Stalo se však pøesnì to, co nikdo nechtìl. Loïka se pøevrhla a ètyøi dìcka se ocitla v øece. Nebyl jsem u toho, ale kdy¾ pro mì jedna z oddílových vedoucí pološílená pøibìhla, vyrozumìl jsem, ¾e dvì dìti strhl proud právì k tomu jezu. Doletìl jsem na místo a vidìl jak ve víøivce proudu øeky vyskakují nahoru a dolu èervené èepièky tìch neš»astníkù.
Utíkal jsem po bøehu a¾ do místa odkud se po hranì jezu dalo dostat doprostøed. Èepièky tam ale v tom víru u¾ nebyly. Skoèil jsem do toho vaøícího kotle, ponoøil se a zaèal dìti pod vodou hledat.
Prvního kluèinu jsem nahmátl témìø okam¾itì a táhnul jej za vlasy ke bøehu, kde jsem ho pøedal táborové zdravotnici. Ta byla chudìra celá bílá a mumlala nìco, ¾e „ten druhý kluk bude u¾ stejnì mrtvej“. Potopil jsem se podruhé a sna¾il se toho druhého najít. Nevidìl jsem jej a mìl jsem co dìlat, abych se co chvíli vynoøil k nadýchnutí. Šmátral jsem u dna, polykal andìlíèky, ale nahmatal jsem ho a¾ v úpatí jezu. Chtìl jsem se s ním vynoøit, ale nešlo to.
Proud øeky mne znova a znova obracel smìrem ke dnu. Byl to šílený pocit a v hlavì mi bì¾el film na jeho¾ konci bylo nìjaké divné svìtlo. Nakonec se mi podaøilo odkopnout se od stìny jezu, nadýchnout se a pomalu se dohrabat s klukem ke bøehu. „Šáhnul jsem si na dno, dalo by se øíci“. Nikdy mne však nenapadlo, ¾e bych to podruhé neudìlal znovu i kdy¾ jsem vidìl ten „blbej bílej tunel“.
Anebo ta šílená bouøka, která nás zastihla na tøídenním táboøení s oddílem u jezera poblí¾ hradu Rábí. Jezeru se øíkalo „Køešòák“, nevím proè. Pøes den jsme se cákali a dovádìli s dìtmi ve vodì. K veèeru se nad jezerem na skalní plošinì postavilo nìkolik malých stanù (aèka, jsme jim øíkali). Jako vedoucí jsem mìl stan velký, asi tak pro ètyøi osoby, proto¾e se do nìho muselo slo¾it ostatní nutné vybavení. Od kuchyòských zásob poèínaje a lékárnièkou konèe. V noci pøišla bouøka, jakou jsem snad pozdìji za¾il jen na Šumavì pøi rodinné dovolené uprostøed cesty na nìkterý z tamních vrcholù. Provazy deštì se slévaly a na stanové plátno se lily litry vody. Jeden blesk stíhal další a další, venku bylo od nich svìtlo jako ve dne. Hromy tøískaly, jakoby nad jezerem støílela dìlostøelecká baterie salvami. Uslyšel jsem zoufalý dìtský køik. Kdy¾ jsem vystrèil hlavu ze svého stanu, vidìl jsem, jak vichr právì odnáší ty ètyøi zbylá áèka, ve kterých bylo dvanáct klukù a holek ve vìku 10-12 let. Dìcka køièela a breèela hrùzou. Pochytal jsem je jako rozebìhnutá kuøata a nacpal je všechny do svého stanu. Opravdu nacpal a to tak, ¾e pro mne u¾ místo nebylo. Lehl jsem si na holou zem a zatí¾il tak vchod do stanu, pøetáhl pøes sebe celtu z odchyceného áèka. Probudil jsem se brzo ráno šílenou zimou a také jsem se trochu dusil. Hlava se mi toti¾ pøes noc v tom šíleném lijáku, zaboøila do pùli oblièeje do bahna. Okolo osmé však vyšlo sluníèko a my se po vysušení pomalu vraceli do tábora. A¾ do jeho konce si ostatní vedoucí škodolibì vyprávìli, jak „hlavní“ nacpal dvanáct dìtí do jednoho stanu. No jó, bylo to prima a je na co vzpomínat.
Petr Norbert
Další èlánky autora: