Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Striptýz
Tak. A je to. Jsme rozvedeni. Odhodlávali jsme se k tomu nìjaký ten rok, nakonec na to padlo jedno dopoledne. Na závìr se páni soudící doèkali naprosto neèekaného zá¾itku, kdy¾ mu¾ský, co pøed pìti minutami by byl svou ¾enu nejlépe zakousl, pøijal rozsudek s uhlazeným úsmìvem a rozbìhl se k ní s napøa¾enou rukou, aby jí podìkoval za pár let, která spolu strávili. Mne to zas tak nepøekvapilo, spíš jsem se rozesmála. Jako man¾el byl nepøijatelný, ale velký komediant a vychutnavatel ¾ivota. Bez konkurence.
Díky tomu, ¾e mùj zamìstnavatel tehdy zrovna dostal od obce nìkolik bytù, podaøilo se mi odstìhovat. Vlastnì ten dekret na byt závisel na potvrzení o rozvodu. Franta si tehdy je hraní divadla pøivydìlával øidièováním divadelního autobusu a dìlal to navíc s láskou - ony vlastnì motory byly v¾dycky jeho vášeò. A ¾e byl opravdu grand, popadl svìøený autobus, nalo¾il moje a holek vìci a odvezl nás na mosteckou Pod¾ateckou. Den pøedtím se mi podaøilo holkám koupit levné gauèíky, sama jsem zprvu spala na matraèce. Jedly jsme "na stojáka" na kuchyòském vytahovacím prknì. Ale to vše se mi èasem podaøilo zaplnit. Pracovala jsem jako redaktorka ajznboòáckého ètrnáctideníku, který jsem provokativnì nazvala "Vèas" a aby bylo na nábytek, tak jsem nejen pøipravovala, ale taky osobnì èetla týdenní zprávy místního "drá»áku". Holky mìly dva budíky - jeden na vstávání a druhý na akutní odchod do školy, ale bylo to prima.
Se sousedy se dalo vcelku vyjít také dobøe. Jen jeden, jako naschvál ten nejbli¾ší, mi dìlal problémy. Myslel si, ¾e kdy¾ jsem rozvedená a sama, tak ze všeho nejvíc potøebuji poøádného mu¾ského. Dávala jsem si hodnì zále¾et, abych se s ním potkávala co nejménì. Ale jednou jsem se dostala do situace ¾e ...
Byla sobota a tatínek si pùjèil holky na celý den. Léto, slunce pálilo jako zjednané, mnì se u¾ dlouho kupilo nevy¾ehlené prádlo. Vyu¾ila jsem volného èasu a dala se do díla. Postupnì jsem ze sebe v tom vedru odkládala obleèení, a¾ jsem skonèila "na adama". Ostatnì, v¾dy» jsem byla doma sama, tak co. Vtom prsk - jsem bez proudu. ®ádný problém. V novostavbách se to stávalo èasto, staèilo na chodbì znovu nahodit automat. Zaváhala jsem - skøíòka s automaty je sice pøímo proti mým dveøím - mám se oblíct, nebo to zvládnu?
Pootevøela jsem dveøe na chodbu. V domì naprosté ticho, kdekdo byl v takovém parnu na koupališti. Tak jsem natáhla ruku. Nestaèila. Chybìlo tak pìt, mo¾ná deset centimetrù. Povytáhla jsem se na špièky - nic. Udìlala jsem malièký, opravdu jen nepatrný krùèek. A prásk! Odkud ten vánek zavanul právì v tuto chvíli? Dveøe se zaklaply. Co teï?
Po dlouhém váhání jsem zkusmo zazvonila u nìkolika pøijatelných dveøí, ale dùm byl jako mrtvý. Nikde nikdo. Naposledy jsem tiše zaklepala na dveøe nejbli¾ších sousedù. Samozøejmì. Rodina byla u vody, ale panu sousedovi se rozsvítily oèi. Ani obì ruce umnì slo¾ené na nejo¾ehavìjších místech neskryly vše, co tak marnì tou¾il vidìt u¾ øadu týdnù. Radostnì pøinesl šroubovák, otevøel mi byt a hrnul se dál pro zaslou¾enou odmìnu. Zvládla jsem to. Do bytu se nedostal, ale od té doby jsem to s ním nemìla snadné a jeho ¾ena nemohla pochopit, proè spolu tak tuze nevycházíme.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: