Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jak metro strašilo


To bylo tak. Náš synek Kája počal rozum brát právě v době, kdy se v Praze otvírala první linka metra. A protože muž byl zaměstnán v závodě, který se na budování pražského metra podílí, točil se kolem metra také život naší malé rodiny – počínaje víkendy bez hlavy rodiny, poněvadž se právě „zapínala“ nová stanice metra, přes neustálé „šoupání“ termíny dovolené, aby se nekryly se dny, kdy by zřejmě bez našeho tatínka metro nepřežilo, až po návštěvy Prahy, kdy přestaly existovat tramvaje i autobusy, neboť se muselo projet metro. Samozřejmě celé.

Můžete se tedy divit, že z našeho chlapečka vyrůstal zapálený fanoušek metra? Že znal popořádku názvy všech stanic metra, to bylo samozřejmé. Zajímal se však i o technické parametry vlakových souprav, které v Praze jezdily, znal hloubku jednotlivých stanic a bůhvíco ještě.

O Kájově posedlosti metrem vědělo celé jeho okolí, a tak se tato informace brzy přenesla i do nové školy, kam Kája nastoupil do 2.třídy. U části kluků si sice svými znalostmi vysloužil obdiv, ale zároveň noví spolužáci nevynechali žádnou příležitost, kdy si z něho mohli „utáhnout“. A tak došlo i na metro. Jednu příhodu, v níž metro hrálo hlavní roli, mi vyprávěla třídní učitelka Kájovy třídy:

„Máme hodinu čtení. První část článku v čítance jsme si přečetli společně nahlas a děti si teď mají zbytek článku přečíst samostatně potichu, abychom si mohli o přečteném povídat. Je ticho, jen chvílemi zašustí obracená stránka nebo zavrže židlička pod některým neklidným čtenářem. Náhle zpozorním. V poslední lavici prostřední řady, kde sedí dva „vejlupci“, zahlédnu jakýsi pohyb. Tvářím se však, že jsem nic nepostřehla, a čekám, co bude dál. Kluci po mně mrknou, a když vidí, že jsem zabraná do čtení, rychle žďuchnou do před nimi sedící Dity, která je sice holčička, ale je pro každou čertovinu, strčí jí nějaký papírek a cosi jí tiše šeptnou. Dita, známý smíšek, vyprskne a zmizí pod lavicí. Podívám se tím směrem, ale oba kluci se už tváří, že nikdo nečte pozorněji než oni dva. Dita se již také vynořila zpod lavice, předstírá hluboké zamyšlení, ale poočku číhá, kdy zase skloním hlavu. Jen tak učiním, bleskurychle tužkou píchne Marcelku, a když se otočí, předává jí štafetu i s šeptaným komentářem. Marcelka předá papírek Luďkovi, ale v tu chvíli už proběhne šum celou třídou a já nemohu dále předstírat, že nic nevidím a neslyším. Vstanu tedy a natáhnu ruku k Lence, k níž papírek právě doputoval. Lenka se omluvně podívá po spolužácích a s provinilým výrazem mi podává nadvakrát přeložený papírek, na němž je velkými písmeny napsáno KÁJA . Otvírám ho se slovy: „Tak copak jste tak důležitého chtěli Kájovi sdělit, že to nemohlo počkat do přestávky?“ Koukám na papírek a nahlas čtu: Kájo, metro nejezdí!!! Nechápavě se podívám na oba autory. Třicet párů dětských očí na mně visí s očekáváním, co udělám. „Martine, Petře, a co to má znamenat?“snažím se dobrat podstaty „trestného činu“. Oba hříšníci stoupají a jeden přes druhého mi vysvětlují : „Ale to ne doopravdy! My jsme chtěli Káju jen tak postrašit!“ V tu chvíli třída zabouří smíchem. A nejvíc se řehtá Kája, který se později nechá slyšet, že takovému nesmyslu by stejně nevěřil, protože na metro je spolehnutí.“

Jak vidíte, strašit se dá čímkoli-i pražským metrem…

Míla Nová