Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kytarista Lubomír Brabec

 

Mo¾ná si nìkteøí z vás vzpomenou na mùj rozhovor se skláøskou výtvarnicí Vladimírou Tesaøovou. Na jednu z otázek odpovìdìla, ¾e chystá unikátní sklenìný reliéf sv. Jana Nepomuckého na most pøes Otavu ve vesnièce Èepice u Sušice. ®e ji o to po¾ádal Lubomír Brabec, který má k té vesnièce velmi osobní vztah a udìlal vše pro to, aby ta soška stála.


To a nejen to se stalo dùvodem, proè jsem zvedla telefon a zkusila se v létì loòského roku dovolat našemu slavnému kytaristovi. Byl velmi vlídný a s mou ¾ádostí o rozhovor souhlasil. „Ale bude asi problém, paní redaktorko, já v létì bývám velmi èasto na Šumavì.“ „To není problém,“ zajásala jsem, „my tam v létì o dovolené pobýváme taky.“


A tak jsem v jeden srpnový veèer pøijala pozvání na chalupu pana Lubomíra Brabce, a u limonády na terase na bøehu Otavy vznikl tento rozhovor.

 


„S vìkem pro mne získávají skladby hlubší rozmìr…“


Lubomír Brabec je náš kytarový virtuos, odborné kritiky ho øadí k nejbrilantnìjším svìtovým interpretùm. Se svou kytarou u¾ procestoval témìø celý svìt, všude slavil velké úspìchy. Narodil se v Plzni 21.kvìtna 1953, ¾ije v malé šumavské vesnièce Èepice. Kdy¾ jsem v domluvenou hodinu stanula pøed jeho chalupou, dveøe byly otevøené a zevnitø se ozvalo: Pojïte dál. Sedli jsme si na terasu s výhledem pøímo na Otavu a já jsem se zaèala ptát.


Jsme èasopis pro seniory, a tak na vás hned na poèátku prozradím, ¾e pøíští rok oslavíte šedesátku. Berete to jako zastavení, ohlédnutí, rekapitulaci?
Jubileum je v¾dycky významné, a èím je èlovìk starší, tím významnìjší. Urèité ohlédnutí je to poka¾dé. Šedesátku se chystám oslavit velkým turné, kdy pod názvem Raymond Weil Tour 2012 uspoøádáme dvanácti koncertù po celé Moravì. Samozøejmì pøidáme ještì koncert v Praze. Raymond Weil je velkým hudebním mecenášem, švýcarský výrobce luxusních hodinek. Podporuje nejen mladé talenty, ale také proslulé hudebníky. Je pro mne velká èest, ¾e si vybrali právì mì. Samozøejmì bude i soukromá oslava, ale tu jsem – pøiznám se – zatím nepromýšlel.


Plánujete zvolnit své ¾ivotní tempo?
Urèitì. Èlovìk u¾ nezvládne to, co døív. Kdy¾ jsem byl mladší, dokázal jsem na otoèku zajet do Španìlska, odehrát koncert a vrátit se domù. Tak to u¾ teï nedìlám. Na regeneraci potøebuji více èasu, a taky musím daleko víc pracovat. Døíve jsem tøeba celé léto nehrál, a pak jsem se bìhem ètrnácti dnù dostal zpátky do formy, teï u¾ musím hrát a procvièovat prsty ka¾dý den, jinak by mì pøestaly poslouchat. Sportovat se sna¾ím dál, ale ubírám. Jak se øíká – všeho s mírou.


Nìkteré vaše aktivity prozrazují, ¾e máte velmi dobrodru¾nou povahu. Povìzte nám, jak to bylo s tou Antarktidou…
Antarktida byla mým klukovským snem, knihy o polárnících jsem èetl moc rád. A pak jsem jednou potkal Jaroslava Pavlíèka, našeho významného polárníka. Vyprávìl jsem mu, jak na sobì zkouším jeho návody na pøe¾ití v extrémních podmínkách a on øekl, ¾e bych byl ideálním úèastníkem jeho expedice. Domluvili jsme se velmi rychle a rozhodli se, ¾e tam uspoøádáme koncert pro obyvatele výzkumných stanic. Byl to historicky úplnì první koncert v tìch místech a byl velmi úspìšný. Odehrál se na lodi Greenpeace, natáèela ho japonská televize. A vùbec to nebylo tak, jak jsem se zprvu obával – ¾e budu v rukavicích hrát tuèòákùm nìkde na ledové køe. Antarktida mì uchvátila, byl jsem tam od té doby u¾ dvakrát znovu, a kdyby mi to nìkdo nabídl, jel bych tam klidnì zítra…

 

 

Vra»me se do vašeho dìtství. Kdy jste objevil kouzlo kytary?
Ve tøech letech jsem vzal kytaru a zkoušel na ni hrát smyècem, jak jsem to vidìl u tatínka, který byl kontrabasista v opeøe. Pozdìji, v šesti letech, jsem jako vìtšina dìtí z hudebních rodin zaèal chodit do houslí. Kdy¾ mi bylo tøináct, usoudil jsem, ¾e na housle holky nesbalím a uprosil jsem rodièe, abych mohl vymìnit housle za kytaru. Mìl jsem štìstí na skvìlého uèitele Jiøího Knoblocha, který mi ukázal, jaké krásy doká¾e kytara zahrát a pomohl mi proniknout i do tajù klasické hudby vùbec – a byl jsem ztracen. Moje cesta vedla na konzervatoø do Plznì, pozdìji do Prahy, stal jsem se hudebníkem. Objel jsem s kytarou témìø celý svìt. Myslím, ¾e tatínek mìl radost.


Zùstal vám nìkterý váš koncert ve vzpomínkách nav¾dy?
Byly koncerty, napøíklad ten v Antarktidì, na které se zapomenout nedá. Bylo ale mnoho významnìjších- kdy¾ vám tleská zaplnìná Avery Fisher Hall v New Yorku nebo londýnská Wigmor Hall… Velmi krásná pro mì byla léta, kdy jsem mohl spoleènì koncertovat se svým profesorem Milanem Zelenkou, kterého jsem si v¾dy velmi vá¾il. To byl vlastnì mùj splnìný sen. A taky rád vzpomínám na své partnery, od kterých jsem se mnohému nauèil. Napøíklad ka¾dý mùj koncert s Gabrielou Beòaèkovou je pro mne obrovským zá¾itkem.


Jaké je vìkové slo¾ení vašeho publika?
Kytara má jednu výhodu – umí na ni hrát skoro ka¾dý. Øíká se, ¾e u¾ neplatí „Co Èech, to muzikant“, ale ono se to trochu posunulo. Není u¾ módou zpívat ve sborech, ani nemuzicírují domácí kvarteta, ale u ka¾dého táboráku nìkdo na kytaru hraje, a mnohdy velmi krásnì. Proto i slo¾ení mého publika je velmi rùznorodé, od nejmladších a¾ po ty nejstarší. Z mého pohledu mezi nimi není rozdíl, vnímavì doká¾í poslouchat všichni a jsou ú¾asní.

 

Jsou skladby, které hrajete u¾ mnoho let? A hrajete je stále stejnì?
Nìkteré skladby, které hraji, jsem opravdu nastudoval ji¾ na konzervatoøi. A postupnì procházejí urèitou transformací. Pøíkladem je skladba Chaconne, jedno z nejvìtších dìl Johanna Sebastiana Bacha pro sólový nástroj, kterou mám velmi rád. Ka¾dých deset let se ji sna¾ím znovu natoèit a rozdíly jsou evidentní. Ve dvaceti takové skladbì èlovìk nemù¾e rozumìt, vnitønì i technicky ji ve své interpretaci posouvám, vìøím, ¾e k lepšímu.


Vaším domovem se pøed ètyømi lety stala Šumava, konkrétnì vesnièka Èepice u Sušice. Jak k tomu došlo?

Vlastnì náhodou. Jako vodák jsem s pøítelkyní vyplul na lodièce na dovolenou na Otavu. Kdy¾ jsme projí¾dìli tady okolo, všiml jsem si tohohle krásného baráèku. Ten by se mi líbil, povzdechl jsem. Je tu na ceduli nápis, ¾e je na prodej, øekla ona. A tak jsme zastavili a koupili ho. Postupnì jsem si uvìdomil, ¾e nemusím být v Praze ka¾dý den. Hrát, skládat, to mohu i tady, lépe, v klidu. Trávím tu vìtšinu èasu, v Praze jsem v¾dy dva, tøi dny, kdy¾ si potøebuji nìco zaøídit. K Šumavì jsem mìl hezký vztah od dìtství – z Plznì jsme sem jezdívali ly¾ovat, chodit na túry. A teï se mi stala domovem, a já jsem tu rád.


Jako èlovìk, který stále nìco vymýšlí a má vodu rád, jste se urèitì pokusil zorganizovat nìjaké vodácké akce. Mám pravdu?
Kdysi jsme s kamarády zalo¾ili vodácký spolek a jednou z našich pravidelných akcí bylo vánoèní splouvání Sázavy. Jezdili jsme v jakémkoliv poèasí, klidnì i mezi krami. Pokud byla øeka zamrzlá, táhli jsme lodì po ledu. Kdy¾ jsem se nastìhoval sem, napadlo mì pøesunout celou akci na Otavu. Já nemívám od nápadu k uskuteènìní nikdy daleko, a tak jsme hned první rok vypluli s jednou lodí, druhý rok u¾ jely lodì tøi, vloni jich bylo dvacet. Uvidíme, kolik se nás sejde letos. Øeka má v zimì své zvláštní kouzlo, u¾íváme si to. Je fajn, kdy¾ se lidé dají dohromady.


Socha sv. Jana Nepomuckého, jejím¾ jste takovým duchovním otcem, byla odhalena letos v kvìtnu v Èepicích na mostì pøes Otavu. Jak to celé zaèalo?

Sedìl jsem s kamarádem tady u vody, dívali jsme se na most a já øíkám – tady je tak krásnì, chybí tu u¾ jen nìjaký svatý. A kdo jiný ne¾ sv. Jan Nepomucký, patron èeské zemì, vodákù, mostù. A nejlépe v ¾ivotní velikosti.

 

 

 

 

A pak jste se sešel s Vladimírou Tesaøovou ( rozhovor s touto skvìlou skláøskou výtvarnicí ZDE )…
Naše seznámení bylo trochu kuriózní. Spolu se mnou vbìhl do kostela v Dobré Vodì, kde je sklenìný oltáø paní Tesaøové, i mùj pes. Chtìl jsem ho vyhnat, a za mnou se ozval ¾enský hlas: Nechte ho být, v¾dy» je to taky bo¾í tvor… Tak jsme se potkali. Kdy¾ jsem jí vylo¾il svùj nápad, nejprve mì odmítla, ¾e to nejde, postupnì jsem ji zviklal. A jak vidíte, nejvìtší sklenìná socha sv. Jana Nepomuckého na svìtì stojí. Je inverzní, její tváø vidí jak vodáci v Otavì, tak pìší na mostì. Její odhalení bylo velkou slávou, které se zúèastnilo pøes dva tisíce pìt set lidí, a to je na vesnièku s necelou stovkou obyvatel opravdu velké mno¾ství. Na návsi slou¾il Mši svatou èeskobudìjovický biskup monsignor Jiøí Païour a soše po¾ehnal. Úplnì nejkrásnìjší na celé vìci je to, ¾e sv. Jan Nepomucký dostál svému poslání, toti¾ být mostem mezi lidmi. Èepické spojil, vesnièka zaèala ¾ít víc pospolu.

 

Sehnat na takový projekt peníze asi nebylo lehké…

Zalo¾ili jsme Otavskou svatojánskou spoleènost, jejím¾ cílem bylo peníze zajistit. Vymysleli jsme, ¾e lidé si mohou za urèitý obnos koupit hvìzdièku, která je souèástí reliéfu, do ka¾dé jsou vyryta jména dárcù. Dojalo mne, ¾e mnozí se spojili dohromady, jen aby si hvìzdièku mohli koupit. U¾ kvùli nim jsem byl rozhodnut, ¾e celý nápad musíme dotáhnout do konce, prostì musíme. Uspoøádali jsme také velmi úspìšný benefièní koncert spolu s Gabrielou Beòaèkovou, Pavlem Šporclem, Karlem Vagnerem a Lucií Výbornou, také tam se vybralo hodnì penìz. Díky všem dárcùm a sponzorùm jsme nakonec mìli víc, ne¾ jsme potøebovali, pøebyteèné peníze jsme vìnovali Domovu dùchodcù v Sušici.

 


Co vás èeká dále?
Nic „adrenalinového“ teï nechystám, ale èlovìk nikdy neví. Jsem pracovnì velmi zaneprázdnìn, ale to mi nevadí. Kytara mì nikdy nepøestala bavit, a i kdy¾ mám spousty rùzných aktivit, na ni si èas udìlám v¾dycky. Jak u¾ jsem øíkal na zaèátku, chystám sérii koncertù, na které se velmi tìším. A kdy¾ dovolíte, ještì se vrátím k soše sv. Jana Nepomuckého. Nádherné je, ¾e vznikla díky èeským lidem, ¾ádné zahranièní sponzory jsme nemìli, peníze z Evropské unie jsme nepotøebovali. Kdy¾ se lidé spojí, doká¾í velké vìci.

 

Dìkuji vám za rozhovor a pøeji mnoho krásných chvil jak s kytarou, tak s lidmi kolem Vás.

Eva Procházková

 

Další èlánky autorky