Bylo, nebylo...
èlánky s tímto názvem budou vyprávìt pøíbìh a vy si mù¾ete zatipovat, zda je pøíbìh pravdivý èi ne. Tipovat budete v pøilo¾ené anketì. To, zda se pøíbìh stal èi nestal se dozvíte v pøíštím pokraèování seriálu.
Dítì malé, starost stále
V osmdesátých letech bylo všechno jinak.
Doba, ve které se tento kuriózní pøíbìh stal vykazovala èíslici 1980 a více. 
Po rozvodu, kdy ze mne spadla tíha všeho hrozného jsem koneènì dostala se svým tehdy šestiletým synem vytou¾ený byt. Témìø na okraji mìsta, nové ètyøi panelové domy, nikde nic, jen autobus, který nás novousedlíky spojoval s mìstem, a tím pádem se svìtem, jednou za pùl hodiny. Obrovskou výhodu to však mìlo. K mé mamince pìšky zhruba dvacet minut, a u maminky blízko základní škola. Bylo tedy jasné, ¾e synek bude chodit do školy k babièce, a nebude jezdit slo¾itì s pøestupy sám pøes mìsto. Pravda, okolnosti velmi pøíznivé nebyly. Nikoho jsem tam neznala, telefony ještì zdaleka nebyly zavedeny, kolem staveništì.
Tak mìl mùj synek dost krkolomný start do ¾ivota školáka. Právì šel do první tøídy, já pracovala od šesti ráno ve mìstì, zhruba ètyøicet minut cesty. Nemìla jsem jinou mo¾nost øešení, ne¾ vysvìtlit, pøesvìdèit svého syneèka o jeho „dospìlosti“, apelovat na jeho „rozum“, spoléhat na jeho vyspìlost, a optimisticky vìøit, ¾e to prostì nìjak pùjde.
První budík pro mého synáèka – znamenal, vstávat! Jde se do školy! Na stole mìl snídani a na ¾idli pøipraveno, co si má obléct. Druhé zvonìní budíku znamenalo – je èas vyrazit! A chlapeèek šlapal dvacet minut smìr babièka. Ta ho vyhlí¾ela v oknì, a zkontrolovala, zda vùbec dorazil. Babièka telefon mìla, tak¾e jsem v¾dy netrpìlivì èekala, a¾ se ozve – „Honzík u¾ jde do školy, a prosim tì, jak to ¾e zas nemá èepici?“ To byla má jediná útìcha, ¾e to zvládnul. Jinou mo¾nost kontroly jsem nemìla. Bylo to tì¾ké, a pro mì stresující, ale jinak to prostì nešlo zaøídit.
Tyto ka¾dodenní raporty mìly zas jednu nevýhodu. Ka¾dá mince má dvì strany. Ka¾dý den jsem byla maminkou napomínána, ¾e Honzík nemá zapnutou bundu, ¾e nemá šálu, ¾e nemá rukavice – a já bezmocnì kvíkala – nachystané je mìl…
První závan blí¾ící se katastrofy nastal, kdy¾ mi maminka v pùl osmé ráno oznámila, ¾e volala na Honzíka z okna – „ Honzo, kam jdeš?“
„Do školy“, zvesela zahulákala do okna má ratolest.
„A kde máš aktovku?“, zdìšenì volala do éteru babièka.
„Jé, já jsem ji zapomnìl doma…“. To bylo asi v pùli listopadu. Dítì jdoucí do školy bez aktovky - docela dobrý fór.
Mnohem horší, a témìø fatální situace však nastala poèátkem prosince. Venku mrzlo a¾ praštìlo, ale vùkol našich nových panelákù se mohutnì bagrovalo, rylo, oralo a vláèelo.
Další sled událostí u¾ je dedukce, a pravdìpodobný prùbìh byl asi takový:
První zvonìní budíku synek bezpeènì zaregistroval, v té vìci byl velmi svìdomitý, a nestalo se, ¾e by do školy nedošel, èi budík ignoroval. Po probuzení však uslyšel pro ucho chlapce lákavé zvuky – bagr! I kdy¾ zatím v py¾ámku a v papuèkách, ale nedalo se odolat! Tak zajímavý stroj musel vidìt zblízka!
Vybìhl ven – a dveøe se mu zabouchly.
Jak vyøešit takovou situaci v šesti letech?
Sousedy ¾ádné neznal, dokola jen rozorané a rozbagrované staveništì, nikde nikdo… I vydal se tak, jak byl, tedy ve flanelovém py¾amku a baèkùrkách k babièce… Pøes hory pøes doly, cestou necestou, a k babièce š»astnì dorazil.
Ještì ¾e nešel pøímo do školy a u babièky zazvonil.
Na velký infarkt bylo v té chvíli zadìláno!
Zmrzlé a prochladlé dítì v podivném úboru v sedm ráno za dveømi – kdo za to mohl? No pøece já!
To jsem ještì netušila, ¾e aè já jsem sousedy neznala, sousedi u¾ znali mnì. Pár lidí po vykouknutí z okna zaregistrovalo chlapeèka, který bloudí po rozestavìném sídlišti ve tmì a zimì jen tak, jak z postýlky vylezl.
®e jsem dostala neuvìøitelný výchovný proslov od své matky, to bylo nic proti tomu, jak se na mne posléze sesypaly „zlaté a dobré“ sousedky. ®ádnou z nich nenapadlo se synka zeptat, èi se ho ujmout! Ale fronta tìch výborných a starostlivých matek se na mne vrhla jako na bezcharakterní, neschopnou, a k výchovì dítìte zcela nesvéprávnou osobu. Padla i slova o sociálce a odebrání dítìte, a já po nocích breèela pøemýšlela, jak tuto asi neúnosnou situaci zmìnit.
Babièka – odmítla jakékoliv zapojení ve smyslu, ¾e by snad – nedej bo¾e – musela ka¾dé ráno docházet ke mnì domù. Peníze na zaplacení kohokoliv, který by ráno na synka dohlédl, jsem nemìla. Po rozvodu mi zùstal opravdu jen kufr s prádlem a dítì. A nemalé dluhy po man¾elovi, které jsem ještì hezkých pár let splácela. Zkrácení pracovního úvazku z tého¾ dùvodu nepøipadalo do úvahy. Zmìna pracovní doby tøeba od osmi hodin – to bych chodila domù v pìt veèer – kdy u¾ zas synek by mìl být ze školy doma.
Máte nìjaký nápad, jak takovouhle situaci øešit?
Mù¾ete mnì øíct, jak byste ji øešili vy?
Dagmar Jarošová
