Deník paní uèitelky – 24
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
„Uèitelé mají poøád samé volno,“ utrousí obèas nìkdo kolem mì. To volno je dìtí a jmenuje se jarní prázdniny, i kdy¾ pohled z okna mì 
utvrzuje v tom, ¾e zatím moc jarní nejsou. Osobnì si myslím, ¾e pro udr¾ení duševní rovnováhy to volno i my uèitelé prostì potøebujeme- i tak je to nìkdy „na Bohnice“. Párkrát u¾ jsem slyšela maminky si povzdychnout: „U¾ aby šel zas do školy, není to s ním k vydr¾ení…“ A to mají doma jednoho, dva.
Uèitelé nemají dovolenou, ten týden je na vyplòování papírù všeho druhu, katalogových listù, zpøesòování uèebních plánù èi výroby pomùcek, nebo na pøípadné sebevzdìlání. Ale pøece jen – je bez 
dìtského køiku a s „volnou“ pracovní dobou.
Kdy¾ jsem dìtem sdìlila, ¾e nebude ¾ádný domácí úkol, pokud v hodinì spoèítají, co mají, vidìli byste tu aktivitu. I poètáøi bì¾nì nepøíliš rychlí se vypjali k vysokým výkonùm. Tak¾e náš odchod na prázdniny probìhl v pøátelském duchu a se spokojeným úsmìvem.
Tentokrát jsem úkol „sebevzdìlání“ poctivì plnila. Vydala jsem se do Prahy podívat se na novì otevøený ¾i¾kovský památník, spojila jsem to s kulturou ponìkud nenároènou - operetou Polská krev v Karlínském divadle a s klasickou procházkou na Hrad.
Mìla jsem s sebou velmi znalou prùvodkyni a tak, pøesto¾e tuto památku èlovìk navštíví mockrát za ¾ivot, dozvìdìla jsem se nové zajímavosti. Vìdìli jste tøeba, ¾e chrám se správnì jmenuje chrám sv. Víta, Václava a Vojtìcha? ®e jen jedno jediné okno - to tøetí zleva - není vitrá¾í, ale ¾e je to obraz malovaný na sklo Alfonsem Muchou? Nebo ¾e na hrobku Jana Nepomuckého blízko hlavního oltáøe byly pou¾ity 3 tuny støíbra z Kutné Hory? A spousty dalších informací.
V Národním památníku na Vítkovì je mo¾né prohlédnout si v expozici èeské státnosti takové zajímavosti jako orlí brk se zlatým perem, jím¾ podepisoval 26. øíjna 1918 T. G. Masaryk ve Filadelfii deklaraci o vzniku ÈSR, nìmecky psanou kopii Mnichovské dohody, originál Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta èi posmrtnou masku a nìkolik osobních vìcí Jana Palacha. Ovane vás tu stísnìnost v podzemních prostorách „alchymistické laboratoøe“, v ní¾ se peèovalo o balzamované tìlo K. Gottwalda, nad nìkterými exponáty máte chu» se i rozbreèet.
Docela ráda jsem vybìhla z tìch monumentálních prostor ven, pod nejvìtší jezdeckou sochu ve støední Evropì. Jan ®í¾ka se tu kochá nádherným pohledem na Prahu u¾ od roku1950.
Ale i poklidné krmení kachen na øece u nás a výlety se psem do zasnì¾ených polí mají nìco do sebe, a tak se na ty malé køiklouny v naší škole u¾ zas docela tìším, pøesto¾e jejich ka¾dodenní hašteøení mnì nijak nechybí. Vstupovat do dìtských šarvátek je hodnì ošidná zále¾itost. Dìlám to velmi nerada a jen kdy¾ je to zcela nezbytné. Vypadá to toti¾ asi takhle:
„Paní uèitelko, Jirka breèí, on mu nìkdo nadával.“
„Ne, nenadával, strèil do nìj.“
„Ne, hodil mu penál na zem.“
„Nemù¾ete køièet jeden pøes druhého, vy jste to vidìli?“
„Ne, nevidìli. Øíkal to Petr.“
„Já to neøíkal, Jirka øíkal, ¾e mu dal nìkdo facku.“
„Nedal mi facku, Vašek mì bouchnul do bøicha.“
„Trochu jsem ho bouchnul, proto¾e nadával holkám.“
„Jen¾e ony mì honily.“
„No, honily jsme ho, proto¾e vzal Janièce tu¾ku.“
„Já ji nevzal, já jsem si ji jen pùjèil.“
„Ale nevrátil.“
„Proto¾e ji potøeboval ještì Tomáš.“
„Já ji nepotøeboval, on mi ji hodil na lavici….“ atd. atd.atd….
Cíl je v nedohlednu, hodina vesele utíká, nemáte šanci dostat se k bodu 1 celého sporu. Nejvìtší nepøátelé jsou u¾ dávno zas nejlepšími kamarády a vám nezbývá, ne¾ zahuèet nìco všeobecného o tom, ¾e spolu¾áci z jedné tøídy si mají pomáhat a ne si ubli¾ovat a dohlédnout, aby si všichni zúèastnìní podali ruku. No øeknìte, má to cenu ?
Tak tedy v pondìlí zpátky do lavic. S hlavièkami doufám vyvìtranými, mo¾ná s pár modøinami a boulemi ze snìhových radovánek. Se spoustou ú¾asných zá¾itkù, jaké doká¾ou dát jen prázdniny…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: